Jazykový koutek Československého rozhlasu

Václav Křístek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po velkém úspěchu, s jakým se v naší veřejnosti potkal první výběr jazykových koutků Československého rozhlasu[1], vyšel nyní ve Státním pedagogickém nakladatelství výběr druhý, zahrnující výběr jazykových koutků přednesených v období od 1. června 1948 do 30. června 1953.[2]

Podobně jako první výběr je i nynější druhý výběr dílo po mnoha stránkách kolektivní. Nejde tak ani o kolektivní redakci nebo kolektivní autorství,[3] nýbrž spíše o kolektivnost v tom smyslu, že na vzniku této publikace má zásluhu také mnoho anonymních spolupracovníků, kteří svými přípisy, dotazy a připomínkami, adresovanými redakci jazykových koutků v Československém rozhlase nebo přímo Ústavu pro jazyk český, podnítili autory k řešení právě nejaktuálnějších problémů jazykové praxe. Tím je zároveň dáno i to, že jde o dílo živé, aktuální, přinášející poučení o nových jevech z oblasti kultury českého jazyka spisovného, které si žádají řešení a o kterých dostupné příručky neinformují a ani informovat nemohou.[4] Je to dále dílo velmi potřebné a užitečné, po [162]němž sáhnou jistě četní milovníci naší mateřštiny. Cennou pomoc může přinést zvlášť vyučovací praxi na našich školách. Učitelé českého jazyka na všech stupních škol, ve všech kursech a školeních najdou v něm veliké množství nejživějšího a nejaktuálnějšího jazykového materiálu pro dokumentaci výkladů zejména z oblasti slovní zásoby spisovného jazyka, tvoření slov, významosloví i frazeologie, jakož i některé cenné pokyny pro vyučování slohu.[5]

Velkou předností všech jednotlivých výkladů je jejich přístupná, jasná výkladová forma, ukazující k tomu, že autoři vynaložili mnoho úsilí, aby již posluchači Československého rozhlasu rozuměli podávaným výkladům po jednom přednesu v rozhlase co nejlépe. Je však třeba hned poznamenat, že popularisující forma těchto miniaturních jazykových pojednání není nikterak na závadu vědecké přesnosti, nýbrž spíše naopak že všechny výklady jsou opřeny o nejnovější výsledky vědeckého bádání. Snad by bylo možné říci i to, že formulace koutků, zaměřená v první redakci na přednes a poslech, jejich časová vymezenost, vedoucí k zhutnění, spolu ještě s jinými činiteli, jako je na př. zřetel na nejširší vrstvy posluchačů různého věku a různého stupně vzdělání — to všechno si vyžádalo propracování zvláštní metodiky výkladů, jež se bude moci s úspěchem uplatnit všude tam, kde půjde o jazykovou výchovu v širokém měřítku.

Je ovšem jasné, že metodika této specifické jazykově výchovné práce nebyla vypracována naráz a je také dílem vlastně kolektivním. Jazykové koutky v rozhlase navazují totiž organicky na Jazykovou poradnu z doby první republiky. Navazují však také na dlouhodobou a nesmírně záslužnou výchovnou praxi akad. Frant. Trávníčka, jemuž patří bezesporu hlavní zásluha o specifickou metodiku výkladů tohoto typu.[6]

Na rozdíl od svazku prvního, který byl uspořádán celkem podle tradičních hledisek základních jazykových příruček (po obecnějších partiích úvodních následovaly jazykové koutky, které se svou thematikou hlásí do hláskosloví, za nimi koutky z oblasti t. zv. nauky o slově, nakonec koutky ze skladby), vybrala tentokrát redakce koutky podle jistých okruhů thematických; při tom je možno vidět, že vzájemný poměr jednotlivých oddílů byl diktován naléhavostí řešit problémy nejpalčivější a nejaktuálnější. Z toho pak vyplynulo zcela přirozeně, [163]že těžiště publikace je v oblasti slovní zásoby spisovné češtiny, která patří k nejproměnlivějším složkám jazyka (ovšem mimo základní slovní fond). Po této stránce je druhý výběr zároveň citlivým glossářem nynějšího prudkého rozvoje slovní zásoby v nejrůznějších oblastech činnosti člověka.

Je třeba s redakcí souhlasit, že nezařadila thematiku pravopisnou. Hlavní doplnění platných Pravidel přinesl první výběr; s vydáním nových Pravidel českého pravopisu, která jsou již připravena do sazby, vznikne bezpochyby mnoho problémů, které bude muset řešit i Jazykový koutek. Nebyly zařazeny ani výklady z nauky o správné spisovné výslovnosti; redakce se tu odvolává na dostupné příručky, zejména na knihu Výslovnost spisovné češtiny, její zásady a pravidla, jejíž díl první, Výslovnost slov českých, vyšel r. 1955 (srov. referát zde na str. 166n.).

Je proto třeba vřele uvítat to, že v druhém výběru koutků jsou v postačujícím množství zařazeny výklady o jevech frazeologických a stylistických. Je to mimo jiné znakem toho, že jazyková výchova v širokém měřítku počíná zasahovat zcela organicky i do těch oblastí, které dosud zůstávaly tak trochu stranou širokého zájmu. (Dosud zřetelně převládala thematika hláskoslovná, hlavně otázky orthografické a orthoepické, slovotvorná a tvaroslovná.)

Kniha je rozdělena do pěti oddílů: I. Obecné výklady, II. Nová slova a nová skutečnost, III. Slova, jejich významy, tvoření a vazby, IV. Věta a sloh jazykového projevu, V. Tvary a jejich význam. — Oddíl první, který je vlastně jen uvedením, přináší tři články obecné povahy, v nichž se oběma autorům (K. Hausenblasovi a A. Jedličkovi) na několika stránkách podařilo prostým slohem vyložit samu podstatu jazyka jako jevu společenského, jeho stavbu, jakož i podstatu t. zv. odborného stylu, který se právě v nynějším období osvobozené tvůrčí iniciativy mas a ve shodě s nebývalým rozvojem výrobních sil prudce rozvíjí a klade tak na jazyk stále nové a nové požadavky. Vzhledem k tomu bylo zcela správné, že tento úvodní článek zásadní povahy byl zařazen na počátku a tvoří tak most k oddílu druhému, který je do jisté míry jeho konkretisací. Oddíl druhý registruje a posuzuje četná nově vzniklá pojmenování pro jevy z různých oblastí lidské činnosti, nové odvozeniny slov již známých, nová sousloví atd.

V záplavě nově vznikajících pojmenování, která se mnohdy vytvářejí i na několika pracovištích současně a třeba v různé podobě, objevují se ovšem i pojmenování nevhodná, nesprávná, odporující slovotvorným zákonitostem českého jazyka; ty pak jednotlivé koutky oprávněně pranýřují (odvolávka ve významu ‚jistý druh objednávky‘, vydatka nebo výdatka místo již ustáleného a vhodnějšího slova výdejka, dále nesprávná slova jako tíženka, zatíženka, lidospráva, lidoslužba, zdobřiti…).

[164]Protože každý jednotlivý koutek tohoto oddílu, stejně jako i koutky ostatní, tvoří uzavřený a samostatný celek, měla redakce hodně práce i se skloubením jednotlivých koutků v celek vyššího řádu, a to tak, aby se zbytečně neopakovaly shodné, zejména úvodní a závěrečné partie koutků. Proto bylo třeba často svázat několik koutků do jednoho článku. V některých případech musela redakce připojit poznámku nebo vysvětlivku, a to hlavně tam, kde mimo očekávání šel jazykový vývoj poněkud jinou cestou, než jak příslušný koutek naznačil, anebo když se od odmítaného názvu ustoupilo — často právě i působením Jazykového koutku. To samo o sobě je důležitým svědectvím o cestách rozvoje jazyka, který jako specifický společenský jev je svázán ve svém vývoji se společností, které slouží, ale zároveň se řídí svými vnitřními zákonitostmi. (Srov. k tomu na př. článek Upoutávka, s. 165, nebo četné poznámky pod čarou u mnohých jiných výkladů.)

Redakce upravovala bezpochyby také názvy jednotlivých koutků. Snad bylo možné jít v této úpravě dále a nedávat do názvů článků pranýřovaná pojmenování. Jsou sice vždycky v uvozovkách, čímž se liší od nadpisových pojmenování doporučovaných, avšak optické působení nesprávného tvaru nelze nikdy podceňovat. (Mimochodem poznamenávám, že na s. 300 zůstala v nadpise opisovačská chyba — částky m. srážky, takže nadpis koutku nedává žádoucí smysl.)

V oddílu třetím jsou zařazeny články, které osvětlují otázky jazykové synonymity jakožto důležitou otázku jazykové praxe. Jde o známý jev, že dva jazykové prostředky (po př. prostředků více) s významem blízce příbuzným mají přece jen rozdílnou platnost v jazykových projevech. Nejběžnější jsou ovšem synonyma slovní, a tak četné koutky tohoto oddílu dávají praktickou odpověď na to, kdy a za jakých okolností dáváme ve vyjadřování přednost tomu nebo onomu výrazu ze dvou nebo více výrazů na první pohled významově shodných. Sem patří na př. koutky s názvem Nauka a věda; Obor a odbor; Kontrola a revise; Disputace, debata, diskuse… a četné jiné. Rozdíly v synonymních řadách nejsou však vždy jen povahy věcné, nýbrž často i citové, po př. stylistické. O takových rozdílech pojednává na př. koutek nazvaný Máj — květen.

Synonymita se však týká nejen celých slov, ale též slovotvorných přípon a předpon, přípon tvarových, po případě vazeb slov. Tak jeden z koutků osvětluje jemné rozdíly ve významu přípon -ní, -ný a -ový, jiný pak rozdíl, který dodávají témuž slovesu dvě různé předpony (přizpůsobit něčemu — uzpůsobit k něčemu). Velmi užitečné jsou dále ty výklady, které postihují významové rozdíly ve vazbách sloves a dějových jmen: Sloužit něčemu a k něčemu; Dbát na něco, o něco, něčeho; Příprava na něco, příprava něčeho; Dozor, dohled nad provozem nebo na provoz? a j.

[165]Novum čtvrtého oddílu je především v pěkných partiích z oblasti slohu. Jasný výkladový sloh je stále ještě jen velkým přáním a požadavkem. Není běžný u četných uživatelů spisovného jazyka hlavně v jeho podobě psané, a to dokonce ani ne u těch, kdož v projevech mluvených si v tom smyslu počínají velmi dobře. Je příznačné (a ukazuje na to i Fr. Daneš v úvodním koutku k této části knihy), že i ten, kdo se dovede ústně velmi dobře vyjadřovat, je často bezradný, má-li zasednout ke stolu a třeba i to, co před chvílí bez obtíží vypověděl, zapsat. Vzhledem k této situaci je jistě správné, že druhý výběr koutků věnoval těmto otázkám poměrně dosti pozornosti (neškodilo by ani více) a že začal praktickými otázkami skutečně základními, jako jsou na př. běžné písemnosti (zápis, protokol, dopis), podstata vyjadřování slovesného a jmenného, hlavní principy českého slovosledu atd. Organicky jsou s těmito koutky spojeny koutky jiné, uvádějící do základních otázek větné stavby (zápor v české větě, shoda podmětu s přísudkem a j.).

Oddíl pátý přináší jen několik koutků, jejichž společným jmenovatelem je význam tvarů slov ve větě. I tyto koutky přinášejí cenná upozornění uživatelům spisovného jazyka, návody nejen k správnému tvoření slovních tvarů, ale též k jejich správnému užívání ve větě, a to se zřením k jejich významu. (Jsou to na př. výklady o trpném rodu, o přídavných jménech přivlastňovacích a j.)

Společným rysem všech koutků, rysem velmi nápadným, je obdivuhodná informovanost jejich autorů v otázkách věcných a pochopitelně též důkladná znalost zákonitostí českého jazyka spisovného, opřená o nesmírně bohatou základnu přesvědčivého dokumentačního materiálu, shromážděného v Ústavu pro jazyk český. (Jen jako na okraj poznamenávám, že při práci s tímto bohatým materiálem je možno také narazit na různá úskalí. Tak na př. v koutku nazvaném Jako takový cituje se úryvek z K. M. Čapka-Choda: „Jsemť akademickým malířem a jako takový jsem zaměstnán v atelieru Boháčově.“ Jde o citát z románu V třetím dvoře a uvedený úryvek je jen ukázkou Čapkova charakterisačního umění, jímž zde postihuje podivnou figurku „akademického malíře“ J. Benýška, který si škrobenou řečí domněle elegantní chce dodávat vážnosti. V jmenovaném koutku je tento citát uváděn jako příklad spojení, kde ještě lze tohoto obratu užít. U Čapka-Choda jde však zřetelně o úmyslné užití nevhodné vazby, a to z důvodů charakterisačních, jak je vidět z toho, že tentýž Benýšek mluví i jinak nesprávně, na př. spíšeji m. spíše atd. Doklad tedy nebyl vybrán vhodně.)

Celkem je možno uzavřít, že druhý výběr jazykových koutků Československého rozhlasu zařadí se jistě mezi nejlepší naše práce popularisační z oblasti jazykové výchovy. Přispěje bezpochyby velmi vydatně úsilí o soustavnou péči a výrazovou bohatost, pestrost a přiléhavost jazykových prostředků. Povede zároveň k správnému užívání vyjadřo[166]vacích prostředků spisovného jazyka, přispěje k poznání jeho vnitřních zákonitostí. A přijímáme-li bez výhrad thesi, že jazyk jako prostředek styku je zároveň i nástrojem společenského pokroku, můžeme říci, že — i když nepřímo — i tato publikace bude svým dílem přispívat k budování našeho společného lepšího zítřku.

---

[1] První výběr jazykových koutků Československého rozhlasu vyšel celkem třikrát. Recensi o něm napsal Jaroslav Zima, srov. Naše řeč, ročník 34 (1950), s. 24. Třetí vydání tohoto prvního výběru, které bylo mimo jiné vyvoláno oživeným zájmem o jazykové otázky po sovětské diskusi o jazykovědě v létě 1950, přineslo doplnění o základních otázkách marxistického chápání jazyka, kritické zhodnocení dosavadní praxe jazykových koutů i směrnice pro jejich další rozvoj. To všechno se pak projevilo v nynějším druhém výběru nejlepších jazykových koutků.

[2] Jazykový koutek Československého rozhlasu (Druhý výběr). Redigovali Miloš Dokulil, Bohuslav Havránek, Alois Jedlička, František Váhala. SPN Praha, 1955, 364 stran, cena brož. výtisku 16,80 Kčs.

[3] Mimo redaktory jsou v druhém výběru zastoupeni tito autoři: František Daneš, Josef Filipec, Karel Hausenblas, Františka Havlová, Miloš Helcl, Kvido Hodura, Ladislav Janský, Karla Kozlová, Jaroslav Kuchař, Hana Marešová, Eduard Prandstetter, Miroslav Roudný, Karel Sochor, Zdeněk Tyl, Emilie Vodrážková, Jaroslav Zima, Alois Získal, Jaroslava Získalová.

[4] Dostupné mluvnice českého jazyka pojednávají o obecných zákonitostech českého jazyka a jsou zaměřeny na základní jazykové poučení. Pravidla českého pravopisu z r. 1941 (resp. 1946, 1948) „nechávají čtenáře velmi často na holičkách“, jak se doslovně říká v jednotlivých koutcích, a to jednak proto, že nemohou obsáhnout všechno, jednak — a hlavně proto, že byla v podstatě zpracována k r. 1941, a nemohou tedy poskytnout poučení o jevech nových a nejnovějších.

[5] Viz referát P. Hausra v Českém jazyce (6, 1956, s. 151n.), psaný s tímto zaměřením.

[6] Jde tu o jeho populární sloupky v Lidových novinách, jimž se později dostalo názvu „Jazykové zákampí“. Je obecně známo, že to byla jedna z nejčtenějších rubrik Lidových novin a je známo také to, že touto prací přispěl akad. Trávníček velikým dílem k uvědomělé péči o mateřštinu u četných jejích uživatelů. Svědčí o tom ostatně i jeho knižní soubor nejdůležitějších „zákampí“, který vyšel pod názvem Nástroj myšlení a dorozumění (Praha 1940).

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 5-6, s. 161-166

Předchozí Deset let akademického Ústavu pro jazyk český

Následující Vladimír Staněk: Výslovnost spisovné češtiny