Časopis Naše řeč
en cz

O českém jazyce Zdeňka Nejedlého

Kvido Hodura

[Články]

(pdf)

-

Jubilea akademika Zdeňka Nejedlého, prvního presidenta nové Československé akademie věd, znamenají zpravidla cenný příspěvek k poznání jeho života i díla. Nepočítáme-li jeho třicáté narozeniny — ač už tenkrát vyšel hodnotný jubilejní článek A. Tomíčka, staršího přítele Zdeňka Nejedlého, v Obzoru litomyšlském (3, 1908, č. 48) — jsou tu již čtyři obsáhlé sborníky, dva k padesátým narozeninám a po jednom k narozeninám šedesátým a sedmdesátým, v nichž vedle podrobné bibliografie jsou příspěvky poskytující dobrou látku k dalším pracím o Zdeňku Nejedlém.

Letošní jubileum 75. narozenin, které Zdeněk Nejedlý prožívá v neutuchající činnosti, bude patrně vyvrcholením dosavadních jubilejí. Tu už nepůjde jen o oslavu osobnosti, ale zároveň o program, jak hodnotit jeho velké dílo vědecké i politické a jak je co nejlépe a nejdříve rozšířit do všech lidových vrstev.

Tato stať se pokouší stručně postihnout základní vlastnosti jazyka i slohu Zdeňka Nejedlého. Není zapotřebí obhajovat užitečnost tohoto námětu, zvláště po statích J. V. Stalina O marxismu v jazykovědě; upozorníme jen na věc ostatně obecně známou, na nevšední rozsáhlost pětapadesátileté činnosti nejen spisovatelské, nýbrž i řečnické. Spisů Zdeňka Nejedlého se počítá na tisíce (r. 1938 bylo jich napočteno 2123) a k tomu se rovnocenně druží bohatá činnost řečnická — tu jsou zvláště významné rozhlasové relace nedělní, známé pod názvem Na okraj dne hovoří Zdeněk Nejedlý. Čtenářů a posluchačů Zdeňka Nejedlého je jistě počet nepřehledný — to znamená, že Zdeněk Nejedlý svými spisy a projevy řečnickými je jedním z nejvýznačnějších tvůrců současné češtiny spisovné.

Jaké jsou jazykové základy, na kterých je vystavěna spisovná řeč Zdeňka Nejedlého? Víme, že Zdeněk Nejedlý byl vášnivým čtenářem už od nejútlejšího dětství. Zvláště pak rád a náruživě čítal spisy historické (Zapa a Palackého) a z beletrie takřka všecku literaturu českou, básně i prózu, a z cizích literatur nejvíce si oblíbil ruský román, hlavně Tolstého. Theorii mluvnickou poznával — podle obecné tehdy středoškolské praxe — spíše při klasické filologii než při češtině. S lidovou řečí se seznamoval ve svém rodišti, Litomyšli, a znal asi dobře také lidovou řeč na Turnovsku, [2]odkud pocházeli oba jeho rodiče. Ale mnohem důležitějším pramenem poznání lidové řeči byly mu spisy vynikajících autorů, zvláště Němcové, Tyla a Jiráska, jež si vštípil do paměti několikerou četbou ve věku chlapeckém.

Na těchto tedy základech vytvořil si Zdeněk Nejedlý dnešní svůj spisovný jazyk více než padesátiletou praxí v jazyce psaném i mluveném. Je to soustava jedinečná v oboru naukové prózy historické, dokonale uzpůsobená k tomu, aby sloužila svému cíli, to jest aby přiléhavě vyjadřovala myšlenky svého původce. S tohoto hlediska je třeba posuzovat jazyk Zdeňka Nejedlého: ne jej srovnávat a měřit kodexem současné mluvy spisovné, ale hodnotit jeho prostředky se zřetelem k jejich cíli a ukazovat na souvislost jeho jazykového výrazu s myšlenkovým světem.

Obecně známou vlastností slohu Zdeňka Nejedlého, vládnoucí nade všemi ostatními, ať je cíl jeho projevu jakýkoli, je srozumitelnost. Zpravidla, zvláště v pozdějších svých dílech, má Nejedlý na paměti obecenstvo vrstev nejširších, lid v nejlepším toho slova smyslu. Pozoruhodné však je, že srozumitelnosti a lidovosti nedosahuje nijakým vulgarisováním jazykových prostředků. Zvláště v tvarosloví drží se přísně normy spisovné, která je ovšem obrazem normy získané zčásti v době starší, než je doba dnešní. Plynulé mluvnosti a srozumitelnosti, až sugestivní, která je tak příznačnou vlastností téměř všech jazykových projevů Zdeňka Nejedlého, dosahuje hlavně lidovým zabarvováním slovní zásoby a ještě více průzračnou a celkem jednoduchou stavbou větnou.

Jak se snaží v tvarosloví zachovat spisovný ráz mluvy, je patrno na př. z hojného užívání i knižních infinitivů zakončených na -ti. Ve spise „O lidovou republiku“ je to téměř bez výjimky. Píše-li v 1. svazku Dějin na str. 255: Strana musí přestat žít z nálad, nebo tamže 136: podniknout, jsou to opravdu jen výjimky. Často čteme i dvojí infinitiv na -ti za sebou: chtíti uskutečniti, dáti zavříti. Užívá-li Nejedlý v řeči mluvené infinitivu na -t, je to jen potvrzením názoru, že je rozdíl mezi normou jazyka mluveného a psaného. Podobný význam má častější užívání plného tvaru jest nežli kratšího tvaru je; i tu Nejedlý užívá tvaru knižního častěji než tvaru hovorového. Třetí pád zájmena 1. osoby mi v nepřízvučném postavení (bylo mi znemožněno, šlo mi o) je u Nejedlého běžný, přes to, že v jeho rodném nářečí je známý jen tvar mně. (Jirásek na př. užívá jen tvaru mně i v postavení nepřízvučném.) Také 2. a 4. pád mne je knižní, a přece se u Nejedlého vyskytuje (to mne přimělo a j.). Z dvojice jich a jejich dává Nejedlý rovněž přednost tvaru knižnímu jich: toto jich nic, jich vědecká cena, vzpomínka na jich pobyt u nás.

[3]Naopak se často rozhoduje pro variantu hovorovou v dvojici typu kupuju kupuji, tešu teši: přistupuju, pamatuju, dějou-li se, píšu, kážou. Ale jindy zase užije tvaru nikoli lidového béřou. U podstatných jmen slovesných zhusta ponechává zvratné zájmeno se i tam, kde by být nemusilo: vyhraňování se národních individualit, hádání se o slovíčka, bezměrného se obohacování, učení se ve škole, duch vyrovnání se s ostatními třídami, pod vlivem zdvižení se nových horstev. Ovšem pěkně se hodí v tomto příkladě: vzájemné se napalování.

Jistě podle místní výslovnosti píše Nejedlý seslabil, nesešedivěl. Knižní jsou však jmenné tvary přídavných jmen: Slezsko zůstávalo hlucho, bylo by to zbytečno, což však jest společno. Také srovnávací 2. pád (obava, aby to nebylo horší věcí minulých) je tvar knižní, tím podivuhodnější, že jinak Nejedlý, zcela v duchu hovorové češtiny, předmětový 2. pád záporový ani jiný nemiluje: vše, co třeba, nechce užívat rozum a j. V případech, kde známe rozkolísaný usus z novější literatury vůbec, shledáváme se někdy u Nejedlého s tvary oficiálně dosud neuznávanými: všichni kráčí, ženy umí, Táboři staví, kněží nesmí atd. Podobně se má věc s 3. pádem přivlastňovacích jmen přídavných, který se dnes velmi často zaměňuje s 6. pádem: k Husově revolučnímu programu, proti Rádlově článku. Jsou to případy, kde — zvláště jde-li o některá slovesa v 3. osobě mn. č. na místo -ejí — jistě se připravuje nová norma.

Za knižní tvar třeba pokládati též přídavná jména z minulých přechodníků na -vší: udrževší, přizpůsobivší, ovládnuvší. Jsou to tvary, které jak známo do spisovné češtiny uvedla z ruštiny již doba obrozenská.

Přechodníky jsou rovněž útvar knižní. Nejedlý jich neužívá přespříliš, ale naprosto nelze říci, že by se jim vyhýbal. Poněkud se zdá, že přechodníků s postupem času u něho ubývá. Alespoň v prvých dvou odstavcích jeho knižní prvotiny (Zdenko Fibich, 1901) najdeme šest přechodníků — to bychom asi marně hledali v dílech pozdějších, nebo dokonce nejnovějších. Přechodník přítomný je častější než minulý, má však vedle prostě časového významu obyčejně význam příčinný. Na př.: Dr Beneš se mýlil předpokládaje (když předpokládal, neboť předpokládal). Já znaje z historie, … hleděl jsem (protože jsem znal). I minulý přechodník mívá význam příčinný: Objevivše jednou zemi na zvěř tolik požehnanou, zde i — zůstali (protože objevili). Kapitalismus umožniv jí (buržoasii) bohatnout, jest veleben (protože umožnil). Ale jsou ovšem i přechodníky, a to jak přítomné, tak minulé, s významem prostě časovým — příklady uvádět nebudeme. Vzácný je přechod[4]ník budoucí. Nalezl jsem jediný příklad: (výtvarnictví) vytvoříc z něho (života) umělecká díla, bude hvězdou, pomocníkem. Vzácné jsou přechodníky pasivní — mám také jen jediný příklad: vyváženy (t. j. jsouce) tvůrčí obrazotvorností uchvacují svou pravdivostí.

Už z těchto několika málo ukázek je vidět, že Nejedlý užívá přechodníků dosti často. I to je ve shodě s tím, co jsme pověděli dříve. Nejedlý nedosahuje lidovosti svého slohu ústupky lidovému jazyku, alespoň ne v oboru mluvnickém, zvláště tvaroslovném. Má-li možnost vybrati si mezi dvěma formami, z nichž jedna je knižní, druhá hovorová, rozhoduje se nezřídka pro formu knižní. Jak tomu je v oboru volby slova a stavby větné, uvidíme ve výkladech následujících.

Při výběru slov je pole individuální odlišnosti slohové mnohem rozsáhlejší než při mluvnických tvarech. Nejedlý je vázán cílem svých projevů i svými osobními vlastnostmi a zkušeností. Cíl projevů při vší látkové pestrosti je celkem dvojího druhu. Především hledá Nejedlý slovo, které by nejlépe, to jest nejpřesněji, vyhovovalo vědecké povaze jeho projevů: jeho slova nesmějí být jen přibližná nebo nevěcná, obsahově prázdná. S touto snahou po přesnosti a pojmovosti shledáváme se u Nejedlého nejen v pracích přísně vědeckých, nýbrž i v pracích publicistických. Zvláště pěkným příkladem toho je stať „Pokrokovost“ z r. 1923 otištěná ve Spisech 6, 24 n. Celá stať není než zpřesňováním hlavního pojmu, to jest pokrokovosti, a to tím způsobem, že se ukáže nejprve, co pokrokovost není. Zvláště je při tom pozoruhodné užití metody marxistické. Nejedlý ukazuje, jak se obsahová náplň pokrokovosti mění s vývojem společenských poměrů. Uvnitř článku pak stejnou metodou ukazuje, jak se změnil klerikalismus vlivem pádu ústředních mocností Německa a Rakouska. Slovo „klerikalismus“ dostalo po r. 1918 úplně nový obsah, to jest místo uplatňování náboženské formy jde tu o boj proti socialismu. Také pojem konservatismu v téže stati a rozlišování jeho od osvíceného konservatismu je dobrou ukázkou této snahy po přesnosti. To je ovšem jeden příklad za mnohé, ba přemnohé. Podobně záměrné přesnosti dosahují některé příklady hromadění synonym, které nejsou jen opakováním výrazů s významem přibližně stejným, nýbrž vyplývají ze snahy determinovat pojem co nejpřesněji. Tak v první své knížce (Zdenko Fibich, 1901) praví, že jeho kritika „béře Smetanu za neodmluvný, neodstranitelný, ničím nenahraditelný a tudíž nezrušitelný podklad české hudby“. Ještě první dvě synonyma mohou být vyložena jako pouhé zdůrazňující opakování, ale další dvě jistě mají být zpřesněním determinace Smetanova odkazu.

[5]Než kdybychom přestali na zjištění této snahy po přesnosti, ani zdaleka bychom nebyli právi podstatě jazyka Nejedlého, třebaže tím máme už postiženu velmi důležitou složku jeho. Nejlépe pochopíme další, ještě osobitější vlastnost jazyka a slohu Nejedlého, jestliže si ocitujeme motto z O. Hostinského, jehož Nejedlý užil na samém začátku své literární činnosti, totiž v čele své první knihy „Zdenko Fibich“, místo, které skoro beze změny může být mottem veškeré literární i veřejné činnosti Nejedlého. Toto motto zní: „Má-li kritika býti i účinná, musí býti přesvědčivá, ne pouze logickou a dialektickou správností, nýbrž i onou bezprostřední vřelostí podání a onou bezohlednou opravdovostí snahy, jež nalézáme jen tam, kde kritisující z nejhlubšího přesvědčení cítí se za jedno s prospěchem a pokrokem umění“. Opravdu těžko nalézti výstižnější charakteristiku jazyka a slohu Nejedlého: logická a dialektická správnost, bezprostřední vřelost podání a bezohledná opravdovost. Toť tři sloupy, na nichž je vystavěn veškeren jeho jazykový a slohový výraz stejně jako všecko jeho dílo vůbec, neboť dílo a jazyk — obsah a forma opravdu splývají v nerozlučnou jednotu.

Nejedlý píše i mluví vždycky s temperaturou vyšší než normální. Každý i sebemenší projev je prodchnut vřelostí a opravdovostí. A to se projevuje i na výběru slov. Ovšem právě na pozadí oné logické přesnosti jeví se i tato zásoba slov vřelých a nadšených úměrná k svému obsahu, jeví se prostě pravdivou, nebo jak bychom dnes řekli, je únosná. Slova jako neuvěřitelný, zářivý, úžasný jsou jistě slova vyskytující se u Nejedlého častěji než u jiných spisovatelů. Ale co je zvláště příznačné pro Nejedlého, je, že mu tato slova často nepostačují a že, aby jejich vřelost stupňoval, velmi rád k nim přidává na př. slovo přímo (uvedeme alespoň některé příklady): přímo úžasná moc, úspěch přímo úžasný, vidí to v zářivém, přímo nádherném osvětlení, přímo zářivý vzor, přímo neuvěřitelná tupost (tedy také ve smyslu opačném, nejen z nadšení, ale i z rozhorlení, hněvu). Příslovce přímo má Nejedlý i jinak ve velké oblibě: i přímo učí nás dějiny mnoho, postavení (duchovenstva) přímo vyrostlo z oné smutné doby národa.

S touto vyšší temperaturou souvisí patrně jiná osobitá vlastnost slohu Nejedlého. Jde o zvláštní užití příslovcí ať místa, času, příčiny nebo způsobu. Dosahuje se tím podivuhodné pohyblivosti, rušnosti a životnosti. Jsou to hlavně tato příslovce, která se těší oblibě Nejedlého: zase, potom, tu, již, zde. Jistě že tu stálým určováním vedlejších okolností hlavních dějů nebo stavů dosahuje sloh také zpřesňování myšlenky, ale soudím, že hlavní slohový účinek je dojem pohybu, ruchu, života. Uvedeme příklady: hořelo, [6]doutnalo i zase plápolalo, proti dnešním zase představitelům revoluce, k prvnímu velkému již výbuchu revoluce, což byla již úplná vzpoura zde i proti světské moci.

Příslovce zase nemá u Nejedlého vždy význam časový, nýbrž často též opositivní, na př. »i v tom zase udával tón sám otec, a tak byl to (O. Hostinský) zjev zase jiný než Goll a Masaryk«. Někdy jsou tato oživující příslovce zajímavá slovosledem, který i jinak je typický pro Nejedlého a který dodává celé větě zvláštní melodii. Vkládají se totiž mezi jméno a přívlastek. O tom později na svém místě více. Zde několik příkladů: Viděli jsme to již v minulém svazku na každém jeho tu takřka v té době kroku, zvedá se nový zase odpor, nositelem všeho tu církevního i jiného, a to nebyly jediné tehdy tu pohromy, pod vlivem oné zde vlastenecké ideologie katolické atd. Podobně bývá často využito příslovce i jen s významem silně stupňujícím: Co to proto stálo času, co zbytečně vymrhané námahy, než takový hospodář i jen vzdělal tyto své pozemky, aby i jen zoral toto své pole.

Snad sem také patří zvláštnost opravdu nápadně častá a taktéž jasně prozrazující původství Nejedlého. Je to příslovce docela ve spojení docela jinak, docela něco jiného a pod. Ovšem samo o sobě jsou to slova zcela běžná a jen časté užití je tu příznačné. Uvedu několik málo příkladů: Takový byl tento nový tehdy odborník. Zjev zajisté zcela jiný a nový; i v tom (obecném dnešním zájmu o žně) je to docela jiný lepší — protože lidový — svět proti starému úzkozájmovému světu; jen jedno se mi zdálo naprosto jasné: že bude (příští život) docela ze základu jiný atd.

Je sotva náhoda, že toto slovní spojení je tak časté ve spisech Nejedlého. Není těžko uhodnout, že tu běží o základní revoluční rys jeho povahy. Při každé změně vidí už zárodky nové změny, při všem mnohem dříve než ostatní si uvědomuje novost všeho dění a ustavičnou změnu.

Přese všechnu vřelost, pohyblivost a rušnost, které zabarvují slovní zásobu Nejedlého, jde přece u něho jen o slovník v podstatě prozaický. Je to docela přirozené, uvážíme-li, že veškerá tvůrčí činnost slovesná Nejedlého náleží oblasti naukové.

To však neznamená, že v jeho spisech nejsou básnické obraty, metafory, synekdochy a j. Zde jen několik příkladů:

O osvícených lidech za absolutismu v 50. letech minulého století praví, že jsou jiskry v popelu, o romantismu V. Nováka, že nesešedivěl prachem školních lavic, o některých učebnicích, že jsou beze vší šťávy, myšlenkové i dějové; o Společnosti národů řekne, že není divu, že usýchá, když se valí bohatý proud konkretního života národního, o ideji revoluce zase, že plápolala čistě a vysoko, [7]o Marxovi, že jest dnes kotvou, jež pevně připoutává loď sociální demokracie, aby nebyla ve vlnobití doby rozbita. Příklad pěkné synekdochy jsem zachytil v rozhlasové přednášce ze dne 6. VII. 1952: po jednom mučedníku přihlásilo se deset, sto jiných.

I poetická přirovnání, ať básnicky vzletná, či lidově jadrná, se najdou. Hudbu Vít. Nováka přirovnává ke směle vzhůru trčícímu dómu středověku — omlouvá se, že prý nerad užívá přirovnání z jiných umění. Jiný příklad, z oblasti politické, zabarvený poněkud humoristicky: (vedení českoslov. strany soc. uhodilo na struny), jež ve všech srdcích starých národních dělníků jistě zazvučely jako nejlíbeznější hudba. O marxismu praví, že byl Leninovi krví jeho krve, mozkem jeho mozku, srdcem jeho srdce. Jedno přirovnání veselé, muzikantsky lidové nám zachoval ochotník v publikaci Soudruh, vydané k šedesátým narozeninám Nejedlého. Na schůzi, kde bylo také buržoasní obecenstvo, zpívala se Internacionála, prof. Nejedlý vzdal poctu povstáním se svého místa a měšťáci rozpačitě vstávali po něm. Onen ochotník to Nejedlému vypravoval, jak se mu to líbilo, a Nejedlý řekl: „To se jim musí dát áčko!“

Výrazů humoristicky zabarvených je ve spisech Nejedlého vzhledem k vážnosti obsahu nemnoho. V statích z politického života se však najde dosti satirických šlehů, tepajících současné zlořády, dosti vtipné ironie, ale i tu cítíme vždy vážné pozadí. Není to samoúčelný humor, ironie je naplněna spíše hněvem než sžíravostí. O národní demokracii se na př. praví, že neznala větší moudrosti, než kostelničit v chrámu sv. Karla Kramáře; straně národně sociální se vytýká, že krmí utiskované lidi povídáním o státotvornosti, o zakládání nových stran se praví, že odejdou (nespokojenci) z jedné hospody, kde sídlí strana mateřská, a usídlí se v jiné hospodě, kde se zařídí pro sebe, dr. Kramářovi bude jedinou odměnou pochvala zfanatisovaných žen obého pohlaví, antisemitismus je nazván ošklivým svou bezpohlavností, ale za to výnosným temnotou svých nálad, na schůzích se hřímalo o postupujících batalionech dělnictva, o svedení strašné bitvy s kapitalismem, ale běda, kdyby se schůze protáhla přes hodinu určenou k obědu. Ubohost fašistů se ukazuje tím, že pravice národně dělnická by dělala fašismus mnohem líp. To by zase jednou u nás vlály prapory, jásavá píseň by zněla z tisíců hrdel československých k nebesům. Ovšem ale jen potud, pokud by na to nepadl studený déšť velkých dějů strašlivě nevýnosné historie. Vtipný je paradox o revoluci, kterou nedovedeme dělat, a proto je u nás nepořádek. A konečně v nedávné relaci Na okraj dne jsme slyšeli vtipné vystižení rozdílu mezi Husem a Janem Nepomuckým: Hus zemřel, že [8]hlásal pravdu, Jan Nepomucký se dal raději utopit, než by řekl pravdu.

Cizí slova a odborné termíny jsou v jazyce Nejedlého zastoupeny měrou normální, ač naprosto nelze říci, že by se jim vyhýbal. Užívá jich ovšem se zřetelem na čtenářstvo neb posluchačstvo a také podle věcného obsahu. V odborné literatuře hudební nelze se obejít bez dosti značného počtu cizích slov, ale ta jsou hudební čtenářské obci běžná. Totéž platí i o literatuře historické a politické. Dnešní průměrný čtenář zná mnohem více cizích slov než čtenář dřívější. Naučil se jim čtením novin, posloucháním rozhlasu, na schůzích a jinde. Ani jemu nečiní tedy porozumění běžným cizím slovům zvláštních potíží. V celé řadě spisů, jež jsem prohlédl, nalezl jsem pouze tato méně běžná slova: apostasie, lektura velmi poučná, mravní fluidum, aplikovati vývody, latentní krise, reforma zdiskreditována, talmi-socialismus, asortiment, defaitismus. — Většinu těchto slov lze snadno pochopit ze souvislosti a některá, jako apostasie, jsou ve spisech určených odbornému čtenářstvu. V Soudruhu čteme vtipné užití slova nóbl, které je ostatně s jistým obyčejně hanlivým zabarvením obecně známé. Tam cituje dělník tento výrok Nejedlého: Opravdu a v nejlepším smyslu „nóbl“ dovede být jen stará rodová šlechta a proletariát.

Až dosud jsme viděli, že Nejedlý se vlastně nijak nestará o to, aby byl „lidový“, a přece víme, že snad nejlépe ze všech spisovatelů ví, co je to lid a lidovost a že ve svém způsobu psaní opravdu také lidový jest. Nejlepším důkazem toho je, že je lidu, zejména dělnickému plně srozumitelný. Je známo, že se jeden z jeho dělnických posluchačů vyjádřil takto: „Nechtěli jsme věřit, že jste profesor, protože kdybyste byl profesor, tedy bychom vám nerozuměli“. Tajemství tohoto dorozumění není v jednotlivých tvarech nebo slovech, nýbrž v celém duchu všech jazykových projevů. Dělníci rozumějí Nejedlému, protože Nejedlý rozumí jim.

Uveďme alespoň několik příkladů lidovosti Nejedlého v zásobě slovní: Myslí sekretariát, že ti lidé jsou tak na hlavu padlí, aby tohleto jim nebylo trochu k smíchu a trochu k vzteku, že je výkonný výbor pokládá za takové hlupáky? Já aspoň slyšel kritiky, které by si výkonný výbor za rámeček nedal; oportunismus jsou čachry, mlátila prázdnou slámu, držela-li československá strana sociální tak dlouho pohromadě, posílají do horoucích pekel, mění se v chytráky, z toho nikdo nemůže být moudrý, to je známá píseň.

Mnohé výrazy, nejsou-li zrovna lidové, jsou alespoň hovorové a všem dobře srozumitelné. O poměrech ve straně národně demokratické praví: To jest ten obchod, který již naprosto není docela čistý a nezištný, třebas jeho artiklem jest skutečná čistota [9]dr. Kramáře; dělá politiku za zavřenými dveřmi, náladová kozačina, klerikální žargon, pokrokoví bouřliváčci a j.

Dialektických výrazů Nejedlý neužívá. Nebojí se utvořit slovo hodně neobvyklé nebo i docela nové, a přece je pěkně srozumitelné: na kostelno (je obarvena hudba Ant. Dvořáka), nabarvují svou řeč na pokrokářsko. Tento způsob tvoření se mu jistě líbil; užil ho v Dějinách o Beckovském: nic než do nenávistna a pověrečna přepsaný Hájek. O manifestacích sokolských praví, že se staly plochým slavnosťováním bez hlubšího významu, Dr Kramář svou positivní politiku zparlamentárněl a zvídenštil. Zato novější výrazy rychle se rozšiřující došly u něho jen skrovného zalíbení; našel jsem jen přínos a klad.

Jak si byl Nejedlý vědom, že lidu rozumí, je patrno z toho, co praví o dr. Kramářovi: Kramář nikdy vůdcem národa nebyl, není a nebude, protože živému lidovému duchu národa nikdy nerozuměl.

Úhrnem jsme tedy poznali, že vedle věcné přesnosti vyniká slovní zásoba Nejedlého vřelostí, opravdovostí a rušností i pohyblivostí. Jsou však i hojně zastoupeny výrazy básnické a také humoru a ironii Nejedlého náleží vynikající podíl. Cizí slova jsou v míře nejnutnější, ale nelze říci, že by je Nejedlý zamítal. Srozumitelnosti a lidovosti dosahuje Nejedlý lidovými a hovorovými obraty. Dialektismů neužívá. Dovede vytvořit i slova nová, ale přes svou neobvyklost jsou tato slova dobře srozumitelná. Novějších slov módních užívá zřídka.

Přistupujeme nyní k stručné charakteristice větné stavby ve spisech Nejedlého.

Věta jest ve století 19. podrobena vývoji, který záleží v ponenáhlém osvobozování od latinské věty humanistické a v stálém přibližování k typu mluvenému a hovorovému. V beletrii se tento vývoj uskutečňoval mnohem rychleji než v prose naukové. Ještě někteří učitelé Zd. Nejedlého, jako O. Hostinský, v psaném jazyce značně podléhají typu humanistickému, na hony vzdálenému od řeči mluvené, hovorové. Za to Goll v té věci byl již pokrokovější. Jeho věty jsou už moderní, blízké řeči mluvené, bývají kratší a sloveso už není zpravidla závěrem větné intonace.

Nejedlý šel však ve tvoření krátkých vět ještě mnohem dále. V Leninu píše: A béře to (Lenin Marxova slova De te fabula narratur) opravdu jako: o sobě. I zcela osobně. A přijímá to. Jako poučení i více: jako historický příkaz. Nebo tamže: Proletariát bude musit proto svést velký boj. Proto musí napnout všechny síly. I také sebrat všechny síly. Trochu dále: A to další vůbec už jakoby nové poslání o tom, co třeba dělat. Že revoluce nové doby musí být prole[10]tářská, že nemůže být jiná. Revoluce průmyslového proletariátu. A z toho i co třeba dělat. Že burcovat proletariát, uvědomovat jej, aby věděl, co jest a co bude. V Husovi píše: Čtěme proto a učme se! Je zde mnoho, čemu se učit.

Všimněme si, že z těchto krátkých vět lze spojením vytvořit někdy dosti složitá souvětí. Tento způsob, obvyklý ostatně i u jiných dnešních spisovatelů, hlavně politických, je u Nejedlého velmi bohatě zastoupen. Věty začínající s ač, takže, v němž, čemuž jsou u Nejedlého dosti hojné — ovšem hlavní věta k nim náležící je před nimi a uzavřena tečkou. Někdy tak vznikají jednočlenné věty, jejichž smyslem je nejen zvýšená rušnost, nýbrž i snazší vnímatelnost. Na př. August Seydler. Třetí, a nic ne menší, ne-li ještě větší zjev. Duše také něžná jako Hostinský, ale zcela jinak. Nebo: Mladý, svěží, krásný, při tom sršící nápady (o Pekařovi), a prudce bušící, tehdy, kdy moderní generace nastupovala proti starým. Mluvnost těchto vět vynikne hlavně u těchto příkladů: Člen těchto řádů nesměl mít vůbec žádný majetek, ani nejmenší ne; ale ovšem nikoli, aby se to (chudoba) stalo zákonem církve. To naprosto nikoli. Jiný typ vět jest u Nejedlého ten, že dodatková věta přináší jen adjektivní určení jména ve větě předešlé: Novák, však jest ještě mlád, má celou budoucnost před sebou. Nepochybuji, že tu nejkrásnější uměleckou budoucnost. Jindy se věta vsouvá: Sociální demokracie u nás není, a dnes zvláště není, jen politická strana jako kterákoli jiná.

Zde můžeme také uvést velmi osobitý způsob vět záporných, vyznačujících se oddělením záporové partikule od slovesa, odchylným slovosledem a důrazem na ne. Na př. ne Hájkovou vinou bylo, že jeho fantasiemi dali se svésti i někteří naši historikové. Ne však jen pro sebe sbíral Palacký takto materiál. Ne on jen měl dávat národu, co potřeboval. Ne geografické podmínky jsou vedoucí silou v dějinách národů atd. Tento způsob je do té míry příznačný pro sloh Nejedlého, že můžeme s velkou pravděpodobností určit autorství jeho i podle nepatrného úryvku z jeho stati. Připomíná poněkud způsob ruský, ač ne úplně: ně v tom dělo a pod.

Rozumí se, že s těmito odchylkami od pořádku slov mění se i originálním způsobem intonační linie věty. Tak ve větě ne o to jen jde je důrazový i výškový vrchol na partikuli ne, pak melodie klesá a na samém konci se nepatrně zvedá. S důrazovou intonací také souvisí t. zv. subjektivní pořad aktuálního členění, dost častý u Nejedlého. Postupuje totiž od nového, neznámého k známému, a ne jak tomu bývá obyčejně, od známého k neznámému.

Některé příklady: Veliké je tudíž Tomkovo historické dílo. Jen o jméno byl prý mezi rodiči malý spor. — S jakým tedy přímo na[11]pětím, ale přitom i s takovou radostnou jistotou čekali rodiče příští budoucího svého syna. — Jest zvláštní opravdu ten náš veřejný život! Vzpomínáme si, jak Jos. Zubatý v svém článku „Nezanedbávejte důrazového slovosledu“ (Naše řeč 16, 1932, 1n.) doporučoval tento způsob, který jest u Nejedlého docela běžný.

Oživování slohu větami zvolacími i tázacími je také oblíbeným slohovým prostředkem Zdeňka Nejedlého. V studii o Jiráskovi praví: Co jest totiž karakter? Jistě především důslednost, že se dnes rozhoduji podle toho, co jsem činil a jak jsem smýšlel včera. — Tento způsob není ojedinělý a připomíná poněkud obecně známé otázky a odpovědi J. V. Stalina.

Trochu jiné jsou řečnické otázky nebo věty zvolací, plné vzrušení, jako tato: Co může být pro upřímného stoupence jakékoli ideje krásnějšího, než dočkati se chvíle, kdy může říci: teď se naplnila doba, teď přišel náš čas, teď nebo nikdy! … Jak by tedy pravý stoupenec ideje neplál dnes zrovna touhou, aby teď ta jeho idea zářila nejjasněji a nejsilněji, nezkalena ničím, co by její sílu mohlo zakaliti.

Všimněme si opravdového zanícení, které se u Nejedlého dostavuje zpravidla, jde-li o vítězství socialismu.

Pro jednoduchou větu je dost příznačný obyčej Nejedlého vynechávat sponové sloveso po zájmenném podmětě: my v r. 1945 tuto otázku nepochopili, já mínil svůj podnět k diskusi vážně, my dobře věděli a j. I tento způsob, který je v češtině ne příliš častý, připomíná ruský způsob vět s neslovesným přísudkem.

Řekli-li jsme, že Nejedlý miluje krátké věty, neznamená to, že se v jeho spisech nenajdou příklady vět dlouhých a souvětí složitých. Některé příklady: z těchto hrozných útrap lidstva, válečných i poválečných, vzejde nové lidstvo, a to bude již tím lepší, že si v něm lidé budou o mnoho ještě bližší, než tomu bylo před válkou, a tak z nenávisti vzkvete přece jenom zase čistý květ lásky člověka k člověku; to je komunistům jasné, že jednotná fronta dělníků, i když bude rozšířena o rolnictvo, musí býti rudá, to jest třídně dělnická, má-li míti nějakou cenu, a nikoli rudozelená.

Ani smysl pro symetrii větné stavby, jak ji zná klasická latina a doba humanistická, není Nejedlému cizí. Uvedeme několik příkladů. Ve spise O lidovou republiku praví: Ne ti, kteří bídu zavinili a nyní ještě ji stále udržují a zvyšují, mohou pomoci, nýbrž ti, kteří by dovedli tyto původce bídy zničiti tak asi zní stručně vyjádřena filosofie dnešních lidových vrstev. — Ještě složitější, ale přitom úplně jasné je toto souvětí (perioda): A jako praví pokrokoví lidé nespouštíme ovšem se zřetele fakt, že zatím co u nás nejen konservativci, ale i frondeuři stran socialistických vynakládají všechnu svou energii k boji proti radikalismu socialistickému, roste [12]na druhé straně úžasně síla reakce, dokonce i v její nejhorší klerikální podobě, a proto se snažíme udržeti linii národního odporu především proti těmto nejrozhodnějším a nejnebezpečnějším nepřátelům všeho pokroku a tudíž i naší pokrokové republiky. Charakteristická je záliba Nejedlého v souvětí slučovacím se spojkou i, jíž někdy v souvětí začíná. Toto i mívá význam také stupňovací i výsledný.

Ještě alespoň dva příklady pro kratší souvětí, ale příznačné souměrností a také pěkným obsahem: Naši pokrokáři však nepřiznávajíce si, že jsou konservativci, nejdou touto cestou, nýbrž chtějíce vypadati jinak než jsou, mluví jinak, než co chtějí; nekapitulovali jsme (1938), protože jsme byli malí, ale protože jsme kapitulovali, stali jsme se malými.

Tyto složité útvary větné však naprosto nevyznívají staromódně; naopak jsou, jak se zdá, novým výrazem moderní doby, doby socialismu positivního, budovatelského. Alespoň můžeme podobné složité útvary čísti u našich politických spisovatelů, jako Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého.

Úhrnem možno říci o větě Nejedlého toto: Libuje si ve větách krátkých, často i jednočlenných. Věty jsou stavěny normálně mluvnicky i významově, ale velmi často se vyskytuje pořádek opačný s významovým jádrem v čele. S tím souvisí i zvláštní intonační linie, která se projevuje nejvýrazněji ve větách záporných. Živosti a srozumitelnosti se dosahuje nejen krátkostí vět a jejich jednočlenností, nýbrž i častým užíváním vět zvolacích a tázacích. Věty se k sobě řadí často bez zvláštních spojek, jako dodatky nebo vsuvky. Delší, ba dlouhé věty, ano i obšírné periody, někdy s klasickou souměrností, jsou vzácné a objevují se hlavně v situacích obsahem zvláště vážných. —

Všimneme-li si shora uvedeného spojení věcnosti a smyslu kritického, jdoucího až ke střízlivosti, s neobyčejnou živostí a vřelostí slohovou, vidíme, že u Nejedlého opravdu v míře větší snad než u kohokoliv jiného se snoubí povaha vědecká s povahou uměleckou. O této umělecké stránce slovesného díla Nejedlého svědčí také neobyčejná schopnost vytvářet životné portréty osob nejrozmanitějšího věku, povolání i nejrůznějších dob. Jen v dílech o Smetanovi a o T. G. Masarykovi jsou celé desítky podobizen lidí jinak zcela neznámých, ale také lidí obecně známých, jako je Gebauer, Jos. Durdík, Jan Palacký a jiní. Kde můžeme kontrolovat, tam zjišťujeme věrné postižení popisované osoby.

Vysoce uměleckou hodnotu mají také líčení života rozličných míst v minulosti, jako byla Praha, Litomyšl, Jindřichův Hradec, Růžkovy Lhotice a j., kde snesl Nejedlý tolik podrobností kon[13]kretních, a prodchnuv je zvláštním teplem, vytvořil obrázky zářící plným jasem života a pravdy. A to ještě nemluvíme o obrazech a obrázcích rodinného života i veřejných rozličných slavností (na př. trh v Jindřichově Hradci v 2. a 3. svazku Smetany nebo živé líčení pražských představení divadelních, koncertních, kouzelnických i cirkusových v Praze kolem 1840, podrobné a živé vylíčení požárů Litomyšle 1775 a 3. září 1814 o půl osmé večer a j. a j.), jež vykouzlil Nejedlý často z nejnepatrnějších poznámek časopiseckých nebo soukromých zpráv ústních a jež při veškeré snaze po vědecké přesnosti jsou oživovány obrazotvorností, s jakou se obyčejně shledáváme jen u slovesných umělců. V tomto smyslu lze opravdu bez zvláštní nadsázky říci, že Nejedlý byl stejně básníkem jako historikem.

Charakteristikou mluvnice, zásoby slovní i stavby větné je popsán jazyk i sloh spisů Nejedlého, třebaže jen v hrubých obrysech.

Zbývá nám, chceme-li vylíčit všechny vztahy Zdeňka Nejedlého k českému jazyku, odpovědět na otázku, jaké byly jeho názory na jazyk. Jistě lze říci, že Nejedlý nikdy nepokládal jazyk za samoúčelný. Záleželo mu vždycky především na obsahu, na myšlence a jazyk mu byl pomocným nástrojem, prostředkem k vyjádření tohoto obsahu. Přesto byl si dobře vědom významu jazykové formy, jak o tom pěkně píše v článku „Ideové směrnice naší národní kultury“. Ukazuje tam, jak Mácha a Vrchlický obohatili český jazyk o nové výrazy a píše: Nejsme tak jednostranní, abychom nedocenili i takto „čisté“ umění, jako jsme ocenili i „čistou“ vědu. Ale ovšem ani tu nevidíme v tom konec, cíl kultury, nýbrž prostředek, jenž nám má pomoci vytvářet ještě lépe a účinněji život, skutečnost. — Tedy ani pro jazyk básnický neuznává Nejedlý samoúčelnost, tím méně ovšem pro prózu a naukovou prózu.

Je to ostatně plně ve shodě s názory Nejedlého na význam zvuku v hudbě. Je obecně známo, a není to snad ani třeba zvlášť dokládat, že Nejedlý bojoval v hudbě vždy za obsažnost hudby a proti pouhému zvukovému, samoúčelnému hračkářství. Všechny jeho boje za Smetanu, Fibicha, Foerstera, Ostrčila a jiné jsou řízeny touto ústřední myšlenkou, že za zvukem má být obsah, život, skutečnost.

Stopu téhož názoru na jednotu jazyka a myšlení můžeme vidět i v tom, jak Nejedlý velmi často nejen akcentuje, ale i požaduje u posuzovaných skladatelů českost, češství. Českostí rozumí jistě také jazyk, ale jde mu při tom o vše, co s tím nerozlučně souvisí, o národní povahu, jejímž základem je vždy lidskost a konec konců socialismus. Dokazuje českost u Fibicha, jemuž byla upírána, a ovšem u Smetany. I v soustrastném dopise vdově po F. Šrámkovi [14]výslovně připomíná jeho českost (Rudé právo 3. 7. 1952). Když v boji o Lidový dům v prosinci 1920 tekla dělnická krev, ptá se Nejedlý rozhořčeně: Jaký to divný obraz v naší české republice? V české tradici přece bylo takové otázky řešiti po lidsku, prostě s pochopením lidské duše. Nebylo právě v této věci na místě držeti se této české methody? Stále vidíme, že jazyk není Nejedlému jen jazyk, nýbrž souhrn všech národních i historických skutečností, které se v jazyce obrážejí.

Že Nejedlý viděl jasně tuto souvislost jazyka se vším historickým děním, je patrné z výroku ve Sporu o smyslu českých dějin, že jazyk je velká moc sociální. Ve spisku Hus a naše doba s velkým důrazem a ovšem také souhlasem chválí Husovu pečlivost o jazyk a vidí správně, jak i Hus s péčí o jazyk nerozlučně spojoval zájem národní.

S uznáváním hodnoty jazyka úzce souvisí názor Nejedlého o důležitosti jazykozpytu. V Dějinách ukazuje na národní význam dějepisectví a připojuje: Jen studium českého jazyka se mu v tom kdysi přibližovalo, jako též věda o velkém národním pokladu, teď zanedbaném, kdysi kvetoucím. Úkol jazykozpytu vyjádřil velmi originálně v článku „Škůdci českého jazyka“, v němž horlí proti brusičství korektorů v některých nakladatelstvích (nazývaje je „jazykovými pulbíry“): A ve vědě je jazykozpytec k tomu, aby odhaloval nové a nové prameny jazyka, a ne zasypával dosavadní, aby se přes ně jazyk nedostal dále (Var 1948).

Pro pochopení názorů Nejedlého na jazyk český je dále důležité jeho oceňování lidovosti jazyka spisovného. To znamená, že jazyk není exklusivním majetkem vrstvy inteligentů, nýbrž že má sloužit všemu národu, zejména lidu, a to v dnešní době je totéž jako sloužit socialismu. Už u Husa chválí Nejedlý jazyk lidový.

Také v článku „Škůdci českého jazyka“ praví, že jeho nedělní projevy v rozhlase jsou oblíbeny pro svou řeč, na rozdíl od jiných živou, rozmanitou a lidu přístupnou. Pro závažnost a výstižnost ocitujeme si celé ono krásné místo: Tyto projevy, smím snad říci bez nadsázky, dnes už hluboce pronikly do našeho lidu. Poslouchají se, jak se v lidu říká, jako „nedělní kázání“. A to snad mohu říci, že jsou rády s oblibou poslouchány. A nejen pro svůj obsah, i pro svou formu, pro svou řeč, na rozdíl od jiných živou, rozmanitou a lidu přístupnou, jak vůbec se posuzují moje projevy i na schůzích a jinde.

Pojem lidovosti nejlépe, třebas negativně, je osvětlen v poznámce Nejedlého o slohu Palackého: I styl konečně Palackého, přes všechnu někdy až úchvatnou monumentalitu a ryzost řeči přímo nedostižnou, zní dnešnímu čtenáři již příliš archaicky, aby to necítil jako cosi [15]ne-li cizího, tedy aspoň jemu vzdáleného. Jak je vidět, Nejedlý usiloval především o to, aby byl srozumitelný lidu. Prostředky, jimiž toho dosahoval, jsme se pokusili vypsati v této stati.

Ve všem, co jsme napsali o slohu Nejedlého, jazyce i názorech jeho na jazyk vidíme vzácnou jednotu theorie a praxe. Ani v theorii ani v praxi není mu jazyk samoúčelným souborem znaků, který snad jen vzdáleně a nahodile, podle nějaké konvence, souvisí s životem a skutečností. Jazyk je s touto skutečností nerozlučně spojen, z ní vychází a na ni působí. Jazyk je zbraň, kterou Zdeněk Nejedlý bojuje za lepší budoucnost lidstva, za socialismus.

(Článek tento v rozsáhlejší podobě a s hojnějšími doklady i citacemi vychází ve sborníku „Zdeňku Nejedlému — Československá akademie věd.“)

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 1-2, s. 1-15

Předchozí Rý: Fysický — fysikální

Následující Alois Jedlička: Akademik Bohuslav Havránek šedesátiletý

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1