Časopis Naše řeč
en cz

K vyjadřování řeči postav v románě J. Otčenáška „Občan Brych“

Lubomír Doležel

[Články]

(pdf)

-

Základem slohové výstavby epického díla literárního je rozlišení dvojího kontextu: řeči autorské a řeči postav. Řeč postav může být vyjádřena několika prostředky, které se od řeči autorské i mezi sebou navzájem liší hlavně po stránce mluvnické a slohové. V takovém případě pak v epickém díle existují tři prostředky pro vyjádření řeči postav:

1. Přímá řeč, která se odlišuje od řeči autorské jak po stránce mluvnické, tak i slohové a v písmu i grafické.

2. Nevlastní přímá řeč, která se odlišuje od řeči autorské znaky mluvnickými a slohovými, neodlišuje se však v písmu graficky. Od přímé řeči se liší jiným zapojením do kontextu; u těch autorů, kteří oba způsoby zřetelně odlišují, bývá tento rozdíl vyznačen i po stránce grafické (nevlastní přímá řeč není vyznačena grafickými prostředky obvyklými u řeči přímé). U autorů, kteří řeč přímou graficky zvlášť nevyznačují, je ovšem mnohdy nesnadné rozdíl mezi oběma způsoby postihnout.

3. Polopřímá řeč se neodlišuje od řeči autorské po stránce mluvnické a v písmu ani graficky, nýbrž jen po stránce slohové.[1] Její odlišnost od řeči přímé je dána znaky mluvnickými a v písmu i grafickými, od nevlastní přímé řeči jen znaky mluvnickými.[2]

[2]Uvedená charakteristika určuje také různý stupeň sepětí těchto prostředků s řečí autorskou. Přímá řeč má k řeči autorské vztah nejvolnější; můžeme říci, že je v protikladu k řeči autorské. Nevlastní přímá řeč je do autorského kontextu zapojena těsněji, neboť ji od něho neoddělují grafické prostředky. Nejtěsněji je do řeči autorské zapojena řeč polopřímá; tu dochází často ke splývání a k dvojznačnosti.

Přesné vymezení uvedených prostředků bude vyžadovat podrobnějšího theoretického zdůvodnění. Zde se zatím spokojujeme se stručnou charakteristikou; ta dostačí k tomu, abychom mohli na konkretním případě ukázat, jak se těchto prostředků využívá v uměleckém díle.

Přímá, nevlastní přímá řeč a polopřímá řeč jsou jazykové (eventuálně slohové) prostředky vyjádření řeči postav. Jejich slohovou výstavbou rozumíme výběr slov, obratů, tvarů a syntaktických konstrukcí, který je pro ně příznačný. Jejich slohovými funkcemi jsou ty úlohy, které prostředky ty plní ve výstavbě epického díla literárního, konkretně ve výstavbě řeči postav. V epickém díle nalézáme řeč postav v podobě tří základních komposičních postupů: dialogu, monologu a vnitřního monologu. Dialog a monolog jsou skutečně pronesené projevy postav, kdežto vnitřní monolog je bezprostředním vyjádřením neproneseného myšlení, cítění, vnímání atd.[3] Kdežto dialog a vnitřní monolog jsou útvary v moderní epické próze zcela běžné, monolog je poměrně vzácný. Za monolog nelze považovat takové projevy jednoho mluvčího, které jsou adresovány jiné postavě, i když nejsou zodpovídány; jsou to repliky neúplného dialogu. Tento rozdíl mezi monologem a neúplným dialogem je třeba si uvědomit, abychom pochopili další výklad.

Konkretně tedy můžeme říci, že slohové funkce polopřímé a nevlastní přímé řeči záleží ve vyjádření komposičních postupů řeči postav, dialogu, monologu a vnitřního monologu. Tyto slohové [3]funkce nebyly dosud na materiálu naší moderní prózy soustavně zkoumány. Je nepochybné, že se u různých spisovatelů využívá polopřímé řeči různě, že tudíž funkce polopřímé (a samozřejmě též nevlastní přímé) řeči jsou složkou individuálního stylu autorského. Při zkoumání těchto funkcí je tedy třeba vycházet z rozboru jednoho díla, po případě několika děl jednoho autora. Pokusíme se o takový konkretní rozbor na základě materiálu, který nám poskytuje román J. Otčenáška Občan Brych.[4] Závěry z tohoto rozboru mohou přirozeně platit jen pro zkoumané dílo. Zároveň však mohou přispět k poznání slohového využití polopřímé a nevlastní přímé řeči v naší současné próze vůbec.

S hlediska slohových funkcí je možno polopřímou a nevlastní přímou řeč považovat za prostředky synonymní s řečí přímou. Jejich obecným a společným posláním je vyjádření řeči postav. Půjde nyní o to ukázat, jak se tyto jednotlivé prostředky uplatňují v různých komposičních postupech řeči postav. Předem lze předpokládat dvojí případ: (1) V určitém komposičním postupu se užívá výhradně jen jednoho prostředku. Užití daného prostředku je tu plně odůvodněno zřeteli funkčními, nazveme je tedy využití funkčně stylistické. (2) Určitý komposiční postup je vyjádřen dvěma (řidčeji všemi třemi) prostředky. Tu bude třeba zjistit, zda aspoň v některých případech jde o využití funkční. Při konkurenci prostředků však v mnoha případech vůbec nebude možno nalézt funkční motivy pro použití toho či onoho prostředku. Takové využití nazveme formálně stylistickým; konkurující si prostředky se střídají jen proto, aby bylo dosaženo stylistického obměňování. Je přirozené, že rozlišení funkčně stylistického a formálně stylistického využití je jen relativní, platí jen ve vztahu těch prostředků, pro něž bylo zjištěno. I když chceme odhalit jen funkce polopřímé a nevlastní přímé řeči, nemůžeme, právě vzhledem k oné konkurenci, nebrat zřetel na řeč přímou, avšak jen natolik, nakolik je to nutné pro zjištění funkcí polopřímé a nevlastní přímé řeči.

A ještě poznámku k postupu výkladu. Vycházíme z komposičních postupů řeči postav a ptáme se, jakými prostředky se jednotlivé postupy vyjadřují. Z tohoto rozboru pak v závěru dojdeme k zjištění slohových funkcí zkoumaných prostředků.

 

I. Vnitřní monolog. Vnitřní monolog je v románu Občan Brych vyjadřován dvěma prostředky: polopřímou a nevlastní přímou řečí. Ani v jediném případě není vnitřní monolog vyjádřen řečí [4]přímou.[5] Vzhledem k přímé řeči je tedy využití polopřímé a nevlastní přímé řeči motivováno funkčně. Existují také nějaké funkční rozdíly mezi užíváním polopřímé a nevlastní přímé řeči ve vnitřním monologu, anebo je rozdíl v jejich užívání jen formálně stylistický? Odpověď na tuto otázku může dát pouze rozbor materiálu.

Polopřímé řeči se v románu užívá ve velmi rozmanitých typech vnitřního monologu:

Zdálo se mu, že se mu roztrhne hrudník. Zavřít oči a stisknout zuby! Nemyslet, zapomenout! Nikdy se už neodváží pohledět jí do očí. Když na ni pomyslel, cloumal jím vzlykot (s. 18).

Zatoulal se (Vašek) v myšlence ke dvěma dětským postýlkám, k Božce. Jestlipak už spí? Ne určitě ne. Zná ji. Vzpomněl si, jak za ní chodíval do statku v Modravě (s. 60).

(Irena) myslela na svého muže. Ale vždyť je to ten starý Ondra a má ho ráda… vždyť… (s. 86).

Domů! Toužila (Irena) po tom a současně si nevěřila! Jak se jim podívat do tváře? Kdyby Vašek věděl! A táta! Kde je její domov? V Javoří? Ne — musí být zde, u jejího muže! Kde bude zítra? Příští týden? Bála se zítřka (s. 355).

Ve všech těchto případech je pro polopřímou řeč charakteristické neustálé prolínání s řečí autorskou. Podobný rys však charakterisuje i nevlastní přímou řeč ve vnitřním monologu:

Jestlipak jsem dobře zabalil růže pod okny? bleskne pochodujícímu Strakovi hlavou (s. 56).

Ten mráz štípe! Patera vyhrne límec a vyrazí rychlým krokem po hlavní třídě. Deset hodin! Teprve teď si uvědomil, jak ho oči pálí nevyspáním a vítr, který ho před chvílí poštíval k hněvu, příjemně omývá tvář. Kdy byl já naposled v posteli? Bylo třeba se vrátit o pár dnů zpět (s. 40).

I při ochotném výkladu cítil (Ráž), jak s rostoucím neklidem v něm současně kvasí vztek. S námahou ho udržel na uzdě. Na všechno! I na ni! To ten holomek ze sklárny spískal, už i do bytu mi to leze. Ale — co s tím? Klábosím tu nesmysly a zatím oni… Co se děje asi ve fabrice? Neměl jsem dát na Faltu a rozjet se tam už včera, zacpat všem řvounům — pokud se nějací vyskytnou — nenasytné chřtány. Falta je důvěřivý hlupák. Jen klid! Rozum do hrsti! (s. 84).

Zvláštním typem nevlastní přímé řeči je typ s 2. os. jedn. č., charakteristický pro „samomluvu“:

(Vašek) vzpomínal na tu křehoučkou, zasněnou holku s plavými vlasy a trochu se mu stýskalo. Co se tak jednou nenápadně rozjet a… Ne! Ale… [5]možná, že to byla pitomost, takhle ji urazit. Možná… Srdce si zkrátka nedá poroučet, jak se říká. Zamilovala ses do buržousta, máš ho mít! Co kdyby — příkladně — byla Božka dcerou statkáře, a ne deputátníka Čvančary? Zamiloval by ses do ní? Kdo ví? Ale dovedeš si představit svou Božku jako statkářskou slečinku? Ne! A tak celý problém zůstával otevřen (s. 63).

V celé řadě vnitřních monologů, které vyjadřují jen stručné „citové poznámky“, nelze dost dobře rozhodnout, zda jde o polopřímou či nevlastní přímou řeč, poněvadž není možno zjistit mluvnické znaky, které rozlišují tyto dva prostředky. (Srov. k tomu výklad v poznámce na s. 1.):

Ty myšlenky! Byly jako kovové střepiny, které pichlavě tlačí z vnitřku na spánky.

Klid! Vždyť se ještě nic neděje! (s. 53).

Rázem zapomněl na svatá předsevzetí. Nebyl čas! Zprávy — telefonické hovory z fabrik patřících Společnosti se sbíhaly na jeho stole. Rajské zvěsti! Hlásily ustavení akčních výborů (s. 99).

Příklady, které jsme uvedli, svědčí o tom, že mezi polopřímou a nevlastní přímou řečí ve vnitřním monologu není rozdíl funkčně stylistický. Toto zjištění dotvrzuje zvláště existence takových vnitřních monologů, v nichž se polopřímá řeč střídá s nevlastní přímou řečí. Obvykle to bývá přechod od řeči polopřímé k nevlastní přímé:

Chtěla se Jiřina bránit, ale dnes po prvé se bála slz. Ne! Raději stiskla zuby. Beztak má zase pravdu! Napadlo by ji vstoupit, kdyby nebyla jeho? Sotva! Ale ať! Vstoupila poctivě — čekala, že bude z ní mít radost, a teď? // Co jsem vlastně špatného udělala! Prostě — bojím se, bojím se táty a podepsala jsem! A teď se mně jistě ještě zeptá, aby mě co nejvíc ponížil… už je to tady! (s. 168).

Vašek ho upřeně pozoruje, neřekne ani slovo. Tatík ho vůbec nepřekvapil, taky na to pomyslel. Co na to říci? Nic! // To se uvidí, rozmyslím si to cestou (s. 56).

Někdy bývá mezi polopřímou a nevlastní přímou řeč vložena řeč autorská:

Kdyby si jí trochu pozorněji všiml, poznal by všechno sám, pomyslela si (Irena) zklamaně, ale zaháněla chmury od sebe. // Ondra má starosti, musím mít rozum! (s. 78).

Vzácnější je obrácený přechod, od řeči nevlastní přímé k polopřímé, a to jen s vložením řeči autorské:

Dobrá — počkám! pomyslí si Brych a zavěsí. // Teď už nic neuteče! Dlouho tu v saldokontu nepobude, nestudoval fakultu, aby tu diktoval prostinké upomínky (s. 111).

[6]Zjišťujeme tedy, že rozdíl mezi polopřímou a nevlastní přímou řečí ve vyjádření vnitřního monologu je pouze formálně stylistický; jejich střídání je motivováno jen snahou po stylistickém obměňování. Neboť oba prostředky stejně dobře slouží k bezprostřednímu vyjádření myšlenek, úvah, citů, prožitků a duševních stavů zobrazených postav. Ze samé podstaty polopřímé a nevlastní přímé řeči ovšem vyplývá, že vnitřní monolog v polopřímé řeči je „zastřenější“ nežli vnitřní monolog v řeči nevlastní přímé. Rozhodujícím momentem pro využití polopřímé a nevlastní přímé řeči ve vnitřním monologu je však jejich společný rys: těsné zařazení do autorské řeči. Právě tento rys umožňuje bezprostřední a často prudké střídání autorského vyprávění děje nebo popisu světa s přímým vyjádřením citových i myšlenkových reakcí, dramatických duševních stavů a rozporů jednajících postav. To je technika charakteristická pro moderní epickou prózu.

 

II. Pronesený projev, dialog a monolog. Zde je zcela jiná situace nežli u vnitřního monologu. Základním prostředkem pro vyjádření dialogu a monologu je přímá řeč. V mnoha případech konkuruje přímé řeči řeč nevlastní přímá. Nápadné je to, že řeč polopřímá vyjadřuje pronesený projev v případech zcela ojedinělých. Nalézáme ji v těchto způsobech užití:

 

1. Navazuje na nepřímou řeč (tedy spojení: nepřímá řeč — polopřímá řeč), uvádějíc pokračování projevu:

Jiřina se svěřila Brychovi, že má někdy chuť praštit do toho haraburdí. // Nenávidí je! (s. 298).

Skřípavým hláskem se zeptala, kdo se jí přehraboval v jejím pokojíku! // Nechce, aby jí tam šmejdili, uklidí si sama (s. 302).

V celém románě nalézáme čtyři doklady na toto spojení. Polopřímá řeč tu vzniká přímo „živelně“, je-li reprodukovaný projev delší a složitější. Přechodem do polopřímé řeči se autor vyhýbá složitému podřadnému souvětí a stálému opakování spojky že. Polopřímá řeč je tu tedy jen prostředkem stylistického obměňování, její užití není funkčně motivováno.

Dva další doklady, které nalézáme v románě, jsou složitější. První ukazuje přechod: nepřímá — polopřímá — nevlastní přímá řeč:

Přiznala se (Jiřina) Brychovi, že vstoupila do strany, ale doma to ještě nevědí! // Nevědí ani, že chodí s Jindrou. Kolikrát už stála před otcem s otevřenou pusou, ale jediný jeho pohled a jedovatá poznámka jí zase zapečetily ústa… // [7]Vždyť já jsem špatná, tak nemohu dál, vždyť já vlastně lžu, zrazuju stranu, já ji zapírám, vůbec si nezasloužím být mezi nimi, podvádím všechny, i Jindru podvádím… špatně to skončí! (s. 299—300).

V druhém je toto střídání: nepřímá — nevlastní přímá — polopřímá — nevlastní přímá řeč:

Postýskala si (Irena), že totálničí ve vysočanské fabrice — čtyřiadvacátý ročník — že musí ve střídavých směnách nasazovat kovové ventily k hadičkám do leteckých motorů. // Hnusná práce pro klavíristku! Ve dne v noci mě bolí prsty. Pět stejných pohybů, nasadit čepičku a utáhnout klíčem! Kolik těch prokletých hadiček projde denně mýma rukama! Nenávidím je! I tu hnusnou krev s brambory nebo krupoto, kterými nás krmí ob den v závodní kantině. Zdvíhá se mi po něm žaludek. Ještě když tak v poledne přijde návštěva a zahoukají sirény! // Utíká se do polí, je tam zima a sychravo, prší, krčit se v tunýlku pod tratí není nic příjemného, ale alespoň se zbaví na chvíli těch hadiček a nestydy mistra, který se lísá jako opelichaný kocour, snaží se o ni otřít a páchne po plesnivých kůžích. // A prstům by se chtělo hrát! Mazlila bych se s klávesami! Žít, žít jako člověk! Kdy už to skončí? Zatracení němčouři! (s. 206).

2. Ve třech případech se polopřímá řeč vyskytuje jako prostředek pro vyjádření jedné z replik v dialogu. Jde tu zřejmě o určitý pokus rozlišit jednotlivé repliky podle jejich obsahové závažnosti. Avšak tento způsob, známý také u jiných moderních spisovatelů, není v Otčenáškově románu rozvinut. Uvádíme tu všechny tři případy:

Polopřímá — přímá:

Ondra se převalil na gauči a zíval. K čemu to všechno? Už aby vypadl ze školy! // „Ovidius je obrovský básník,“ namítal František nadšeně (s. 15).

Přímá — polopřímá:

„Nepovídej!“ užasl (Bartoš), „Živého?“ (Máša) potřásla hlavou, až se jí vlásky roztančily po ramínkách. Kdepak! Malého medvídka, ale ten je moc nemocný, má bolení bříška a takovou díru v něm má a z té padají piliny, a utrženou packu. Maminka ji přišila. Je moc hodný a Máša ho má ráda (s. 239).

Přímá — polopřímá — přímá:

„Poslouchej,“ přerušil (Brych) její jeremiádu, „víš ty vůbec, co chceš?“
Nechápavě na něho pohlédla (Jiřina). Jak by nevěděla? Chtěla by žít jako člověk, moci se dívat zpříma lidem do očí, mít ráda Jindru a…
Přerušil ji: „Nebudu ti říkat, co máš dělat…“ (s. 300)

3. Zcela ojediněle nalézáme polopřímou řeč i v jiném využití:

Vyhledali prázdný stolek u okna v zastrčené kavárničce a tam nad šálkem špatné kávy páchnoucí po pražených žaludech vyslechl (Brych) její protekto[8]rátní odysseu. Studovala konservatoř, živila se všelijak, bydlí v podnájmu u hučivé babky, div že nemusí chodit po špičkách… (s. 206).

Tu však můžeme vykládat polopřímou řeč jako prostředek vyjádření vnitřního monologu, poněvadž celé vyprávění Irenino je součástí rozsáhlého vnitřního monologu Brychova. Ve dvou dalších případech (na s. 61 a 154) nemůžeme zcela jednoznačně rozhodnout, zda jde o pronesený projev, nebo o vnitřní monolog.

Vcelku dospíváme k závěru, že polopřímá řeč jako prostředek vyjádření proneseného projevu je v Občanu Brychovi omezena na velmi řídké případy. Pomineme-li skupinu 3, kde jde o případy sporné, a skupinu 1, kde jde o „formální“ slohový přechod, můžeme za funkční využití polopřímé řeči považovat jen případy typu 2. Ani tu však nejde o využití důsledné a zákonité, nýbrž jen o zcela nerozvinutou tendenci.

Zatím co tedy polopřímá řeč vyjadřuje pronesený projev jen zcela výjimečně, využívá se v této funkci běžně nevlastní přímé řeči. V určitých typech proneseného projevu (skupina A) je nevlastní přímá řeč bez konkurence, v jiných (skupina B) jí konkuruje řeč přímá. Rozbor materiálu to ukáže podrobněji.

A. K prvnímu způsobu využití nevlastní přímé řeči patří tyto případy:

1. Projev se vyjadřuje nevlastní přímou řečí tam, kde jeho původce je „anonymní“ nebo „kolektivní“:

Bylo třeba uvažovat o rozdělení, volbě dalších výborů, padala tu jména, obrátili se i na zamlklého Pateru. Co je s tebou, Josef? Dřepíš tu dnes jako vejměnkář. Vzal bys to u vás v nýtárně, kdybychom tě navrhli? (s. 198).

(Brych) stáhl ruku zpět a sál opět zašuměl. Brych se zbláznil! (s. 118).

2. Nevlastní přímou řečí se vyjadřuje „hromadný“ dialog. Tím rozumíme takový dialog, při němž mluví více osob nebo více skupin najednou a spisovatel se snaží zachytit rychlý sled jednotlivých replik hromadné konversace. Přitom se vyjadřují jen úryvky jednotlivých replik:

Tam se nevejdeme, usoudil vyzáblý člověk vedle Brycha, ale jiný mu namítl: To by tak…! Dnes se to beze mne neobejde! A jiný: Kouše to do prstů, co? Alespoň neusneš, koukáš jako vejr… Bodejť, spal jsem dnes na ponku s pilníkem pod hlavou… (s. 36—37).

Norkový kožich, milostivá paní! Prodala jsem ho na poslední chvíli a chce se mi plakat, když si vzpomenu, co jsem za něj dostala! Ještě se v něm bude roztahovat nějaká fabrička… Ten starý altán v Senohrabech necháme zbourat, Hugo, není možné si pozvat slušné lidi do takové ratejny… V šestačtyřicátém [9]jsem je koupila, milostivá, a jsou jako nové… pravý nylon. K neuvěření! Prostě — kvalita! Ne, republiku nikdy! Příští Evropu bude nutno řešit na federativním základě: Spojené státy evropské… (s. 467).

3. V nevlastní přímé řeči se vyjadřuje dialog, který je podán jen v úryvcích, v jakési kusé formě. Obvykle tu je vyjádřena jen jedna řada replik, repliky jednoho z účastníků dialogu, zatím co repliky druhého účastníka vyjádřeny nejsou:

Patera? Jo… u telefonu! Tady je Brych! Sháním vás už hodinu… na vaši paní už to přišlo… ano, sehnal jsem lékaře, všechno v pořádku, ale je třeba, abyste hned přijel… ne, jen klid, všechno klape, i když to přišlo tak narychlo… (s. 40).

A pak se (Vašek) podvolil se smířlivou tváří bubnové palbě Ireniných dotazů. Odpovídal krátce a stručně, pomáhaje si rukama. Tak a tak. Všichni zdrávi, tatík s těmi průduškami pořád trochu krempíruje, však ty své měchy naproháněl. V Javoří nic nového, jen starý Janata dodýchal, u Veverků z Křupandy mají pátého křiklouna, starý Veverka si bude moci jednou postavit vlastní manšaft. Božka je v pořádku, děti také. Vašíkovi už vyrážejí stoličky, trochu pofňukává. Ale tohos vlastně ani neviděla, takovýhle pořízek (s. 69—70).

Ve všech těchto případech, zvláště v typu 2 a 3, je nevlastní přímá řeč účinným prostředkem „dramatisace“. Tento dramatický ráz nevlastní přímé řeči, umožňující rychlé a prudké střídání jednotlivých replik v dialogu, je její předností proti řeči přímé. Ukazuje se, že i prostředky odlišené zdánlivě vnějším, nepodstatným znakem (grafickými znaménky) mohou po stránce funkčně stylistické nabýt různé platnosti.

4. Nevlastní přímou řečí se vyjadřuje vložený projev cizí nebo vlastní, t. j. takový projev, který je „citován“ ve vnitřním monologu nebo v proneseném projevu. I zde je odůvodněno užívání nevlastní přímé řeči jejím svérázným charakterem. Vložený projev je těsně spjat s okolním kontextem, a proto je výhodné neoddělovat ho grafickými prostředky. Nejobvyklejší je tento způsob „citace“ ve vnitřním monologu:

(Irena) seděla na gauči bledá, neklidné prsty cupovaly cípek květovaného polštáře: setkali se očima. Co si v nich (Brych) přečetl? Jen bezmocný, němý strach. Tududu-dum! Slyšíš?

Je třeba dát pozor, není-li někdo za dveřmi.

Ireno — říkal jí tenkrát — bude konec války! Dovedeš si to představit? (s. 150).

A Vašek, jeho slova a domov, takové bezpečí, táta… utéci tak domů a schovat se za králičím budníkem, jako když byla malá… Ireno! zalétne do toho tajuplného koutku tátův hlas — tak Irenko, kampak ses schovala? Tady jsem! Kdo to volal? (s. 228).

[10]Jak ukazují uvedené příklady, je nevlastní přímá řeč v této funkci jedním z prostředků složité výstavby vnitřního monologu. Složitý, bohatě členěný vnitřní monolog je pro román Občan Brych příznačný.

Řidčeji nalézáme nevlastní přímou řeč při vyjádření „citátů“ v projevu proneseném:

„Všichni se tím oháníte jako pominutí, Ondra, ty… můj bratr… zdá se mi, že se z toho zblázním! A proč? I Ondra… nic ti nechybí, jsi moje žena, housátko hloupé, politika je svinstvo!…“ (s. 145).

„Od rána mi říká: Mám starosti, Ireno, ti psi chtějí… Já mám z něho strach!“ (s. 221).

V druhém případě je použito k oddělení vloženého projevu dvojtečky.[6]

Při vyjádření vloženého projevu konkuruje nevlastní přímé řeči v řídkých případech řeč přímá:

Napsal dokonce dopis na ústředí, ale neodeslal jej. Snad by jej nedostal do ruky ten pravý! Kdo je pravý? Všichni jsou tam přece soudruzi, příslušníci jedné strany. Je možné, aby někdo to směl vědět a druhý ne? Je to možné?

„Dětinský kousek, Patero!“ rozčilil se ten druhý, když se doslechl o jeho bezvýsledné cestě na ústředí. „Chováš se jako tvrdohlavý, zbabělý mezek, člověče! …(s. 526).

Tu však jde vždy o zvláštní případ. Vnitřní monolog, do něhož je projev vložen, bývá značně rozsáhlý a „zastupuje“ vlastně celou epickou pasáž. Tak dochází k jeho přehodnocování, t. j. vnitřní monolog se začne chápat jako řeč autorská. Tím je pak odůvodněno použití přímé řeči.

5. Zvláštním využitím nevlastní přímé řeči je takový případ, kdy nevlastní přímá řeč vyjadřuje pokračování projevu, jehož první část je reprodukována řečí autorskou (jde tu tedy o přechod: řeč autorská — nevlastní přímá řeč):

(Strýc) narýsoval v několika větách zhroucení průmyslu bez soukromokapitalistické iniciativy a skončil jako obvykle u otázek všeobecné mravnosti, [11]hlavně u mládeže. Je ohrožena rodina, základ státu, tahle doba, říkám vám, trhá a ničí posvátné vztahy mezi lidmi, staví manžely proti sobě, děti proti rodičům — nemůže to skončit než katastrofou! (s. 306).

Tyto případy jsou obdobné používání polopřímé řeči v přechodu nepřímá řeč — polopřímá řeč, které jsme uvedli na s. 6. Slohová povaha obou těchto jevů je stejná: nevlastní přímé řeči (stejně jako polopřímé řeči v dříve vyloženém případě) se tu užívá jako prostředku nenápadného, „měkkého“ stylistického přechodu.

B. Jestliže v případech typu A je nevlastní přímá řeč bez konkurence (řídké případy konkurence přímé řeči lze tu vysvětlit „přehodnocením“ kontextu), patří do skupiny B takové případy využití nevlastní přímé řeči, v nichž jí konkuruje řeč přímá. V jednotlivých případech mohou o užití toho či onoho z konkurujících si prostředků rozhodovat motivy funkční, avšak tyto motivy se neuplatňují jako závazná, pravidelná zákonitost. Můžeme nanejvýš konstatovat určité tendence k funkčnímu využití nevlastní přímé řeči; přímá řeč je totiž v dané funkci řídká. V mnohých případech však ani takové tendence zjistit nemůžeme. Tu pak jde o užívání funkčně nezdůvodněné, formálně stylistické.

Tendenci k funkčnímu využívání nevlastní přímé řeči lze zjistit v těchto případech:

1. Nevlastní přímou řečí se obvykle vyjadřuje projev častěji opakovaný:

To bude tvoje, holčičko, říkávala teta své dceři, kdykoliv prošly obývacím pokojem (s. 298).

Přímá řeč bývá řidčeji:

„Podívejte se na Baťu,“ tvrdil občas (Rážův otec). „Kdyby nebyl Baťou a nelétal v aeroplánu, mohl ve zdraví ševcovat. A… odbyto!“ (s. 13).

2. Nevlastní přímá řeč je obvyklým prostředkem vyjádření projevů psaných (zvláště dopisů):

Ráž byl tentokrát stručný, byl to pouhý pokyn: Pryč odtud! A pod tím post scriptum: Dnes večer, doktůrku, čekáme, že přijdeš (s. 346).

Také zde bývá přímá řeč zřídka:

Psal jí (Jindra) s tou svou otevřeností, co si o všem myslí. „Mám tě rád, Jiřino — …“ (s. 550).

3. Nevlastní přímou řečí bývají vyjadřovány různé poznámky jednajících osob, které nemají podstatnou důležitost pro vyprávěný děj. Nevlastní přímá řeč tu umožňuje těsnější začlenění dialogu (nebo jedné z jeho replik) do vyššího vyprávěcího kontextu autorského a „potlačení“ projevu postavy. Projev postavy se tak stává [12]druhotnou složkou autorského kontextu. Tím nám toto užití nevlastní přímé řeči připomíná její užívání v „citacích“. Obvykle má nevlastní přímá řeč podobu vsuvky:

Všechno je na místě — zbývá dát pusu Božce — neboj, holka, zítra v noci jsem tu jak na koni — pohladit kluka, dát štípanou Hance a hybaj na vlak (s. 55).

Když jím (Patera) zatřásl — vstávej, Pepku, kafe je na stole! —, zamrkal (Pepek) víčky jako probuzená sova (s. 47).

Nevlastní přímá řeč tu však mívá konkurenci v řeči přímé:

Nahlas si (Hlaváč) pochvaloval zahraničně politický referát na poslední plenárce — „pánové, rozsvítilo se mi v kotrbě, hubu jsem nedovřel — jasné jako slovo boží —“, ale vedle toho studeného patrona… hrozila mu ztráta sebedůvěry (s. 232).

Tyto případy jsou už na hranici mezi funkčně stylistickým využitím nevlastní přímé řeči a mezi jejím užíváním formálně stylistickým.

4. Zvláštní případ tvoří střídání nevlastní přímé řeči a přímé řeči v jednotlivých replikách téhož dialogu. Setkáváme se tu s dvojím přechodem:

a) Přechod: nevlastní přímá — přímá:

Domluvili se, že ji (Jiřinu) před devátou vytáhne Brych z bytu pod záminkou krátké večerní procházky. Co dělat, slečinko? Ostatně já mám slabou povahu, i když se v úloze Kupida moc nevyjímám — pomůžu! Ale tohle není žádné řešení, uvědom si to, ty bázlivko!

„Já vím!“ ožila… (s. 301).

b) Přechod: přímá — nevlastní přímá:

„Ty jsi zase hloupý náfuka!“ horlil František. Ondra se srdečně bavil. Jen do toho, Brychu! Prskáš jako rozzlobený křeček! Ale nechme toho, stop — už je to otrava. Víš co? V sobotu se pojedeme vyplavčit do Pikovic. A ty své grošíky nech klidně spát. Já to zatáhnu. Žádné odmluvy, člověče! Jsme přece pardi, ne? (s. 11—12).

I tu jde o tendenci k funkčně stylistickému využití rozdílu mezi nevlastní přímou řečí a přímou řečí. Nevlastní přímou řečí bývá vyjadřována ta replika, která těsněji souvisí s autorským kontextem, která tvoří přechod od autorského vyprávění k řeči postav nebo naopak. Avšak toto funkční využití nevlastní přímé řeči není v Občanu Brychovi pravidelné.

V celé řadě případů pak není rozdílu mezi nevlastní přímou a přímou řečí využito funkčně, nýbrž jen formálně, pro stylistické obměňování. Formálně stylistické využití nevlastní přímé řeči lze doložit na těchto příkladech:

[13]„Na Malou Stranu,“ přikázal (Brych)…

Pak nasedl a poručil: K řece!…

Taxikáři, který trpělivě čekal na potřeštěného zákazníka u kraje chodníku na Křižovnickém náměstí, přikázal: Na Olšany! (s. 431—432).

Tu se střídá nevlastní přímá řeč s řečí přímou, ačkoli kontext, situace i mluvčí všech projevů jsou stejné.

(Brych) vyrušil rodinku u večeře, Patera překvapeně povstal a nabídl mu talíř dršťkové polévky, ale Brych rychle odmítl. „Nenechte se rušit, prosím vás!“ Dal Aničce porcelánovou sošku a pohladil ji po vláscích, děvence se rozsvítila očka. Koukej, mami, jak kývá hlavou, vidíš? Paterovi podal dopis (s. 433).

Tu rovněž nelze funkčními motivy odůvodnit použití přímé řeči v prvním proneseném projevu (Brychově) a použití nevlastní přímé řeči v druhém projevu (Aniččině). Situace, autorský kontext i sama povaha těchto projevů jsou stejné. Musíme tedy konstatovat, že se tu rozdíl mezi nevlastní přímou a přímou řečí stal pouze formálním. Podobných příkladů lze v románu nalézt velmi mnoho.

 

Zbývá učinit stručné závěry. Na základě provedeného rozboru románu Občan Brych můžeme přehledně znázornit užívání polopřímé a nevlastní přímé řeči (v konkurenci s řečí přímou) v této tabulce:

 

 

polopřímá

nevlastní přímá

přímá

1. vnitřní monolog

2. pronesený projev:

případy A

případy B

ano

 

ne

ne

ano

 

ano

ano

ne

 

ne

ano

Nebrali jsme do úvahy jen ty ojedinělé případy, kdy je pronesený projev vyjádřen řečí polopřímou. Ukázali jsme na str. 6n., že tyto případy nemají prakticky význam pro určení obecných slohových funkcí zkoumaných prostředků.

Tabulka naznačuje, že vnitřní monolog je v Občanu Brychovi vyjadřován řečí polopřímou a nevlastní přímou, avšak nikoli řečí přímou. V konkurenci polopřímé a nevlastní přímé řeči jsme nezjistili nějaké tendence k rozlišení funkčně stylistickému. Rozdíl [14]mezi polopřímou a nevlastní přímou řečí ve vnitřním monologu je tedy jen formálně stylistický. Pro pronesené projevy typu A je příznačné vyjádření nevlastní přímou řečí, kdežto v projevech typu B je nevlastní přímá řeč vedle řeči přímé. Můžeme tedy celkově konstatovat, že v konkurenci „nevlastní přímá řeč — přímá řeč“ lze pozorovat výraznou snahu po funkčním využití. V některých typech pronesených projevů je používání nevlastní přímé řeči zcela pravidelné, tu bylo tedy důsledně využito svérázných rysů tohoto prostředku. V jiných typech pronesených projevů pozorujeme jen tendenci k funkčně stylistickému využití nevlastní přímé řeči. Užívání nevlastní přímé řeči tu však není důsledné, mnohdy bývají tytéž typy projevů vyjádřeny řečí přímou. Konečně v celé řadě případů nelze vůbec zjistit nějakou funkční motivaci pro užití toho nebo onoho prostředku. Rozdíl mezi nevlastní přímou a přímou řečí se tu stává tedy čistě formálním, obou prostředků se užívá jen k stylistickému obměňování.

Z uvedené tabulky můžeme nyní vyvodit obecné slohové funkce polopřímé a nevlastní přímé řeči v Otčenáškově románu Občan Brych:

1. Polopřímá řeč je prostředkem vyjádření vnitřního monologu.

2. Nevlastní přímá řeč má „funkční zatížení“ větší. Je (stejně jako polopřímá řeč) prostředkem vyjádření vnitřního monologu. Je dále výhradním prostředkem vyjádření proneseného projevu, a to v těch případech, kdy jde o projev „anonymní“ nebo „kolektivní“, o „hromadný“ dialog, „kusý“ dialog a o projev „citovaný“. Tu tedy autor románu funkčně využil svérázných rysů nevlastní přímé řeči a učinil z ní jednak prostředek „dramatisace“, jednak prostředek umožňující těsnější zapojení projevu do jiného, „vyššího“ kontextu (ať již je tímto kontextem vnitřní monolog nebo projev postavy). V některých typech pronesených projevů (v projevech častěji opakovaných, v projevech psaných, ve vedlejších poznámkách postav ve výpravných pasážích) nalézáme rovněž nevlastní přímou řeč s větší či menší pravidelností. Konečně vyjadřuje nevlastní přímá řeč pronesené projevy jiné, jejichž typy nelze přesněji určit. Nevlastní přímá řeč je tu jen prostředkem stylistického obměňování.

Netřeba snad znovu zdůrazňovat, že všechna uvedená zjištění platí jen pro styl románu Občan Brych. Teprve podrobným rozborem celé řady děl naší současné prózy bylo by možno zjistit obecné zákonitosti nebo tendence ve stylistickém využití polopřímé a nevlastní přímé řeči, platné pro naši moderní prózu. Právě ke splnění tohoto úkolu chce přispět náš konkretní rozbor, který zároveň [15]přinesl závažný argument pro odlišení nevlastní přímé řeči jako svérázného prostředku moderní epické prózy. Ukázal totiž, že nevlastní přímá řeč se vyznačuje nejen svými specifickými znaky mluvnickými (odlišnými od polopřímé řeči) a grafickými (odlišnými od řeči přímé), ale že má i své zvláštní stylistické funkce, odlišné zčásti od funkcí řeči polopřímé i přímé. Je tedy nevlastní přímá řeč plně oprávněna zaujmout samostatné místo vedle dříve již známých prostředků vyjadřování řeči postav v epickém díle.


[1] Pojem polopřímé řeči chápeme v tom smyslu, jak je to běžné v naší i zahraniční literatuře. Jejími základními mluvnickými znaky jsou syntaktická nezávislost a pošinutí osoby. Srov. zvláště J. Haller, Řeč přímá, nepřímá a polopřímá, Naše řeč 13, 1929, s. 97—107, 121—130, Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, s. 136—139.

[2] Tam, kde tyto mluvnické znaky nelze určit (na slovese nebo na zájmenu), tam nelze rozhodnout, zda jde o řeč polopřímou či nevlastní přímou. Ukazují to takovéto příklady: Položila si tvář do dlaní a zmlkla. Takové zklamání! (Irena) zaslechla, jak Ondra s kýmsi dlouho hovoří. Co se děje? (J. Otčenášek). Je přirozené, že u těch autorů, kteří nepoužívají nevlastní přímé řeči, vykládáme všechny tyto případy jako řeč polopřímou.

[3] Ztotožňujeme se s tím pojetím vnitřního monologu, který naznačil V. K. Favorin. Vnitřním monologem se podle Favorina rozumí „řeč postavy neadresovaná nikomu a pronesená o samotě a ve většině případů ne nahlas“. (O vzaimodejstvii avtorskoj reči i reči personažej v jazyke trilogii Gončarova, Izvestija Akademii nauk SSSR, otd. lit. i jaz., Moskva 1950, t. X, vyp. 5, s. 355.) Chápání vnitřního monologu v tomto širokém smyslu se odlišuje od toho obsahu, který bývá termínu „vnitřní monolog“ dáván v theorii moderní prózy. Tu se pod vnitřním monologem rozumí takový způsob vyjádření duševních stavů zobrazených postav, jehož cílem je „podat ekvivalent psychického dění ve skutečné jeho podobě, tak jak probíhá v hlubokých vrstvách duševního života, na hranicích mezi vědomím a podvědomím“ (J. Mukařovský, Dialog a monolog, Kapitoly z české poetiky I, s. 143).

[4] Všechny příklady z tohoto románu citujeme podle vydání ve SNKLHU, Praha 1956.

[5] Ve starší literatuře bylo vyjadřování vnitřního monologu přímou řečí zcela běžné. Na příklad: „Vojna! To je vojna!“ pomyslil si Věk (A. Jirásek). — Myslila si (Ryčinka): „Mluv si, mluv! Já jsem nevýslovně nešťastna!“ (R. Svobodová).

[6] Poučný je tento příklad:

„Na shledanou!“ zazpívala (Máša). „A přijdete se podívat na Míťu?…“

A přijdete se podívat na Míťu? vzpomněl si (Bartoš) náhle (s. 239, 240).

Tu se přímá řeč původního proneseného projevu mění v nevlastní přímou, když je projev „citován“ ve vnitřním monologu.

Zcela zvláštní, patrně korektorským zásahem způsobený, je jeden případ, v němž je vložený projev označen jednoduchou uvozovkou: „Musel jsem dělat zkoušku, nu — dobře to dopadlo, ale starý Tajnitz si mě zavolá k sobě a povídá: ‚Všechno by ještě ušlo, mladý muži, ale ten rukopis! Ten rukopis!Dodnes ho vidím, jak sedí přede mnou v koženém křesle…“ (s. 176).

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 1-2, s. 1-15

Předchozí Z. Hrušková: Orientovati (se)

Následující Alois Jedlička: Česká jazykověda a otázky jazykového vyučování

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1