Časopis Naše řeč
en cz

Běloves

Kvido Hodura

[Články]

(pdf)

-

Lázně Běloves u Náchoda, ležící v údolí řeky Metuje, v samé blízkosti státních hranic, mají jméno svým původem i osudem dosti zajímavé. Na první pohled se zdá, že Běloves je jméno složené z přídavného jména bílý a podstatného jména ves, že je to tedy vlastně „Bílá Ves“. Ale Naše řeč (3 [1919], 286) už ukázala, že původní název je Bílovec a že jména složená se slovem ves mají zpravidla podobu výrazu rozvitého, tedy Nová Ves, Stará Ves, Dlouhá Ves a j. K tomu lze připomenouti, že se často slovo ves vynechává a říká se Černá (u Bohdanče a u Horní Plané), Červená (u Písku, u Kašperských Hor), Velká (u Strážnice, u Hořovic a j.), Bělá (u Bezdězu a j.; Profous, Místní jména uvádí 22 osad s názvem Bělá).

Také věcně by bylo nesnadno vysvětlit název Bílá Ves, když půda, náležející většinou k útvaru permskému, je v blízkém i vzdálenějším okolí spíše červená, jak svědčí jména Čermná (= červená) u Náchoda, Červený Kostelec a Červená Hůra (nebo Hora) u České Skalice.

Avšak ani Bílovec není původní podoba jména dnešní Bělovse. Ant. Profous v Místních jménech (I, 47) ukazuje podle nejstarších dokladů (Bilejovec 1392, 1506 a 1534), že nejstarší znění jest Bílejovec, před zúžením Bielejovec. Toto jméno je utvořeno podle Profouse z osobního jména Bielej (srov. podobná jména Božej - Božejov, Prostěj - Prostějov, Milej -Milejovice, Dobřej - Dobřejovice), nejprve příponou -ov (u Kutné Hory je dvůr Bílejov, t. j. Bílejův dvůr) a pak zdrobňovací příponou -ec: Bílejovec, t. j. malý dvůr Bílejův. Náleží tedy Běloves mezi jména utvořená nikoli podle barvy půdy, nýbrž podle původního majitele dvora Bíleje, jehož jméno se nám však pro malou významnost svého nositele nezachovalo.

Jak vysvětliti změnu Bílejovec v Bílovec? Profous vykládá změnu -ejo- v -o- dost násilně a mechanicky přechodem -lejo- v -lijo- a pak v -ľo-. Snad by stačilo vykládat kratší tvar Bílovec nebo Bělovec (Bělovec doloženo u Profouse na uv. m. v dokladě „jdouce k Bělovci“ 1529 a v příd. jm. bělovecký 1670) velmi častou redukcí místních jmen delších rozměrů, na př. Budějice z Budějovice, Dobřejice z Dobřejovice (u Jílového), Dunajice z Dunajovice (u Třeboně), Dlohňovice místo Dlouhoňovice (u Žamberka, přídavné jméno dlouňovskej), Bohňovice místo Bohuňovice (u Litomyšle), Dalměřice místo Daliměřice (u Turnova), Daňoves místo Daminěves (u Mělníka), Nalezoves místo Nelahozeves (rodiště Dvořákovo u Kralup) a jiné (příklady vzaty většinou z díla Profousova).

[110]Další změna koncového -vec na -ves se vykládala přichýlením k obecnému jménu ves už v Naší řeči 3 (1919), 286. Přichýlení to bylo podporováno přídavným jménem bílovský (doklady uvedeme dále), kde není souhláska c, a lokálem v Bílovci, kde je stejná koncovka -i jako u jména ves. V Profousově díle jsou příklady podobného přichýlení: Chrastavec - Chrastoves u Poličky, lidově Černoves místo Černovec u Nepomuku, Jiříkoves místo Jiříkovec u Otic. Ovšem jsou také jména, kde zakončení -vec zůstává: Bezděkovec u Nepomuku, Chotěšovec u Přeštic, Janovec u Haber, Hrachovec u Stříbra. Důležité je však doplnit, že tvar Běloves je spíše spisovný než lidový. V jazyce lidovém se dosud drží Bílovec, do Bílouce, v Bílouci. Nejstarší doklady pro -ves jsou podle zprávy dr. Ivana Honla — Bilowes z r. 1820 v 2. roč. časopisu Hyllos, z roku 1827 Běloves v Průvodci po biskupství královéhradeckém, z r. 1836 Bělowes v Sommerově Das Königreich Böhmen a z téhož roku Bilowes ve spise Ad. Schmidla Reisehandbuch. Tím opravuji tvrzení v Naší řeči 5 (1921), 155, že podle starších pamětníků tvar Běloves vznikl teprve v letech sedmdesátých minulého století. Tvar Bílovec je doložen také v Jiráskově díle U nás I, str. 237, (vyd. z r. 1926, ilustrované A. Kašparem), kde vrchní Esentr vyvolává: „Der Richter von Bilowec“. V Ottově Slovníku naučném 3, 707 je heslo Bělovec, Bílovec, psané K. Hrašem. Naše řeč 5 (1919), 86 však správně podotýká, že úřední název Běloves je vžitý a že není žádoucí nahrazovat jej názvem Bílovec.

Zajímavé je také tvoření jména přídavného od názvu Běloves (Bílovec, Bělovec). V jazyce spisovném je obyčejně tvar běloveský; lázně běloveské, běloveská cesta atd., zcela tak jako činěveský (Činěves), kněževeský (Kněževes). V závorce za heslem uvádívá Profous často sklonění jména a leckdy i jméno přídavné. U hesla Běloves v závorce za heslem jméno přídavné uvedeno není, ale v dokladech je uvedeno biloveckého 1556, běloveckého 1670, bělovecký 1670. Ale už Naše řeč 5 (1919), 155 přinesla doklad jistě spolehlivý, zachovaný na obecní pečeti z r. 1772, kde se čte: Peczet obce Bilowské anno 1772. Jde tu patrně o kratší tvar bílovský, běžný vedle tvaru delšího bělovecký. Je to zkrácení, jež je známější u místních jmen na -ice, jako pardubský od Pardubice vedle pardubický atd., známé z nedávných diskusí, do nichž mimo jiné zasáhl Frant. Trávníček a básník Petr Bezruč. Že také jména na -ec, třebas méně často, podléhají tomuto způsobu tvoření, lze doložit z díla Profousova u jmen janovskej od Janovec u Haber a kadeřavskej od Kadeřavec u Turnova. Jistě, že je takových jmen více, a to jak u Profouse, tak i jinde, zvláště na Moravě, kde kratší adjektiva od jmen místních jsou hojnější než v Čechách. Doklad pro adjektivum bílovský na obecní pečeti z r. 1772 má zajímavou obdobu, vyrytou do pískovce. U náchodského hřiště jsou dvě mohutné lípy, srostlé v krásnou dvojici. Mezi nimi je pískovcová socha Trojice a na její zadní straně je nápis: Trojjednomu Bohu ke cti postavila [111]obec Bělovská A. 1832. Myslím, že i v dnešním jazyce lidovém se tvar bílovský nebo bělovský vyskytuje, ale sám jsem ho neslyšel.

Konečně stojí za povšimnutí tvoření 2. pádu jedn. čísla. Ten je bez výjimky, v jazyce spisovném i lidovém, od tvaru Bílovec, Bělovec i Běloves zakončen na -e: Bílovce, Bělovce, Bělovse; srov. také doklad v Naší řeči 5 (1919), 155: „já du do Bílouce“. Pokud se říká Běloves, i pak je genitiv Bělovse (do Bělouse, z Bělouse a pod.). Nemáme ani ústního, ani písemného příkladu pro tvar do Bělovsi, ač obecné jméno ves má pravidelné do vsi v tamních i jiných nářečích; tak se říká do Kněževsi (Profous II, 256), do Němčeusi (lidově místo Hněvčevsi u Hořic, Profous 573), ač bývá také -vse: do Jičínovse (Profous 2, 147), Číňouse (t. 1, 310) a Jiříkovse (t. 161). Z nedostatku dokladů pro genitiv na -vsi můžeme snad určitě soudit, že přichýlení na -ves u jména Běloves je jen částečné, neboť nezasáhlo skloňování jména.

Zvláště pěkný doklad o tom nám podává pamětní deska, vsazená do fasády náchodské celnice na počest obětí revoluce v roce 1945, kde je vedle sebe tvar český na -e (z Bělovse) a ruský na -i (iz Bělovsi). Text desky je tento: „Na pamjať gerojam krasnoj armiji i graždanam iz Bělovsi, pavšim za svobodu 9. maja 1945.“ Český text zní: „Na paměť hrdinům Rudé armády a občanům z Bělovse a okolí, padlým za vlast dne 9. května 1945.“ — V ruštině je souvislost jména Běloves s obecným jménem ves jasná, a proto je i-kmenové sklonění nepochybné (rus. arch. ves má genitiv vesi). Český genitiv na -e (Bělovse) je pevný, protože má oporu v původním tvaru Bílovce. O neúplném přichýlení ke jménu ves svědčí také rod jména Běloves. Jako se říká ten Bílovec, tak se vedle ženského rodu (ta Běloves) udržuje v řeči lidu rod mužský (ten Běloves), jak vedle vlastní zkušenosti mohu doložit i svědectvím dr. Ivana Honla.

Obecné poučení, které plyne z této stati, založené z velké části na citovaném díle A. Profouse, je několikeré. Především je jasné, že pravý původ místního jména poznáme jen, známe-li vývoj jména od dob co možná nejstarších. Dále jsme ukázali, že jméno vlastní má poněkud jinou povahu než jméno obecné, a to jak lexikální, tak mluvnickou. Změna Bílejovec - Běloves je možná jen tím, že se zapomnělo na původní význam místa jakožto malého dvora Bílejova a že ovládl význam založený na představě „vesnice“. Je však také jasné, že při vší významové odlišnosti se původní význam uplatňuje formálně: jméno Běloves se neskloňuje ve všech pádech jako složenina s podstatným jménem ves, nýbrž podržuje v genitivě příponu -e z původního jména Bílovec (Bílejovec). Rovněž tak mužský rod původního jména Bílejovec přechází v jazyce lidovém na pozdější Běloves, která je jinak rodu ženského. A konečně jsme uznali za spisovně správnou formu Běloves pro její ustálenost v dnešním jazyce spisovném.

[112]Celkem lze říci, že zkoumání o jménech místních musí hledět i k vývoji slova i k dnešnímu stavu a rovněž musí přihlížet k formě i obsahu (významu), jež jsou nerozlučně spojeny a vzájemně na sebe působí.

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 5-6, s. 109-112

Předchozí Miroslav Komárek: Tvářiti — tvárniti?

Následující Karel Sochor: Slovník sdělovací techniky