K postavení stálých příklonek po přestávce uvnitř věty

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

Jde o slova, která nazývám stálé příklonky se zřením k tomu, že zpravidla nemají hlavní přízvuk a přiklánějí se k slovům předcházejícím, tvoříce s nimi přízvukovou jednotku. Nedostatek hlavního přízvuku se projevuje zřetelně v tom, že tato slova nestojí zpravidla na samém začátku věty, po přestávce: ’kdo se ’ptá, nerad dá; ’viděl jsem ho ’nedávno. Jsou to hlavně jednoslabičné zájmenné tvary mě, tě, se, ho, mi, ti, si, mu, opisné tvary jsem, jsi…, bych…, dvouslabičné bychom, byste.[1]

Postavení stálých příklonek byla již věnována značná pozornost, ale přesto se ukazuje potřeba vracet se k některým dílčím stránkám tohoto důležitého slovosledového jevu.

1. Jde o případy tohoto typu: babička, chudák stará, sotva se vyškrábala (Němcová); který, jak on říkal, maně se mu do očí plete (tamt.). Probral jsem je v MlSpisČ. II, § 560, str. 869—870, a znova ve sborníku „O vědeckém poznání soudobých jazyků“ (Praha 1958), str. 55—56, ale je třeba se k nim vrátit proto, že se namnoze posuzují samy o sobě, bez náležitého zření ke složité dialektice celého slovosledu.

Základní pravidlo je, že se stálé příklonky kladou za první větný člen (jak se máš?), ale stavba našich vět má dva osobité rysy. Jednak je v první větě první člen nikoli holý, nýbrž rozvitý, a to přístavkem (babička, chudák stará), v druhé pak za holým prvním členem následuje vložená věta (jak on říkal). Ta sice náleží obsahově k celé první větě (který se mu maně do očí plete, jak on říkal), ale výrazově se připíná k jejímu prvnímu členu „který“, takže je to ob[66]doba rozvitého členu „babička, chudák stará“. Prakticky lze říci, že je v obou větách první člen několikaslovný.

A jednak je za tímto několikaslovným prvním členem v obou větách neukončená přestávka, v písmě označená čárkou. Úhrnem lze mluvit o několikaslovném prvním členu, který je co do spojení s ostatkem věty koncově nesplývavý.

Důležitá je dále ta okolnost, že tyto první několikaslovné větné členy mají neukončenou přestávku též uvnitř neboli jsou též nesplývavé uvnitř (babička, chudák stará; který, jak on říkal…). Obojí nesplývavost je na sobě vzájemně závislá.

Vedle toho jsou několikaslovné první členy uvnitř i koncově splývavé: Jan Neruda | se narodil…, básník Jan Neruda | se narodil…; cestou do města | jsem si vzpomněl…

Delší několikaslovné první členy uvnitř splývavé stávají se mnohdy koncově nesplývavými, tj. vyslovuje se za nimi neukončená přestávka, více nebo méně zřetelná, v písmě však zpravidla neoznačovaná: předsednictvo Národního shromáždění Republiky československé | usneslo se… Koncová nesplývavost sama je tedy nestálá, kdežto koncová nesplývavost provázená nesplývavostí uvnitř je stálá.

K těmto rozdílům je třeba přihlížet, chceme-li objektivně pochopit kladení stálých příklonek.

2. Od vět uvedených v 1., tj. s prvním několikaslovným členem uvnitř i koncově nesplývavým, je třeba odlišovat případy, kde je ve větě po přestávce vedle příklonky jen jedno slovo. V nich se klade příklonka zpravidla hned po přestávce. Např.: hovor, prve obecný, se drobil (Jir.); otcova otce, Matěje Jiráska, jsem neznal (tamt.); vůz, jedoucí s nákladem, se rozpadl (Mah.).

Slovosled „drobil se“, „neznal jsem“ byl by zřejmě neústrojný. Příčina je ta, že by na konci věty bylo slovo nepřízvučné, a tedy též obsahově málo významné, kdežto valnou většinou tu stává slovo ve větě nejdůležitější, její obsahové jádro. Např.: byl jednou jeden král a ten král měl tři syny; výraz „jeden král“ je v 1. větě obsahovým jádrem, v 2. však nikoli, a nestojí v ní proto na konci. Slovosled fonetický, kterému stálé příklonky podléhají, ustoupil tu slovosledu významovému jako principu vyššímu.

[67]Tím se slovosled „se drobil“ liší od slovosledu ve větách „tmí se, blýská se, rozednívá se, vezmi si, prosím tě, řekni mu, aby…“. Na pohled je tu rozpor, vskutku však nikoli, protože se obojí útvary vyskytují za dvojích zcela odlišných podmínek. Spojení „se drobil“ jsou, jak víme, součástí delších vět, stojí na konci těchto vět jako jejich obsahové jádro.

Naproti tomu příklonná spojení typu „tmí se“ nestojí na konci věty po přestávce, nýbrž jsou to samostatné věty, vyjadřující celý obsah myšlenky. V nich nelze rozlišovat členy obsahově více a méně důležité, poněvadž spojení „tmí se“ tvoří nedílnou významovou jednotku, větu nečleněnou. Proto se tu neuplatňuje princip slovosledu významového, aby na konci věty stál člen obsahově nejzávažnější, nýbrž princip slovosledu fonetického (přízvukového). Ten žádá, aby příklonka stála za slovem přízvučným, zachovala si tak svou příklonnou povahu, nikoli aby stála před přízvučným slovem a předkláněla se k němu. Slovosled „tmí se“ plně hoví objektivním podmínkám, kdežto slovosled „se tmí“ by byl zcela neústrojný.

Zákon o postavení stálých příklonek za přízvučným slovem platí bezvýjimečně též tehdy, jsou-li věty typu „tmí se“ rozvity; např.: blýská se | celé půldne; vezmi si | na cestu jídlo; řekni mu | to třeba hned. Tu sice významový princip o důležitém koncovém slově ve větě platí, ale nevztahuje se na příklonná spojení „blýská se“ atd., nýbrž na jiné větné členy. V první větě je na konci příslovečný výraz „celé půldne“, v druhé předmět „jídlo“ a v třetí příslovečný výraz „třeba hned“.

V obojím případě stojí příklonné spojení typu „tmí se“ po ukončené přestávce. Může však stát i po přestávce neukončené; např.: hřmělo, blýskalo se hrozně a pak začalo pršet; prosím tě, řekni mu o tom všechno, co víš. Ani zde se princip o koncovém postavení obsahově důležitého větného členu nevztahuje na příklonná spojení.

Ze všech těchto trojích případů vyplývá základní, obecné pravidlo o stálých příklonkách: nevztahuje-li se na příklonná spojení princip o koncovém postavení obsahově důležitého větného členu, stojí příklonky zpravidla nikoli hned za přestávkou, ukončenou nebo neukončenou, nýbrž za prvním přízvučným členem. Jinými slovy: stálé příklonky stojí hned za přestávkou před přízvučným slovem jen tehdy, je-li toto přízvučné slovo ve větě obsahově nejdůležitější.

[68]3. Ve světle této zákonitosti je třeba posuzovat i případy uvedené v odstavci 1. Jako typ uvádím tento příklad z autobiografie B. Němcové: B. Němcová, rozená Panklová, narodila se ve Vídni. Je tu možný též slovosled „se narodila ve Vídni“. V případech, o kterých byla řeč v odstavci 2, dvojí slovosled vůbec není, a je proto třeba tuto dvojitost vysvětlit.

Příklonné spojení „narodila se“ je po neukončené přestávce a nevztahuje se na ně princip významového slovosledu o koncovém postavení členu obsahově důležitého, neboť obsahovým jádrem věty je předložkový výraz „ve Vídni“, stojící na samém konci. A protože příklonné spojení stojí po přestávce, hoví jeho slovosled „narodila se“ objektivním podmínkám fonetického slovosledu. Naskytá se proto otázka, co vedlo k slovosledu „se narodila“.

Nabízí se výklad, že tu stálé příklonky ztratily časem do jisté míry svou přízvukovou povahu a sblížily se s příklonkami nestálými, které po přestávce stávají: jej ’neznám; až ’ráno, že ’odešel, krom ’toho atp. Tento výklad však je v rozporu s tou skutečností, že v převážné většině jiných větných typů stálé příklonky hned po přestávce nestávají, nýbrž až za prvním přízvučným slovem, tj. že si příklonnost zachovávají.

Tak je tomu v běžném typu „tmí se, blýská se…“. Mohlo by se namítat, že tu jde o věty po přestávce ukončené, ale tyto věty se vyskytují často též po přestávce neukončené a jejich příklonka ani pak nestojí hned za přestávkou; např.: prosím tě, řekni mu, aby přišel. Viz v odstavci 2. Slovosled „mu řekni“ byl by zcela neústrojný, právě tak jako „mu řekni“ po přestávce ukončené. Rozdíl v přestávce tu nerozhoduje.

Stálá příklonka se neklade hned za neukončenou přestávkou ani v obdobných souvětích: komu se nelení, tomu se zelení; jak si usteleš, tak si lehneš; až přijde, řekni mu o tom; máš-li chuť, vezmi si.

Zpravidla nestávají příklonky po neukončené přestávce v běžných větách s vokativem: Václave, zastav se (sedni si, řekni mu, zavolej ho…).

Dále v hojných knižních větách s přechodníkem; např.: obyvatelé … mlčeli, dívajíce se na něho; usmál se náhle Batmanov, dívaje se upřeně; zapálili si, chráníce se před větrem; jak o tom bude … vy[69]právět, šeptaje si hned s Filimonovem, hned s Rogovem; atp. Příklady jsou vesměs z Machoninova překladu Ažajevova díla „Daleko od Moskvy“.

A v obdobných větách, kde je přechodník před přísudkovým slovesem: vychvátav na ulici, zastavil se (Rais); stojíce na rozcestí, rozhlíželi se okolím (tamt.); přišedši domů, převlékla se babička (Němc.); to řka, opřel se o stůl (Čap.); přijdouc domů, líčila jsem si zjevy ty (T. Novák.); mysle tak, mýlil by ses velmi (Třebíz.). Jejich vlivem se klade stálá příklonka nikoli hned za přechodník i tehdy, není-li za ním přestávka: jestliže padna | budeš se mi klaněti (Br.); zpívaje | modlil se (Jir.); poklekna před ně | modlí se (Holeč.).

4. Stojí-li stálé příklonky v převážné většině větných typů nikoli hned po přestávce uvnitř věty, nýbrž až za prvním přízvučným slovem, plyne z toho, že si svou stálou příklonnost zachovávají a že ztráta stálé příklonnosti nebo její oslabení není jev obecný. Proto lze právem předpokládat, že v typě „narodila se || se narodila ve Vídni“ hoví slovosled „narodila se“ objektivním podmínkám a slovosled „se narodila“ že je druhotný. Domníváme-li se, že slovosled „se narodila ve Vídni“ vznikl ze slovosledu „narodila se“ ztrátou příklonnosti, nutkavě se nabízí otázka, proč stálé příklonky ztratily svou povahu právě v tomto typu. Je možná odpověď, že je větná struktura typu „narodila se || se narodila“ jiná než struktura všech typů, kde si příklonky svou povahu zachovávají. Je však třeba si uvědomit, jaký je vztah mezi větnou strukturou a příklonností.

Tu je poučný druhý typ, kde příklonky stávají, a to pravidlem, hned po neukončené přestávce uvnitř věty. Je to typ „hovor, prve obecný, se drobil“; viz v odst. 2. Tento typ má strukturu odlišnou nejen od typu „narodila se ve Vídni || se narodila“, nýbrž i ode všech typů, kde příklonky hned po přestávce zpravidla nestávají, jako „Václave, zastav se“ atd., viz v 3. Odlišnost oné struktury záleží v tom, že je za přestávkou vedle příklonky si jen přízvučné sloveso drobil. A tu se uplatňuje princip slovosledu významového o postavení slova obsahově závažného na samém konci věty, takže příklonka stojí před ním, hned po přestávce. Viz ve 2.

Z toho vyplývá, že postavení příklonky hned po přestávce je odrazem objektivní okolnosti, totiž postavení přízvučného slova na samém [70]konci věty, jak žádá princip slovosledu významového. Je možné, že se při slovosledu „se drobil“ příklonnost zájmena se oslabila, ale je jasné, že je slovosled „se drobil“ v jazykovém dění prius, kdežto oslabení příklonnosti posterius. Nelze tedy předpokládat dění opačné, že se totiž ve spojení „drobil se“ příklonnost zájmena oslabila a proto vznikl slovosled „se drobil“.

To pak znamená, že ani v našem případě nelze ze slovosledu „se narodila ve Vídni“ dělat závěr, že vznikl následkem oslabení stálé příklonnosti zvratného se. Abychom tu mohli mluvit o ztrátě nebo oslabení stálé příklonnosti, musíme nejprve vyložit, proč se slovosled „narodila se ve Vídni“ změnil v „se narodila ve Vídni“. Tato příčina je nesporně jiná než v typě „se drobil“, protože tu příklonné spojení „narodila se“ není po přestávce samo, nýbrž ještě nejméně s jedním slovem jiným.

Tak tedy domněnka o ztrátě nebo oslabení příklonnosti nepřispívá sama o sobě k vysvětlení naší základní otázky, proč je vedle slovosledu „narodila se ve Vídni“ též slovosled „se narodila…“.

5. Ve stylistické příručce „Kapitoly z praktické stylistiky“ z r. 1955 vyslovují její autoři Daneš, Doležel, Hausenblas a Váhala domněnku, že je při slovosledu „se narodila ve Vídni“ výslovnost plynulejší než při slovosledu „narodila se“. S nimi souhlasí Mir. Komárek v Naší řeči 40 (1957), str. 39, dodávaje, že „postavení příklonky přímo po neukončené pauze je jev funkční“.

Komárek uvádí jako příklad větu „dopisy, jež tehdy posílal otci, se všechny ztratily“.

Vzestupný začátek po přestávce, tj. slovosled „se všechny ztratily“, má prý „funkci spojovací, navazuje na větnou část, která předchází před vsuvkou nebo vloženou větou“ (str. 39). Je však zajisté zcela nepochybné, že na začátek věty, tj. na podmět dopisy, navazuje svým obsahem nikoli příklonka se, nýbrž zájmeno všechny (všechny se ztratily). Komárkovu výkladu zřejmě odporuje většina případů. Obdobně v dokladě z Ažajeva „proč tito lidé, kterým nechyběl rozum…, si sami vybrali ubohý osud“ navazuje obsahově na podmět „tito lidé“ zájmeno sami, nikoli příklonka si (sami si vybrali…). V našem typovém příkladě „B. Němcová, rozená Panklová, narodila se || se [71]narodila ve Vídni“ na podmět (B. Němcová) navazuje svým obsahem zajisté ústrojněji sloveso „narodila“ než zvratné se.

To zcela přirozeně vyplývá z mluvnické povahy skoro všech stálých příklonek a ze struktury vět, kde se jich užívá. Příklonky jsou jednak zájmenné tvary se, ho, mi…, jednak opisné slovesné tvary jsem, bych… a v příslušných větách pak je přísudkové sloveso vždy za přestávkou uvnitř věty. Zájmenné tvary, majíce úkon předmětu nebo příslovečného určení, skoro veskrze se tímto mluvnickým významem vztahují k přísudkovému slovesu za přestávkou, nikoli k větnému členu před přestávkou: B. Němcová…, narodila se; dopisy…, se všechny ztratily; tito lidé…, si sami vybrali; atp. A opisné tvary tím spíše náležejí svým úkonem k participiu nebo k infinitivu rovněž za přestávkou; ten, kdo čte noviny, by sotva sepsal telegram, jako je ten Váš (Ažaj.).

Je-li část věty za přestávkou rozvitější a určité sloveso, ke kterému se příklonka vztahuje, na místě vzdálenějším, nenavazuje příklonka ani na větný člen před přestávkou ani po přestávce, je izolována. Např.: tu nyní, když se do něho také doopravdy zamilovala, si těchto projevů přála.

Jestliže postavení příklonky hned za přestávkou nenavazuje svým mluvnickým obsahem na větný člen před přestávkou, tím méně lze říci, že je při něm výslovnost plynulejší. Toto tvrzení je v rozporu s jazykovým územ. Stálé příklonky se kladou po přestávce zpravidla jen v typě „hovor, prve obecný, se drobil“ a částečně v našem typu „B. Němcová, rozená Panklová, narodila se || se narodila ve Vídni“, kdežto všude jinde zpravidla až za prvním přízvučným slovem: tmí se; komu se nelení, tomu se zelení; Václave, zastav se; vychvátav na ulici, zastavil se; mlčeli, dívajíce se na něho. Viz v odstavci 2 a 3. Spojení „příklonka + přízvučné slovo“ je tedy zřejmě menšinové, opačné spojení většinové. Z tohoto stavu naprosto nelze vyvozovat závěr, že je spojení „příklonka + přízvučné slovo“ plynulejší než spojení opačné. To by znamenalo, že jazyk dospěl ve valné většině případů k výslovnosti méně plynulé a jen menší měrou k výslovnosti plynulé. Stylistická poučka musí být ve shodě se skutečným územ, nikoli mu odporovat. Když už bychom chtěli ze skutečného úzu vyvozovat nějakou stylistickou poučku, větším právem bychom [72]mohli říci, že je naopak plynulejší výslovnost „přízvučné slovo + příklonka“.

Neběžnost, neobvyklost postavení příklonek hned za přestávkou vystupuje zejména tehdy, setkají-li se dvě příklonky; např.: Beridze, rád, že se Táňa vrátila bez nehody, se jí podrobně vyptával (Ažaj.); ale on, jak zdůraznil, si to už vůbec nepamatuje. Tu mají stálé příklonky se a si jako přízvuková opora druhé a třetí příklonky hlavní přízvuk (’se jí ’podrobně vyptával), tj. plně ztrácejí svou příklonnost.

Domněnka, že je postavení stálých příklonek hned za přestávkou výrazovým prostředkem plynulosti a navazování, je myšlena jako stylistická poučka. Viděli jsme, že odporuje jazykovým faktům.[2] Tím méně lze tuto domněnku pokládat za poučku mluvnickou, protože by to bylo pouhé zjištění úzu, a k tomu nesprávné, nikoli výklad o tom, za jakých objektivních podmínek se slovosled „se narodila…“ vedle slovosledu „narodila se“ vyskytuje. Mluvnice se nemůže spokojit jen se zjištěním úzu, nýbrž jej musí vykládat jako výsledek objektivního dění. Mohla by to být mluvnická poučka tehdy, kdyby se chápala tak, že je slovosled „se narodila“ odrazem tendence po větší plynulosti a funkčnosti. Toto pojetí však se zřením k většinovému spojení „přízvučné slovo + příklonka“ vůbec není možné.

6. Opisné tvary jsem, jsi… stávají někdy v raném starém jazyce hned po přestávce; např. v Rožmb.: jsem-li ten pes ukradl (= ukradl-li jsem toho psa). A zájmenné akuzativy mě, tě, sě kladly se po předložkách: na mě, na tě, na sě… Byla to tedy původně slova přízvučná nebo předklonná. O tom svědčí též některé novočes. archaismy: (kniž.) na tě, předse-vzetí, (přísl.) zase; (kniž.) chci, bys přišel.

Je proto možné vidět v slovosledu „se narodila ve Vídni“ archaismus, pozůstatek z doby, kdy slova se… ještě stálými příklonkami nebyla. Ve větším rozsahu však zachování tohoto archaismu předpo[73]kládat nelze, a to se zřením k tomu, že se v žádném jiném typě nevyskytuje.

Je proto nutno hledat ještě nějaké jiné objektivní okolnosti, které napomáhají vzniku a šíření slovosledu „se narodila ve Vídni“ vedle slovosledu „narodila se“.

7. Domnívám se, že jednou z těchto okolností je blízkost typu „hovor, prve obecný, se drobil“. Víme, že je v něm příklonné spojení za přestávkou samo, kdežto typ „narodila se ve Vídni“ má vedle příklonného spojení ještě nejméně jedno přízvučné slovo (narodila se — ve Vídni). Při této blízké větné struktuře je docela dobře možný vliv typu „se drobil“ na typ „narodila se ve Vídni“ v tom smyslu, že se podle něho ujímal slovosled „se narodila“.

Za druhé je tu podle mého mínění důležitá strukturní blízkost vět typu „B. Němcová, rozená Panklová, narodila se ve Vídni“ s typem „B. Němcová se narodila ve Vídni“. Jde tu o ten rozdíl, že je v prvním typu úvodní větný člen uvnitř a koncově nesplývavý, v druhém pak uvnitř i koncově splývavý. Srov. v odstavci 1. V tomto druhém případě stojí příklonka zpravidla hned za úvodním větným členem jednoslovným nebo několikaslovným. Lze proto mít zato, že se vlivem typu „B. Němcová se narodila ve Vídni“ ujímal slovosled „se narodila“ též v typu „B. Němcová, rozená Panklová, narodila se ve Vídni“.

Taková strukturní dvojitost je možná skoro ve všech případech: babička, chudák stará, sotva se vyškrábala (Němc.) || babička se sotva vyškrábala; který, jak on říkal, maně se mu do očí plete (tamt.) || který se mu maně do očí plete; zítra, budeš-li chtít, všecko ti vyložím (Ner.) || zítra ti všecko vyložím; níž, u bednářova stavení, zjevil se v zásvitu Šimůnek (Jir.) || u bednářova stavení se zjevil Šimůnek; Filimonov, zcela soustředěn, se několik minut vrtal v motoru (Ažaj.) — podle: Filimonov se několik minut vrtal v motoru; atp.

Vliv případů se splývavým úvodním členem na slovosled v případech se členem nesplývavým je zajisté dobře možný nejen při takové obsahové paralelnosti, jaká je ve shora uvedených příkladech, nýbrž též při obsahové různosti. Jde tu při různém obsahu o stejnou větnou strukturu, která vystupuje ve vědomí uživatelů jako odraz [74]abstrakce. Vždyť veškeré mluvnické dění je abstrakce „od jednotlivého a konkrétního jak ve slovech, tak ve větách“, jak výstižně napsal Stalin.

Proto se zdá, že na šíření slovosledu „se narodila ve Vídni“ místo „narodila se…“ má největší podíl právě analogie vět typu „B. Němcová se narodila ve Vídni“.

8. Tomu nasvědčují případy typu „předsednictvo Národního shromáždění Republiky československé | usneslo se…“, připomenuté v odst. 1. Mají delší několikaslovný úvodní člen, tvořící významovou jednotku, a proto se příklonka klade za něj za celý, ale jednak hned za něj, jednak až na následující přízvučné slovo. V našem případě bývá též „se usneslo“.

Podobně např.: a teprv až za čtyry neděle | přitočil se Prokop Holý k Pohorákovi (Ner.); veškera divadelní kritika hlavního města | koří se slovanskému zázraku (Machar) || z toho kabinetu v Jezovitské ulici | se tak hned nedostali (Jir.).

Tento dvojí slovosled lze pochopit jen tak, že se za delším úvodním členem vyslovuje nejednou přestávka, třebaže se zpravidla neoznačuje čárkou. Ve shodě s objektivní povahou příklonek klade se po této přestávce nikoli hned příklonka, nýbrž další přízvučné slovo: předsednictvo NS ČSR | usneslo se… Ale protože se tu leckdy přestávka nevyslovuje, je objektivně možný též slovosled „se usneslo“. Tato objektivní slovosledová dvojitost je zastírána neoznačováním přestávky v písmě. Proto se zdá, že je tu dvojí slovosled při stejných podmínkách. A proto se slovosled „se usneslo“ analogicky ujímá také při výslovnosti nesplývavé, s přestávkou.

Z toho vyplývá, že je tu analogie aktivním činitelem slovosledu příklonných spojení a že lze tedy právem předpokládat analogii také v typu „narodila se || se narodila ve Vídni“. Ale nejen to. Je pravděpodobné, že dvojitost „usneslo se || se usneslo“ přispívá k tomu, že se v typu „narodila se ve Vídni“ ujímá též slovosled „se narodila“.

Tak se ukazuje, že dvojitost „předsednictvo NS ČSR | usneslo se… || se usneslo…“ je v podstatě týž jako typ jako „narodila se || se narodila ve Vídni“.

9. Úhrnem vidíme, že slovosledová dvojitost „narodila se || se narodila ve Vídni“ není odrazem větné struktury tohoto typu samého. [75]Tou se tento typ liší od typu „hovor, prve obecný, se drobil“, kde je postavení příklonky hned za přestávkou závislé na postavení slovesa na samém konci věty. Dvojitost v typu „narodila se || se narodila ve Vídni“ nezávisí na jeho struktuře samé, nýbrž je výsledkem analogie, uvědomění si příbuznosti této struktury se strukturou v typech jiných.

Tím si dále vysvětlíme tu okolnost, že se — nehledíme-li k osobitému typu „se drobil“ — stálé příklonky ve většině ostatních typů po neukončené přestávce zpravidla nekladou: Václave, zastav se atp. Nemají vedle sebe strukturně příbuzné typy, kde se klade příklonka objektivně hned za přestávkou a které by mohly na ně působit.

10. Zbývá ještě hustota užívání slovosledu v případech typu „B. Němcová, rozená Panklová, narodila se ve Vídni || se narodila ve Vídni.“ Je nepochybné, že se v dnešním psaném jazyce vyskytuje nejčastěji slovosled „se narodila“, kdežto donedávna byl tento slovosled poměrně řídký.

Nelze pokládat dnešní stav za odraz objektivního vývoje jazyka, neboli jak se říkává, vývoje přirozeného, neboť by to byl zvrat, proběhlý zhruba za deset let. Mluvnická stavba jazyka se však vyvíjí postupně, ponenáhlu, nikoli ve zvratech. Proto se domnívám, že dnešní převaha slovosledu „se narodila ve Vídni“ vznikla tak, jak jsem napsal ve „Sborníku o vědeckém poznání soudobých jazyků“ na str. 56: „Je to následek umělého a organizovaného zásahu do objektivních zákonů slovosledu; zásahu, jehož původci jsou různí upravovatelé projevů, tiskárenští a vydavatelští korektoři apod. Možná, že tu jde o vliv školy“.

Miloš Dokulil praví v časopise „Český jazyk“ VI (1956), str. 109, že postavení se, si po pauze „nelze považovat za nesprávné“. Ani já je za nesprávné nepovažuji, ale jako historik jazyka nemohu pominout důležitou okolnost, kterou Dokulil vyjadřuje takto (str. 110): „Jestliže se u autorů z konce minulého a počátku tohoto století setkáváme s předklonným postavením po přestávce poměrně zřídka…, poskytuje nám průřez současnou oblastí spisovného jazyka psaného obraz zcela jiný“. Souhlasím s ním. Vždyť jsem v citovaném sborníku (na str. 54) napsal, že je „v dnešním psaném jazyce postavení pří[76]klonek hned po pauze skoro úplně standardizováno“. Ale pak se nelze vyhnout otázce, jak tento náhlý zvrat, zlom nastal.

Podle Dokulila (str. 113) „velká většina píšících pociťuje právě kladení se, si ve větách přerušených nějakým útvarem vloženým bezprostředně po přestávce jako případ základní, normální, kdežto polohu skutečně příklonnou pociťují jako zvláštní, příznakovou, motivovanou…“ To je však pouhý výklad ex post, který vychází z hotového dnešního stavu, aniž vykládá, jak k němu došlo, když donedávna velká většina píšících pociťovala za případ základní, normální nikoli postavení příklonky hned po přestávce, nýbrž naopak až za následujícím přízvučným slovem.

Protože v objektivním vývoji jazyka zvraty neprobíhají, domnívám se, že tu jde jen o umělý a organizovaný zásah do objektivního vývoje jazyka. Nikomu nepředpisuji, jak má stálých příklonek po přestávce užívat, ale jsem přesvědčen, že má jazykověda povinnost tento jev objektivně osvětlit.

---

[1] Srov. v Mluvnici spisovné češtiny I, § 103, s. 141—143.

[2] Tím nechci říci, že dvojitosti „narodila se || se narodila“ nelze stylisticky využívat. Lze jí využívat jako každého dvojnásobného jazykového prostředku, arciť v závislosti na situaci jazykového projevu, na jeho účelu, na úmyslu autora. Je dobře možné, aby autor užíval ve větší míře slovosledu „se narodila“, třebas jako svého individuálního prostředku. Není však možná obecná poučka, že je slovosled „se narodila“ stylisticky výhodnější než slovosled „narodila se“.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 3-4, s. 65-76

Předchozí Jarmila Syrovátková: O jazyce novin

Následující Přemysl Hauser: Složená podstatná jména typu maloměsto