Kvido Hodura osmdesátiletý

Alois Jedlička

[Articles]

(pdf)

-

Když jsme před deseti lety vzpomínali sedmdesátých narozenin Kvida Hodury, uzavřeli jsme jubilejní portrét poukazem na mnohostrannou činnost, kterou jubilant stále rozvíjí, i přáním mnoha dalších pracovních úspěchů. A dnes, kdy s projevy hluboké úcty zdravíme nositele Řádu práce Kvida Hoduru osmdesátiletého (narodil se 2. února 1879 v Litomyšli), vidíme před sebou znovu bohaté výsledky této činnosti, doplňující dosavadní dílo plodného a vyrovnaného Hodurova života.

Kvido Hodura, vedoucí katedry českého jazyka a literatury na bývalé pedagogické fakultě a donedávna i na její pokračovatelce, Vysoké škole pedagogické v Praze, rozvíjel i v těchto posledních deseti letech úspěšnou činnost učitelskou a pedagogickou. Vzbuzoval a pěstoval odborný zájem o český jazyk u posluchačů interního studia a byl velmi oblíben i mezi učiteli, pro něž přednášel v dálkovém studiu i v pedagogických sborech učitelských.

Tato léta vyzrálého učitelského a vědeckého působení ještě zvýraznila rysy i zaměření, které charakterizovaly dotavadní vývoj Hodurovy osobnosti i díla. Třemi hlavními proudy šel tento vývoj. Na prahu Hodurovy vědecké dráhy stála práce dialektologická, studie o rodném nářečí litomyšlském (Litomyšlské nářečí, 1904). Po dosti dlouhé službě učitelské však vstoupil Hodura do kanceláře Slovníku jazyka českého (r. 1920), v níž byl shromažďován materiál pro připravovaný akademický slovník spisovné češtiny. Přinášel si s sebou široký kulturní rozhled, zájem o jazyky, zvláště také slovanské, a vřelý osobní vztah k práci jazykovědné.

V tomto našem prvním kolektivním pracovišti jazykovědném dostává se Hodura do ovzduší plodných debat a diskusní výměny ná[2]zorů o otázkách jazykovědných, zvláště také o otázkách jazykové správnosti, a stává se po smrti Václava Ertla r. 1929 ředitelem slovníkové kanceláře. Od r. 1935 začíná vycházet Příruční slovník jazyka českého, zpracovávaný v této kanceláři, a Hodura je tak spolu s ostatními členy (především s pozdějším ředitelem kanceláře Al. Získalem) u zrodu tohoto velkého slovníkářského díla, ukončeného v r. 1957 a poctěného státní cenou Kl. Gottwalda za r. 1958. Že Hodura měl k lexikografické práci, vyžadující značného, často vysilujícího vypětí a soustředění, vřelý osobní vztah, o tom svědčí nejen starší články[1] věnované konkrétním otázkám spojeným s vydáváním Příručního slovníku a otiskované zvláště v Naší řeči, ale i dva příspěvky nové, jeden, uveřejněný ve sborníku Studie a práce lingvistické I, v němž Hodura zachycuje vztah B. Havránka k Příručnímu slovníku, a druhý, otištěný v tomto čísle, kde Hodura vzpomínkově píše o dějinách tohoto velkého slovníkářského díla.

Se vstupem do slovníkové kanceláře dostávají se do popředí Hodurova zájmu otázky souvisící s činností lexikografickou: jsou to otázky lexikologické, stylistické a v neposlední řadě otázky jazykové kultury a praxe jazykově poradenské. Hodura, duch zvídavý a zkoumavý, vykládá se smyslem pro drobné jazykové zajímavosti původ slov, z hlediska spisovného jazyka často okrajových, hláskově výlučných, ale tím spíše lákavých pro výklad (srov. např. výklady slov tantes, dantes, fest, fext, Trantárie). Z týchž důvodů jej lákají i vlastní jména osobní (Zrůnek, Velhartický) a místní. V posledním desetiletí přistupuje pak k nim i zdařilý výklad jména lázní Běloves u Náchoda a poznámka o původu jména kvinde.[2]

Bohatý slovní materiál uložený v slovníkových sbírkách bývalé kanceláře Slovníku jazyka českého (dnes Ústavu pro jazyk český) odkrýval jazykovědným pracovníkům nové pohledy na vývoj české slovní zásoby, umožňoval pod tíhou jasných svědectví revidovat některé dřívější brusičské odsudky a poskytoval nejednou materiálovou oporu nové teorii spisovného jazyka a jazykové kultury. Poznání jemných významových odstínů a slohových vrstev umožňovalo nahra[3]zovat dřívější přímočaré hodnocení slovních prostředků hodnocením odstíněnějším, s celou stupnicí vrstvových a stylových určení. U Hodury se toto poznání vycházející z materiálu spojovalo s jemným smyslem pro slohové hodnoty jazyka, jak jej už dříve osvědčil v průkopné práci o využití nářečí v uměleckém díle (v Jiráskově Vojnarce a Otci). K těmto předpokladům přistoupil v posledním období také zřetel k jazykové a slohové výchově posluchačů a výsledkem byly Hodurovy universitní výklady o slohu, vydané jako skripta pro posluchače pedagogické fakulty.[3] Hodura zde stojí pevně na stanovisku, k němuž dospěla nová jazykověda; slohem rozumí sloh jazykový a stylistiku chápe jako disciplínu jazykovědnou. Teoretické promýšlení otázek slohu, vzbuzujících živý badatelský zájem, doplnil Hodura konkrétním slohovým rozborem jazyka a slohu Zdeňka Nejedlého.[4] Osobitý způsob vyjadřování Zdeňka Nejedlého nejen popisuje, ale také vykládá, hledaje objektivní i subjektivní podmínky výběru užitých jazykových prostředků. Tak např. z povahových vlastností vykládá jistou rušnost, živost slohu a tu zase dokládá jazykovými prostředky, jimiž se jí dosahuje.

Poslední desetiletí bylo u Hodury vyplněno také prací nadobyčej obtížnou a náročnou, rozsáhlou činností editorskou. Hodura připravil v této době (spolu se zeměpiscem Bohuslavem Horákem) k vydání dvě staročeské cestopisné památky a doprovodil je bohatými poznámkami edičními a jazykovými: r. 1950 vyšel v knižnici Památky staré literatury české péčí Hodurovou a Horákovou Milion Marka Pola, r. 1957 byl v téže knižnici vydán staročeský překlad cestopisu J. Léryho Historie o plavení se do Ameriky, kteráž i Brasilia slove.[5] Rozbor jazyka staročeského Milionu, který přesáhl rozsahem obvyklé ediční jazykové poznámky, byl samostatně pojat do Věstníku Královské české společnosti nauk (1952, č. VII). Hodura se zde dotýká i problému už dříve řešeného o nářečním rázu staročeského cestopisu a dospívá po zhodnocení a revizi starších tvrzení k závěru, že [4]překlad Milionu byl pořízen v nářečním prostředí západomoravském. Před obtížný úkol editorský, jak upravovat kvantitu samohlásek, jejíž označování je ve vydávaném rukopise — podle slov Hodurových — chaotické, byl Hodura postaven při vydání cestopisu Léryho; vyrovnává se s tímto problémem v úvodu v bystré úvaze o staročeské kvantitě a její rekonstrukci. — Své síly věnoval Hodura v tomto období i edici klasického díla nové literatury, Jiráskových Psohlavců,[6] a vytěžil z této práce i drobný objev literárněhistorický (srov. Jiráskovi Psohlavci a Chodská pře od J. L. Weisela, Česká literatura 5, 1957, s. 87—94).

Význačnou složkou Hodurovy publikační činnosti jsou jeho články a studie o předních našich jazykovědcích; tyto články můžeme hodnotit jako významné dílčí příspěvky k dějinám naší jazykovědy. Hodura rád a živě vzpomíná na svého velkého učitele Jana Gebauera i na své spolupracovníky nebo přátele. K starším vzpomínkovým a hodnotícím črtám věnovaným J. Gebauerovi, J. Zubatému a V. Ertlovi přistoupily nově stati další: k padesátému výročí úmrtí Jana Gebauera (1957) hodnotí Hodura v Naší řeči Gebauerův význam pro spisovný český jazyk i jeho názory na některé otázky jazykové kultury a v témž roce u příležitosti osmdesátých narozenin akademika Fr. Ryšánka podává hutný obraz Ryšánkova životního díla s citlivým pochopením osobitosti jeho vědecké a lidské osobnosti. Také svého vrstevníka a přítele pedagoga akad. O. Chlupa vzpomíná při jeho osmdesátinách a přispívá do jubilejního sborníku statí o názorech O. Chlupa na složité otázky jazykového vyučování.[7]

K dokreslení Hodurovy vědecké charakteristiky a činnosti dodejme ještě, že se Hodura i v posledních letech aktivně zúčastnil práce ve vědeckých institucích, zvláště jako člen vědecké rady Ústavu pro jazyk český ČSAV (vypracoval také několik oponentských posudků kandidátských disertací z oboru lexikologie a stylistiky), a že se podílel jako člen pravopisné komise na vypracování nových Pravidel českého pravopisu.

K výrazným osobním rysům Hodurovým patří jeho výrazná pokrokovost politická, s níž je v souladu i pokrokovost vědecká. [5]Hodura nikdy neustrnul, nýbrž přijímá vždy s pochopením a pružně, s náležitou mírou zdravé kritičnosti ovšem, vše nové. Tak na něho např. velmi silně zapůsobily nové myšlenky o podstatě a úkolech spisovného jazyka i nové, prohloubené pojetí jazykové kultury, s nimiž vystoupili v třicátých letech čeští jazykovědci ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura. Přijímá tyto myšlenky za své a pod jejich vlivem nejednou reviduje i své názory starší. Otázky jazykové kultury a jazykové správnosti zajímají jej neustále (má k tomu neobyčejně dobré předpoklady v bohatých zkušenostech z dlouholeté praxe jazykově poradenské — už před druhou světovou válkou vedl rozhlasovou Jazykovou poradnu, která byla předchůdcem dnešního populárního Jazykového koutku) a vrací se k nám stále znovu. Zamýšlí se např. i v posledním článku nad Gebauerovým vztahem k brusičství, zdůrazňuje v rozboru jazyka a slohu Zd. Nejedlého jeho protibrusičské stanovisko a nejnověji — v obsáhlejší stati dosud nepublikované — je předmětem jeho zájmu brusičství pobělohorské, které vyrůstá ze specifických dobových podmínek společenských i kulturních. Zajímá jej především Jiří Konstanc, autor Brusu jazyka českého (Lima linguae bohemicae, 1667).

Když v letech 1933—1936 vycházejí nové cvičebnice jazyka českého vypracované za vedení prof. dr. B. Havránka, průkopné nejen metodicky, ale znamenající i přínos jazykovědný, vítá je Hodura pohotově v recenzích otiskovaných v tehdejším metodickém časopise Střední škola. Je příznačné, že přijímá kladně zvláště třídění sloves na pět tříd podle tvarů prézentních, vycházející z poznání současného tvarového systému. Proti tomuto třídění, třebas jednoduššímu a pro žáky snadnějšímu než třídění starší na šest tříd podle kmene infinitivního, ozýval se v školské praxi přesto odpor, vyvolaný podle Hodury jedině lpěním na třídění starším, vžitém.

Hodurova pokrokovost i jeho lidská ušlechtilost působí, že ke kruhu blízkých přátel-vrstevníků i mladších spolupracovníků přibývají i oddaní žáci z pracovníků nejmladších. Tak jako dřívějších životních výročí Hodurových vzpomněli jeho spolupracovníci a žáci soubory článků a statí mu věnovaných,[8] je připraven i k Hodurovým osmdesáti[6]nám soubor studií o jazyce a literatuře národního obrození (vyjde ve Sborníku Vysoké školy pedagogické v Praze).

Tak jako před lety přejeme i dnes Kvidovi Hodurovi ze srdce mnoho životní síly a pohody a radosti z života i z práce.

---

[1] O všech významnějších Hodurových pracích vzniklých před r. 1949 srov. v jubilejním článku k Hodurovým sedmdesátinám v Naší řeči 33, 1949, s. 50—54.

[2] Srov. Naše řeč 35, 1951/52, s. 109—112, a 36, 1953, s. 188.

[3] Vydala Karlova universita v Praze pro posluchače pedagogické fakulty, SPN 1953, druhé, opravené a doplněné vydání 1955.

[4] Zdeněk Nejedlý a jazyk český. Sborník Zdeňku Nejedlému Československá akademie věd (1953), s. 161—179. — Zkrácené znění této studie je otištěno v Naší řeči 36, 1953, s. 1—15.

[5] Srov. zprávu v Naší řeči 41, 1958, s. 219.

[6] Edice Národní knihovny, 1. vyd. 1949, 2. vyd. (spolu s R. Skřečkem) 1951.

[7] Otokar Chlup. Sborník prací k jeho osmdesátým narozeninám, 1955.

[8] K sedmdesátinám byl Kv. Hodurovi věnován Jazykový koutek Čs. rozhlasu (První výběr), Praha 1949, k pětasedmdesátinám vyšly příspěvky věnované Hodurovi v čtyřčísle Naší řeči (37, 1954, č. 3—6).

Naše řeč, volume 42 (1959), issue 1-2, pp. 1-6

Previous V. Kondrová: Mezopotámie, či Mesopotamie?

Next Kvido Hodura: Z dějin akademického slovníku jazyka českého