Časopis Naše řeč
en cz

O funkci záměrného opakování částí výpovědi ve výstavbě promluvy

Miroslav Grepl

[Články]

(pdf)

-

1. Pokouším se v tomto příspěvku naznačit, jaké funkce ve výstavbě promluvy plní záměrné (motivované) opakování částí výpovědi, stanovit typy tohoto opakování a postihnout formální rozdíly mezi nimi. Stranou naší pozornosti zůstává opakování nezáměrné, k němuž dochází běžně ve spontánních projevech mluvených. Toto [78]opakování je nemotivované, jeho příčinou bývá obvykle improvizovanost projevu, nedostatek výpovědní perspektivy u mluvčího, podmíněný nejednou také jeho citovým vzrušením.

1.1 Opakování částí výpovědi se často chápe primárně jako jev roviny mluvnické stavby výpovědi. Mluví se proto o opakování „větných členů“ nebo „větných částí“ a buď se o něm pojednává při výkladech o vztazích povahy koordinační,[1] nebo se zavádí vedle kategorie větných členů rozvitých, několikanásobných, případně vytčených apod. ještě speciální kategorie větných členů opakovaných.[2]

Avšak v rovině mluvnické stavby věty nelze podle našeho názoru plně osvětlit podstatu opakování a jeho funkce ve výstavbě promluvy. Dochází zde naopak k jistému nutnému zkreslení pohledu na daný jev: právě z hlediska této roviny se totiž opakování částí výpovědi jeví zjednodušeně jako opakování větných členů a do popředí se přitom jako dominantní dostává problematika syntaktických vztahů a jejich vyjádření, např. řešení otázky, zda jsou opakované výrazy spjaty vztahem koordinačním či nikoli, představují-li několikanásobný větný člen nebo nějakou specifickou kategorii samostatnou apod.; na tomto pozadí se pak obvykle vykládá i formální stránka opakování.

1.2 Záměrné opakování je však svou podstatou primárně jev roviny významové výstavby výpovědi, nikoli jev roviny mluvnické stavby věty. Běží při něm o opakování složek s velkou mírou výpovědní dynamičnosti (obvykle jsou jádrem výpovědi) s cílem zdůraznit je nebo zesílit. Otázka větněčlenské platnosti opakovaných výrazů je přitom podružná: není nijak důležité, zda se opakuje podmět, předmět nebo příslovečné určení. Je proto správnější mluvit raději o opakování částí výpovědi než o opakování větných členů.

Z toho, co bylo naznačeno o podstatě záměrného opakování, vyplývá, že jeho funkce je možno správně osvětlit jen v rovině aktuálního členění výpovědi, přesněji na jejím pozadí. Také rozdíly ve formální stránce opakovaných částí výpovědi (např. rozdíl mezi opakováním syndetickým a asyndetickým, ale i rozdíly jiné) je možno plně [79]pochopit a vysvětlit právě na uvedené rovině, neboť každý funkční typ je — jak ještě ukážeme — charakterizován specifickou formou, tj. souborem jistých formálních rysů a příznaků.[3] Ba lze říci, že stanovení funkčních typů záměrného opakování je předpokladem i pro správnou odpověď na otázku o syntagmatické povaze opakování. Budeme mít příležitost ukázat, že jen jistý funkční typ opakování je možno v rovině mluvnické stavby věty ztotožnit s koordinačním vztahem povahy slučovací.

2. Podle funkce ve výstavbě promluvy můžeme rozlišovat dva základní funkční typy záměrného opakování. První typ (A) představuje opakování s funkcí intenzifikační (zesilovací), druhý typ (B) představuje opakování emfaticko-emocionální (zdůrazňovací).

2.1 O intenzifikaci jde tam, kde se opakováním vyjadřuje velká míra nebo stupňování vlastnosti anebo děje: bylo to stále horší a horší; dlouho a dlouho se s tím nemohl smířit; lehl si a spal a spal apod.

2.2 Při opakování emfaticko-emocionálním se opakovaný výraz zdůrazňuje: ten člověk je nesnesitelný … nesnesitelný; otevři rychle vrata, vrata! aj.

2.3 Jeden z hlavních rozdílů mezi oběma typy opakování záleží v tom, že opakování typu A jsou schopny jen některé kategorie slov, kdežto opakování typu B jsou schopna všechna plnovýznamová slova a výrazy (např. příslovečné pády), pokud náležejí k jádru výpovědi.

2.31 H. Křížková, vycházejíc z Mathesiova vymezení podstaty intenzifikace („… intenzifikace vyjadřuje takový stupeň vlastnosti nebo takovou intenzitu konání nebo stavu, které považujeme za něco, co přesahuje obvyklý průměr…“[4]), připomíná, že se intenzifikující opakování týká těch slov, která označují příznaky substancí (adjektiva [80]a slovesa) nebo příznaky příznaků (příslovce).[5] Nejde však o všechna tato slova bez omezení. Stupňovat opakováním se dají jen ta z nich, u nichž je možné kvantitativní pojetí.

2.311 Patří sem např. kvantitativní adjektiva a adverbia: po dlouhých a dlouhých tahanicích se to konečně podařilo; před dávnými a dávnými časy; před mnohými a mnohými roky; dávno a dávno jsem na to zapomněl; dlouho a dlouho se s tím nemohl smířit; vzpomínal na to moc a moc; vraceli jsme se k tomu případu znovu a znovu; poslal to až po opětovných a opětovných urgencích apod.

Intenzifikovat opakováním nelze v češtině kvalitativní adjektiva a příslovce v 1. stupni; opakování tu má primárně funkci emfatickou (zdůrazňovací): udělal jste to správně, správně! vždyť je to výborné, výborné! apod. (Na to ukazuje i asyndetická forma opakování — viz v 3.32.)

Někdy tu ovšem proniká vedle důrazu také doprovodný odstín větší intenzity. K explicitnímu vyjádření tohoto odstínu však neslouží samo opakování, nýbrž prostředky lexikální, tj. kvantitativní příslovce, která se obvykle připojují k druhému z opakovaných adjektiv: vždyť je to lehké, strašně (hrozně, úplně, načisto, docela) lehké!; vypadá teď špatně, hrozně špatně apod. Někdy lze užít v takovém případě místo příslovce prostředku slovotvorného: ale celkově to bylo slabé, velmi slabé // ale celkově to bylo slabé, slaboučké.

Je přirozené, že nelze opakováním intenzifikovat adjektiva vztahová (relační); opakování je tu jen prostředkem emfáze.[6]

Běžně lze opakováním intenzifikovat kvalitativní přídavná jména a příslovce v 2. stupni, a to proto, že v jejich významové složce je už obsažen prvek kvantitativní: jel stále rychleji a rychleji; krajina se stávala nepřehlednější a nepřehlednější aj.

2.312 Velmi častým prostředkem intenzifikace je opakování u sloves. Intenzifikace tu podle Mathesia (cit. spis s. 204) záleží ve vyjádření množství úsilí vynaloženého na vykonání děje a projevuje se (1) v délce trvání děje (tzv. intenzifikace horizontální), (2) jako kvantum úsilí vynaloženého na vykonání děje v určité době (tzv. in[81]tenzifikace vertikální). Je tedy třeba rozlišovat u sloves intenzifikující opakování dvojího druhu.

Pro první typ (1) slovesné intenzifikace je základní spojková forma opakování: lehl si a spal a spal; všichni už byli unaveni a on mluvil a mluvil. Pro druhý typ (2) slovesné intenzifikace je typická asyndetická forma opakování bez úsekového předělu (bez přeryvu) mezi opakovanými výrazy: hledal, hledal, ale nic nenašel; mluvil, mluvil, ale nikdo mu nerozuměl aj.

Intenzifikujícího opakování nejsou ovšem schopna slovesa všechna (podobně jako ne příd. jména). Nelze opakováním intenzifikovat slovesa dokonavá, ale ani některá slovesa nedokonavá, např. slovesa smyslového vnímání typu vidět, slyšet

2.313 Opakováním je možné intenzifikovat nejen pojmenování příznaků substancí (příd. jména, příslovce a slovesa), nýbrž i sama podstatná jména. Protože se tu opakováním vyjadřuje nikoli velká intenzita toho, co je podst. jménem označeno, nýbrž velké množství substance samé, je toto opakování možné jen v množ. čísle nebo u jmen hromadných a látkových; právě kategorie množ. čísla obohacuje totiž význam podst. jména o kvantitativní prvek, který je pro opakování s intenzifikující funkcí předpokladem: a dál už byly jenom hory a hory; nic než voda a voda, duby a duby (Horký).

2.32 Jak jsme už výše zdůraznili, opakování emfaticko-emocionálního jsou schopna všechna plnovýznamová slova a výrazy: Lidka Lidka nám chcípla. (Cach); Nechápu, nechápu dobře toho člověka; Nevím: dostal jsem strach. Strach! (Kohout); Víte, já ho miluju. Miluju. (Blažek); My dva se neshodneme nikdy. Nikdy. (Cach); Uvidíš já já ti uteču! Uteču! Uteču! (K. Čapek); Jak je to všechno špinavé. Špinavé. (Daněk); Lída je čestná čestná, zavinil to on! (Kohout); Já už chci jít domů domů! Ta tužka byla zelená, zelená! aj.

3. Můžeme se nyní pokusit stanovit formální rozdíly mezi oběma funkčními typy opakování. Základní formální rozdíl mezi nimi lze vystihnout v podstatě takto:

3.1 Při opakování intenzifikačním je opakovaný výraz součástí základní výpovědi, tj. k opakování dochází v rámci téže výpovědi. Opakované výrazy zpravidla následují bezprostředně za sebou, nebývají od sebe odděleny jinými vloženými slož[82]kami výpovědi. Pokud se mezi opakovanými částmi výpovědi uskutečňuje úsekový předěl, je to předěl nekoncový, s polokadencí.

3.2 Při opakování emfaticko-emocionálním dostává se opakovaný výraz intonačně mimo základní výpověď: mezi základní výpovědí a opakovaným výrazem je většinou předěl koncový, tj. obě složky (základní výpověď a opakovaný výraz) jsou intonačně uzavřeny kadencí nebo antikadencí; každá složka má své vlastní výpovědní intonační centrum. Srov.:

 

Snad ještě patrnější je intonační samostatnost opakovaného výrazu v otázce zjišťovací; má totiž antikadencí jako základní výpověď:

 

Z uvedených dokladů je zřejmé, že při emfaticko-emocionálním opakování má opakovaná část povahu samostatné výpovědi: opakuje se v ní jádro výpovědi základní s vynecháním složek východiskových.

3.21 O výpovědní samostatnosti opakovaných výrazů svědčí i jiné okolnosti:

(1) V citově zabarvených výpovědích se subjektivním slovosledem dochází velmi často k opakování anteponovaného jádra (stojícího před východiskem) až po ukončení celé výpovědi: Napřed hadrem otři ty špinavé boty hadrem!

(2) Nejednou se opakuje jiné slovo jádrové složky než to, které je na konci výpovědi a na kterém je umístěno výpovědní intonační centrum: Halo!Zatím mě Motyčka v ničem nepřetrumfnul! V ničem! (V. Cach). V takovém případě je výpovědní samostatnost opakovaného výrazu naprosto zřejmá. Právě ona totiž umožňuje, aby se opakovaný výraz stal nositelem vlastního výpovědního intonačního centra (s příznakovou kadencí), a byl takto v kontextu promluvy zdůrazněn.

(3) O výpovědní povaze opakovaného výrazu svědčí také případy, kdy se neopakuje jádro výpovědi samo, ale s nějakým dalším urču[83]jícím výrazem (obvykle intenzifikujícím nebo emocionálně hodnotícím). Základní výpověd může mít buď slovosled objektivní, nebo subjektivní: Vždyť sis tím svým vystoupením udělal ostudu! Ostudu! Nádeníka z tebe udělali! Prachsprostého nádeníka! (Řezáčová).

(4) V psaných projevech bývá výpovědní samostatnost opakovaného výrazu nejednou signalizována také graficky; autoři pociťují intonační autonomnost obou složek, tj. základní výpovědi a opakovaného výrazu, a kladou proto za základní výpověď tečku, vykřičník nebo otazník jako signály jejího intonačního vyznění a opakovaný výraz začínají velkým písmenem jako výpověď samostatnou. Často se v téže funkci užívá také tří (nebo několika) teček nebo pomlčky (srov. cit. doklady v 2.32). Klade se tu ovšem nejednou i čárka, avšak vzhledem k vyložené podstatě emfaticko-emocionálního opakování to není grafický signál adekvátní poměrům intonačním.

Dosud se u nás při popisu jazyka vychází téměř výhradně z jeho psané podoby. Důsledkem toho je mimo jiné přeceňování grafických prostředků jako primárních signálů členění (segmentace) promluvy a nedoceňování (nebo přímo ignorování) intonace jako skutečně relevantního formálního ukazatele hranic mezi výpověďmi a výpovědními úseky. Interpunkční znaménka však často neodpovídají, zejména v textech některých stylů (např. v textech dramatických a vůbec uměleckých), členění intonačnímu. Zvláště čárka nebývá vždy signálem nekoncového úsekového předělu; nejednou se v textu klade i tam, kde je ve výslovnosti možný a přirozený jen předěl koncový (s kadencí) a kde by tedy adekvátním grafickým prostředkem byla spíše tečka nebo vykřičník. Na druhé straně se někdy čárka klade i na takových místech textu, kde ve výslovnosti žádný úsekový předěl (přeryv) realizován není (viz zde např. v 3.31).[7]

Přeceňování grafického členění textu a hlavně ignorování intonace jako závažného ukazatele formálního vede někdy ke spojování jevů, které jsou si podobné jen zdánlivě a vnějškově právě jen svou grafickou stránkou, a naopak k rozdělování jevů funkčně totožných, ale graficky různě realizovaných, třebaže se vyznačují výraznou jednotou formy v oblasti intonace. Takový přístup nejednou brání vidět některé jevy souvisící s výstavbou projevu náležitě diferencovaně (např. rozdíly mezi vytčením východiska a jádra před výpověď, roz[84]díly v různých typech tzv. dodatkového přičleňování aj.)[7a] a objektivně stanovit jejich funkce. Projevuje se to rovněž při dosavadním způsobu interpretace případů opakování.

Právě pro různost grafické realizace se obvykle nespojují dohromady případy funkčně a intonačně totožné jako: Ten člověk je nesnesitelný, nesnesitelný! a Ten člověk je zločinec! Zločinec! (U obou jde o opakování s funkcí emfaticko-emocionální.) Naopak dochází k ztotožnění funkčně a intonačně rozdílných případů opakování jen proto, že žádný z nich nepřekračuje grafický rámec jedné výpovědi. Např. Ten člověk je nesnesitelný, nesnesitelný! // Ten člověk je stále ustaranější a ustaranější. (V druhém případě tu má opakování funkci intenzifikační.) Vnějškové a sekundární členění grafické se tu povyšuje na rozhodující formální kritérion a pomíjí se zcela primární a relevantní členění intonační. Rozdíl mezi spojením asyndetickým a syndetickým se pak vykládá jen jako dvě varianty, tj. stejně jako při realizaci vztahu slučovacího.

3.22 Z intonační autonomnosti opakovaného výrazu jako základního rysu emfaticko-emocionálního opakování vyplývá závažný fakt, že opakování emfaticko-emocionální není možno dělit na opakování členské a na opakování větné. Opakovaný výraz má vždycky povahu výpovědi (tj. věty v tradičním pojetí). Rozdíl je jen ten, že jednou je to výpověď eliptická, tj. opakuje se jen jádro předcházející výpovědi, jindy se může opakovat základní výpověď celá i se složkami východiskovými a přechodovými: A. To je neslýchané! Neslýchané! B. To je neslýchané! To je neslýchané!

3.3 Naznačený rozdíl mezi opakováním intenzifikačním a emfaticko-emocionálním se pronikavě odráží ve stránce výrazové.

3.31 Ve funkci intenzifikační je typická spojková forma opakování: typ X a X (po dlouhém a dlouhém uvažování; vrátil se domů a hledal a hledal až do rána; a za tím kopcem už byly jenom lesy a lesy apod.).

Pokud se v těchto případech užívá asyndetického spojení, cítí se vždy jako prostředek stylově příznakový. To naznačuje už V. Mathesius v citované stati (s. 215): v asyndetickém spojení s funkcí zesilovací vidí prostředek v češtině omezený a hlavně knižní. Je třeba k tomu ovšem dodat, že běží vždy o asyndetické opakování s ne[85]koncovým úsekovým předělem mezi opakovanými složkami: typ X, X (po dlouhém, dlouhém uvažování; vrátil se domů a hledal, hledal až do rána; a za tím kopcem byly už jenom lesy, lesy apod.).

Specifická je situace u opakování slovesa. Jak jsme uvedli v 2.312, jde tu o dvojí druh intenzifikujícího opakování: buď se opakováním vyjadřuje odstín dlouhé doby trvání děje (tzv. horizontální intenzifikace: všichni byli už unaveni, ale on mluvil a mluvil), nebo odstín velkého úsilí vynaloženého na vykonání děje (tzv. intenzifikace vertikální: mluvil, mluvil, ale nikdo ho neposlouchal).

Pro první druh intenzifikace je typická spojková forma opakování: typ X a X. Ta má svou stylově příznakovou variantu v asyndetické formě s úsekovým předělem mezi opakovanými složkami: typ X, X. je tu tedy stejná situace jako při intenzifikačním opakování přídavných jmen, příslovcí nebo podstatných jmen.

Pro druhý druh slovesné intenzifikace je však typická asyndetická forma bez úsekového předělu mezi opakovanými komponenty: typ X — X: mluvil, mluvil, ale nikdo ho neposlouchal. Nesmí nás ovšem mýlit čárka, která se klade v psaném projevu mezi opakované výrazy. Tato čárka není totiž grafickým signálem úsekového předělu. Ve skutečnosti tvoří oba opakované výrazy jeden větný úsek, tj. jsou navzájem těsně spjaty jednou intonací, obvykle polokadencí. Nejsou to tedy úseky dva.

Dobře to ukazuje schéma intonačního průběhu v daném typu opakování:

 

Je to stejné schéma, jaké nacházíme v prvním (vnitřním) větném úseku třeba následující výpovědi:

 

O existenci tohoto typu intenzifikačního opakování, jak se zdá, Mathesius nevěděl a H. Křížková v citované stati (s. 316) výslovně tvrdí, že jej čeština nezná. Ve skutečnosti však čeština, jak jsme ukázali, oba druhy slovesné intenzifikace formálně dobře odlišuje.

3.32 Ve funkci emfaticko-emocionální se naproti tomu užívá asyndetické formy opakování s výrazným, většinou koncovým úsekovým [86]předělem: typ X // X: Na to vsadím hlavu hlavu! On je nevyzpytatelný! Nevyzpytatelný! apod.

3.33 Funkční využití protikladu mezi spojkovým a bezespoječným spojením, jak jsme je právě naznačili, v zásadě platí. Je třeba připomenout, že v obdobném smyslu naznačil funkční rozdíl mezi formou spojkovou a asyndetickou už J. V. Bečka ve známé stati O asyndetu.[8] Rozdíl mezi opakováním asyndetickým a spojkovým se snaží vystihnout takto: „Je-li slovo opakováno pro důraz, bývá pravidlem asyndeton … Je-li však slovo opakováno proto, aby se vystihla plnost představy, bývá spojka mezi členy pravidlem. Opakování slova má za účel znásobit obsah představy a toto násobení přímo předpokládá pojetí součtu“ (v cit. čl. s. 68n.).

3.34 V lidovém a hovorovém jazyce však existuje mimo to specifický typ spojkového opakování pro důraz, který je zpravidla silně emocionálně podmíněn, a tento typ je po stránce formální zcela homonymní se spojkovým opakováním intenzifikačním. Srov. např.: Já tam nejdu a nejdu! Já si to nevezmu a nevezmu! Možné jsou však i případy jiné než s opakovaným slovesem: Bylo by to nespravedlivé a nespravedlivé!; Je mi to protivné a protivné!; Je to darebák a darebák!; Udělal to pro peníze a pro peníze!; Je to lež a lež! aj.

J. V. Bečka nevzal při pokusu o stanovení funkčního rozdílu ve využití formy asyndetické a spojkové tyto případy plně v úvahu. Je však třeba si položit otázku, zda právě ony nesvědčí proti takovému základnímu funkčnímu rozložení spojkového a asyndetického spojení, jaké jsme naznačili výše.

Na tuto otázku lze uspokojivě odpovědět jen tehdy, podaří-li se nám jeho specifičnost určit.

Ukazuje se, že tu běží o opakování se silným emocionálním důrazem. Tato funkční stránka je odlišuje na první pohled od opakování intenzifikačního, které bývá citovým prvkem doprovázeno jen fakultativně a poměrně zřídka. To potvrzuje i fakt, že v našem typu je možno opakovat jakýkoli plnovýznamový výraz podobně jako při opakování emfaticko-emocionálním (nejběžněji ovšem sloveso v záporné podobě), kdežto při intenzifikaci se opakují jen některé lexikální skupiny (viz 2.3).

[87]Na druhé straně však sama spojková forma ukazuje, že toto opakování má s intenzifikací styčné body. Intenzifikace se tu ovšem netýká jednotlivých slov, ale smyslu výpovědi jako celku; opakování je zde prostředkem stupňování jistého tvrzení nebo rozhodnutí vyúsťujícího v kategoricky a subjektivně formulované stanovisko mluvčího, tj. kategoricky se vyjadřuje krajní, definitivní mez subjektivně zaujatého rozhodnutí nebo tvrzení. Zvlášť patrné je to při opakování sloves v záporné podobě. Proniká tu význam stupňované negace vyúsťující v subjektivně konečné popření; tedy zřetelný významový prvek intenzifikace. Konečná mez stupňované negace se nezřídka v mluveném projevu vyjadřuje výrazy jako a dost, a hotovo apod., které mluvčí připojuje za výpověď jako projev svého definitivního rozhodnutí. Srov. hovorové Já tam nejdu a nejdu a dost.

Formální rozlišení mezi různými funkčními typy motivovaného opakování lze schematicky naznačit takto:

Druh opakování

Stylově nepříznaková forma vyjádření

Stylově příznaková forma vyjádření

O. intenzifikační

 

X a X

Bylo už pozdě a on mluvil a mluvil

X, X

Bylo už pozdě a on stále mluvil, mluvil

X — X

(Forma možná jen při slovesné intenzifikaci vertikální)

Mluvil, mluvil, ale nikdo ho neposlouchal

 

Přechodný typ opakování intenzifikačního spojeného s emocionálním důrazem

X a X

Já tam nejdu a nejdu!

 

O. emfaticko-emocionální

X // X

Vždyť já jsem to viděl! Viděl!

 


[1] Viz např. Vl. Šmilauer, Novočeská skladba (2. vyd.), Praha 1985, 381n.; autor přiřazuje opakování ke slučovacímu typu koordinačního vztahu.

[2] Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny (MSČ) II, Praha 1949, s. 188n., 213n.; J. Bauer - S. Mrázek - St. Žaža, Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy II, Praha 1960, s. 195n.

[3] Kromě Fr. Trávníčka se autoři ostatních citovaných syntaktických prací nepokoušejí hledat rozdíl mezi asyndetickou a spojkovou formou opakování. Konstatuje se jen obecně, že opakované výrazy jsou (podobně jako při spojení slučovacím) spojeny buď asyndeticky, nebo spojkou a, ale nezkoumá se dále, jak je obou forem využito. Trávníček řeší vztah mezi formou a funkcí opakování takto: asyndetická forma je podle něho typická pro opakování s funkcí emocionální, spojková forma pak charakterizuje opakování s „významem vytýkavým“ (viz MSČ II, s. 213n.). Ani toto řešení však plně neuspokojuje.

[4] Viz V. Mathesius, Zesílení a zdůraznění jako jevy jazykové, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1946, s. 204.

[5] H. Křížková, Opakování slov jako prostředek intenzifikace v ruštině a v češtině, sb. Rusko-české studie 1960, s. 309n.

[6] H. Křížková vůbec popírá pro češtinu a ruštinu možnost spojkové formy opakování příd. jmen v 1. stupni (viz cit. článek, s. 311); avšak jak jsme ukázali v 2.311, je intenzifikující opakování běžné u příd. jmen s významem kvantitativním.

[7] O tom viz už F. Daneš, Poznámka o hranicích věty (výpovědi), Jazykovedné štúdie IV, Bratislava 1959, s. 45.

[7a] O těchto rozdílech viz podrobně v práci J. Bauera a M. Grepla Skladba spisovné češtiny, Praha 1965, s. 116n.

[8] Viz NŘ 26, 1942, s. 67n. a 97n.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 2, s. 77-87

Předchozí Vyučování mateřskému jazyku na našich školách

Následující Josef V. Bečka: O tzv. pojmenováních nevlastních

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1