Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Jána

Bartošův slovník uvádí dva významy moravského (zvláště západomoravského) slova jána:

1. kus záhona, který ženci zastoupí, žnouce napříč záhonem od brázdy k brázdě (k tomu uvádí Bakalář z Kroměřížska u Kotta VI: „zažínati, dožínati jánu“ a Kolaja „Nářečí na Kyjovsku a Ždánsku“: seče se buď „na jáni“, obyč. napříč pole, nebo „po poli“, t. j. po délce pole);

2. pruh pole při trhání lnu (v. také Dialektologie II, 441).

K tomu dodali dopisovatelé Jazykového zákampí ještě tyto odvozené významy (25. VIII. a 7. IX. 1943):

3. řada pracujících lidí při okopávání řepy a bramborů (Lysice na Kunštátsku);

4. dílec lesa, který lesní správa pronajímá jednotlivcům, aby jej vyčistili od suchých větví (Křtiny u Brna, také Blanensko, Boskovice, Tišnovsko);

[83]5. políčko, které zaujme klečicí žena při drhnutí podlahy (D. Vilémovice).

Slovo toto bylo vyloženo ze jména Jan, znamenajícího při jisté hře šest polí. Ale základem je (jak uvádí na př. už Jindra v Technickém slovníku) německý výraz der Jahn, který značí (podle Jankova Německo-českého slovníku) jednak pruh země (in Jahnen mähen, sekati do řad, do pokosů), jednak v lesnictví řadu polenového nebo podrostního dříví. Základ tohoto slova je germánský.

Přípony -ch a -š v našich příjmeních

Znamenitý žák Gebauerův, táborský profesor Josef Straka, uveřejnil v Českém časopise filologickém II, 1—9 první část svých slovotvorných studií z oboru českých příjmení („Přípony -ch a -š v našich příjmeních. — Přípony prvotné“). S bohatými doklady (v jichž sesbírání leží váha celé práce) ukazuje, že se příponou -ch tvořila z křestních jmen mimo známé případy Mach, Pech, Vach na př. také tato jména: Antoch, Antoš z Antonín, Bartoš, -ek, -ík, -ka z Bartoloměj, Bašek z Bavor, Bech, Béša z Benedikt nebo Bedřich, Beneš, Beníšek z Benedikt, Boch, Bolech, Bošek, Bolešek z Boleslav, Daniš z Daniel, Dobeš z Dobeslav, Dobroš z Dobroslav, Domach, Domacha, Domaš z Domoslav atp., Drahoš z Drahoslav, Hroch z Hroznata, Janoch z Jan, Jaroš z Jarolím, Jereš z Jeremiáš, Juliš z Julius, Kareš z Karel, Klich, Klícha, Klíš z Kliment, Kodeš z Nikodem, Kvěch, Kvíšek z Květoslav, Liboch z Libomír atp., Mikuš, -ek, -ka z Mikuláš, Mstich, Mstiš ze Mstislav, Ostaš z Eustach, Přech, Přešek z Přemysl, Radoch z Radoslav, Remiš z Jeremiáš, Tobiš z Tobiáš, Vech, Vešek, Velich, Velíšek z Velislav, Žich, Žiš, Žišek, Žiška z Žibřid. Švácha je z obecného jména švagr.

Skorbut

Slovo skorbut, kurděje, rozšířené ve většině evropských jazyků (německy Scharbock, anglicky scurvy, franc. scorbut, it. scorbuto, špan. escorbuto, rus. skorbut, p. szkorbut atd.) a užívané i u nás, vykládalo se dosud hlavně z holandštiny, někdy i z ruštiny nebo z portugalštiny. J. Reichborn – Kjennerund v „Norsk tidsskrift for sprogvidenskap“ (Norský jazykovědný časopis) XII, 213 n. však dokázal bezpečně, že je to staré nordické slovo, doložené už z doby kolem r. 1000. Původní podoba je skyrbjúgr a znamená „otok ze ssedlého mléka“. Lidové představy viděly totiž příčinu kurdějí v požívání ssedlého mléka, které bylo nordickým plavcům hlavní potravou za pobytu na moři.

[84]Slovanská svatba

Prof. V. Machek uveřejnil v „Zeitschrift für slavische Philologie“ XVIII, 1943, 315—331, studii o slovanské svatební terminologii. Třeba vlastní výklady tohoto učeného znalce árských jazyků leží za obzorníkem našeho časopisu, jejich smysl a výsledky zajisté budou zajímat naše čtenáře. Machek totiž míní, že slovanské svatební obřady, jak je podle starých zpráv popsal L. Niederle v „Životě starých Slovanů“ I, 85 n. a jak dožívají i u nás, jsou původu nesmírně starého, indoevropského. Nachází shody mezi nimi a obřady staroindickými, shody důležité proto, že z obřadních řečí indických vyplývá smysl jednotlivých obřadů. Tak na př. byla nevěsta po uvedení do ženichova domu posazena na kožišinu. To je i u Indů. Ale tam se výslovně připomíná, že to má být kožišina červená, neboť červená barva zahání závistivé démony, kteří by chtěli způsobit neplodnost a potraty u nevěsty. Obřadné mytí nevěsty u studně nebo u potoka bylo původně obětí vodním démonům. Také svatební koláč je u Indů stejně jako u Slovanů; je to koláč obětní, z něhož se obětovalo božstvům; zbytek se pak dával brahmanům.

Pro tyto shody věcné, svědčící o velké starobylosti obřadů, můžeme i některé názvy vyvozovati už z doby předslovanské. Machek tak činí se jménem svatebního koláče korvaj’ (české *kravej se nedochovalo), jež spojuje s indickým slovem čarú-. Jméno svat má obdobu v jednom slově avestském, znamenajícím asi „příslušník rodu“. Spolu s ním patří ke kořeni „svůj“. Od slova svat je odvozeno jednak ženské jméno svatví, měněné dále ve svatbí, svarbí, jednak sloveso svatati, od toho pak jméno svatba. Také jméno nevěsta, tak často již vykládané, objasňuje Machek s použitím indičtiny. Je to nevěv’sta, t. j. nově vdaná.

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 4, s. 82-84

Předchozí Josef Janko: Muž se uklídá za džbánky

Následující P. Drobný: Pobřeží vraků