Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

Karel Sochor, František Cuřín

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Otázky odborného názvosloví v odborných časopisech

Odborní spisovatelé, redaktoři a pracovníci čas od času promýšlejí některé názvoslovné otázky svého oboru, neboť sami pociťují buď některé nejasnosti v názvech, nebo potřebu nových a lepších pojmenování. Snaží se proto kolektivně zpřesňovat a dotvářet současné názvosloví tak, aby co nejlépe sloužilo věci samé a zároveň bylo platnou součástí spisovného jazyka. Přitom také dospívají k úvahám obecnějšího rázu a podávají i náměty rázu organizačního, jak co nejlépe zajistit rozvoj terminologie v určitém oboru. Zrcadlem těchto snah jsou články a rubriky o jazyce v odborných časopisech, zejména technických.[1] Celková úroveň těchto poučných statí je dobrá a svědčí [116]o stoupající jazykové kultuře odborných pracovníků, publicistů a redaktorů.

Nejprve si povšimneme zásadnějších článků o terminologii. K nim patří překlad přednášky, kterou u nás před časem proslovil Friedrich Lang z Vídně. Je uveřejněna ve „Věstníku Čs. akademie věd“ (č. 2, roč. 1960, s. 223n.) pod názvem Normalizace názvosloví. F. Lang jako přímý spolupracovník Eug. Wüstera, zakladatele mezinárodní organizace pro terminologii ISO/TC 37, poukazuje na stále vzrůstající potřebu nových slov pro nové pojmy, věci a činnosti, která je podporována vzrůstající dynamičností lidského myšlení. Jazyk musí sloužit přesnému a soustavnému myšlení, a proto potřebuje jasné a jednoznačně vymezené pojmy. Musí se tedy věnovat pečlivá pozornost možnostem, jak zvýšit schopnost jazyka sloužit tomuto účelu. V terminologii je nutno zkoumat svět pojmů a logických souvislostí. Zkoumání a poznání systematického rozčlenění pojmů, pojmových systémů a vztahů mezi pojmy se ukázalo jediným správným základem exaktní terminologické práce, která by mohla mít naději na úspěch. V další části své přednášky podává Lang podrobnější výklad o organizační struktuře mezinárodního výboru pro terminologii ISO/TC 37 se sídlem ve Vídni, o jeho úkolech a o dokumentech, které se jako pokyny pro terminologickou práci rozesílají zájemcům.[2]

Populárně psanou stať o mezinárodnosti v terminologii uveřejnil Miroslav Roudný v časopise „Věda a život“ (č. 7, 1960, s. 413n.). Jako příklad mezinárodnosti uvádí latinskou nomenklaturu pro anatomii, botaniku a zoologii. Latinské názvy se tu řídí přesnými nomenklatorickými pravidly, mezinárodně dohodnutými a čas od času upravovanými. Vychází se v těchto nomenklaturách z latiny, ale používá se také slovních základů nejrůznějšího původu, jež jsou jen polatinštěny koncovkami z latiny. Samostatnou skupinu mezinárodních pojmenování tvoří názvy řeckolatinského původu, jichž se užívá jako cizích slov např. v matematice, fyzice, filosofii. Tyto názvy jsou v různých jazycích přizpůsobovány hláskově, pravopisně i mluvnicky národnímu jazyku, a proto se v různých jazycích různě píší a také vyslovují, ale jejich formální příbuznost je zcela zřetelná. Tak např. elektrotechnický název transformátor má ve všech světových jazycích stejnou podobu; v češtině se obměňuje označením délky, v italštině má na konci e (transformatore), ve španělštině je v poslední slabice d místo t (transformador). V další části článku podá[117]vá autor přehled o mezinárodní normalizaci a o perspektivách mezinárodnosti v názvosloví. Zdůrazňuje v souhlase s obecně uznávanými zásadami a názory, že každé odborné názvosloví je úzce spjato s národním jazykem. Mezinárodní věty nebo texty neexistují, a proto jen stěží můžeme hovořit o nějakém mezinárodním názvosloví jako dorozumívacím celku. Přesto však je možno a nutno názvosloví mezinárodně normalizovat. Podle mezinárodní důležitosti určitých oborů lze stanovit buď mezinárodní zásady pro vytváření národních odborných názvoslovných systémů, nebo mezinárodně přímo normalizovat názvy pro určité pojmy (např. pro míry a váhy).

V přehledně psaném článku Technická čeština dneška („Nová technika“, čís. 6, 1959, s. 285n.) vychází E. Prandstetter z mylného předpokladu, že úroveň technické češtiny je nyní celkově nižší, než jaká bývala před druhou světovou válkou. Příčiny tohoto zhoršení jsou — podle autorovy domněnky — jednak ve sníženém průměru jazykových znalostí autorů, jednak v malé péči autorů o jazykovou stránku díla. Kromě toho technickou češtinu porušují někteří překladatelé. Také vlastní názvosloví technické není podle autora na výši. Technika se rozvíjí rychleji než příslušné názvosloví, je nedostatek času na vytvoření správných spisovných výrazů, rozšiřují se názvy špatně tvořené a pronikají nežádoucí výrazy z hovorové češtiny a ze slangu. Je již na čase uvažovat o tom, jak zvýšit úroveň technické češtiny (tj. i technického názvosloví). Autor by si přál, aby byl vybudován samostatný útvar, v němž by se soustřeďovaly veškeré práce o technickém názvosloví a o technické češtině; jeho úkolem by bylo sestavovat výkladové i překladové technické slovníky.

E. Prandstetter nepostřehl, že úroveň odborného stylu technických článků a publikací je nyní naopak vyšší, než bývala. Vždyť samo technické názvosloví je pevnou součástí celonárodního jazyka, o jehož vzestupu nemůže být vůbec pochyb.[3] Oč bohatší je v současné době slovní zásoba techniků a oč pružněji, srozumitelněji a názorněji píší techničtí autoři dnes! Technické názvosloví má ovšem potíže, ale bylo by nesprávné posuzovat vyspělost tohoto názvosloví jen podle těchto nesnází a podle jednotlivých nedostatků individuálního rázu.

Zcela jiný a vcelku zdravý názor na technickou češtinu projevil nedávno předčasně zesnulý pracovník Hospodářské ústředny spojů Emanuel Svoboda. Časopis „Československé spoje“ (č. 10, 1959, s. 1n.) uveřejnil jeho obsažný článek O terminologii spojů. Autor v něm s nadšením hovoří o technickém jazyce, o jeho dokonalosti, která pramení z výrazové přesnosti, jednoznačnosti a průzračnosti. [118]Zároveň připomíná, že i v názvosloví technici usilují, aby všechno, co vyjde z jejich hlav a rukou, bylo dokonalé v obsahu i ve formě. V další části podává autor ucelený výklad, co jsou to odborné výrazy a odborné názvosloví (tu místy doslova přejímá celé odstavce ze Sochorovy „Příručky o českém odborném názvosloví“ z r. 1955), a přechází k vlastní tematice, jak nutno pečovat o názvosloví při tvorbě nových technických předpisů spojů. Je nutno zásadně vylučovat slangové výrazy, důsledně proti nim bojovat. Také názvy cizího původu lze často nahradit slovem domácím. Péče o odborné názvosloví se však nemůže týkat jen jednotlivých slov a slovních spojení, nýbrž terminologie jako systému, který musí sloužit potřebám přesného vyjadřování a podmínkám co nejdokonalejšího odborného dorozumívání. Špatně utvořené nejednotné názvosloví je často příčinou chyb a omylů, ztěžuje dorozumívání i mezi odborníky. Tyto závady nemůže odstranit jednotlivec, tu musí nastoupit kolektivní práce odborníků vědomě zaměřené na normalizaci termínů. Autor navrhuje, aby odborníci v ministerstvu spojů jednak řešili jednotlivé případy aktuálních potřeb při tvorbě nových technických předpisů, jednak záměrně shromažďovali excerpční materiál a postupně jej zpracovávali ve „Velkém výkladovém slovníku spojů“, který by se stal spolehlivou pomůckou zejména pro odborné spisovatele a pro tvůrce nových technických předpisů. Můžeme prozradit, že program navržený E. Svobodou se již v ministerstvu spojů plní, neboť Hospodářská ústředna spojů zahájila právě nedávno práce na terminologickém slovníku, který se kolektivně po skupinách vypracovává.

Svědectví příkladné normalizace názvosloví podává Výzkumný ústav papírenského průmyslu. O jeho názvoslovné normě ČSN 50 0002 Papíry, kartóny, lepenky referuje Jiří Novák v časopise „Vynálezy a normalizace“ (č. 4, 1959, s. 19n.). Norma byla vypracována hlavně proto, aby se zlepšilo dorozumění mezi odborníky. Proto bylo nutno odstranit nejednotnost ve vyjadřování, vyloučit nežádoucí synonyma a u některých základních výrazů ujasnit a zpřesnit významovou stránku. Tato norma odstraňuje některé jazykově nesprávné nebo nevhodné názvy, např. rotapapír, rotační novinový papír (nyní jen novinový papír), afišový papír (nyní plakátový papír), papír pelure (nyní průpisový papír), karbonový papír (nyní uhlový papír), falcovaný papír (nyní překládaný papír). Velmi obtížné bylo dohodnout se na obecně platné definici papíru, kartónu a lepenky, neboť ani mezinárodně není přesně stanoveno, co lze ještě považovat za kartón a co už je lepenka a kde jsou hranice mezi papírem (v užším smyslu) a kartónem. Nakonec byla vzata za základ pro definování plošná váha (papír má plošnou váhu pod 150 g/m2, kartón od 150 g/m2 a lepenka přes 250 g/m2). V závěru článku autor uvádí, že se připravují další názvoslovné normy z to[119]hoto oboru, a to za spolupráce průmyslových podniků, výzkumných ústavů a Ústavu pro jazyk český, jakož i Ústavu jazyka slovenského (normy mají i názvy slovenské). Vskutku již také vyšla další norma, a to ČSN 50 0001 Vlákniny a jejich vlastnosti, ČSN 50 0010 Kartonáž; v tisku je obsažná norma o vlastnostech papíru.

Potřeba nových názvů je v některých oborech velmi silná. Někdy se to týká jen menšího souboru názvů, jako tomu bylo např. nedávno v silničním názvosloví, jak se o tom dozvídáme z článku J. Havelky a C. Luhana Nové značení na vozovkách („Silniční doprava“, č. 1, 1960, s. 6n.). Jako nadřazeného pojmu pro barevné čáry a jiné silniční značky vytvářené přímo na povrchu vozovky zvolili autoři název značení místo popisného pojmenování vodorovné silniční značky. Také dílčí názvy linkování, bezpečnostní pásy, vodicí pásy, dělicí čáry, bílý pás, bílý pruh byly odmítnuty a místo nich se jednotně zavádí název čára, který je vhodnější než cizí slovo linka, o němž se také uvažovalo. Na vozovkách mohou být čáry podélné nebo příčné, souvislé nebo přerušované, jednoduché i zdvojené, úzké, nebo široké. Podle funkce rozlišují se vodicí čáry, bezpečnostní čáry, závěrné čáry (označují plochy, na nichž se nepřipouští jízda ani stání vozidel) atd. Všechna tato označení se sice ještě nevyskytují na našich silnicích, ale v budoucnu je nutno s nimi počítat, neboť dopravní ruch motorových vozidel bude nutno řídit a usměrňovat nejen běžnými silničnímu značkami na pokraji silnic, ale přímo značením na povrchu vozovky.

Poněkud jinými otázkami než autoři výše uvedených statí se zabývá František Psota v „Technických novinách“ (č. 1, 1960, s. 10), a to v článku Historické technické názvosloví. Upozorňuje na nutnost zpracovávat a vydávat technické a řemeslnické názvosloví z minulých dob, neboť novodobá technická věda, praxe a výzkumnictví nemohou při řešení moderních technických problémů a potřeb přehlížet vývoj a nesmějí opomíjet dřívější poznatky a zkušenosti. Historikové našich průmyslových pracovišť a řemesel studují dobové prameny, čerpají z archívních listin a odhalují tak neznámé nebo zapomenuté výrobní postupy, návody a receptury, jakož i popisy báňských a vodních děl. Při tomto studiu nelze se obejít bez spolehlivé znalosti odborných názvů, které se během staletí vyvíjely a často podstatně měnily, jak o tom svědčí např. svérázný vývoj našeho hornického a hutnického názvosloví. Autor zdůrazňuje, že historické názvosloví není přežitkem, že je však klíčem, který otvírá pohled na bohatství výsledků houževnatého technického úsilí a práce ducha a rukou mnoha pokolení. Sdělení F. Psoty, že v současné době se již projednává příprava souborného slovníku historického názvosloví hornického a hutnického, je pro nás potěšitelné, neboť z toho budou [120]mít prospěch nejen pracovníci těchto oborů, nýbrž i jazykovědci. Ovšem bude nutné, aby došlo i ke spolupráci s jazykovědci.

Všímali jsme si zatím technických oborů, ale i v ostatních odvětvích je patrná péče o správné a přesné názvosloví. Tak v časopise „Účetní evidence“ byl v ročníku 1960 opět zaveden Jazykový koutek, před lety vzorně vedený zesnulým profesorem Josefem Fialou. Kladem příspěvků z odborného názvosloví účetně ekonomického je dobře zachycený dokladový materiál, z něhož se vychází, a snaha navazovat na dobré odborné výrazy vzniklé v minulosti. Prospěšné také je, že se uvádějí na závěr i výrazy slovenské. V Jazykovém koutku 9. čísla tohoto časopisu (1960, s. 358n.) se obírá Josef Blecha výrazem účetní případ, který schvaluje jako označení stavů a změn hospodářských prostředků a jejich zdrojů při hospodářských a účetních operacích. Tento název nutno odlišit od účetních operací, což jsou převody mezi účty nebo také účetními výkazy. Účetní pracovníci říkají: „To je neobvyklý, složitý nebo běžný účetní případ.“ Nebo: „Tento účetní případ není správně zaúčtován.“ V dřívější době v přibližně stejné nebo obdobné situaci kolovala směsice názvů, které pro zajímavost uvádíme: obchodní událost, obchodní příběh, obchodní jednání a dokonce obchodní příklad a obchodní případnost; hospodářský případ, hospodářský účin, účetnický nebo účetní účin, účtovní případ, účetní skutečnost, účtovní skutečnost, účetnická skutečnost. Každý z těchto výrazů nese pečeť své doby a svědčí o tom, jak cesty hledání vhodného odborného názvu jsou někdy značně klikaté.

Otázky odborné terminologie v oboru památkové péče řeší obsažnou statí Vlastimil Vinter v časopise „Zprávy památkové péče“ (č. 5—6, 1959, s. 179n.). Výchozí bod pro řešení teoretických i praktických otázek památkové péče dneška spatřuje autor ve vymezení významové platnosti základních názvů. Autor rozčleňuje tyto názvy do tří skupin. V první skupině jsou názvy, které označují samu památku; v druhé skupině jsou názvy, které označují souhrnně činnost a organizovanou snahu o jejich zachování (ochrana památek, památková péče, kult památek); v třetí skupině jsou názvy pro označení dílčích způsobů památkové péče (např. konzervace, restaurace, renovace). Autor pak dovozuje, že památky, které jsou předmětem památkové péče z hlediska společnosti, považujeme za kulturní památky, kdežto historické a umělecké památky nutno chápat jako bližší určení druhu kulturních památek, a to podle toho, v čem zaleží převažující jejich hodnota. Při rozboru termínů památková péče a ochrana kulturních památek považuje autor první termín za širší a definuje jej jako ‚souhrn všech činností a opatření, jež směřují k záměrnému zachování kulturních památek a k jejich uplatnění [121]v kulturním životě společnosti.‘ Naproti tomu ochrana kulturních památek je ‚souhrn opatření, která jsou určena k zachování těchto památek bez přímého zásahu na jejich hmotné podstatě.‘ Název památkový kult doporučuje autor užívat nikoli v původním starším smyslu kladného vztahu k památkám, ale v novém smyslu jako přemrštěné chápání významu památek, vedoucí k jednostrannému uplatňování požadavků a zásad památkové péče bez ohledu na dialektické vztahy mezi kulturními hodnotami společnosti a novým životem společnosti. Poučné jsou i výklady k terminologickému objasnění ještě dalších slov běžně užívaných v památkové péči. Jde především o výrazy restaurace, konzervace, restituce, reprodukce, rekonstrukce, renovace, u nichž vhodným klasifikačním kritériem je stupeň a míra intenzity prováděného zásahu vzhledem k dochovanému autentickému stavu památky. Na závěr autor projevuje přání, aby Státní ústav památkové péče a ochrany přírody stanovil oficiálně názvosloví pro svůj obor. To je požadavek jistě správný a doufejme, že bude splněn.

Mohli bychom uvést ještě některé další odborné časopisy, jež přinesly v posledních dvou letech stati o odborném názvosloví, ale nešlo nám o vyčerpávající záznam, nýbrž o celkovou přehlednou informaci a o ukázky, které mohou zajímat čtenáře Naší řeči. Ostatně nebylo by ani možno zaznamenat vše, neboť počet našich odborných časopisů je nyní značný a stále stoupá.

Karel Sochor

Kapitola o jazyce v didaktice fyziky

V loňském ročníku Naší řeči, s. 235—236, jsme přinesli zprávu o terminologických drobnostech v metodických časopisech jako důkaz pozornosti, kterou jazykovým otázkám věnují také přírodovědci. Tím spíše je třeba uvítat, že důležitost jazyka ve škole začínají v poslední době zdůrazňovat i metodické příručky. Dokladem je kniha Emila Kašpara Kapitoly z didaktiky fyziky (Praha 1960), do níž autor pojal i výklad o „jazyku školské fyziky“ (s. 21—32). V mnohém tu navázal na svoje dřívější polemické poznámky otiskované v časopise „Přírodní vědy ve škole“ roku 1956 a 1957.[4]

V této knize probírá Kašpar poměr jazyka školské fyziky k jazyku (stylu) odbornému a k jazyku hovorovému, zamýšlí se nad mnohovýznamovostí názvů, nad terminologickými synonymy, uvažuje o nepřesnosti ve vyjadřování a poučuje o názvech zavedených, ale věcně nesprávných. Smyslem celé kapitoly je ukázat učiteli, že jazyk [122]má základní význam nejen pro sdělování přesných a správných vědomostí, ale také pro výchovu k přesnému a jasnému myšlení. Přitom si Kašpar uvědomuje, že rozvoj myšlení žáků je zejména na počátku kursu fyziky v prvním cyklu školy na nízkém stupni. Proto není možno požadovat, aby byl jazyk školské fyziky naprosto shodný s jazykem odborné vědy, má se však od něho lišit jen tak, jak to vyžadují nezbytné zřetele psychologické a didaktické.

V kapitole nachází autor velmi často příležitost k úvahám o jednotlivých termínech a terminologických problémech. Velké potíže působí ve škole (a nejen ve škole) ten jev, že odborný jazyk užívá jako termínů slov, která v jazyce běžně mluveném termíny nejsou (např. teplo, hmota, práce apod.). Jiné obtíže vyplývají z mnohovýznamovosti termínů. Dokladem je např. slovo hmota. Kašpar navrhuje odstranit jeho dvojznačnost zavedením termínů matérie a velikost hmoty.[5] Obdobné potíže jsou u termínů proud, kilogram apod. Ve výkladu o terminologických synonymech (např. čas a doba) se autor přimlouvá, aby bylo do názvoslovné normy přijato i slovo vteřina vedle dosud zavedeného sekunda. Zvláštní pozornost pak věnuje nepřesnosti ve vyjadřování. Ukazuje na její příčiny (neobratnost, nedbalost, zvláště často pak odborná nepřipravenost a neznalost učiva, vliv technické praxe) a dokládá ji hojnými příklady z oboru. S uznáním je třeba přijmout odsudek vulgárních a slangových výrazů ve škole (např. tranďák, trafák místo transformátor) a požadavek, aby učitel i u žáků trval na přesném a správném vyjadřování.

Celá kapitola svědčí o odpovědném a přemýšlivém vztahu autora k jazyku i o porozumění otázkám jazykovým. Jistě se tu projevila i spolupráce jazykového poradce (P. Hausera). Je si jen přát, aby Kašpar našel mezi metodiky hojné následovníky.

Fr. Cuřín


[1] Tento náš přehled navazuje na starší zprávy uveřejněné v Naší řeči 42, 1959, s. 108n. — Zprávy o řešení některých terminologických otázek v novinách i v odborných časopisech přinesly i přehledy šíře zaměřené, srov. Zd. Hrušková, Jazykové okénko brněnské Rovnosti, Naše řeč 40, 1957, s. 311n.; Fr. Havlová, Jazyková tematika v Hostu do domu, Naše řeč 43, 1960, s. 233n.; Fr. Cuřín, Jazykové koutky v časopisech, Naše řeč 43, 1960, s. 119n.; Fr. Cuřín, Terminologické drobnosti z metodických časopisů, Naše řeč 43, 1960, s. 235n.

[2] Langův výklad přeložil M. Roudný; není však vždy jasné, kdy překladatel jen resumuje a kdy nikoli; bylo by bývalo též účelné, kdyby byl překladatel — a to právě ve Věstníku Československé akademie věd — stať komentoval naší prací československou tam, kde Lang jako nové vykládá věci a postupy u nás už užívané. BHk

[3] Srov. k tomu hodnocení současného rozvoje češtiny v studiích B. Havránka Kulturní revoluce a kultura jazyka, Naše řeč 43, 1960, s. 1n., a J. Běliče Patnáct let nové republiky a český jazyk, Naše řeč 43, 1960, s. 129n.

[4] Viz o nich zprávu P. Hausera v Naší řeči 41, 1958, s. 221n.

[5] O jiném návrhu viz zprávu v Naší řeči 43, 1960, s. 235—236.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 3-4, s. 115-122

Předchozí František Daneš: Anglická učebnice češtiny

Následující Vladimír Ženatý: O jazyce novin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1