Časopis Naše řeč
en cz

Patnáct let nové republiky a český jazyk

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

Před pěti lety, u příležitosti desátého výročí osvobození Československa Sovětskou armádou, rozebrali jsme v našem časopise současnou jazykovou situaci u nás v obšírné stati nazvané „Nové údobí ve vývoji českého jazyka“.[1] Naznačili jsme tu, jak budování socialismu a spojená s tím základní přestavba společnosti zrychluje stírání starých nářečí i jak se na jedné straně šíří interdialekty, zejména tzv. obecná čeština, na druhé straně pak sílí působení spisovného jazyka a vzrůstá okruh jeho aktivních uživatelů; zároveň jsme ukázali, jak se v tomto složitém procesu spisovná čeština sama mění. Vyzvedli jsme především skutečnost, že vlivem upevňující se hovorové podoby spisovné řeči ustupují i z psaného jazyka některé prvky zastarávající, jako infinitivy na -ti, např. nésti, dělati, a šíří se podoby běžné v hovorové češtině, jako nést, dělat, které vlastnímu jazyku spisovnému přinášejí žádoucí zživotnění.

Zároveň jsme upozorňovali, že udržování různých zastaralých forem v oficiálních kodifikacích spisovného jazyka, zejména v platných tehdy ještě „Pravidlech českého pravopisu“ z r. 1941, vyvolává, popřípadě udržuje rozpor mezi živým jazykovým povědomím uživatelů spisovného jazyka a nařizovanou normou; jako příklad jsme tu uváděli tvary rozk. způsobu typu pec, utec, vedle nichž nebyly ještě připouštěny běžně mluvené podoby peč, uteč. Zmínili jsme se též o odchylkách od předpisované normy pravopisné, které od osvobození pronikly v úzu, a naznačili jsme podle svých představ rozsah potřebných pravopisných změn v chystaných tehdy nových, „Pravidlech“.

[130]Nejvíce pozornosti jsme v jubilejním článku před pěti lety věnovali rozvoji slovní zásoby, neboť v ní se nejvýrazněji jeví závislost vývoje jazyka na vývoji společnosti. Naznačili jsme hlavní okruhy i nejčastější způsoby tvoření nových pojmenování, a zvláště jsme si všimli přejímání nových slov z ruštiny, které je dnes samozřejmě dosti hojné a které má při těsné blízkosti celé struktury ruštiny a češtiny tu výhodu, že mnohdy stačí jen drobná hlásková nebo tvarová obměna a slovo se hned pociťuje jako staré domácí a každému je srozumitelné, protože je odvozeno ze slovního základu žijícího i v češtině a je tvořeno podle slovotvorných zákonů platných v obou jazycích.

Celkově jsme hodnotili současný vývoj v češtině jako mohutný rozvoj, který je produktem velkolepého rozvoje samého národa budujícího socialismus, s jehož rozkošatělým životem a vzrůstajícími potřebami se národní jazyk obohacuje, vybrušuje a tříbí.

V uplynulých pěti letech tento proces se vzrůstající intenzitou pokračoval, takže se na celých patnáct let vývoje češtiny v novém, lidově demokratickém Československu musíme dívat jako na jedinou etapu, ovšem dále probíhající, a k svým dřívějším vývodům a závěrům nemůžeme připojit nic podstatně nového. Je třeba jen konstatovat, že nová „Pravidla“, jejichž akademické vydání vyšlo r. 1957 a školní o rok později, v souladu se společenským vývojem zavádějí zejména zčešťující psaní velkého množství cizích slov, u kterých dříve zbytečné lpění na původním pravopise a zároveň i na původní výslovnosti bránilo organickému splývání těchto slov s ostatní slovní zásobou a zároveň ztěžovalo širokým vrstvám přístup k spisovné češtině. Připuštění dvojího možného způsobu psaní, původního i zčeštěného, vyvolalo sice po vyjití „Pravidel“ jisté rozpaky, ba zčásti i nechuť, a podnes se vyskytují někteří „staromilci“, kteří se drží pravopisu původního; ale obecné přijetí nového způsobu hlavně denním tiskem dnes již jasně ukazuje, že tento způsob psaní zcela zvítězí a že po této cestě, vývojově nesporně správné, bude třeba jít dále, a to zejména odstraněním řady dublet i zbytečných výjimek. Také ostatní drobné úpravy nových „Pravidel“, týkající se např. zjednodušení předpisů o psaní předložek a předpon s a z, nové formulace zásad o psaní velkých písmen ve vlastních [131]jménech atd., znamenají ve své podstatě ulehčení pravopisu a jsou v souladu s vývojovou tendencí demokratizace spisovného jazyka.

Zvlášť vyzvednout je nutno dále to, že s rostoucí politickou i kulturní aktivizací a stoupajícím vzděláním nejširších mas vystupuje stále více do popředí otázka mluvené podoby spisovného jazyka. Nemáme tu na mysli jen spisovnou výslovnost, o jejíž problematice jsme se rovněž zmínili už v článku před pěti lety,[2] nýbrž celou hovorovou formu spisovné češtiny, která je na jedné straně prosta všech archaismů a knižních prvků vlastního jazyka spisovného, takže i v běžném denním styku působí nenuceně a přirozeně, na druhé straně však neobsahuje ani prvky vysloveně nespisovné, jako např. některé jevy obecné češtiny nebo i starých místních nářečí.

Je známo, že v češtině jsou vlivem historických okolností poměry poněkud zvláštní: spisovný jazyk je sice už od dřívějška útvarem celonárodně uznávaným v obecných oblastech veřejného styku, důsledně se ho však užívá jen v projevech psaných, kdežto v mluvených projevech víceméně pouze oficiálních. Je to staré dědictví neblahých poměrů v době po třicetileté válce, kdy byla oslabena tradice spisovného jazyka a v českém národnostním celku zanikly vrstvy užívající spisovné češtiny v běžném denním hovoru. Když pak se v souvislosti s likvidací feudálního řádu na přelomu osmnáctého a devatenáctého století regeneruje česká společnost a je oživována vyspělá podoba spisovného jazyka z doby předbělohorské, neexistuje zde jednotný celonárodně uznávaný mluvený podklad tohoto jazyka, o nějž by se psaný jazyk mohl opřít a s nímž by se mohl vyrovnat, proto se oživují i rozmanité archaismy, jako např. formy 1. os. jedn. já kašli, pošli, 3. mn. oni kašlí, pošlí, 1. jedn. peku, 3. mn. pekou, rozk. způsob pec apod., které jsou cizí všem útvarům nespisovným, tj. nářečím i rodícím se interdialektům, jimiž se v národě běžně mluví.

Už od třicátých let minulého století sice vyrůstá vrstva české inteligence užívající stále více češtiny i ve společenské konverzaci (starší inteligence tu mluvila povětšině německy), ale archaizující kodifi[132]kace odstraňování „nemluvných“ forem ze spisovného jazyka nepřipouštějí a tím ztěžují a brzdí i vytvoření a rozšíření nenucené hovorové podoby spisovné řeči. Archaické, knižní prvky ve spisovném jazyku vyvolávají psychické zábrany v jeho běžném užívání, proto dodnes v podstatě trvá situace, o které jsme se zmínili výše, že se spisovného jazyka užívá hlavně jen v projevech psaných, kdežto běžně se mluví i ve vzdělaných vrstvách ponejvíce obecnou češtinou nebo jinými interdialekty, zčásti i starými nářečími, v poslední době pak ve vzrůstající míře různými rozkolísanými formami hybridními, v nichž se v rozmanitém poměru vedle sebe objevují prvky spisovného jazyka a útvarů nespisovných, především obecné češtiny.

Přes všechny potíže se ovšem vyrovnáváním napětí mezi spisovným jazykem a mluvou nespisovnou hovorová podoba spisovné češtiny již zhruba od poloviny minulého století znenáhla přece jen vytvářela a jejím vlivem přestávaly pak být i ve vlastním spisovném jazyku považovány za nespisovné některé celonárodně užívané jevy, které vytlačovaly uměle udržované archaismy i strojené prvky knižní a vedly k pozvolnému zživotňování celého spisovného jazyka. Např. Jan Gebauer v prvním vydání „Pravidel českého pravopisu“ r. 1902 a už i předtím prohlašuje zmíněné formy pošli, steli - pošlí, stelí za zastaralé a „Pravidla“ z r. 1913 připouštějí již jen podoby pošlu, stelu - pošlou, stelou; v „Pravidlech“ z r. 1941 pak se zavádí ořu - ořou (vedle orám - orají) místo oři - oří, vyžadovaného dříve, atd.

Již v údobí předmnichovské republiky vystupovali někteří pokrokoví jazykovědci programově s požadavkem, aby takovéto zživotňování spisovného jazyka bylo systematicky podporováno, a měli tím zřejmě na mysli i odstraňování nezdravě velké naší přehrady mezi jazykem psaným a řečí běžně mluvenou.[3] V lidově demokratické republice nabývají pak zajisté tyto požadavky zvýšené váhy. Skutečně též poválečné kodifikace spisovné češtiny v zesílené míře přihlížejí k hovorovým prvkům spisovného jazyka, stejně např. rozsáhlá Trávníčkova „Mluvnice spisovné češtiny I, II“ (1. vyd. Praha 1948, 1949) jako Havránkova-Jedličkova „Stručná mluvnice česká“ a „Česká mluvnice“ (1. vyd. Praha 1950 a 1951).

[133]Velký krok kupředu také po této stránce znamenají nová „Pravidla českého pravopisu“, která otevírají dveře i do vlastního jazyka spisovného živým formám typu peču - pečou - peč, podporují kvantitativní vyrovnávání typů váha - váhou…, odesílat - odesílatel…, zmírnit - zmírňovat… (vedle připouštění starších podob peku - pekou…, vahou, odesilatel, zmirňovat…), ve školním vydání výslovně dávají přednost infinitivům na -t aj. S novými „Pravidly“ se v zásadách shoduje i právě vycházející nový „Slovník spisovného jazyka českého“ (v sešitech od r. 1958; prozatím je dokončen první díl, obsahující slova na A—M), který chce sloužit nejširším vrstvám, a ve shodě s nimi jsou zpracována i nová vydání mluvnic Havránkových-Jedličkových. Všechny tyto změny mají za cíl nejen ulehčit zvládání spisovného jazyka vyrovnáváním předpisované normy s živým jazykovým povědomím národního celku, nýbrž i odstraňovat nebo alespoň snižovat psychické zábrany v užívání spisovného jazyka v běžném hovoru, tj. přispívat i k upevňování spisovné češtiny hovorové.

Upevňování a šíření hovorové češtiny do širokých vrstev je proces, který dnes zákonitě, ale dosud do značné míry jen živelně probíhá v souvislosti s celou revoluční přestavbou sociální a ekonomickou. Samozřejmě ovšem probíhá pomaleji než sama tato přestavba, neboť vývoj jazyků vůbec je nenáhlý, a vlivem zvláštních poměrů v češtině, o kterých jsme se zmínili, probíhá snad složitěji než v jiných jazycích, hlavně v interferenci s obecnou češtinou a jinými interdialekty, jejímž přechodným produktem jsou ony rozkolísané formy hybridní, v kterých se nesystematicky vedle sebe vyskytují prvky spisovné i nespisovné.

Poznat celou složitost tohoto procesu, postihnout v plné šíři i v podrobnostech jeho vývojovou zákonitost a s využitím této zákonitosti i v souhlase s ní na jedné straně podporovat a urychlovat promyšlenou jazykovou výchovou upevňování a šíření hovorové češtiny, na druhé straně v nových kodifikacích dále přispívat k intenzivnějšímu zživotňování vlastního jazyka spisovného, to je a zůstává v dnešní době zvlášť důležitým a naléhavým úkolem české jazykovědy. Neboť rozšíření nenucené hovorové podoby spisovného jazyka v běžném denním styku, s nímž je neoddělitelně spjata potřeba uvá[134]dět v soulad normu vlastního jazyka spisovného s kolektivním jazykovým povědomím, znamenalo by a bude znamenat výrazné zvýšení jazykové kultury celého národa. A zvyšování jazykové kultury nejširších vrstev je zajisté na našem úseku základním požadavkem socialistické kulturní revoluce. To je třeba si zvlášť připomenout u příležitosti patnáctého výročí naší nové, lidově demokratické republiky.


[1] Naše řeč 38, 1955, s. 129—146.

[2] Už v roce 1955 vyšel na základě jednání ortoepické komise Ústavu pro jazyk český ČSAV první díl normativní publikace Výslovnost spisovné češtiny, její zásady a pravidla, zpracovaný B. Hálou a popisující výslovnost slov domácího původu.

[3] Srov. např. B. Havránek, Mluvnická kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 1, 1935, s. 8n.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 5-6, s. 129-134

Předchozí František Váhala: Psaní názvů nových krajů a okresů

Následující Karel Horálek: O překladatelský sloh jevištní

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1