Z knih, časopisů a novin

Františka Havlová, František Cuřín

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jazyková tematika v „Hostu do domu“. Tak jako jiné naše časopisy, o nichž jsme už psali (brněnská Rovnost, Literární noviny a Tvorba), má dnes pravidelnou jazykovou rubriku i časopis „Host do domu“, měsíčník pro literaturu, umění a kritiku. Hned od 1. ročníku otiskoval v tomto časopise příspěvky s jazykovou tematikou akad. Trávníček a v říjnu minulého roku začal zde zase pravidelně otiskovat své kdysi tak oblíbené „Jazykové zákampí“. Témata zákampí jsou rozmanitá, tak jako bývala kdysi, protože v nich autor pohotově a zasvěceně reaguje na aktuální jazykové otázky dneška. Dotýká se v nich otázek pravopisu, významu slov i otázek stylistických. S oblibou mluví o jazyce dnešní umělecké prózy nebo z ní alespoň volí příklady.

V zákampí nadepsaném Dům, či dúm (z prosince 1959) podrobně zdůvodňuje, proč i dnešní pravopis ponechává dvojí způsob označování délky samohlásky u (ú a vedle toho ů); důvodem k ponechání tradičního psaní je podle Trávníčka okolnost, že psaní dům, dvůr ap. naznačuje souvislost těchto slov s jejich tvary v jiných pádech (domu, dvoru) a se slovy od nich odvozenými (domek, dvorek, domovní ap.), že vytváří vědomí nepřetržité souvislosti všeho našeho společenského dění, sepjatosti dneška s minulostí a že napomáhá rychlejšímu pochopení smyslu písemného projevu. — Dvě zákampí, V cíli (u cíle), do cíle (k cíli) v č. 10 a Od noci k ránu v č. 11, jsou věnována jemnému a detailnímu významovému rozboru (autor vyvozuje, že u hmotného cíle je správná vazba být v cíli, u nehmotného jen být u cíle, protože cíl není zasažen, nýbrž bylo ho dosaženo; vyjádření od noci k ránu, s kterým se setkáváme v názvu překladu italské divadelní hry, je zcela nesprávné, protože nepostihuje pravý smysl; správně mělo být od večera do rána). — Ve dvou zákampích, Dva dny v č. 2 a Prvý a první v č. 4, vystupuje proti těm, kdo z jazyka odstraňují některé podoby a tvary slov, a obha[234]juje správnost a plnoprávnost starších podob nebo tvarů. — Zákampí Snědl a sežral v č. 3 a Pilovat a řezat v č. 4 hodnotí slova z hlediska stylistického. Autor se zamýšlí nad slovy citově zabarvenými, vyjadřujícími nejen myšlenkový obsah, nýbrž i citový vztah mluvčího nebo pisatele k věci nebo k jejímu nositeli; zvláště si všímá slov přenesených ze zvířecí oblasti a ukazuje, jak je nutno především v uměleckém díle k jejich citovému zabarvení přihlížet.

Otázky vulgarismů se dotkl již v č. 3 v článku Vykoupat řeč, jímž uvítal článek Jarmily Glazarové o jazyce, otištěný v Tvorbě, a obrací se v něm proti šedi, zprimitivňování a vulgarizaci našeho jazyka. Říká, že to jsou jevy neústrojné, úpadkové, kdežto socialismus si žádá jazyk krásný svou pravdivostí.

Týž názor vyslovuje v podstatě v článku Obsah a jazyk slovesného díla v 1. čísle letošního ročníku; je to druhá část referátu předneseného na konferenci o dětské literatuře pořádané v říjnu m. r. v Brně (škoda, že nebyla otištěna také první část tohoto referátu, kde akad. Trávníček teoreticky objasnil přístup k jazykovému rozboru děl pro mládež). Názor, že spisovatel může pro charakteristiku dnešní mládeže užít vulgarismů proto, že jich mládež někdy sama užívá, pokládá Trávníček zcela správně za pochybný. Stejně nepokládá za správné, jestliže autor omlouvá zhrubělé výrazivo mládeže ve svých slovesných dílech tím, že chce varovat čtenáře. Obliba ve vyjadřování hrubostí spojená se snahou po fotograficky věrném popisu života vyznačovala už naturalismus; avšak ten je dnešnímu umění zcela cizí právě proto, že je škodlivý. Účelem literárního díla nemá být charakterizovat mládež, nýbrž napomáhat jí při odstraňování nedostatků. Krásná literatura nemá být sbírkou toho výraziva, jehož se má socialistická mládež zbavovat. Dále se akad. Trávníček zabývá ideovou náplní literatury pro mládež, která je dialekticky spjata s jazykem. I zde vychází z bohatého materiálu, takže celý referát je velmi konkrétní a přesvědčivý. Zvláště je nutno vyzdvihnout jasnou formulaci, vlastní všem projevům Trávníčkovým, a zdůraznění společenské funkce jazyka, „nástroje myšlení a dorozumění“.

V témž čísle otiskuje akad. Trávníček i krátkou úvahu O jazykovém citu. Jazykovým citem rozumí schopnost pohotově poznat jednak správnost nebo výstižnost, vhodnost, jednak vadnost různých jazykových prostředků, jednotlivých slov, spojení slov, vazeb, rčení, vět, uměleckých obrazů. Jde o poznání, „které není výsledkem delšího přemýšlení v daném případě, nýbrž se dostavuje jako okamžitý postřeh, nápad, často se ukazující při podrobnějším rozboru správným“. Mluví o tom, že jazykový cit je náš vnitřní vztah k jazyku, k jazykovým prostředkům vyjadřujícím naše myšlení; že se opírá o praktickou znalost jazyka, o jazykovou zkušenost uloženou v pa[235]měti a získanou užíváním jazyka i posloucháním nebo čtením jazykových projevů jiných; že je to tedy vlastnost získaná, a nikoli zděděná, a proto je u různých lidí různá. Stručně se zmiňuje o tom, co pomáhá našemu jazykovému citu, a uzavírá svůj výklad upozorněním, jak důležitý a významný činitel je jazykový cit v krásném písemnictví.

To, co akad. Trávníček řekl v svém článku, je jistě jen nepatrná část toho, co by o této otázce mohl říci. Vždyť tyto jeho úvahy vyplynuly z dlouholeté a bohaté zkušenosti, a především z nevšední znalosti spisovného jazyka i ze znalosti individuálního jazyka našich spisovatelů. Připomeňme jen, že se Trávníček v posledních letech několikrát vracel k otázkám jazyka umělecké prózy, že psal o jazyce Vančurově, Mahenově, St. K. Neumanna, A. Zápotockého aj.

Články akademika Trávníčka jsou velmi podnětné a měli by se nad nimi zamyslet nejen jazykoví odborníci, ale i učitelé, spisovatelé, překladatelé a literární kritikové. Zvláště však je nutno uvítat, že se akad. Trávníček po letech vrátil k svému „Zákampí“, k této drobné, ale významné a důležité výchovné práci. Je příznačné, že ji koná v časopise pro literaturu, umění a kritiku, tedy opět v časopise, jejž čtou lidé, kteří s jazykem denně pracují.

Fr. Havlová

 

Terminologické drobnosti z metodických časopisů. Terminologické problémy, které dnes při prudkém rozvoji musí řešit všechny vědní obory, mají svůj dosah i pro vyučování v jednotlivých předmětech na školách všeobecně vzdělávacích a odborných. Proto jim čas od času věnují pozornost i časopisy metodické. V „Naší řeči“ 41, 1958, s. 221—224, připojil P. Hauser několik poznámek k diskusi, kterou vedl v časopise „Přírodní vědy ve škole“ r. 1956 a 1957 jazykovědec I. Poldauf a fyzik E. Kašpar. V tomto časopise se letos objevily dva články zabývající se fyzikálním názvoslovím, a to Zdeňka Horáka K terminologii základních pojmů ve fyzice (s. 417 až 418) a Bohdana Klimeše K užívání termínu váha (s. 419).

Zd. Horák vyslovuje v úvodu několik zásadních požadavků: fyzikální názvosloví má být ve shodě nejen s názvoslovím technických věd, ale i „se všeobecně užívaným významem nejdůležitějších pojmů, jako jsou zejména hmota a látka“, dále termíny musí být jednoznačné a celá terminologie se musí přizpůsobit dnešnímu stavu fyzikálního bádání. Uvažuje pak dále o mnohovýznamovosti slova hmota ve fyzice (hmota ve významu filosofickém, hmota jako ‚látka‘ a hmota jako ‚podíl síly a zrychlení‘). Pro kategorii filosofickou navrhuje cizí termín matérie a pro ‚podíl síly a zrychlení‘ nový termín [236]hmotnost; ten se dobře přiřazuje významově i jazykově k termínům rozpínavost, hutnost, vlhkost atd. Autor článku tak navrhuje pětici základních termínů, a to: matérie, hmota, látka, hmotnost a pole.

V druhém článku B. Klimeš už užívá termínů Horákových a obdobně uvažuje o termínu váha. Tento termín má dosud dvojí význam. Jednak se jím označuje ‚množství hmoty‘, jednak ‚tíhová síla‘. Navrhuje nakonec ponechat termín váha jako slovo souznačné, synonymum pro ‚hmotnost‘ zjištěnou vážením, a pro ‚tíhovou sílu‘ adaptovat termín tíže. Pro přechodnou dobu by prý bylo nejvhodnější termínu váha vůbec neužívat.

Oba články se snaží vyrovnat s názvoslovnými problémy z hlediska věcného, fyzikálního i jazykového. Je ovšem otázka, zda by se užívání slov v běžném jazyce souznačných (matérie, hmota) v nově vymezeném významu vžilo ve všech oborech, které s těmito pojmy pracují. V druhém případě je rada neužívat pro přechodnou dobu termínu váha značně iluzorní, zvláště když se ponechává v terminologii sloveso vážit, které ovšem nelze škrtnout.

Drobnější poznámky dotýkající se otázek jazykových a pravopisných najdou se i v jiných metodických časopisech. V „Matematice ve škole“ 10, 1960, s. 97, zjišťuje J. Karel, že osvojení termínů obvod, obsah a objem činí žákům značné obtíže, a hledá metody, jak odstranit nejasnosti (těchto) tří obtížných termínů-pojmů počínajících samohláskou o-. Na s. 320 otiskuje redakce k tomuto článku Poznámku filologa (podepsána je jenom redakce, nikoli autor poznámky — filolog), osvětlující tvoření a význam těchto slov.

V časopise „Dějepis a zeměpis ve škole“ 2, 1960, s. 27, odsuzuje M. Bartoněk jméno Macůška pro propast u Hranic na Moravě. Toto jméno se v poslední době objevilo na mapách i v odborné literatuře, ale v celém širokém okolí je neznámé. Bylo uměle přeneseno z názvu (ostatně značně pozdního) nejznámější naší propasti. Názvoslovná komise při Ústřední správě geodézie a kartografie nyní název Macůška zamítla a nahradila jej jménem Propast.

Mezi pracovníky přírodních věd se často objevují některé výhrady k novým Pravidlům českého pravopisu. Časopis „Přírodní vědy ve škole“ se proto s některými pochybnostmi obrátil o radu na Ústav pro jazyk český (psaní slov metylén, etylén, butylen, propylen) a odpověď otiskuje na s. 476 roč. 10, 1960. Je to jistě postup správný. Jde skutečně o to, aby i učitelé nečeštináři ve škole podle nových Pravidel také psali. Je to nutné i ve jménu jednotného působení školy na žáka, a to i jazykového.

Fr. Cuřín

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 7-8, s. 233-236

Předchozí Prof. dr. František Jílek sedmdesátiletý

Následující Hana Kafková: O jazyce novin