Kvido Hodura sedmdesátiletý

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

-

Mezi českými jazykozpytci a mezi universitními učiteli českého jazyka je letošní sedmdesátník prof. Dr Kvido Hodura osobností i vědecky výraznou a svéráznou, i lidsky opravdovou a ušlechtilou. Je svérázný jak svým dílem, které se neprojevilo v objemných svazcích soustavných děl, nýbrž spíše v bystrých a podnětných úvahách a postřezích, tak i cestou, po níž ve svém vývoji šel, a poměrem k předmětu svého vědeckého bádání. Pro Hoduru není jazyk pouhou formou, není to isolovaná soustava hlásek a tvarů, nýbrž je to něco, co je pevně spjato s životem jedince a společnosti.

Ne náhodou je na prahu jeho vědecké dráhy popis a rozbor mluvy rodného kraje litomyšlského (narodil se v Litomyšli 2. února 1879), vydaný knižně s názvem Nářečí litomyšlské (1904). K této práci lákala Hoduru jeho příslušnost litomyšlská, tedy zdravý lokální patriotismus a smysl pro regionalismus, jakož i poznání typičnosti litomyšlského nářečí. Knižní vydání předcházela ukázka rozboru ve Věstníku okresu litomyšlského (1899), jejíž uveřejnění přineslo autorovi jednu zkušenost dialektologů: nespokojenost příslušníků nářečí; obyvatelé obce Trstěnice (Střenice) cítili se dotčeni Hodurovým konstatováním jejich výrazného nářečního jevu (ztráta jotace po retnicích — odtud název „petáci“) a chystali mladému dialektologovi při jeho návštěvě přijetí ne právě vlídné. Dali se však nakonec přesvědčit, že se za jev tak výrazný a v českých nářečích tak vzácný nemusejí stydět, že jeho vytčení není pohanou, nýbrž spíše vyznamenáním pro obyvatele obce.

Ve své práci podává Hodura popis hláskového i tvarového nářečního stavu, ale těžiště rozboru vidí v slovníku a skladbě. Říká sám: „Poznal jsem, že k poznání lidového typu podává frazeologie a syntax materiál daleko významnější než fonetika.“ Filolog se tu spojuje s folkloristou, který se v Hodurovi projevil už předtím, kdy byl spoluautorem bibliografie v Národopisném věstníku (1897, 1898). Závažnost rozboru slovníku, skladby a frazeologie tane Hodurovi na mysli stále: vytýká nedostatečný zřetel k nim v referátě o Kotíkově „Řeči lidu na Novopacku a Hořicku“ (Listy filol. 10, 1913, 49—54) a sám ještě po letech připojuje k své práci Hrst slovníkového materiálu z Litomyšlska (Hujerův sborník v Listech filol. 67, 1940, 297—284). Jako dialektolog Litomyšlska uplatnil se Hodura také ve sborníkové studii Nářečí v Jiráskově Vojnarce a Otci (ve sborníku Alois Jirásek, 1921, str. 362n.), kde průkopnicky ukazuje, jak bylo nářečí využito k účelům uměleckým.

Zřetel k slovníku a frazeologii i v práci dialektologické jako by už na samém počátku předurčoval Hoduru k činnosti jiné, slovnikářské, [51]která, byť téměř anonymní, je jeho dílem životním. Od r. 1920 byl členem kanceláře Slovníku jazyka českého a r. 1929 převzal po předčasné smrti Ertlově její vedení a věnoval rodícímu se dílu, Příručnímu slovníku jazyku českého, své zkušenosti a síly vědecké i životní a dal pak za pomoci ostatních členů redakční kanceláře tomuto Příručnímu slovníku, který začal od r. 1935 v sešitech vycházet, pevné základy a formu. Do kanceláře Slovníku přišel Hodura z prostředí školského, ze žižkovské reálky, kde zakotvil po předchozím krátkém působení na reálce malostranské (1902—1903) a po delším pobytu náchodském (1903—1908). Sborovna žižkovské reálky byla tehdy zásluhou ředitele, filologa Fr. Bílého, prostředím badatelsky tvůrčím: sešli se tam většinou pokrokoví žáci a stoupenci Masarykovi, učitelé i veřejnou svou činností tak významní jako Albert Pražák, Jindřich Vodák, bohemista František Ryšánek, lidovýchovný pracovník František Kocourek a mnozí jiní.[1] Přinesl-li Žižkov Hodurovi cenné zkušenosti pedagogické, podnítil-li jeho smysl pro sociální skutečnost a sociální poměry žákovské a rozvil-li jeho všestranné zájmy kulturní a umělecké, připoutala ho slovníková kancelář ke konkretní práci jazykovědné a k naléhavým úkolům slovnikářským. V ovzduší plodných a podnětných debat o různých otázkách jazykových se Hodura výrazně uplatnil a ne neprávem připisuje mu B. Havránek — rovněž člen tehdejší kanceláře — značný podíl na přelomu, kterým prošlo v letech třicátých chápání a hodnocení spisovného jazyka a jeho úkolů.[2] Jako ředitel slovníkové kanceláře (od r. 1929 do r. 1939), která byla považována za ústřední pracovní středisko bohemistické, psal Hodura o historii slovníkové práce (Josef Zubatý a Slovník jazyka českého v Naší řeči 15, 1931, str. 92n.), o technické stránce sbírání přípravného materiálu (Lístkové výpisky k českému slovníku, tamže 19, 1935, str. 1n.), informoval širší veřejnost o postupu prací na slovníku (O slovník jazyka českého, rozhovor s prof. Q. Hodurou, otištěný v Listech pro umění a kritiku 2, 1934, 9—10). Zásady a význam Příručního slovníku objasňuje Hodura širší veřejnosti, zvláště učitelské, i později (Příruční slovník jazyka českého ve sborníku Čeština v životě a ve škole 1947).

Toto dvacetiletí, určované houževnatou a často vysilující prací slovnikářskou, a rovněž i chmurná léta protektorátní, kdy Hodura i po odchodu na dočasný odpočinek zůstává v pracovním i duchovním styku s kanceláří, jsou vyplněny činností mnohostrannou.

Na prahu těchto let dává Hodura výraz svému zájmu a své lásce k ruské kultuře a literatuře, hlavně realistické, překladem Gogolovy [52]Korespondence s přáteli pro Ottovu Ruskou knihovnu (1921). Pro recense o vědeckých pracích, které uveřejňuje v Naší řeči, členem jejíž redakční rady se stává r. 1932, vybírá si díla vědecky pokroková (V. Ertl, Trávníček, Mukařovský). K dílům Mukařovského jej vede také ještě studentský zájem o estetiku, pro niž ho zaujaly hlavně universitní přednášky Hostinského. Hodura po jistou dobu svých studií vlastně kolísal mezi jazykozpytem a slovesnou estetikou, k níž ho vedl také druhý jeho studijní obor — romanistika. Jako romanista strávil studijní rok 1901—02 v Paříži, kde poslouchal mimo jiné přednášky A. Meilleta, s nímž se i blíže přátelsky stýkal. Vedle recensí vědeckých prací píše Hodura pro Naši řeč také posudky a charakteristiky jazykové stránky děl beletristických, memoárových a p. (o pracích Pavly Buzkové, V. Dědiny, M. Gebauerové a j.).

S činností a prací v kanceláři Slovníku úzce souvisí činnost jazykově praktická (jazykové úpravy, revise, rady a pokyny ve věcech jazykové správnosti), která ač často neveřejná, skrytá, je činností svým dosahem záslužnou a důležitou. Hodura sám opravil takto na 300 knih. Vedle knih jsou důležitým činitelem nepřímo výchovným zvláště film a rozhlas. I s těmito institucemi Hodura ze své funkce člena a potom ředitele slovníkové kanceláře těsně spolupracoval a přispíval tak nemálo k zvyšování jejich jazykové úrovně. Od r. 1925 do r. 1940 opravoval s V. Ertlem (do r. 1929) a s Al. Získalem filmové titulky a jeho jméno, hláskově nezvyklé a přitom zvučné, stalo se mezi filmovými pracovníky základem slangových slov hodurace, hodurovat, jimiž často dodnes označují opravu, opravování filmových titulků. Hodura a rozhlas! To je další z kapitol této jubilantovy činnosti jazykově výchovné a nápravné. Pochopil smysl a dosah výchovné a popularisační činnosti rozhlasové, a tak už od r. 1936 v tehdejší krátké ranní „Jazykové poradně“ odpovídal za pomoci prof. J. Kubišty na dotazy posluchačů. A po osvobození r. 1945 šířil zájem o uvědomělou péči jazykovou v populárních rozhlasových přednáškách a projevil skutečný smysl pro rozhlasovost, jak se o něm s uznáním vyslovují rozhlasoví pracovníci. Z jeho zkušeností a za jeho pomoci vyrůstal i dnešní rozhlasový Jazykový koutek, vedený Ústavem pro jazyk český.

Hodurovy vlastní práce jazykozpytné z této doby zahrnují jednak drobnější příspěvky, zvláště etymologické s bystrými postřehy i s bohatou stránkou dokladovou, ze slovní zásoby lidové (O slově Trantárie, Mělnicko 2, 1939, 76—78, Fext, fest, Naše řeč 25, 1941, 125—126, Tantes, dantes t. 26, 1942, 71—80) nebo z oblasti místních jmen a příjmení (Zrůnek, Vyhnis, Velhartický), jednak články popularisační (O českém pravopisu, Cizí slova v češtině ve sborníku Poznání I. (2. vyd.), 1927, str. 193—201).

Navazuje pak na ně v poslední době činnost vydavatelská: k tisku [53]připravil bohatě komentované vydání staročeského Milionu Marca Pola (spolu se zeměpiscem B. Horákem), který vyjde v Památkách staré literatury české; rozbor jeho jazyka je přijat pro Věstník Královské české společnosti nauk. V Národní knihovně vyjdou péčí Hodurovou Jiráskovi Psohlavci. V této souvislosti je uvésti také Hodurův vydavatelský čin z mládí, svědčící zároveň o jeho obětavosti přátelské: r. 1911 vydal Pozůstalé spisy svého náchodského přítele Václava Freyna, jehož činnosti věnoval i několik statí časopiseckých.

Kolektivní pracoviště slovníkové i pokračující vydávání Příručního slovníku leželo Hodurovi na srdci i po odchodu na odpočinek. Po osvobození se o tuto lásku a zájem dělí působiště nové, pedagogická fakulta Karlovy university, na níž Hodura od jejího počátku přednáší a r. 1947 se stává řádným profesorem pro jazyk český. Myšlenku pedagogické fakulty, jak ji v život vtěloval ministr Zdeněk Nejedlý a její první děkan, prof. Dr O. Chlup, přijal Hodura s opravdovostí sobě vlastní za svou. Fakultě, vyrůstající v počátečních obtížích, je opravdu na prospěch, že jí Hodura dává do služeb své znalosti odborné, své schopnosti učitelské i svůj ušlechtilý charakter lidský. Hodura sám tu mohl navázat na svůj starší zájem o jazykovou pedagogiku, jak se projevil v jeho recensích ve Střední škole (zvláště je třeba upozornit na jeho posudky průkopnických učebnic jazykových od Havránka-Kopeckého-Starého-Získala, kde se souhlasem vítá synchronní rozdělení českého slovesa a podstatných jmen). Nově k němu přistoupila publicistická účast na Zprávách pro češtináře, vyd. zšr v Praze (Více slovníku! Zprávy pro češtináře II, 1947, str. 4n.). Jeho dílem je také organisace a studijní plán jazykového češtinářského studia na pedagogické fakultě. Poznání vlastní mluvnické soustavy jazyka se tu rozšiřuje vzhledem k školským i veřejným potřebám budoucích učitelů o úseky pomezní: lexikologii, sloh, jazykovou správnost, dialektologii. A znovu se tu — a právě na pedagogické fakultě, mající nejen učit, ale hlavně také vychovávat — uplatňuje lidská osobnost Hodurova: jako při studiu nářečí hledal za jazykovým výrazem člověka, lidový typ, tak i při odborné výchově svých posluchačů vidí před sebou člověka, budoucího vychovatele nové společnosti socialistické.

Hodura byl a stále je bystrým pozorovatelem a podnětným součinitelem všeho dění jazykového i kulturního. Nikdy neustrnul, nýbrž vždy přijímal a sám promýšlel výtěžky nového vědeckého poznání. Na svých učitelích a vrstevnících, jimž věnoval črty vzpomínkové i hodnotící (Mé vzpomínky na Jana Gebauera, Naše řeč 27, 1943, 32—36, 49—56, Václav Ertl, Naše řeč 33, 1949, 47—49, Josef Zubatý, předneseno v Čsl. rozhlase 1947), odkrýval právě tyto prvky vývojově kladné. Od mládí druh a přítel ministra Zdeňka Nejedlého, dovedl i k jeho charakteristice přispět několika sborníkovými i novinářskými články: ukázal na málo [54]známý rys Zdeňka Nejedlého, jako českého a slovanského filologa (sbor. O Zdeňku Nejedlém, Stati a projevy k jeho sedmdesátinám, Praha 1948, 208—212), probral už před deseti lety jeho zanícený vztah k Aloisu Jiráskovi (sbor. O Zdeňku Nejedlém, Stati a projevy k jeho šedesátinám, Praha 1938, 180—196) a konečně lidsky zavzpomínal na mládí Zdeňka Nejedlého (ve sbor. Padesát let Zdeňka Nejedlého, Praha 1928 a v Rudém právu 1948).

Hodurův lidský portrét by nebyl dokreslen bez dotčení jeho zájmů uměleckých: vedle zaníceného vztahu k hudbě (Hodura se tu uplatnil i činně, hrával v Orchestrálním sdružení) projevuje živý zájem o malířství (přátelství s malířem Viktorem Strettim). K dokreslení vědecké charakteristiky dodejme ještě členství v komisích České akademie věd a umění (lexikografické a místopisné) a v Královské české společnosti nauk.

Sedmdesátka zastihuje Hoduru v činnosti mnohostranné. Přejeme jubilantovi mnoho zdaru a úspěchů v další činnosti učitelské i odborné.

---

[1] Srov. vzpomínkovou črtu Alberta Pražáka Na Žižkově 1909—1914 ve sborníku Padesát let reálky na Žižkově, Praha 1947.

[2] Quido Hodura šedesátníkem, Lidové noviny 1939 (2. 2.).

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 3-4, s. 50-54

Předchozí Kvido Hodura: Václav Ertl

Následující František Daneš: Nominativ jmenovací (Několik poznámek)