Jazykovědné příspěvky ve sborníku Slavica Pragensia XI

Blažena Rulíková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1]Jedenáctý svazek sborníku filosofické fakulty UK Slavica Pragensia, který vyšel s vročením 1969, obsahuje příspěvky jazykovědné a literárněvědné.[2] O některých z nich — a to s tematikou bohemistickou a obecně jazykovědnou — chceme čtenáře Naší řeči informovat.

Prohloubený teoretický pohled na jeden zajímavý jev současné jazykové praxe, a to na užívání víceslovných pojmenování typu provádět sběr, průzkum vedle jednoslovných sbírat, zkoumat, čtenářská obec, spotřebitelské kruhy vedle čtenáři, spotřebitelé, přináší Al. Jedlička v stati Univerbizace a multiverbizace v pojmenovacích strukturách (s. 93—101). Uvedené typy víceslovného, vlastně rozloženého pojmenování, které je třeba vysvětlovat na pozadí synonymních pojmenování jednoslovných (provádět sběr — sbírat), [116]i některé typy další, např. zajímavým způsobem místo zajímavě, tichým hlasem místo tiše nebo otázka vlastnictví, revoluce místo prostého vlastnictví, revoluce ap., označuje autor jako multiverbizační jednotky a proces jejich vytváření multiverbizací. Zkoumá je po stránce formální, významové a stylové a srovnává je s jevem protikladným, s vytvářením a užíváním pojmenování jednoslovných místo víceslovných, nazývaným univerbizací (např. minerálka místo minerální voda, vlečňák místo vlečný vůz ap.).[3] Srovnáním multiverbizačního procesu s procesem univerbizačním, v němž vidí jeho protějšek, dochází k objasnění některých specifických rysů. Tak např. u univerbizačních jednotek se často vyskytuje homonymie (např. osobák znamená osobní vlak, ale také osobní výkon), naproti tomu pro multiverbizační jednotky je příznačná významová specifikace. Např. provádět sběr není totéž co sbírat; rozložené pojmenování označuje činnost složitější, organizovanou ap. Zatímco univerbizační jednotky jsou prostředky převážně běžné dorozumívací stylové vrstvy (náleží často k prostředkům hovorovým, slangovým, profesionálním), multiverbizační jednotky jsou naopak prostředky knižní vrstvy. Vyskytují se ve stylu odborném (např. provádět průzkum, otázka vlastnictví), publicistickém (spotřebitelské kruhy), využívá jich také styl umělecký (tichým hlasem).

Podstatou a klasifikací ustálených obratů označovaných dosud různým způsobem jako formule, fráze, klišé, šablony zabývá se čl. O. Mana Jazykové šablony v odborném stylu (s. 103—113). Jde o automatizované výrazy známé především z obchodní korespondence a úředních spisů, jako Potvrzujeme příjem vaší objednávky…, Vyhovujeme vaší žádosti a povolujeme vám…, avšak vyskytující se i v jiných typech projevů, např. definiční obraty jako Proměnnou se nazývá veličina…, Podstatou zde rozumíme…, aj. Autor je vymezuje jako víceslovné, standardní obraty (spojení slov i celé věty), dané v určité funkční oblasti konvencí, které vstupují do projevu jako ústrojné a konstrukčně hotové. Pro jejich označení považuje za nejvhodnější termín šablony. — Ačkoliv se článek opírá o ruský příkladový materiál, jeho teoretické závěry jsou zajímavé i pro bohemisty, už také proto, že otázka různých typů frazeologických jednotek byla u nás dosud málo zpracována.

Závažným teoretickým příspěvkem je stať K. Hausenblase O pojetí kompozice (s. 113—125). Má podtitul Z problematiky struktury komunikátu; autor v něm navazuje na své dřívější články věnované problematice teorie [117]promluvy.[4] Zavádí nově pojem a termín komunikát, aby tím naznačil, jak sám uvádí, že jde o útvar, na jehož výstavbě se účastní i jiné prostředky než jazykové. I v tomto článku zdůrazňuje autor potřebu samostatné nauky o struktuře komunikátu (ev. teorie promluvy), tj. disciplíny, která by si všímala obecných vlastností projevu, na rozdíl od stylistiky, která si všímá vlastností zvláštních a jedinečných. Tato nová disciplína by ovšem přesahovala rámec jazykovědy a byla by součástí nauky o komunikaci, sdělování.

Důležitá otázka výstavby jazykového projevu — kompozice — byla dosud pojímána různě. Většinou se chápala a dosud chápe jako uspořádání tematických prvků. Proto se jí zabývá literární teorie a výklady o kompozici nebývají obvykle ve stylistikách.[5] V některých pracích se kompozice dokonce staví do protikladu k jazykové stránce díla a rozumí se jí celá konstrukce „fikčního světa v díle zobrazovaného“, čili nejen uspořádání dílčích prvků, nýbrž i jejich výběr. V některých stylistikách kompozice představuje uspořádání obsahových úseků ve větších útvarech, než je věta, tj. v celém projevu, na rozdíl od stylizace, jíž se rozumí jazyková formulace vět. Podle autora článku kompozici je záhodno pojímat pouze jako uspořádanost prvků, nikoli jejich výběr. Přitom kompozici (uspořádanost) nelze omezovat jen na tematickou výstavbu projevu. Uplatňuje se také v jazykovém plánu, stejně jako výběr prostředků uplatňuje se jak v plánu tematickém, tak v jazykovém. Kromě výběru (selekce) a uspořádanosti (kompozice) je někdy potřebí vydělit modifikaci (úpravu) vybraných prostředků.

Dialektologie je ve sborníku zastoupena čl. J. Běliče K interferenci jevů hláskoslovných a tvaroslovných (s. 79-85). Autor v něm nově vysvětluje tvary imperativu chic, vrac, zaplac (chyť, vrať, zaplať), které se dosud běžně nebo ve zbytcích vyskytují na česko-středomoravském nářečním pomezí na jz. Moravě, a to vedle jiných slovesných tvarů se zachovanou hláskou ť. Na rozdíl od dosavadních, převážně hláskoslovných výkladů vidí J. Bělič příčinu vzniku těchto tvarů ve vztazích tvaroslovných. Vychází z toho, že se na většině území s imperativy tohoto typu vyskytují též imperativy noš, proš, vož. Jsou to tvary značně staré a J. Bělič je vysvětluje tak, že v nich etymologicky původní hlásky -s, -z (-ś, -ź) byly nahrazeny hláskami -š, -ž podle podob 1. os. sg. prošu, nošu, vožu. Tuto domněnku podporuje i výskyt -s, -z tam, kde o vyrovnání s 1. os. jít nemohlo, např. v imperativu sloves 1. třídy nes, vez. Výskyt imperativu typu chic, vrac, zaplac autor zdůvodňuje stejným [118]způsobem. Při tomto vyrovnání možná spolupůsobily i některé jevy hláskoslovné.

Historického studia českého jazyka se týkají dva příspěvky: J. Porák v čl. Některé aspekty třídění českých sloves (s. 85-93) probírá přednosti a nedostatky prézentního a infinitivního třídění a zamýšlí se nad požadavky, které je třeba klást na třídění sloves v historické mluvnici (zřetel k vývojovým procesům, k nářečím a jiným slovanských jazykům, zřetel k domácí gramatické tradici, ke zkoumání typologickému a k morfematické stavbě slovesa). I. Lutterer v krátkém příspěvku K dvěma systémům spřežkového pravopisu v češtině 14. století (s. 73-79) ukazuje, proč druhý systém (vyskytující se v památkách na poč. 14. stol.) je spíše výsledkem kolektivního úzu několika písařských škol než dílem tvůrce jediného.

K otázkám rozpracovaným v teorii Pražského lingvistického kroužku se vracejí dva další příspěvky.

J. Vachek v čl. O vysvětlovací síle funkčního zatížení fonémů (s. 63-73) polemizuje s americkým jazykovědcem Robertem D. Kingem, který zcela popírá význam funkčního zatížení fonémů jako zásadu vysvětlující splývání dvou fonémů ve vývoji jazyka. (Podle jazykovědné teorie vypracované pražskou školou takové splývání může nastat jako následek malé rozlišovací schopnosti dvou fonémů). J. Vachek ukazuje na platnost a opodstatněnost této zásady a zdůrazňuje, že pražská škola nikdy nepovažovala tento princip při jazykovém vývoji za jediný, nýbrž že uznávala také vlivy jiné, zvláště systémové utváření zvukové roviny, působení vyšších rovin na ni a také vliv činitelů mimojazykových.

V rozsáhlé a velmi obsažné studii Od lingvistiky k literární vědě a estetice (s. 125-143) ukazuje K. Horálek, jak teoretická lingvistika pražské školy vytvořila příznivé podmínky pro těsnou spolupráci literární vědy s jazykovědou. Stalo se tak rozpracováním jednak funkční teorie spisovného jazyka, jednak teorie jazykových funkcí. Velmi podrobně a s vlastním rozborem a hodnocením referuje o vývoji názorů na tzv. estetickou funkci jazykovou v pracích ligvistů a literárních vědců náležejících k pražské škole.

Do sborníku je také pojata charakteristika vědeckého díla dvou jubilantů — významných vědeckých osobností, Vl. Skaličky a F. Vodičky a soupis jejich prací. V pravidelném oddíle Kronika přináší sborník stručný referát o VI. mezinárodním sjezdu slavistů, konaném v roce 1968 v Praze, přehled životních výročí profesorů slavistických oborů fakulty a nekrolog na zemřelého akad. Fr. Ryšánka, významnou postavu české jazykovědy a filologie.

---

[1] Acta Universitatis Carolinae—Philologica 4-5, Slavica Pragensia XI, Praha 1969.

[2] Jeden příspěvek je z oblasti logické sémantiky: L. Tondl, Logical-Semantical Analysis of the Question and the Problem of Scientific Explanation (Logicko-sémantická analýza otázky a problém vědecké explanace), 39—47.

[3] O univerbizaci pojednávají v naší jazykovědné literatuře tyto články: A. V. Isačenko, O některých zákonitostech v oblasti pojmenování, Sb. Vysoké školy pedagogické v Olomouci, 3, 1956, 17; týž, Obecné zákonitosti a národní specifičnost ve vývoji slovní zásoby slovanských jazyků, sb. K historicko-srovnávacímu studiu slovanských jazyků, 1957, 143n.; L. V. Kopeckij, K procesu univerbizace, tamtéž, 186n; M. Helcl, Univerbizace a její podíl při růstu dnešní slovní zásoby, SaS 24, 1963, 29; M. Dokulil, Tvoření slov v češtině I, 1962, 114, a Al. Jedlička, K charakteristice slovní zásoby současné spisovné češtiny, Slavica Pragensia VII, 1965, 19n.

[4] K. Hausenblas, On the Characterization and Classification of Discourses (K charakteristice a klasifikaci jazykových projevů), Travaux linguistiques de Prague 1, 1964, 67n.; Výstavba slovesných komunikátů a stylistika, Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze 1968, 343.

[5] V novější době věnuje kompozici pozornost ze stylistů J. V. Bečka (srov. Jeho monografii Základy kompozice jazykových projevů, Praha 1960) a J. Mistrík (Kompozícia jazykového prejavu, Bratislava 1968).

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 2, s. 115-118

Předchozí František Cuřín: Druhý svazek sborníku o česko-německých vztazích

Následující Vladimír Mejstřík: Z 39. sešitu Slovníku spisovného jazyka českého