Časopis Naše řeč
en cz

Aktuální otázky současného spisovného jazyka v sovětském sborníku

Blažena Rulíková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Věnujeme-li dnes zvýšenou pozornost zkoumání stavu a pohybu různých jazykových jevů v současné spisovné češtině, není pro nás bez zajímavosti sledovat práce mající podobné zaměření, i když se týkají jiného jazyka. Jak studie o jednotlivých jazykových jevech, tak studie, které obsahují obecnější závěry ze zkoumání některých jazykových rovin, zvláště příbuzného jazykového systému, nebo práce, které seznamují s propracováním obecných teoretických otázek, jsou pro nás užitečné. Mohou sloužit nejen k větší informovanosti, ale též ke srovnávání s výsledky vlastního bádání, popř. přinášet podněty k jeho prohloubení. To platí plnou měrou o ruském sborníku vydaném v r. 1969 za redakce akad. V. V. Vinogradova a věnovaném aktuálním otázkám spisovné ruštiny. Sborník Myšlenky o současném ruském jazyce (Mysli o sovremennom russkom jazyke), sestavený A. N. Kožinem, obsahuje celkem 17 článků a statí napsaných vědeckými pracovníky Ústavu ruského jazyka, Jazykovědného ústavu Akademie věd SSSR a profesory a docenty vysokých škol. O některých z nich podáme krátkou zprávu. Pro větší názornost budeme přitom místo ruských příkladů uvádět ekvivalenty české.

Tak jako u nás, tak také při zkoumání současné spisovné ruštiny upoutal pozornost jazykovědců stále častější výskyt tzv. rozložených, slovesně jmenných pojmenování typu provádět sběr, průzkum vedle sbírat, zkoumat, poskytnout radu, pomoc vedle poradit, pomoci ap.[1] Podrobným rozborem těchto multiverbizovaných jednotek, jak se v naší lingvistice nazývají, se zabývá N. N. Prokopovič v čl. O ustálených spojeních analytické struktury v ruském jazyce sovětského období (s. 47—58). Při vymezení podstaty těchto jevů ukazuje autor shodně s čl. Al. Jedličky na jejich synonymii s výrazy jednoslovnými, ovšem i na určité omezení, pokud jde o vzájemnou zaměnitelnost, dále na oslabený lexikální význam slovesa, které se stává především nositelem mluvnických charakteristik celého spojení, a na pronesení významového těžiště na podstatné jméno. Také on vidí vytváření takovýchto pojmenování jako proces, charakterizuje jejich postupnou frazeologizaci a na druhé straně upozorňuje na plynulost hranic mezi nimi a aktuálními spojeními pouze syntaktickými. Podrobně se zabývá typy sloves, která v těchto spojeních vystupují, a charakteristikou substantiv tvoří[179]cích významové jádro. Zkoumání podrobil též způsoby dalšího rozvíjení těchto analytických výrazů: uvádí např. typ se změnou slovního druhu (vysoce ocenit — dát vysoké ocenění), se zachovanou pádovou vazbou (pomoci někomu — poskytnout pomoc někomu) a naproti tomu také se změněnou vazbou a jiné případy, které již v češtině analogii nemají. Nepřímo nás autor upozorňuje i na užívání složitějších analytických pojmenování než dvoučlenných, např. vedle prostého agitovat nejen ‚provádět agitaci‘, ale též ‚provádět agitační činnost‘. Nemálo pozornosti věnuje též stylistickému využití rozložených pojmenování a připojuje k němu i kritické hodnocení některých případů nevhodně užitých, zvláště v publicistice.

Stejné problematiky se částečně dotýká i čl. P. A. Lekanta Vývoj forem přísudků (s. 140—155), zaměřený jinak na různé typy tzv. složených přísudků (např. se sponovými slovesy), a to zvláště na typy v současném jazyce velmi produktivní.

Vývojem slovotvorného systému ruského jazyka v sovětském období se zabývá v stejnojmenném článku N. M. Šanskij (s. 155—167). Z nejtypičtějších inovací z oblasti tvoření slov probírá tvoření zkratek a zkratkových slov, některé typy složenin a stručně uvádí též využití některých přípon při odvozování. Stejně jako v češtině také v ruštině je časté užívání hybridních složenin (v češtině např. fotobuňka, autodoprava atp.) a běžný je též pokles cizích částí složeniny v kvazipředponu (např. spojení s mikro-, mini-, agro- aj.).[2] — Vedle jevů společných pro oba jazyky jsou ovšem i jevy příznačné jen pro jeden z nich. Na typicky ruské slovotvorné jevy je třeba brát zřetel při překládání a nelze je mechanicky přenášet do češtiny. Týká se to některých typů složenin a také — ve srovnání s češtinou — častějšího užívání zkrácených a zkratkových slov v ruštině. Ruské „škola-internat“ je třeba překládat internátní škola, „tramvajno-troiejbusnyj“ jako tramvajový a trolejbusový, „pedinstitu“ pedagogický institut, „kultprop“ jako kulturní a propagační referent apod.

Vývojovou dynamikou jazykových jevů se zabývá též čl. J. P. Mučnika Vliv sociálních faktorů na vývoj morfologického systému ruského spisovného jazyka v sovětském období (s. 167—180). Podle autora sociální činitelé, k nimž počítá jednak změny v složení aktivních uživatelů spisovného jazyka, jednak změny v objektivní skutečnosti, které mají odraz v jazyce (např. při tvoření nových pojmenování), způsobili určité změny i v tvaroslovném systému ruštiny. Autor upozorňuje např. na převládající rodové zařazení zkratek a zkrácených slov podle základového slova původního nezkráceného pojmenování, a nikoli podle hláskového zakončení zkratky. (V češtině máme podobně KSČ byla založena…; zcela řídké je již v češtině nově [180]vzniklá OSN [čteno o-es-en], typ, který je naopak v ruštině běžný.)[3] Mezi dalšími změnami uvádí autor vytváření ženských (přechýlených) jmen, i když v mnoha případech ruština zůstává stále u jednoho označení společného pro ženy i muže: např. „tovarišč“ = soudruh i soudružka, podobně též u názvů „professor“, „lektor“ aj. Částečně se Mučnik dotýká také otázky rodové shody substantiv.[4] Upozorňuje též, že vlivem běžného užívání přejatých slov, z nichž v ruštině je mnoho nesklonných, se mění i postavení nesklonných podstatných jmen v rámci tvarosloví jmen. (V ruštině se totiž neskloňují i velmi frekventovaná substantiva zakončená na -o, např. depo, byro, kino apod.).

Stručně se chceme dotknout i některých článků a studií obecnější povahy, protože mnohé z nich se týkají problematiky, která je i u nás dnes aktuální.

Z oblasti lexikologie je to programový článek akad. V. V. Vinogradova O vzájemném vztahu lexikálně významového a mluvnického plánu jazyka (s. 5—24). Autor vychází z nedostatků dosavadního zachycení frazeologie ve slovnících a naznačuje způsoby, jak by měla být frazeologická spojení popsána. Jak již název článku naznačuje, klade autor důraz na to, aby objasnění podstaty frazeologismů bylo založeno na důkladné analýze složitých vztahů mezi jejich lexikálně významovou a mluvnickou stavbou. Přitom doporučuje zkoumat kromě morfologické a syntagmatické stavby frazeologismů také způsoby, jak se zapojují do výpovědí (zvláště do souvětí), a možnosti jejich užití v různých kontextech. Na konkrétních příkladech ukazuje, jaké výsledky může takový přístup poskytnout. Nepodceňuje však ani hlubší rozbor významové systematiky frazeologických spojení.[5] — Rozdíly mezi sdruženým pojmenováním (jako vysoká škola ap.) a jinými typy ustálených spojení vymezuje A. N. Kožin v čl. Sdružená pojmenování v ruském jazyce (s. 31—47). Při výkladu užívá příkladů z vojenské terminologie.

Mnoho statí je ve sborníku věnováno otázkám syntaktickým. Základní větná schémata (větné vzorce) a jejich obměny zkoumá N. Ju. Švedovová v čl. O pojmu „regulární realizace strukturního schématu jednoduché vety“ (s. 67—87). Podrobně rozebírá různé obměny základního větného vzorce, které nelze zařadit do obměn modálních a časových (o tomto typu obměn srov. autorčin starší článek[6]) a které souborně nazývá „regulárními realizacemi strukturního schématu jednoduché věty“.[7] — Na menší syntaktic[181]kou jednotku, než je věta, soustřeďuje pozornost G. A. Zolotovová. Ukazuje na nedostatky dosavadního pojetí a popisu syntagmat (slovosočetanije) a osvětluje své pojetí výchozí syntaktické jednotky, a to „syntaktické formy slova“. (Srov. čl. O syntaktické formě slova, s. 58—67). Jde o jednotku, která je vymezena kategoriálním věcným významem, tvarovou podobou slova a jeho syntaktickou funkcí. Přitom jako syntaktická funkce se uplatňuje nejen schopnost nebo neschopnost podílet se na struktuře věty a syntaktických dvojic, ale též možnost vystupovat samostatně. Např. „v lese“ je tzv. volná syntaktická forma (má samostatný význam, vyjadřuje místo; vystupuje ve větě bez řízenosti, rekce; může stát samostatně, tj. jako titul, nadpis nebo má syntaktickou funkci rozvíjet jiné větné členy). Na základě stejných kritérií se vymezuje další typ, tzv. vázaná syntaktická forma, např. „bratra“ a tzv. konstrukčně podmíněná forma syntaktická, např. „chlapců“ ve větě Chlapců bylo pět.

Přehled vývoje různých názorů na základní problematiku souvětí podává i. A. Vasilenko v čl. Problematika souvětí v nauce o ruském jazyce (s. 81—93). Poměrem podřadného souvětí k syntagmatům (slovočetanije) a k větě jednoduché a stupněm gramatické abstrakce při jeho užití se zabývá L. Ju. Maksimov (Podřadné souvětí a jiné syntaktické jednotky, s. 93— 105).[8] — Zajímavé postřehy přináší i článek E. A. Ivančikovové Lexikalní opakování jako expresívní způsob syntaktického rozvíjení (s. 126—140.)[9] Syntaktická funkce opakování se podle autorky projevuje např. v dialogu při opakování repliky, kde pomáhá vyjádřit kladnou nebo zápornou reakci na to, co bylo řečeno, nebo i v jiných typech nedialogického projevu. Při rozboru toho, jakým způsobem bývá opakované slovo rozvito, dotýká se i otázky osamostatňování větných členů, jako Potom uviděl nebe. Nebe jasné, plné hvězd.[10]

Jako jiné sovětské práce přináší sborník Myšlenky o současném ruském jazyce k jednotlivým tématům bohatou bibliografii, zvláště prací z poslední doby, a může být proto i po této stránce užitečný.


[1] Srov. Al. Jedlička, Univerbizace a multiverbizace v pojmenovacích strukturách, sb. Slavica Pragensia XI, 1969, s. 93n., a zprávu o tomto sb. v NŘ 53, 1971, s. 56.

[2] O hybridních složeninách v češtině srov. V. Mejstřík, Tzv. hybridní složeniny a jejich stylová platnost, NŘ 48, 1965, s. 1n.

[3] Srov. o situaci v češtině v čl. J. Hrbáčka Vyjadřování shody se zkratkami, NŘ 49, 1966, s. 177n.

[4] Pro češtinu srov. o rodové shodě J. Kuchař, K rodové shodě podstatných jmen, NŘ 42, 1959, s. 193n.

[5] Zásadními otázkami frazeologie se u nás zabývá čl. J. Machače K lexikologické problematice slovních spojení, SaS 28, 1967, s. 137n.

[6] Srov. Paradigmatika jednoduché věty v současném ruském jazyce, sborník Russkij jazyk, 1967, s. 3n.

[7] Podobné otázky se řeší v čl. Fr. Daneše K systematickému syntaktickému popisu slovanských jazyků, SaS 26, 1965, s. 112n.

[8] O problematice souvětí v češtině srov. nejnověji K. Svoboda, Souvětí spisovně češtiny I, II (skripta), SNP 1970; Al. Jedlička, K charakteristice syntaxe současné spisovné češtiny, Slavica Pragensia X, 1968, s. 143n.

[9] O funkci opakování srov. nově zvl. M. Grepl, O funkcích záměrného opakování částí výpovědi ve výstavbě promluvy, NŘ 50, 1967, s. 77n.

[10] Srov. o tom v čl. Al. Jedličky, K jazykové výstavbě textu v moderní próze, sb. Bulletin ÚRJL XII, 1968, s. 43.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 3, s. 178-181

Předchozí Antonín Tejnor: Vědecká sympozia o terminologii

Následující František Uher: Dvě nové práce o češtině pro Němce

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1