Z knih, časopisů a novin

František Cuřín, František Váhala

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jazykovědná témata ve vlastivědných sbornících. Vedle sborníků vydávaných celostátními vědeckými institucemi a vysokými školami objevuje se v posledních letech stále víc sborníků regionálních, vydávaných buď přímo krajskými národními výbory, nebo krajskými institucemi (nakladatelstvími a muzei). Tyto oblastní vlastivědné sborníky mají široké tematické zaměření, podobně jako mívaly vlastivědné časopisy. Na rozdíl od starých zaniklých časopisů však povznášejí nebo se snaží povznést regionální práci na vyšší úroveň a mnohé články jsou důležitými příspěvky k vědeckému poznání kraje. Důležité je i to, že sborníky nejsou zaměřeny staromilecky, jako byly kdysi krajinské časopisy, ale že obracejí zájem i k nedávné minulosti a k současnosti. Je jisté, že pořadatelé přitom zápasí s mnoha těžkostmi. Jednou z nich je malá publicita sborníků. Jiné těžkosti, např. stylizační, vyplývají ze snahy (a také z potřeby) mluvit o odborných věcech i k čtenářům neodborníkům; proto mají některé články charakter populárně vědecký.

Jazykovědná tematika se v těchto sbornících objevuje poměrně zřídka, zvlášť ve srovnání s tematikou historickou, a má samozřejmě vždy vztah ke kraji. Ve dvou ročnících Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka, který vydává KNV v Praze pro Okresní vlastivědné muzeum v Benešově (1. svazek 1957, 2. svazek 1958), nás zaujmou tři příspěvky. Národopisec Jaromír Jech připojuje k svému článku O lidských dokumentech z Neveklovska (I, s. 39n.) doslovné zápisy lidových vyprávění o koncentračních táborech v této oblasti (s. 47 až 57). Sám říká, že je zapsal k své práci o lidové mluvě na Benešovsku (podle údaje v sborníku z ní část otiskl v muzejní ročence benešovské r. 1945; tu jsme v rukou neměli) a že je neupravoval stylisticky ani nepřeváděl do nářečního systému kraje; nepřepisuje je také foneticky. Texty mohou sloužit jako pomocný materiál dialektologům, zvláště pokud jde o tvarosloví, skladbu a slovní zásobu. Jsou lokalizovány a doprovázeny údaji o vyprávěčích. — V 2. ročníku podává mladý slavista František V. Mareš stručný výklad o některých jménech benešovských ulic (Názvy ulic a náměstí v Benešově, s. 155—163). Z nich je nejzajímavější název K Šiberně. Šiberna se nazývá návrší a myslivna v konopišťském parku. Mareš pochybuje o souvislosti tohoto jména s šibenicí (třebaže na návrší šibenice bývala) a naznačuje možnou souvislost s německým Schieber (padací dvířka? druh pasti?). Toto jméno je však doloženo i z jiných míst a souvislost s šibenicí u některých není vyloučena. Někde by bylo možné myslit také na německé Schiefer ‚břidlice‘ (podle půdy; názvy břidla pro pozemky se vyskytují také). — A konečně v témž [118]ročníku otiskuje Jana Tywoniaková rozbor jazyka K. Nového (Jazyk Karla Nového, s. 165—179). V jednotlivých kapitolách sleduje kompozici, obrazné vyjadřování, stavbu věty a slovní zásobu autorovu. Dospívá k některým zajímavým výsledkům (zjišťuje např. zálibu Nového v jazykových prostředcích knižních, malý výskyt dialektismů a argotismů atd.). I když je článek zaměřen populárně, jak svědčí i připojený výklad gramatických termínů, byla by někde na místě větší odborná přesnost ve vyjadřování (např. „užívá jednočlenných vět jmenných popisných, elips a jiných hutných obratů stejně zřídka“, s. 170).

Místní odbor Společnosti přátel starožitností v Plzni vydal r. 1958 v Krajském nakladatelství v Plzni první svazek sborníku Minulostí Plzně a Plzeňska. Redigovali jej akad. Zd. Wirth a Miloslav Bělohlávek. Vedle studií historických, literárněvědných aj. obsahuje i dvě práce týkající se pomístních jmen. V článku Pomístní jména dnešních předměstí Velké Plzně, dřívějších vesnic plzeňského panství, v 18. a 19. století (s. 117—142) podává Jiří Zykmund soupis jmen z několika pramenů, především z katastru tereziánského a josefínského a z dotazníkových akcí, které podniklo r. 1909 místní muzeum a r. 1925 plzeňské učitelstvo. Zykmund řadí jména v každé obci abecedně podle 1. pádu, u jmen složených podle podstatných jmen, a po straně v sloupcích uvádí zkratkou pramen. Toto uspořádání však materiál pro vědecké účely značně znehodnocuje, protože z něho není možno určit, který tvar v kterém pramenu je. Např. u obce Koterov je heslo: luhy, v lusích, na lusích, v lužích, na lužích, ale není možno ze seznamu vyčíst pramen, v kterém se tvar v lužích objevuje. V uvedeném hesle jde zřejmě o název lůsy, v jihozápadních Čechách jako traťové jméno značně rozšířený. — V článku O pomístních jménech na Plzeňsku (s. 143—148) podává Karel Rodina souhrnný výklad o traťových jménech podle stejných pramenů jako Zykmund. Škoda však, že prameny necituje. Jeho soupis, stejně jako Zykmundův, by tak mohl být cenným materiálem i pro dialektologii. Některá jména by bylo možno vykládat i jinak; např. název Na hrobích sotva souvisí se starým pohřebištěm, ale daleko spíše se slovem hróbě ‚hromada, kopec‘.

Jazykovědné práce obsahuje konečně i sborník Hradecký kraj, „sborník statí o přírodních poměrech a dějinných proměnách severovýchodních Čech.“ Vydává jej Krajský dům osvěty v Hradci Králové za redakce Jaromíra Loužila. V prvním svazku z r. 1957 je článek Františka Cuřína Podkrkonošské nářečí v literatuře (s. 189—201). Autor v něm sleduje nářeční prvky v literárním díle spisovatelů z tohoto kraje, zejména významných (např. K. V. Raise a A. Staška) od polovice 19. století. — Druhý svazek obsahuje článek Jiřího [119]Uhlíře Lidová jména a názvy rostlin z okolí Jasenné (s. 95 až 121). Mladý pracovník v něm podává výtah ze své vysokoškolské studentské práce o rodném Jaroměřsku. Po přehledu literatury předmětu a charakteristice informátorů a obcí následují odděleně abecední seznamy jmen vyšších rostlin, vyšších hub a některých názvů z lidového rostlinopisu. Jména autor přepisuje foneticky v nářečním znění (ne však vždy důsledně), přesně je lokalizuje a vysvětluje je oficiálními názvy českými a latinskými. Přes některé drobnější nedostatky v řazení je to práce dobrá; podle doslovu v ní chce autor pokračovat.

V ostatních sbornících, které jsme měli v rukou (karlovarský, jihlavský, gottwaldovský, liberecký), jsme jazykovědné práce nenašli.

Náš přehled ukazuje, že i pro jazykovědu mohou vlastivědné sborníky vykonat dobrou a užitečnou práci. Byli bychom však rádi, kdyby nám vydavatelé sborníky obsahující příspěvky s jazykovou tematikou posílali na adresu redakce Naší řeči (Praha 1, Letenská 4), abychom mohli soustavně o nich referovat.

František Cuřín

 

Jazykové koutky v časopisech. V 40. roč. přinesla „Naše řeč“ (s. 311 až 312) zprávu o „Jazykovém okénku“ brněnské Rovnosti a po zásluze ocenila tuto jazykově výchovnou činnost. Ohlas této rubriky u čtenářů stejně jako ohlas rozhlasového Jazykového koutku u posluchačů svědčí o živém zájmu, který naše veřejnost o mateřský jazyk má, i o potřebě kriticky sledovat a také citlivě řídit rozvoj českého jazyka v naší společnosti. Dokazuje to konečně i rostoucí zájem našich novin i časopisů o otázky jazykové kultury, projevující se v posledních dvou letech mimo jiné i vznikem pravidelných jazykových rubrik v „Literárních novinách“ a zčásti i v „Tvorbě“ (v obou od r. 1958).

Jazykový koutek Literárních novin, vycházející každý týden, získal si už v prvním roce značnou oblibu čtenářů, takže redakce uznala za vhodné rozšířit jej od r. 1959 o výklady slov. Koutek vede od počátku František Daneš (značka Dš). Vybírá si témata velmi rozmanitá ze všech oblastí jazyka a nevyhýbá se ani výkladům o některých obecných otázkách jazykovědných. Podnětem k jednotlivým koutkům jsou mu vedle dotazů čtenářů i rozhlasové projevy, aktuální události vědecké a politické, jazyk novin atd. Poněvadž koutek začal vycházet po vydání nových Pravidel českého pravopisu, měla v něm zpočátku pravopisná problematika význačné místo, i když ne hlavní. Z posledních dvaceti čísel r. 1959 jsou jí věnovány už jen čtyři koutky, vysvětlující a odůvodňující pravidla o shodě ve větách typu Všechny ženy a muži byli odvezeni a Muži s ženami byli odvezeni [120](č. 47 a 50) i pojednávající o psaní a tvoření přídavných jmen složených typu literárněvědný, tmavě červený a česko-polský (č. 40 a 48). Zvukové stránce jazyka jsou v tomto časovém úseku věnovány dva koutky. V č. 41 vykládá Daneš o výslovnosti slov cizích i některých slov domácích (prosebný, svatební se vyslovuje též [prozebný], [svadební] obdobou podle náležité výslovnosti [prozba], [svadba]), v č. 36 pak hodnotí význam národního umělce E. F. Buriana pro kulturu české jevištní řeči. Hojně jsou zastoupena i témata z tvoření slov a slovní zásoby. V č. 36 autor posuzuje nově tvořené slovo ochutit a zamítá spojení sektorový nábytek, v č. 34 rozbírá některé nedostatky pracovní terminologie motoristické (autovýzbroj) atd. Přitom často provádí podrobnou a jemnou analýzu slovního významu a vyjadřovacích potřeb a projevuje živý smysl pro funkce jazyka v naší společnosti. Teoretickému výkladu o tom věnoval i celý jazykový koutek v č. 39. Nesouhlasí s těmi, kdo se bojí vývojových změn v jazyce, zvláště odborném, a správně říká, že je třeba tomuto jazyku pomáhat. Jeho zájem o tyto otázky se projevuje nejen připomenutým odsudkem slov autovýzbroj, vyběhlé typy (‚už nevyráběné‘), ale také obhajobou slov jiných, např. vývoj, vyvíjet (č. 32). Značnou pozornost věnuje Daneš také větné skladbě a slohu. Podává např. jemný rozbor českého záporu a dokládá jej zajímavými příklady (č. 40), posuzuje stylistické chyby, na které ho upozornili čtenáři, uvažuje o slovosledu atd.

Jazykový koutek Literárních novin, jak jej pojal Daneš, je četba živá a poutavá a je dobrou školou českého jazyka. Učí čtenáře jazyku rozumět, vidět jeho složitost i problematiku. Živé podání, lehký sloh, zajímavé doklady i smysl pro nejnovější realitu jsou přednosti tohoto koutku.

V druhé části koutku podával v r. 1959 vysvětlení méně známých slov — termínů cizích a řidčeji i odborných názvů českých — Karel Sochor (značka K. Sr.). Věnoval v nich velkou pozornost především věcnému významu slov. Ve výkladu slova se vhodně spokojoval jen určením původu a neetymologizoval, zato však zvláště u slov českých posuzoval způsob tvoření a jeho vhodnost nebo nevhodnost. I tato část koutku našla u čtenářů oblibu.

Jazykový sloupek Tvorby nevychází tak často jako Koutek Literárních novin (za r. 1959 dvacetkrát) a ve shodě s tematikou časopisu je také poněkud jinak zaměřen. F. Havlová, která jej vede a sama píše (jeden sloupek psal L. Doležel), v úvodních slovech sloupku z r. 1959 určuje směr, který by chtěla sledovat: „Především bychom si přáli víc jazykových dotazů, jež souvisí se stranickým životem, s oblastí stranického tisku, s problematikou, na kterou čtenáři narážejí při stylizování dopisů, oběžníků, různých hlá[121]šení nebo příspěvků do závodních časopisů apod.“ Už toto programové sepětí sloupku především se životem strany určuje výběr aktuálních námětů z celé oblasti našeho dnešního života. Převážná část sloupků z r. 1959 je zaměřena k výkladům a hodnocení slov, a to cizích i domácích. Autorka přitom projevuje podrobnou znalost vývoje české slovní zásoby, smysl pro stylistický charakter slov a dovede svoje výklady podávat přehledně, jasně a poutavě. Svědčí o tom např. výklad slov efektivnost, efektivní, v jejichž nadměrném rozšíření vidí projev jisté módy; nevhodně se jich užívá např. ve spojeních jako efektivnost zpravodajského aparátu apod. Zajímavý je výklad o slovech stavbař, stavebník, stavař, stavbák a stavák (s. 166), samoobsluha a samovýběr (s. 813), poučení o slovech revoluce (s. 454), propagandista (s. 598), fronta a front (s. 646) ajv. Značná pozornost je věnována i slovům původu cizího. O jejich užívání v češtině vůbec se autorka podrobněji rozepisuje ve zvláštním sloupku (s. 310). Vyslovuje správnou zásadu, že cizí slova není možno zásadně odmítat, ale že se jich nemá nadužívat.

Záslužné je, že si autorka v sloupku všímá i překladatelských otázek a vlivů ruštiny na češtinu. Rozebírá slova typu podmoskevský, přejímaná z ruštiny, a ukazuje na rozdílnost významů v obou jazycích (s. 214), při výkladu o slově linie upozorňuje na spojení po linii něčeho, jež se šíří pod vlivem ruštiny a stává se často otřelým klišé (s. 406). Při kritice překladů Havlová ukazuje, jak blízkost obou jazyků svádí k mechanickému přejímání slov v jiném významu, než je v češtině obvyklý, a jak je právě při překladech z jazyka příbuzného třeba dobře znát nejen jazyk originálu, ale i jazyk mateřský. Na druhé straně ovšem zjišťuje, že mnohé jazykové prostředky přejaté z ruštiny jsou potřebné a jsou obohacením českého jazyka. A konečně Havlová věnuje pozornost i otázkám stylistickým, např. frázím a výplňkovým slovům (s. 1054). Záslužné je i to, že si všímá projevů slohu řečnického.

Je tedy i tato rubrika svědectvím, že cílevědomá a dobře vedená práce popularizační a jazykově výchovná může přinést mnoho užitečného naší společnosti i naší jazykovědě. Také Tvorba věnuje na obálce místo pro výklady slov, a též z jiných článků občas zazní vřelý tón lásky k jazyku. R. 1959 na s. 76 se vyznává Jarmila Glazarová: „Otázka jazyka byla vždy základní otázkou mého zájmu. Jazyk je vyjadřovací prostředek i záležitost estetická.“ Bojí se však, že se naše řeč v některých projevech, především v denním styku, zprimitivňuje a vulgarizuje.

Vulgarizaci mají také bránit jazykové koutky. Nemůžeme chtít, aby je zaváděl každý časopis. Jistě by však měly svůj dobrý smysl i v ně[122]kterých časopisech jiných, zvláště odborářských, a to především těch svazů, jejichž členové se význačně podílejí na dovršení kulturní revoluce (učitelé apod.).

František Cuřín

 

Úsilí o upevnění a šíření hovorové češtiny. O důsledcích, které vyplývají pro jazykovou kulturu z úsilí o dovršení kulturní revoluce, přinesli jsme v minulém čísle zásadní článek akad. Boh. Havránka. Z týchž potřeb a požadavků kulturní revoluce vychází i zamyšlení J. Běliče nad aktuálními a pro jazykovou kulturu důležitými otázkami hovorové češtiny v článku Bojujme za upevňování a šíření hovorové češtiny v časopise Český jazyk 9, 1959, s. 433—441.

Naši čtenáři znají už Běličovy práce o novodobém vývoji spisovné češtiny a o vzniku a rozvoji hovorové češtiny a jejím poměru k češtině spisovné z referátů v Naší řeči (40, 1957, s. 221, a zejména 42, 1959, s. 59n.). V novém článku však jde Běličovi o to, jak dosáhnout, aby se hovorová čeština skutečně stala obecně užívaným dorozumívacím prostředkem v běžně mluvených projevech v neoficiálním styku a nahradila v něm obecnou češtinu, popř. onu rozkolísanou podobu s prvky spisovnými a nespisovnými. Bělič o tom říká doslova:

„Pronikání hovorové češtiny do běžné mluvy nejširších vrstev lze však zajisté urychlovat promyšlenou jazykovou výchovou, propagací jazykové kultury. Formy této propagace mohou být velmi rozmanité; ale není sporu, že při šíření nevtíravé správné spisovné řeči do denního hovoru hlavní váha úkolu spočívá na výchově ve škole, neboť zde se pracuje s nastupujícími generacemi národa a také jazyková výchova je nejsoustředěnější. Jestliže se však dosud žáci během celé své školní docházky naučili spisovnému jazyku v podstatě jen písmem, nikoli do všech důsledků opravdu také slovem, jak předpisují osnovy, musíme přiznat, že tu vlastně působení školy ztroskotávalo.

Je nutno si tuto skutečnost uvědomit a je potřebí hledat cesty k zlepšení. Jazyková výchova na školách není ovšem jen úkolem češtinářů, nýbrž všech učitelů, jejichž mluva (i v běžných projevech mimo vyučování) by měla být žákům vzorem. Především však ve výuce mateřskému jazyku je třeba soustavně a důsledně vést žáky k tomu, aby se jim přirozená, nenucená forma spisovného jazyka stávala běžným dorozumívacím prostředkem. Lze k tomu směřovat jak podáváním vlastního jazyka spisovného v podobě opravdu životné, omezováním archaismů a podporou progresivních jevů vývojových (v rámci platné kodifikace), tak přímo úsilím o to, aby si žáci navykli mluvit ve svém denním životě hovorovou češtinou. Takovéto [123]cílevědomé odstraňování dosavadní nezdravě velké přehrady mezi vlastním jazykem spisovným a běžnou mluvou přinese ve svých důsledcích výrazné zvýšení jazykové kultury celého národa a stane se významným příspěvkem k dovršování kulturní revoluce.“

Fr. Váhala

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 3-4, s. 117-123

Předchozí Redakce: Před novým vydáním příručky spisovné výslovnosti

Následující František Daneš: Ochutit