Časopis Naše řeč
en cz

Kulturní revoluce a kultura jazyka

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

Nástup každé velké epochy zanechal hluboké stopy ve vývoji jazyka. Je to přirozené, protože jazyk jako nástroj myšlení a dorozumívání je dialekticky spjat se životem a rozvojem společnosti; velké epochy pokroku kladou proto velké nároky i na jazykové vyjadřování.

Nikdy nástup velké epochy nezasáhl v pravém slova smyslu celou společnost v takovém rozsahu jako v době dnešní, nebyl to nástup tak gigantických rozměrů a důsledků. Perspektivy, které se před námi otvírají, kladou proto nesmírné úkoly i kultuře, všem jejím složkám, které jsou těsně spjaty s nástupem nového života a musí jej podporovat a rozvíjet. Mezi tyto složky nesporně náleží i kultura jazyka a požadavek kulturní revoluce se bezprostředně dotýká i jazyka.

Rozvoj všech úseků nového života klade vždy jisté požadavky na výrazové možnosti jazykové a tím je dialekticky spjat s jazykem. Na úseku kultury pak toto sepětí vystupuje tím více do popředí.

Tyto aktuální potřeby dnešní doby a jejích perspektiv nutí pak i vědu o jazyce k badatelskému vypětí a vytváření základních děl, jimiž by rozvoj nové společnosti ze své strany podporovala. Není proto nahodilé, že v dnešní době jak v Sovětském svazu, tak v zemích lidových demokracií jsou vydávány ve všech akademiích těchto zemí základní slovníky soudobého jazyka. Není nahodilé, že akademická pracoviště v těchto zemích vydala nebo připravují velké mluvnice věnované popisu a rozboru příslušných soudobých jazyků spisovných. Plnění obojích úkolů je v proudu i na našich jazykovědných pracovištích.

[2]Je ovšem samozřejmé, že i jazykovědná práce musí stát na jasné ideové pozici. Nevystačíme již jen s výchozími marxistickými poučkami o jazykovědě, ale jde o vypracování marxistické jazykovědy a o prolnutí veškeré práce dialektickým myšlením a jasným politickým zaměřením. Je proto třeba prohloubit i teoretickou práci na jazykovědné problematice samé.

Správný marxistický pohled na jazyk musí však mít na zřeteli nejen současný stav jazyka, ale i celý historický vývoj jazyka dialekticky spjatý s vývojem příslušné společnosti, s vývojem národa. Tohoto historického studia vlastního jazyka je nezbytně třeba jak z teoretického hlediska marxistického, tak pro praktické cíle výchovy k socialistickému vlastenectví, k národní hrdosti. I na tomto úseku musí naše jazykovědná pracoviště plnit základní badatelské úkoly, většinou teprv začaté; je třeba poznávat jak vývoj našeho jazyka dokumentovaného v písemných památkách, tak i jeho vývoj a stav v nářečním rozvrstvení.

Tyto stěžejní badatelské úkoly nejsou samoúčelné, svými výsledky slouží životní praxi a tím i rozvoji společnosti; jsou tedy i ony složkami kulturní revoluce.

Avšak — a to zejména v dnešní době — nemůže věda o jazyce na tom přestávat; musí poskytovat i přímou aktivní pomoc při jazykové výchově, jazykové kritice a při dotváření a přetváření odborné terminologie. To vše shrnujeme pod názvem jazyková kultura; jejím cílem je dosáhnout srozumitelnosti výkladu, přesnosti, účinnosti a působivosti mluveného i psaného slova.

Jazykové kultuře jde dnes nejen o pouhou správnost mluvnickou a správnost pravopisu a výslovnosti — to jsou vlastně jen její první stupně —, ale zejména jde též o adekvátnost výrazu, o jazykové vystižení úlohy a obsahu sdělení, o slohovou vytříbenost.

Názorová výzbroj mnohých uživatelů jazyka, získaná na škole i ukutá leckdy ještě v dílně jazykového purismu a strohého brusičství, které kdysi udávaly směr péče o spisovný jazyk, nestačí ovšem dávno požadavkům a potřebám skutečné dorozumívací praxe, zvláště odborné; ba někdy se u nich problematika správnosti a vytříbenosti jazyka redukuje na pouhou otázku pravopisu. — Naproti tomu nová dnešní naše věda o jazyce vypracovala již před delší dobou jasné [3]zásady, na nichž spočívá dnešní teorie jazykové kultury i metody odborné jazykové péče; jejich hlavním znakem je to, že se opírají o poznávání zákonitostí ovládajících spisovný jazyk a o zjišťování jeho vývojových tendencí. Jazykovědci dnes nechtějí diktovat jazyku pravidla, naopak zjišťují rozborem úzu jazykovou normu existující v povědomí nositelů jazyka a společensky pociťovanou jako závaznou. Rozlišují tedy zásadně tuto normu jazyku vlastní a její více méně výstižnou kodifikaci, její uzákonění v obecně platných a uznávaných jazykových příručkách. Usilují odhalit základní rysy fungování i vývoje jazyka. Ty jsou ovšem hodně složité. Vývoj jazyka je ovládán vyrovnáváním protichůdných tendencí, totiž tendence k ustálenosti jazyka a tendence přizpůsobování jazyka novým a změněným požadavkům dorozumívací praxe. Těmto požadavkům pak musí odpovídat i kritéria, podle nichž jazykovědec hodnotí jazykové prostředky: opírá se o vzájemně se doplňující kritéria funkční oprávněnosti a systémové ústrojnosti jazykových prostředků.

Na těchto zásadách rozvíjí dnešní jazykověda svou přímou aktivní pomoc dnešnímu jazyku; v ní neposlední místo zaujímá i náš časopis, „Naše řeč“.

„Naše řeč“ nemůže proto zůstat při pouhém vytýkání jednotlivých nedostatků jazykových, které se v našem tisku anebo ve veřejném životě objeví — i to je ovšem nutné a účelné —, nýbrž musí i obecně vychovávat k lepšímu pochopení jazyka a jeho kultury u všech, u nichž je zvýšený zájem o jazyk ať už pro jejich potřebu vlastní, anebo pro výchovu jiných.

Jeden z nejdůležitějších, ale přitom nejsložitějších těchto úkolů je otázka působení na jazyk literatury, vědy a publicistiky; jejich ideová i umělecká účinnost, jejich přesvědčivá síla tkví značnou měrou i v kvalitách jazykových a stylových. Šedivou nevýrazností, toporností nebo nejasností a nepřesností sotva lze opravdu získávat. I zde je třeba, aby jazykovědci i zásadními rozbory i konkrétním poukazováním na nedostatky pomáhali. Ovšem zde jde v širokém slova smyslu o otázky stylu, který nemá tak jednoznačné normy jako stavba spisovného jazyka sama, ale přesto je třeba, aby i zde věda o jazyku rozborem a kritikou pomáhala, a i to je úkolem „Naší řeči“, o jehož splnění usiluje a bude usilovat.

[4]Je tedy široké pole působení jazykovědy spojené se skutečnou praxí a životem, ale i v tom je podstata té krásné životnosti a stálé aktuálnosti jazykovědy, která tak bezprostředně souvisí s celým životem národa a se všemi jeho obecně základními a běžně denními zájmy.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 1-2, s. 1-4

Předchozí Jaroslav Machač: Dát souhlas s něčím, či k něčemu?

Následující Josef Hrbáček: K otázce několikanásobnosti přísudku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1