Časopis Naše řeč
en cz

K vývoji slovní zásoby lidového jazyka

Luděk Bachmann

[Články]

(pdf)

-

Pronikavé hospodářské, politické a kulturní změny v naší národní společnosti za několik posledních desítiletí, zejména však od roku 1945 a po únoru 1948, měly nemalý vliv i na jazyk. Odraz všech těchto proměn můžeme pozorovat především ve vývoji jedné z jeho základních složek — slovní zásoby, jež je velmi citlivá k jakýmkoli vnějším podnětům a neustále se mění a přizpůsobuje novým společenskoekonomickým podmínkám.

V následujících poznámkách se pokusíme přispět k ujasnění současného dění v lidovém slovníku na podkladě rozboru nářečí na Vysokomýtsku.

Zvýšený pohyb obyvatelstva, účast nejširších mas na politickém, hospodářském a správním životě našeho státu, růst působnosti a potřeby užívání spisovného jazyka vede k postupnému rozkladu našich nářečí. Prostředkem vzájemného běžného styku a dorozumívání se stává obecná čeština, tu ještě více nebo méně krajově zabarvená lokálními prvky, jež se rozvíjí v běžně mluvenou podobu národního jazyka. Ve stupni nářeční archaičnosti (frekvenci reziduí) se kromě činitelů jazykových obrážejí hlavně rozdíly generační. K nim přistupují dosud silné pozůstatky rozdílů mezi městem a venkovem, jež se nejvýrazněji projevují u starousedlíků, zvláště pak u vesnických žen.

Vyloučíme-li při analýze vývoje slovní zásoby lidového jazyka ostatní, druhotné vlivy (sociální zařazení, zaměstnání, osobní založení a záliby zkoumaných objektů), vydělí se nám tři základní vrstvy slovní zásoby: 1. výrazy odumírající, 2. stabilnější prostředky vyjadřovací a 3. nová pojmenování.

Názvy spjaté s překonanou hospodářskospolečenskou strukturou přecházejí postupně k pasívní slovní zásobě a pomalu zanikají, popřípadě se stávají slovy označujícími pouze historické skutečnosti, např. hejtmanství, praporčík, měšťanka, protektorát apod. Ještě patrnější je ústup funkčně omezenějších pojmenování nářečních. Tak [84]už třeba úplně vymizelo slovo vrh, jež znamenalo součást hrabice.[1] Kubín[2] je vedle téhož významu uvádí v označení pro kosu s dřevěnými pruty, které se dosud užívá k obsekávání a sekání polehlého obilí. Na Vysokomýtsku žije v podobě hrabicou̯ka. V poslední době je nahrazována lehčí kosou s tzv. vobloučkem, méně často zvaným pavoučkem. S vnější podobou i shodným konstrukčním využitím s hráběmi na žačce přenesl se význam slova hrabicou̯ka též na tento stroj. Mladšího původu je cepuu̯ka — mlátička, jíž se mlátí obilí tak, aby se získala nezcuchaná (šítová) sláma na povřísla. Těch se však už přestává používat; je proto nasnadě, že i tento výraz zanedlouho zanikne. K pasívní části slovní zásoby přešel také název pořádník (obecní sluha — místní policajt, ponocný a zvoník v jedné osobě), jakož i spojení chodit na lásku („práce v panském lese, trvající 10—12 dní, začež mohou ti, kdo si ‚lásku‘ odbyli, jet s trakařem ‚bez ostrých nástrojů‘ do lesa na roští [Pustá Kamenice]“).[3] Na obě označení si vzpomenou staří venkované jen při vyprávění o zašlých časech. Z běžného užívání vymizela slova konouška ([z konoušit = konejšit] kolébka z plachty zavěšené na stropních trámech), muška (druh nástěnné [olejové] lampičky), ale i nůšky (náčiní k nošení vody [v konvích]). S těmito výrazy se ještě můžeme setkat ve familiárnějším vesnickém prostředí, z městských obyvatel jim však již dokonce málokdo rozumí. Nové druhy nádobí a určitá normalizovanost zatlačily staré názvy hrnců a nádob. Většina i venkovské střední generace nezná už medák (vysoký dvouušní hrnec vázovitého tvaru), svraták (druh vyráběný ve Svratce), široučky ([pomn.] hliněný lívanečník), ani dochovanější pernici (větší mísa, často zpevňovaná drátěnými oky [trdýlkem se v ní třel mák]), resp. je nedovede správně určit. Rovněž ustupují i jména zapomínaných jídel, jako slítek (pečená míchaná vajíčka), kočičí tanec (vařené jáhly s čočkou, majoránkovými plevami a česnekem), nadívajna (zapečené jáhly se sušenými švestkami); některé staré druhy polévek se na venkově do[85]sud vaří, např. chlebou̯ka nebo také žebrácká (vodová s kmínem), sejrou̯ka (bílá z [oklihlého] tvarohu), hladká, někdy též sladká an[i]čka (z rajských jablek, zalitá sladkou smetanou).

Hodně domácích nářečních výrazů bylo nahrazeno spisovnými nebo obecnými názvy (srov. na s. 86 a 89). Jen starší vrstvy ještě říkají spíše přízeň a přátelé (příbuzní), sovek ([1. p. mn. č. sou̯ky] sypek), zhlavec ([1. p. mn. č. zhlau̯ce] podhlavník),[4] podobně mizí i lokální slova jako nátoň (špalek na štípání dříví), pometlo (ve významu koště [březové]), trpalky (škubánky), placek (buchta, obvykle neskládaná) atd. Do značné míry ustoupily staré lidové názvy zvířat a ještě více květin, zejména těch, které neměly pro člověka praktický význam. Dosud se udržují nářeční pojmenování polák, polňák (zajíc na rozdíl od zajíce [králíka]), ušák — v dětské řeči také stříhavka (škvor), štír (mlok); domácí jména rostlin žijí pouze ve zbytcích — mlíčák (list pampelišky), kadlátka (švestky [viz též PSJČ II, s. 68]),[5] většinu těch nejběžnějších už nahradila škola výrazy spisovnými.

V lidovém jazyce zanechal mnoho stop silný vliv němčiny,[6] hlavně v pojmenování výrobních nástrojů: fofr (čistička obilí), šorna (plečka), šramcír ([šraubncír] šroubovák), voršouf (vějačka). Germanismů postupně ubývá, mladší generace už vesměs užívá jen slov domácího původu. Mnohé vymizely zároveň se zánikem věcí, např. cinkostn (skříň na nádobí), převážná většina jich však ustoupila výstižné náhradě domácí: veškostn (prádelník), sesle (židle), šrajtofle (peněženka). Dosud se drží slovo mašina, jehož se ještě užívá k označení jakéhokoli stroje (v protikladu k ruční práci): sekat, mlátit×sekat, mlátit mašinou. S postupující mechanizací však jeho rozsah už [86]nepostačuje. Nověji se tento výraz rozšířil jako slangový název (se silným expresívním zabarvením) pro motocykl za starší motór.

Veliký všeobecný pokrok souvisící s přeměnou společenského zřízení se v jazyce projevuje především rozsáhlým rozvojem slovní zásoby. S každou novou skutečností vyvstává i potřeba jejího označení, pojmenování. Jsou proto tvořena nová slova a sousloví, některé názvy mění svůj dosavadní význam a dostávají nový odstín, ze starších základů se ustalují slovní spojení s novou obsahovou náplní, časté je i přejímání z jiných jazyků.

Slovní zásoba lidového jazyka se vyvíjí mnohem pomaleji a změny v ní jsou vesměs spojeny se změnami v slovníku jazyka spisovného. Dochází k nim proto později a také jejich rozsah bývá menší — v souhlase s nižší sdělovací funkcí a omezenějšími vyjadřovacími potřebami lidového jazyka.

Názvy nových věcí a pojmů přecházejí nejčastěji ze spisovného jazyka. Do běžného užívání pronikla většina pojmenování nových skutečností, které se staly základními složkami denního života, a ta pak nezbytnou součástí slovní zásoby. Nejvíce nových výrazů se rozšířilo zejména v oblasti zemědělské velkovýroby: strojní stanice, zemědělské družstvo, živočišná výroba, pracovní jednotka, kravín, záhumenka, agronom, dojička atd. Se zdokonalováním a specializací pracovních postupů dostávají se častým užíváním do běžného slovníku i odborné názvy, např. agrotechnická úprava půdy, hnízdová výsadba, agregát, užitkovost, hektarové výnosy, studený odchov telat, chov na žír, zootechnik, dispečer. Některá zastarávající slova byla nahrazena vhodnějšími: za označení deputát, podvůrka, pospěch se šíří termíny naturálie, podmítka, kultivátor (i když se významově zcela neshodují). Z ruštiny byla přejata hovorová pojmenování brigadýr (vedoucí [traktorové] brigády), kulak (vesnický boháč), milicionář (příslušník lidových milicí!).

Nová slova se však neujímají stejně rychle a také v rozšíření jednotlivých výrazů jsou značné rozdíly. Např. názvu straník užívají na vesnici vlastně pouze aktivně zapojení činitelé KSČ a MNV, podobně odborář, svazák, mládežník. Vesměs se tu projevují konzervativní tendence v udržování dosud obvyklých výrazových hodnot; jednak jsou to původní pojmenování, kterých se však při změněných [87]podmínkách užívá v novém významu — chasa, mládež (i ve významu členů ČSM), panský, dvoráci (pracovníci ČSSS), dvůr (hospodářství státního statku), strážník, policajt (spíše ve městě), četník (příslušník VB), jednak popisná označení, nahrazující odborné názvy, jako chodi krmit (krmič/ka dobytka), seťový vobilí (osivo), křížový setí (křížový osev).

S přechodnou existencí některých skutečností ztrácejí ovšem brzy životnost i jejich pojmenování. Tak už opět ustoupily výrazy čajovina, šatenky, vázaný vklad, volný prodej apod.

Zkratky a zkratková slova přijímá venkov pomaleji. Většinou se rozšířily jen zkratky základních institucí a organizací — a zase spíše u mladší generace nebo u osob žijících intenzívněji veřejně a politicky, jako MNV, ONV, JZD, KSČ, SSSR, STS, býv. SNB, a některá zkratková slova, jako Úro, Agrostroj, Svazarm, a přechodné názvy obchodů: Kovomat, Tep, Masna, Chemodroga (při [bližším] určování podniků a prodejen se udržuje označování osobními jmény dřívějších majitelů, zřídka odpovědných vedoucích). Častěji než zkratek se užívá buď celého názvu (MNV — [místní] národní výbor), nebo jádra spojení (JZD — družstvo, STS — [strojní] stanice), resp. výrazů, jež sice nejsou totožné s úplným a přesným pojmenováním, ale celkem srozumitelně vystihují v daném prostředí označovanou skutečnost (MNV — obec, NDR — východní Německo). Ze zkratky SNB vzniklo v obecné češtině hláskováním nesklonné podstatné jméno esenbé (ve významu ‚příslušník bezpečnostního orgánu‘ — mužského rodu, ‚instituce‘ — středního rodu), od téhož základu se ujal výraz esenbák. A stejným způsobem vzniklo ze zkratky JZD slovo jezedák nebo méně frekventované jezedovec (člen JZD) a skoro jako přezdívka chápané označení Jezedovi.[7]

Výrazy spisovného jazyka bývají přizpůsobovány místnímu (nářečnímu) úzu, především po stránce hláskové. Např. u slova úřadovna (místnosti nebo budova, kde je sídlo MNV) mění se většinou povolenější artikulací souhláska v v polosamohláskové u̯, tedy úřadou̯na, začáteční ú však zůstává v podobě spisovné (event. bývá zkráceno). Ve spojení místní národní výbor dochází zase často k redukci délky u hlásky í/ý, ale nemění se ý > ej. Spisovné výrazy, které se včle[88]ňují do místního systému tvaroslovného, přijímají nářeční tvary příslušného typu skloňování, např. v 3. a 6. p. jedn. č. muž. rodu -oj (agronómoj, záhumenkářoj), řidčeji už v 7. p. jedn. č. žen. rodu -ej (brigádnicej, milicej).

Početnou skupinu představují slova, která vznikla vlastní tvořivostí mluveného jazyka. V podstatě to ovšem ani zde není regionální tvůrčí proces, ve většině případů jde spíše jen o obecně běžnou úpravu spisovného názvu, tedy o slova obecně česká, resp. hovorová. Kromě slovotvorné obměny (napajedla — napáječky, hubertus — huberťák, loupáček — loupák, Škoda — škodovka) setkáváme se povšechně se zkracováním sousloví — s tzv. univerbizací:[8] pérák (motocykl s odpérováním zadního kola; též striktní člověk, který rád někoho prohání [péruje]), rostlinář (vedoucí rostlinné výroby), komunál (komunální podnik), pršák, pršiplášť (plášť do deště), brigádničit (pracovat na brigádě) apod. Časté jsou zde případy, kdy nespisovnost názvu i jeho citový odstín jsou dány příponou (velmi produktivní je -ák); ale někdy je i sám základ pojmenování charakteru slangového (pérák k slang. pérovat). Poměrně rychle však pronikají do obecného užívání (čímž se zároveň zbavují prvotní exkluzívnosti); v jejich výskytu se ovšem zřetelně obráží generační rozvrstvení. Běžně se rozšířily ještě výrazy monťák, montgomerák (plášť Dukla), pásák (pásový traktor), tryskáč (reaktivní [tryskové] letadlo), kejvačka (motocykl s kyvnou vidlicí), obývák (obývací pokoj), igeliťák (igelitový plášť), kádrák, kádrovák (kádrový pracovník) atd. Ve srovnání se jmény proniká sloves méně a jsou téměř výlučně silně expresívní povahy, např. shodit někoho nebo někomu něco, shodit se (zmařit, zesměšnit, ponížit [se]), setřít někoho (vyčinit někomu, ostře ho zkritizovat), filmovat (předstírat něco). Ale „to je právě věc, která je vlastní tzv. lidové řeči“[9] — potřeba obraznějších prostředků v živém hovoru. Tak také vzniká mnoho slov s různou mírou emocionálního zabarvení. Avšak značná proměnlivost citových prvků (nezřídka se objevují i výrazy úzce spjaté s určitou situací a osobností [89]mluvčích) omezuje jejich obecné proniknutí. Značně se již ustálila, především u mladší generace, slova: pásek (původně ten, kdo se vyzná, kdo je hodný obdivu; příslušník „zlaté“ mládeže; vůbec výstřední člověk s pochybnými vlastnostmi), pulitry (polovysoké vojenské boty), kopečky (zejména ve spojení je za k., utek’ za k. — státní [západní] hranice), vazák (silný, zdatný člověk), traktorky, zetorky (boty s profilovanou gumovou podešví), pařák (pařlivé prostředí, zpravidla za horkého počasí), číslo (něco neobvyklého, působivého), nervák (vzrušující, nebezpečná situace), hotovka (jistá, hotová věc).

Při všestranné neutralizaci našich nářečí zůstává v slovní zásobě lidového jazyka patrna lokální diferenciace, která se projevuje v slabším nebo silnějším zachovávání reziduálních prvků. Vedle rozšířenějších prvků obecných existují zvláště v domácím styku dosud četné nespisovné — místní výrazy. Jsou to obvykle taková slova, která jsou po některých stránkách výraznější a výstižnější než příslušná vyjádření spisovná, popřípadě slova, která v daných poměrech znamenají něco zcela jiného než výrazy spisovné, např. puška — dříve poška (sněhová koule), kladka (visací zámek), burák, burka (krmná řepa), dektůra (lepenka), nádor (klín, též množství shrnuté do záhybu oděvu), rajda (loktuše, nůše na rozdíl od krusna [z proutí]; rovněž označení pro větší množství — nejčastěji trávy). Ale v běžném užívání zůstávají ještě i některá jiná nářeční pojmenování, ačkoli se vedle nich rozšířil téměř stejnoznačný ekvivalent spisovný, jako kloník (větev), šách (šiška, hroznovité skupenství), kutko (kotník), buchta (třená — bábovka), houska (vánočka), kroupák (jelito). Tak existují vedle sebe dvě vrstvy synonymních slov; místní názvy ustupují (zvláště u starší generace) jen velmi zvolna.

Významnou a mnohotvárnou část slovní zásoby lidového jazyka tvoří výrazy emocionální, které jsou dodnes nejarchaičtější a nejužívanější z místních zvláštností. Přesto, že zejména v poslední době jsou specificky nářeční slova vytlačována obecně užívanými výrazy (nezřídka s citovým zabarvením), můžeme i v slovníku poměrně mladých uživatelů najít mnoho místních prvků, hlavně v takových případech, kde lze jeden pojem označit několika výrazy. Často se vyskytují např. obraty vyjadřující citové projevy, tělesné stavy a pocity, jako černit (mračit se), culit se, uštulovat se (usmívat se), pře[90]škvírat se po někom, někomu (opičit se, napodobovat), bžodat (píchat, bodavě bolet), stejskat se někomu (být unaven), usatonit se (unavit se); dále slovesa se zesíleným významem typu utantovat někoho (přemluvit ho, přesvědčit), skřípat se (štířit, nenechat se na pokoji), nahečmat se (namačkat se), žabit se s něčím, (dát si s něčím práci, trápit se s tím), kumprdit se (zdlouhavě se vypravovat, chystat k něčemu), korejnit se v něčem (rýpat [především v jídle]), hudat (rokovat o něčem, klepat); slova se zvukomalebným základem žbráchat žbrachtat se (čvachtat se ve vodě), cápat se (máchat, hrát si ve vodě, s vodou), škvrčet (vydávat drnčivý, skřípavý zvuk), remcat (reptati). Hojná jsou též přídavná jména, jimiž mluvčí často vyjadřuje osobní stanovisko k věci: vopeslej (nenasytný, mlsný), naculenej (hodně oslazený, až přeslazený), zaťaplanej (zamazaný), šumnej (jemný, pěkný), vobšourlej (sešlý), rozjetej (rozjívený, rozpustilý). Citový přízvuk mají i podstatná jména, ovšem v daleko menší míře než slovesa, např. hoble (oblázek, kámen), haťalák (neotesanec s nesprávnou řečí, cizinec [Němec]), krchňák (levák, nešika), klechtačka (nedobré jídlo), pačák (šlápota, [nečistá] stopa), žouračka (klouzačka na popraskalém ledě).

K trvalejším reziduálním složkám — ještě zcela živým — patří také výrazy, které označují pojmy a vztahy souvisící s časem, místem a způsobem (důsledněji se u nich udržují i původní znaky formální). Např. pro určení doby v 1 nebo 13 hod. je obvyklé spojení vo hodině (auto/bus/ teď jezdí vo hodině), obdobně hodina — bez vyčíslení (je hodina [ = jedna]); starší generace říká ještě půl hodiny (ve významu půl jedné). Při bližším udávání času se na označení doby 30 minut po celé hodině hojně užívá podstatného jména půla (bude půla). Přibližnost a neurčitost se v místním úzu vyjadřuje též slovy honem (skoro, málem) a ale (asi), která bývají někdy i spojována (byl tam honem ale pět neděl). Výraz cokrát (kolikrát, mnohokrát) uvádí zvolací věty s vytýkáním opakovaného děje (Cokrát už ti to jen říkala!). V širším významovém rozsahu se užívá zesíleného příslovce porád/furt pryč (stále dál), ojediněle naopak pokleslého porád furt se stejnou platností (šel porád pryč furt pryč, šel porád furt). Ve venkovském prostředí je dosud běžné rozlišování prostoru pod střechou; nad obytnou částí stavení se říká [91]na chalupě, nad chlévem a stájí na stropě (a v poloupravené místnosti s malými [kočičími] okénky na komoře). Zachovávají se tu i označení režnisko (žitné pole), voroteč (místo [stružka — mezi mezemi], kudy je z pole odváděna přebytečná voda), zábřež ([žen. r.] zápraží). Kromě pojmenování hůra, důla (horní, dolní část [vsi]) se zpravidla vyskytují rovněž předložkové výrazy příslovečné po hůře — hůrou, po důle — důlou, řidčeji analogické tvary na dole (na otázku kde?), na důl (kam?). K významu nadrážka (nadcházka, zkratka) klade se jako protiklad opisné vyjádření na kolo (kolem, nepřímo), především ve spojení jít nadrážkou — jít na kolo. V řeči starších osob se ještě živě uplatňují výrazy placho (tiše, pusto — je tam tak placho, jako by mělo něco přijít [nepohoda]), pozorno (pozorovatelno, jasno — po dešti je pozorno, zvlášť na jaře), zřídka však už slova [ne]kale ([ne]dobře), hrubě (skoro, málem); rozšířenější jsou místní podoby určení míry, jako žďabítek, krapánek, drůbítínek (trochu, málo) atd.

Konzervativněji se udržují staré názvy v ustálených spojeních a rčeních, třeba již často pozbyly vlastního významu. Např. slovo rámotí (staré opotřebované věci, haraburdí) se spíše objevuje jako přirovnávací prostředek — [j]sem takový starý rámotí (nic už se mnou pro stáří není). Podobně se užívá i výrazu kaloun (dlouhá řada) v zanikajícím významu kaloun hus (houf, hejno). Také u jména kanduš (sukně s živůtkem [bez rukávů]) již věcná představa ustoupila a jeho výskyt je omezen pouze na úsloví vyprášit někomu kanduš ([o ženě] vymrskat, nabít; viz paralelu vyprášit někomu kalhoty).

Pokusili jsme se ukázat, jak se zánikem překonaných skutečností ustupuje z běžného užívání celá řada slov, zvláště označení jevů ze společenského hlediska méně podstatných. Proto v slovní zásobě lidového jazyka postupně stále více ubývá vlastních nářečních prvků, které jsou nadto, jako funkčně omezenější, ještě vytlačovány nespisovnými výrazy obecného užívání. Naopak ve značném počtu pronikají do lidové slovní zásoby nová slova. V označování nových skutečností se vesměs ujímají spisovná slova, nezřídka i vlastní odborné názvy. Důležitou složkou jsou i výrazy běžně mluveného jazyka, které [92]jsou často jen formálními obměnami pojmenování spisovného jazyka (vznikají zejména tzv. univerbizací). Často se objevují i prvky slangové, zvláště u nejmladší generace. Místní, nářeční slova a výrazy se plně drží jen u starých osob, avšak i v řeči mladší generace se dosud některá z nich objevují. Pravidelněji se ve zkoumané oblasti uplatňují ta osobitá nářeční pojmenování, pro něž ani v obecném ani ve spisovném jazyce neexistuje stejně výstižný výraz, dále slova citově zabarvená, a konečně výrazy v určeních času, místa, způsobu a názvy v ustálených slovních spojeních. Na užívání nářečních výrazů má kromě rozdílů generačních vliv také tematické zaměření projevu, podmínky, za nichž projev probíhá, a osobní vztah mluvčího k předmětu hovoru. S přibýváním nových slov se vlastní nářeční slovníková vrstva dále zužuje. Složitým procesem vzniká dosud nejednotný obecný útvar, který se však právě ve slovní zásobě poměrně rychle ustaluje.


[1] Srov. rukopisné poznámky J. a A. Jakubce k separátu článku J. Jakubce, K názvosloví našeho dialektu, Český lid 1, 1892, s. 35 (pramen mi laskavě poskytl V. Vážný).

[2] J. Š. Kubín, Slovník lidové mluvy podkrkonošské, 1926, rukopis, s. 369 a 1739 (archív Ústavu pro jazyk český ČSAV).

[3] Vlastivědný sborník Vysokomýtsko, Vysoké Mýto (A. Boček), 1931, s. 296.

[4] Srov. J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, 1954, s. 177; obecně se některých otázek vývoje slovní zásoby lidového jazyka dotýká J. Bělič také v článku K otázce obecné češtiny, sb. Studie ze slovanské jazykovědy, 1958, s. 429n.

[5] Drobným dokladem ústupu a proměnlivosti reziduálních prvků je vlastní pozorování a předcházející záměna (náhrada) výrazů v úryvku vyprávění M. Doležalové z Domoradic (nar. 1885 ve Stříteži) o starých zvycích: „… tady taky teda tahle ty kluci křičeli: Volám, volám svatýho Matěje, kady se můj hlásek vobejde, aby bylo všude dost ovoce; švestky, hrušky voni říkali dříu̯ kadlátka, teď se říká švestky — ‚kadlátka, aby toho byla plná zahrádka‘“ (má být jabka, hrušky, kadlátka).

[6] Např. stč. slovo prapísko (pův. v muž. podobě na -ek), jež mladší lidé vůbec neznají, bylo skoro vytlačeno něm. výrazem futro; udrželo se jen ve rčení o děvčatech, která nešla při tanci příliš na odbyt: „tancovala s Honzem Prapískovým“.

[7] Srov. M. Helcl, Jezedovic, Naše řeč 35, 1952, s. 118.

[8] Srov. A. V. Isačenko, O některých zákonitostech v oblasti pojmenování, sb. Vysoké školy pedagogické v Olomouci, jazyk a literatura IV, 1957, s. 18.

[9] V. Machek, Studie o tvoření výrazů expresívních, 1930, s. 4; viz též J. Zima, K stylistice mluveného projevu, Naše řeč 37, 1954, s. 154—165.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 3-4, s. 83-92

Předchozí Přemysl Hauser: Složená podstatná jména typu maloměsto

Následující Miloš Dokulil: Dělení slov

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1