Časopis Naše řeč
en cz

1. Moravská zem a moravská řeč, 2. Republika před svatým Petrem

Z. (= Josef Zubatý)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Kuba Stopěpuntík: 1. Moravská zem a moravská řeč. 2. Republika před svatým Petrem. V Brně 1923. Nákladem »Nového Lidu«. Stran 16, za Kč 1∙20.

Za patrným pseudonymem, jejž čteme na titulu, kryje se prý známý básník. A dobrý básník, jakých mnoho nemáme. Rádi jsme to slyšeli, protože, třeba s námi není docela spokojen, přece o nás mluví jinak než na př. advokát spisovatelů a básníků prof. Strejček (»v Praze vychází dobrý jinak časopis Naše řeč…«). [149]Snad bude nejlépe, promluvíme-li si hned o tom, co se mu na nás nelíbí: dáváme prý na jevo nechuť k formám moravským, kde můžeme. »Naše řeč« prý kráčejíc ve stopách Gebaurových a Králových »vrčí« na mor. slova tož, beztak a nejnověji se pustila do slova je vidno. A naopak »jsou v řeči lidí z Čech slova nesnesitelná pro člověka moravského, jako koukati, knedlík, prkno, houska«, místo nichž Moravci říkají holečka, deska, bělka, podobně stojí proti sobě troubel, šedý — mor. trýska, sivý atd.

Dejme tomu, že slova koukati (vzal je u nás do ochrany Moravan prof. Trávníček 3, 339), knedlík jako slova původu německého nejsou u nás na místě: proč nemáme říkati prkno (co je nám do toho, co slovo to znamená v srbštině), proč ne houska, troubel, šedý? Jaký je původ slova prkno, neznáme, ale je to u nás slovo staré, deska je slovo najisto původu cizího a má u nás význam jiný, houska je slovo domácí (= husička, podle podobnosti tvaru), troubel jsme přejali ze Slovenska, šedý (šedivý) je přece slovo tak poctivě slovanské jako sivý: proč se máme těchto slov, nebo Moravan, který jich užívá, vzdávati? A kde je moc, která by k tomu přinutila? A kdybychom snad my zaváděli slova, která se líbí p. S—ovi, co bychom řekli příslušníkům jiných krajů českých, moravských a slezských, až by se dovolávali stejných práv svých? Hus před více než půltisíciletím žádal, abychom knedlíkům říkali šišky (jako říkají Hanáci); bylo by to slovo p. S—ovi milejší než halečky? V takovýchto věcech jde o více než o příjemnost nebo nepříjemnost slova známého z domova: jde také o práva jazyka spisovného, ustáleného u nás staletým vývojem. Krajové slovo je na místě, kde jím spisovatel chce dodati svému dílu krajového zbarvení; do vlastní mluvy spisovné jinde nebývá uváděno, je-li v ní v témž významě ustáleno správné slovo jiné, posud žijící. To je příčina, proč se stavíme proti přenášení provincialismů do mluvy spisovné. Ovšem marně, protože našim spisovatelům provincialismy bývají milé právě proto, že jsou něco jiného než slovo v témže významu posud běžné. Zapomínají, že slovo vnášené do jazyka odjinud zůstává v něm tělesem cizím, nemajícím pevných kořenů v jazykovém jeho bohatství, že se proto jeho význam stává čímsi mlhavým a pomáhá otupovati smysl pro přesné a přiléhavé vyjadřování. Proto nejsme přáteli moravského tož, beztak v češtině, proto jsme nepřáteli tomu, aby se pozdější rčení jest vidno, v Čechách neobvyklé, usazovalo na místě, jež posud mělo starší a původnější rčení jest viděti, zejména pokud z dokladů nevidíme, že význam přenesený (na př. ve větách jako »jak vidno…«, »z toho je vidno, že…«), v jakém se k nám přenáší, opravdu [150]žije také v oněch krajích moravských a slezských, v nichž se je vidno vůbec říká. Spisovný jazyk ustálený staletou prací je podle našeho soudu příliš vzácným osvětovým statkem, abychom směli nevarovati před pokusy jeho ustáleností otřásati, jichž bohužel je u nás tolik, ať plynou z neznalosti jazyka, ať z choutky »ozdobovati« svou mluvu slovy nezvyklými, ať z neprozíravého separatismu, který nedovede obětovati domácí zvláštnosti celku. Snad nás někdo obviní z filologické ztrnulosti, která chce v jazyce míti jako vojsko vše v stejné uniformě. Křivdil by nám. Pravé filologické srdce plesá v starém Řecku, probírá-li se sbírkami nápisů z dob, kdy každá obec psala své vyhlášky po svém, »po našemu«, jak by to chtěl míti p. S.; stýská se mu po nich, když vidí, jak se tato pestrost brzy urovnává v jednotvárnosti pozdější »společné« řečtiny, ale uznává, že jinak nemohlo býti. Co by dal český filolog za to, kdyby památky českého jazyka tak ze 14.—15. stol. podávaly nějaký obraz o tehdejším nářečním rozrůznění našich krajů, jež tenkrát jistě bylo mnohem větší, než je dnes, jak nerad se spokojuje jednotlivými nářečními slovy, jež jsou jen jako drobty z bohaté hostiny navždy ztracené, ale sklání se v duchu před moudrostí našich předků, kteří se od prvního kroku snažili vésti rodící se spisovný jazyk cestou společnou, ať pocházeli z kteréhokoli konce tehdejšího území českého. Kam se podíváme, všude jde vývoj spisovného jazyka směrem vedoucím k jednotnosti; proč u nás má býti jinak?

Co by se vlastně mělo státi, aby se vyhovělo volání po právech nářečí nespisovných, jež se občas ozývají z našeho východu?[1] Má se spisovná čeština protkati nářečními slovy? Nastává otázka, kterými a z kterých nářečí. Mají ta slova býti ponechána v svém nářečním znění, či upravena podle hláskových pravidel posavadního jazyka spisovného? Podle našeho soudu by měla býti hláskami ovšem přizpůsobena, nemá-li náš spisovný jazyk býti strakatinou bez ladu a skladu, bez jednotnosti v svém základu; p. S—ovi se ovšem nelíbí české ou místo jeho domácího ú, ale snad přijde Hanák, kterému se nebude líbiti jeho ú místo hanáckého ó. Mají se přibírati nářeční tvary mluvnické, a které, odkud? Mají se přímo vzíti některé z našich, na příklad [151]z moravských nářečí za nový základ spisovného jazyka, a které? Dovede si kdo představiti, jakého jednání a uvažování by bylo třeba, abychom z toho labyrintu otázek a sporů vybředli k nějaké jednotě, kterou již máme a jen si chceme rušiti? Podkarpatská Rus je menší než území, na kterém se píše, učí atd. nynější spisovnou češtinou, při tvoření jejího vyhledávaného spisovného jazyka není překážky, jakou je u nás čeština spisovná se svými staletými dějinami: tam bychom se měli podívati, chceme-li věděti, jak málo je snadno ode dneška do zítřka vytvořiti nový spisovný jazyk.

P. S. má ještě jiné stesky. Některé oprávněné. Tak na př., že se kazí některá místní jména (jsou-li vždy původem toho ti zlí Čechové, je ovšem jiná otázka). Povedl se komusi »mlýn rošacký« podle něm. Roschatzer Mühle, ač se správně jmenuje Rozsochatec. Pravda, někdy bývá těžko nalézti jméno pravé, na př. u osad poněmčených; v Čechách u Ústí n. L. je osada, která do nedávna měla nemožné české jméno Vlkopesy, a teprv nejnovější statistický lexikon obcí 1, 200 (proč lexikon, ne slovník?) jí podle starých spisů vrátil poctivé české jméno Olšinka, z kterého si Němci udělali své jméno Wolfschlinge. »Blíže Lublic leží poněmčená dědina Moravice, tedy ta Moravice. Němci jí říkají Morawitz — autor z Čech drží se názvu německého pravě ‚do Moravic’«. Z čeho měl poznati, že se říká ta M., ne ty M.? Takové výtky budou na místě, až budeme míti po ruce katastr se všemi československými jmény na -ice s poznámkou o čísle; však nám nedávno radil jeden z našich čtenářů, abychom něco takového pořídili. Právem vyčítá p. S. bývalé správní komisi opavské jméno Poštovní ul. místo Poštovské, jak říká lid; i v Praze jsme mívali Poštovskou ul. a jsme rádi, že jsme pro Karlovy Vary po pražském vzoru zachránili ul. Školskou místo navrhované Školní. S příd. jmény na -ský od odvozených jmen místních je kříž; v jazyce našem vedou již dávno boj příd. jména tvořená novým způsobem z celého jména s příd. jmény tvořenými z jeho základního kmene, a z rozličných příčin není divu, že se úřední a jim podobné tvary čím dále tím víc drží způsobu nového. U nás jako na Moravě a v Slezsku, jenže u nás měrou hojnější. Panu S—ovi se líbí více ul. Kylešovská, pivo těšecké, cukrovar čelechovský, drahanovský a p. než tvary kylešovický, těšetický, čelechovický, drahanovský, tvary karlovský, palhanský, pratský, Bílevsko více než karlovecký, palhanecký, pratecký, Bílovecko a p. Nám také; i zde filologické srdce okřeje, slyší-li v Čechách v nejbližším okolí míst, o něž jde, na př. rokytský m. rokycanský, roudenský m. roudnický. Ale co je platná všecka radost [152]ze zbytků způsobu starobylého, když dnešní doba chce slova co možná zřetelná a když tvary starobylé, jež stačívaly jindy, nestačují dnes, kdy se mají objevovati i v krajích vzdálenějších, kde není tvar místní znám? Jistě je pěkné, je-li u jména Vsetín příd. jméno tvořené přímo ze jména zakladatele Vsaty a k tomu správně bez přehlásky (vsatský, vsacký), ale krása tvaru bledne, musí-li se úředník na př. v Domažlicích ptáti, o čem je řeč, slyší-li o vsacké nemocenské pokladně; proto zvítězí konec konců tvar vsetínský. A tak zvítězí na konec i tvary hláskově nepůvodní nad tvary starými, kde jsou tyto tvary pro hláskové rozdíly méně blízké základnímu místnímu jménu. Také Pražák chodí po bývalém Konském trhu, pije plzenské, před převratem se rád vyjadřoval neuctivě o vídenské vládě, jejíž moudrost mu nestávala ani za vídenský (nebo za vindru = Wiener, ¼ krejcaru), ale píše, a snaží-li se mluviti přesně, říká koňský, plzeňský atd.: snaha po zřetelnosti vede k tomu, že se v odvozenině objeví ň v souhlase se slovem základním, ač n je hláskoslovně správné (Gebauer, Hist. ml. 1, 371). A stejně je s ř. Jako se mění starý tvar dvírka (podle dveře) v dvířka, morský, pekarský a p. v mořský, pekařský (podle moře, pekař), tak se i v Čechách mění stará příd. jména, zachovaná zvláště jako příjmení, na př. záhorský (Záhoří), křečhorský (Křečhoř), chotěborský (Chotěboř) v záhořský atd. (t. 334 n.); rozdíl mezi Čechami a Moravou je jen ten, že je na Moravě podnes více zbytků způsobu starého. Ale mizejí a nezadrží jich sebe větší rozhorlení. A podobný osud čeká i jiné podobné rozdíly mezi jmény míst a jejich příd. jmény. Udrží se asi ještě dlouho tvar brněnský m. očekávaného brnský (brněnský je vlastně příd. jm. jména obyvatel, j. č. Brněnín, mn. č. Brněné); tvar olomucký, jejž by S. pro Opavu rád zachoval, i v Moravě samé asi již z veliké částí ustoupil tvarům s ú (ou, ó); my v Čechách máme ještě slánský okres (Slané), plánské lesy (Planá), ale přijde jednou doba, kde i tyto rozdíly budou vyrovnány. To jsou věci, které se dostavují všude a které se nikde nedají zadržeti, jakmile se hlásí s plnou silou; a to se děje, jak se zdá, právě před očima S-ovýma v jeho domově.

Kdyby bylo u nás dosti dobré vůle a zvláště dosti lásky k svému jazyku, bylo by možno zadržeti záplavu hnusných nových slov, jaká se šíří dnes snad po všech krajích naší republiky. Nedivíme se p. S-ovi, že se mu protiví tlačenka (místo moravské bachořice): Komenský tomuto výrobku říká tučnice, nějaký ctitel novodobých -enek vytvořil v nové době ohavné slovo tučenka (Kott, Přísp. 1, 438; tak se ve válce říkalo také lístkům, na něž jsme nedostávali tuků). Což kdyby p. S. znal slovo lisák, které s týmž významem [153](někdy i s divokým pravopisem jako lysák) čítáme na pražských jídelních lístcích! Moravští novináři, jimž p. S. vyčítá slova jako malolesy, malorolníci, malozemědělci, nejsou patrně o mnoho lepší než výrobci takových hnusností u nás. Ale to je bolest bohužel až příliš známá.

Dnes, po hrozné válce, v níž se zvukem tak strašným ozval nacionalismus, u nás i okolo nás se hlásí k slovu separatismus, který tak rád bývá jeho karikaturou. Také p. S. je tak trochu separatista; my snad máme nejméně příčin, abychom mezi sebou vzbuzovali otázky, které by nás mohly rozdvojovati. Ale má pravdu p. S., ukazuje-li na zbytečnosti, které, místo aby utužovaly jednotu, pomáhají buditi snahy separatistické. Je na př. tak náramně prospěšné, schází-li na místních tabulkách vedle jména župy atd. řádek »Země Morava«, kterého na nich Moravané pohřešují? Přece by ani dost málo neubližovalo vědomí, že jsme částmi jediného celku, ale ubližuje mu, hledá-li kdo marně i pouhé jméno části, jejímž je příslušníkem. Mohli bychom přece dobře věděti, jak marné bývá tutlání historických vzpomínek.

Čtyři stránky, které scházely do plného aršíku, jsou vyplněny ostrým šlehem naší marnivé choutce po zvučných úředních a jiných titulech. Že by nás vyléčil, p. S. asi ani sám nevěří.

[1] Nerad bych, aby rozdílu, jejž dělám mezi jazykem spisovným a nespisovnými nářečími, rozuměno bylo tak, jako by mi jazyk byl pojmem vyšším než nářečí. Vím přece, že není většího národního celku, který by měl nějaký imaginární základní jazyk, jehož obměnami by byla nářečí; jsou jen skupiny nářečí sdružených v celek některými společnými rysy, a z nich se některé působením okolností vnějších stává základem, z něhož vyrůstá jazyk spisovný.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 5, s. 148-153

Předchozí Přepřepřel

Následující Až na