Časopis Naše řeč
en cz

Dvě nové práce o češtině pro Němce

František Uher

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Němec chtějící se seznámit se základy českého jazyka si nemůže stěžovat na nedostatek vhodných pomůcek. Mnoho jich bylo vydáno v posledních dvou desetiletích, a to především v NDR, kde vycházejí učebnice a mluvnice češtiny takřka periodicky. (Knihy sloužící k výuce češtiny nebo k seznámení s její gramatikou vyšly v r. 1951, 1954, 1957, 1960, 1962, 1964, 1965, 1970.)

Zájem německého souseda o náš jazyk je potěšitelný a odpovídá vzájemným kulturním dohodám.[1] Je ekvivalentní recipročním snahám metodiků u nás, aby byly včas a uspokojivě řešeny potřeby českých zájemců o studium němčiny.

Dnešní němečtí autoři příruček o češtině se metodice vyučování českému jazyku věnují už řadu let. I když vcelku zůstávají věrni tradičnímu postupu při výběru jazykového materiálu i při jeho uspořádání, je nutno říci, že se jednotlivé příručky postupně propracovávají k dokonalejší formě a že se snaží postihnout současné vývojové tendence spisovné češtiny. (Bylo by zajímavé srovnat, jak by v konkurenci s pracemi německých autorů obstála mluvnice češtiny, kterou by pro Němce napsal Čech v českém prostředí.) Každé nové vydání německé publikace o češtině si proto zaslouží, aby jí naše lingvistika a metodika vyučování cizím jazykům věnovaly patřičnou pozornost. Doposud tomu také tak bylo.[2]

V r. 1970 vyšly v NDR krátce po sobě dokonce dvě příručky o češtině pro Němce, a to z pera různých autorů. Domníváme se, že tím vznikla vhodná příležitost, abychom čtenáře o publikačním ruchu v tomto směru opět informovali.

Nejdříve se krátce zmíníme o první z těchto gramatik, o práci tří německých bohemistů a slavistů J. Bauernöppla, H. Fritsche, B. Bielefelda Kurze tschechische Sprachlehre.[3] Dva z těchto autorů, Bauernöppel a Fritsch, vydali českou gramatiku už v r. 1960.[4] Srovnání obou publikací, tj. [183]z r. 1960 a z r. 1970, ukazuje, že spolu koncepčně souvisí. Nová práce je, jak už titul sám naznačuje, stručnější. Vcelku však byl původní obsah zachován. Zhuštěnější a stručnější ráz vyplývá spíše z vypuštění některých zastaralých a zbytečných příkladů a z účelnějšího výběru a řazení mluvnických jevů (např. shrnutí některých nepravidelností u skloňování podstatných jmen do stručného přehledu).

Příručka se tradičně dělí na hláskosloví, výklad o tvarosloví, kapitoly o syntaxi a o tvoření slov. Poučení o spojkách je zařazeno do výkladů syntaktických. O citoslovcích se systematicky nemluví vůbec. (Upozornění na ně by mohlo být snad, pokud jde o jejich větnou platnost, v syntaxi a dále v kapitole o interpunkci.)

Novým rysem příručky je ve srovnání s pracemi dřívějšími zdůraznění konfrontačního hlediska. Projevuje se nejen srovnáváním paralelních mluvnických jevů v němčině a v češtině (např. při uvádění některých českých ekvivalentních prostředků pro vyjádření německého man, s. 172, upozornění na rozdíly v skládání slov, s. 180), ale i konfrontací s ruštinou. Pokud jde o srovnání češtiny s ruštinou, ukazuje se na shody, ale i na rozdíly (a tedy na možnost interference). Tak se např. upozorňuje na odchylné tvary préterita (s. 110), na rozdílný pád počítaného předmětu po číslovkách dva, tři, čtyři (s. 57) apod. Tímto dosti důsledným porovnáváním češtiny a jiného cizího jazyka se uvedená příručka odlišuje od většiny dřívějších prací toho druhu. Autoři jistě dospěli k takovému řešení proto, že velké množství studentů českého jazyka se už předtím seznámilo s ruštinou. Znalost ruštiny by jim měla ulehčit zvládnutí češtiny.

K jednotlivým oddílům knihy je těžko mít závažnější kritické připomínky. Po stránce lingvistické je obsah zpracován velmi pečlivě, bez nedostatků. Proti dřívějším pracím týchž autorů, ale i autorů jiných[5] je v knize Kurze tschechische Sprachlehre zřetelná snaha přiblížit se živé podobě spisovné češtiny (důsledně se užívá infinitivu na -t, jsou vypuštěny zastaralé slovesné vazby, např. s genitivem, upozorňuje se na archaičnost a knižnost některých výrazů, jevů apod.). Se zastaralými prostředky častými v některých cizích pracích o češtině se v této nové gramatice češtiny pro Němce takřka nesetkáme. Ojediněle vede snaha o užívání jazykových prostředků živých až k uplatnění výrazů dosud neplně spisovných (např. jestli, s. 156).

Výklad mluvnických jevů je přes svou stručnost dostačující a jasný. Jen zřídka bychom mohli doporučit lepší formulaci (např. z formulace „Delší tvary osobních zájmen se užívají při zvláštním zdůraznění příslušného zájmena, jakož i ve spojení s předložkami…[6] (s. 67) není zcela zřejmé, zdali [184]se dlouhých tvarů zájmen osobních může nebo musí užívat v uvedených případech, případně jaké jsou rozdíly v jednotlivých pádech).

Pro českého čtenáře je poněkud nezvyklé užívání některých jazykovědných termínů. (To samozřejmě není možno považovat za výtku autorům.) V knize se mluví o prepositivu (v češtině jen o lokálu), o konjunktivu (myslí se tím český kondicionál). Český čtenář si při četbě německé příručky o češtině také uvědomí rozdílné chápání pojmů modálnost, modalita (s. 154). Odchylky od terminologie obvyklé v českých mluvnicích jsou funkční, protože se vykládají mluvnické jevy češtiny na základě lingvistické tradice, která je německému čtenáři vlastní. Diskusní je však už formulace na s. 79, týkající se slovesného rodu. Autoři rozlišují v češtině tři slovesné rody, a to aktivum, pasívum a tzv. reflexívum. Reflexívní rod přisuzují zvratným podobám typu myji se, koupím si… V Havránkově-Jedličkově České mluvnici je přesvědčivě vyloženo, že u těchto sloves nejde o vyjádření zvláštního rodu[7], nýbrž jen o zvratnou podobu slovesnou, která má různé významy a funkci.

Po stránce metodické je nová německá gramatika češtiny zpracována velmi účelně a přehledně. Proti některým předchozím gramatikám předcházejí před výklady o dílčích jevech souhrnné přehledy (např. tabulka skloňování podstatných jmen, s. 27). Jednotlivé vzory jsou výrazně graficky odlišeny od ostatního textu (barevný podklad). I když autoři nevyužívají možnost zjednodušení při popisu české gramatické stavby (jako je tomu např. v Poldaufově-Šprunkově knize Čeština jazyk cizí), přece jen se i oni snaží neulpívat na běžných postupech obvyklých při vyučování češtině jako mateřskému jazyku. Tak např. dělí slovesa především podle kmene infinitivního, přičemž mění i pořadí jednotlivých vzorů (přehled slovesných tříd a vzorů začíná vzorem „péci“). Přednosti tohoto odchylného způsobu by bylo ovšem nutno ověřit dlouhodobějším experimentem. Zatím se názory kloní spíše k dělení sloves podle 3. os. přít. času[8], i když samozřejmě především se zřetelem k praxi v českých školách (kde je čeština jazykem vyučovacím). Nezdá se nám však ani zvlášť výhodné začínat přehled vzorů a tříd vzorem „péci“, tj. vzorem smíšeným.

V kapitole o slovesném vidu rozšiřují autoři proti obvyklému postupu v českých gramatikách výklady o formálních znacích vidových protikladů v různých slovesných třídách. Podobně rozšiřují na úkor jiných, méně závažných a v němčině méně neznámých jevů poznámky o tvoření zdrobnělých slov (jak víme, je toto tvoření v němčině řidší).

V oddílu syntaktickém by bylo nutno dodat ještě několik souhrnných poznámek o pořádku slov ve větě a o aktuálním členění. (Zvlášť uvědomu[185]jeme-li si rozdílné postavení např. slovesa v českém a německém souvětí.)

Jako základní jazyková příručka může Kurze tschechische Sprachlehre posloužit především laikům, a to svou jednoduchostí, snahou o názornost podání a srovnáváním jevů na pozadí němčiny a ruštiny. S dobrým zpracováním obsahu se druží i modernost formy (barevná typografická úprava, označování odstavců na horním okraji stránky apod.). Nepochybujeme, že celkový ohlas knihy bude mezi německými zájemci o studium češtiny příznivý.

Další novou německou příručkou češtiny pro Němce, kterou zde chceme krátce charakterizovat, je Tschechische Grammatik[9]. Jejím autorem je Rudolf Fischer, známý už řadou jiných svých prací týkajících se češtiny. Kromě příruček prakticky a metodicky zaměřených (slovník, čítanka, učebnice) je R. Fischer i autorem studie o české literatuře.[10] R. Fischer je příkladem bohemisty usilujícího o co nejtěsnější kontakty s českými vědci. S akad. Havránkem je spoluredaktorem vědeckých sborníků o česko-německých vztazích.[11] Při práci na gramatice, o níž píšeme, byl jeho spolupracovníkem A. Kařízek.

Tschechische Grammatik je vlastně přepracovaným 2. vydáním stejnojmenné práce z r. 1954.[12] Cíl, který zůstává v obou vydáních stejný, je uvést německého čtenáře v nejstručnější formě do studia českého jazyka.

Jak sám autor v úvodu ke knize naznačuje, rozdíl proti 1. vydání je v obsahovém členění, v zpracování kapitoly o tvoření slov, o syntaxi, v některých výkladech oddílu o tvarosloví, zejména v části o slovese. Pro čtenáře, který 1. vydání práce nezná, lze zhruba vystihnout tyto změny takto:

Novým obsahovým členěním se autor přiblížil základnímu dělení mluvnice, jak je uplatněno v Havránkově-Jedličkově České mluvnici a v českých školských učebnicích (hláskosloví, tvarosloví, skladba). Kapitola o tvoření slov je zpracována systematičtěji než v 1. vydání. Po úvodní části, kde je obecné rozlišení způsobů tvoření slov, si autor všímá, jak se tvoří jednotlivé druhy slov. V přehledu tvarosloví opět pozorujeme snahu o sblížení s popisem mluvnických tvarů v českých příručkách. Je to zřejmé např. ve výběru tzv. vzorů podstatných jmen. Nevyskytuje se už nevhodný vzor „holub“ (na jeho nevhodnost upozornil v recenzi k Fischerově učebnici Al. Gregor, srov. pozn. 2). Také základní dělení sloves podle trojího zakončení (-u, -ím, -ám) i další třídění podle 3. os. přít. času a dále podle kmene infinitivního je ve shodě se způsobem obvyklým v českých učebnicích. Myslíme, že je to k prospěchu věci. Stejně tak je nutno hodnotit i to, že ve srovnání s 1. vydáním se v rámci charakteristiky jednotlivých tříd nepodává jen pouhý [186]výčet sloves, která do dané třídy náleží, ale zaznamenávají se i různé jejich tvary, zejména ty, jimiž se od sebe slovesa liší.

V kapitole o syntaxi je propracována ve srovnání s 1. vydáním část o větných členech. Uvádějí se v ní i výklady o pádech, v nichž se větné členy ve větě vyskytují. Vzhledem k tomu jsou pak vypuštěny výklady o užívání pádů, které předtím tvořily samostatnou část.

Vcelku je možno říci, že změny v 2. vydání znamenají zdokonalení popisu mluvnické stavby češtiny. Kromě toho sbližují metodický postup německých příruček s postupem obvyklým u nás. Pro zájemce, kteří by chtěli pokračovat ve studiu češtiny na základě hlubších a podrobnějších prací českých, je takové přiblížení jistě kladem.

K ucelené představě o uspořádání Fischerovy knihy je zapotřebí ještě uvést, že na počátku práce je krátký exkurs o historii češtiny, potom následuje hláskosloví (s poučením o výslovnosti), pravopis, tvoření slov, tvarosloví, syntax a krátký dodatek o významech slov a slovních spojení. Práce je zakončena užitečným indexem latinských, německých a českých gramatických termínů.

Tschechische Grammatik je napsána s charakteristickým důrazem na přesnost a pečlivost zpracování. Jsou uvedena jen ta fakta, která tvoří základ mluvnické stavby češtiny. Jen ojediněle bychom mohli poukázat na jevy, které vzhledem k omezenému rozsahu nebylo nutno připomínat (např. zmínka o supinu, s. 63, výrazy več, seč, s. 54, málo frekventované frazeologické obraty lépe krokem, nežli skokem, jak došlo, tak prošlo, s. 99). Některé uváděné případy příponového tvoření (v kapitole o tvoření slov) míří až příliš hluboko do oblasti expresívního vyjadřování, než aby mohly být základními způsoby tvoření slov (např. přípona -ananánský). Místo toho bylo naopak možno více místa věnovat tvoření sloves různými předponami, dále při vypočítávání různých typů sloves z hlediska vidu a způsobu slovesného děje mohla být připomenuta nepočetná, ale výrazná skupina sloves determinovaných a indeterminovaných.

Připojujeme ještě drobné poznámky a připomínky k jednotlivým oddílům knihy: V kapitole o výslovnosti přijímáme se souhlasem promyšlené úsilí autora o to, aby byly systematicky probrány rozdíly ve výslovnosti jednotlivých hlásek (h, p, t, k aj.), ale i hláskových skupin (např. skupiny samohláska + j) v češtině a němčině. — Výklady pravopisné se omezují na jevy nejzávažnější, pravopisná stránka se nepřeceňuje. (Pokud jde o jednotlivosti, připomínáme, že Pravidla českého pravopisu uvádějí dvě podoby slova whisky, a to whisky a viska, nikoli však visky, jak se s tím setkáváme ve Fischerově Gramatice.)

V oddíle o skloňování substantiv autor správně nevyděluje duál jako samostatnou kategorii čísla. — Do výkladu o krácení kmenové samohlásky u podstatných jmen ženského rodu mohly být zařazeny tak časté příklady, [187]jako jsou výrazy práce, síla. — U přivlastňovacích adjektiv mělo být obecně poznamenáno, že se jimi přivlastňuje jednotlivé určité osobě (s. 47—48).

K zájmenům zařadil autor mluvnice také výraz všechen; je to ve shodě s novým vydáním Havránkovy-Jedličkovy Stručné mluvnice české (12. vyd., 1969).

Kapitola o slovese, která zpravidla bývá zkušebním kamenem každé stručné mluvnice češtiny jako cizího jazyka, svědčí o tom, že si autor důkladně osvojil nejnovější poznatky o vývojových tendencích spisovné češtiny, které uvádějí novější práce českých jazykovědců. Za nedopatření je nutno považovat určení sloves koupat se, konat se, oženit se, skládat se, učit se, zastavit se jako sloves pouze zvratných, tj. vyskytujících se jen ve spojení se zájmenem se (s. 98).

V indexu se může i český čtenář poučit o shodách a rozdílech německé a české lingvistické terminologie. Na rozdíl od 1. vydání užívá Fischer v novém vydání ve větší míře internacionální terminologie latinské, jako sufix ap. Jako českého ekvivalentu k termínu verbonominales Attribut (verbonominální atribut) bychom užili vžitého českého termínu doplněk.

Přestože obě nejnovější práce o češtině pro Němce vznikly takřka současně, není to neekonomické. Každá z nich má své přednosti, pro které bude vyhledávána jistým okruhem zájemců. Kurze tschechische Sprachlehre je do jisté míry jednodušší tím, že se v ní neuvádí tak velké množství příkladů na jednotlivé jevy, popřípadě se nejde do podrobností při objasňování původu tvarů apod., jako je tomu v knize Fischerově. Může proto posloužit nejširším vrstvám. Tschechische Grammatik je rozsahem i výběhem materiálu také přístupna všem, kteří se chtějí zběžně a rychle seznámit s českou mluvnicí. Umožňuje však i poněkud detailnější pochopení některých jevů, zčásti dokonce i jazykové historie (vývojové období češtiny, palatalizace, jery atd.).

Obě nové příručky, o nichž jsme stručně čtenáře informovali, můžeme nepochybně zařadit mezi publikace, které se vzájemně doplňují a jsou i pro praxi potřebné a užitečné.


[1] Srov. W. Eckert a G. Hoffmann, Zum Tschechischunterricht an den allgemeinbildenden Schulen der DDR, Fremdsprachenunterricht 11, 1969, s. 468.

[2] Srov. v Naší řeči např. recenzi Al. Gregora, Učebnice češtiny pro Němce, Naše řeč 48, 1965, s. 96.

[3] J. Bauernöppel, H. Fritsch, B. Bielefeld, Kurze tschechische Sprachlehre, Berlín 1970, s. 183.

[4] J. Bauernöppel, H. Fritsch, Grammatik der tschechischen Sprache, Berlín 1960.

[5] Srovn. např. R. Fischer, Wir lernen tschechisch sprechen, Lipsko 1964, J. Bauernöppel, H. Fritsch, Grammatik der tschechischen Sprache, Berlín 1957.

[6] „Die längeren Formen der Personalpronomina werden bei besonderer Betonung des betreffenden Pronomens verwendet sowie in Verbindung mit Präpositionen…“

[7] Srov. B. Havránek, Genera verbi v slovanských jazycích I, II, Praha 1928, 1937, a B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1970, s. 233.

[8] Srov. k tomu naposledy příspěvek K. Svobody K třídění českých sloves, Český jazyk a literatura 21, 1971, s. 218.

[9] R. Fischer, Tschechische Grammatik, Leitfaden zur Einführung in die tschechische Sprache (unter Mitwirkung von Adolf Kařízek), Lipsko 1970, stran 104.

[10] Studien zur tschechischen Literatur, Berlín 1965.

[11] Sb. Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur I, II, Berlín 1965, 1969; srov. zprávy v Naší řeči 49, 1966, s. 161n. a 54, 1971, s. 111n.

[12] R. Fischer, Tschechische Grammatik, Halle (Saale) 1954.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 3, s. 182-187

Předchozí Blažena Rulíková: Aktuální otázky současného spisovného jazyka v sovětském sborníku

Následující Alena Polívková: Jak psát a skloňovat slovo spray

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1