Časopis Naše řeč
en cz

Několik slov s počátečním ch-

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Většina českých slov domácího původu začínajících hláskou ch- (nebo někdy š-) má zvláštní ráz. Jsou to slova vyznačená t. zv. citovým přízvukem; vyjadřují věci, vlastnosti, děje, které jsou pro mluvící osobu nějak nemilé, nevítané, protivné, opovržlivé nebo bezcenné, malicherné, mají nádech směšnosti nebo i vulgárnosti. Taková jsou na př. slova chamraď, chátra, chlap, chrásta, chrastí, chruna, chřtán, chvost, chyba; chamtivý, chladný, chlipný, chorý, chromý; chátrati, chlámati, chlastati, chlemtati, chlubiti se, chňapati, chvástati se, chabrat se (loudati se), chámati, chamtati (hltati), ochemlat (špatně ostříhati), chlouditi (šiditi) atd. Totéž platí i v jiných slovanských jazycích, a lze tedy míti za to, že ten zjev je starobylý, z doby už praslovanské. Toto ch- na počátku domácích slov bylo vždy bolestným neduhem jazykozpytu. Vyslovil jsem domněnku (naposled v Slavii 16, 1938/9, 204), že se ch- mohlo klásti místo staršího k- nebo g- tam, kde si jazyk chtěl vytvořiti afektivní (citově zabarvený) druhotvar běžného slova. Útvary s ch- jakožto výplody nálad byly původně spíše jen výtvorem okamžiku a neměly dlouhého trvání. Ale poněvadž na jistých představách utkvělo citové zabarvení trvale, uchytila se i takováto slova a dokonce někdy nadobro zatlačila i původní útvary s k- nebo [199]g-. Tvoření toho druhu můžeme pozorovati i dosud. Na př. vadnost nebo nedostatek rohů u dobytka je povážlivou újmou krásy, takže má vliv i na peněžní ocenění zvířete. Bezrohá kráva je (na Moravě a v jihovýchodních Čechách) chomolá, což je totéž co komolá. Slovo komolý má odedávna k- a je v češtině jinak běžné s původním k-. Ale při označení této kraví méněcennosti dostalo ch-, a toto ch nelze vysvětlit nějakou příčinou čistě fonetickou, nýbrž jenom tak, jak jsme naznačili. Naproti tomu se k na př. v slově kámen nemění nikdy, protože to slovo je pro nás citově neutrální.

Zvláštní povaha afektivních slov se jeví dále v tom, že se kromě záměny k ch (g, h ch) mohou u nich jeviti i jiné změny téže povahy: vkladné m nebo n (chlastati chlamstati; viz níže chundel), nestálost samohlásek (chomáč chumáč) i souhlásek (nář. chrastnúť = chlastnúť „udeřiti“) a jiné zjevy. Dokonce i začátkové ch může býti nahrazeno jinou hláskou (š) a naopak; na př. vedle chácholit (což je místo chlácholit, Hošek, Nářečí českomoravské II, 137) se může objevit i šácholit (Kott, Dodatky k Bartošovu Dial. slov. mor.); místo chumelit se je na severní Moravě šumelit se (Bartoš); vedle chocholka je šošolka (Kott 3, 922); vedle chachomať „suché chvojí“ (Bartoš), chachoměť (Koníř, Sbor. Zubatého) nalézáme podoby šuchomať „nečisté obilí“, šusosmeť (Bartoš), šušomať (Kálal).

Položil jsem si za úkol prozkoumati slova s počátečním ch-. Jenže nalézti původ slova je výsledkem někdy dlouhého hledání, někdy jen pouhé náhody. Proto jsem nemohl vyříditi vše najednou. V tomto článku promluvím o několika slovech, která podobu s ch- mají jen v češtině, a nejsou v té podobě tedy asi z doby praslovanské. První tři z nich (chumel, chundel, chuchval) jsou téměř synonyma, ostatní dvě (chmýr, chamradí) jsou trvám obzvlášť zajímavá pro svůj složitý původ.

1. Chomáč, chumáč, chumel

V staré češtině bylo jen slovo chomáč. Ještě Jungmann má daleko více dokladů na chomáč(ek) než na chumáč, z nové spisovné češtiny má PS. (= Příruční slovník jazyka českého), počítáme-li i všeliké odvozeniny, většinu dokladů na znění s o, totiž asi v poměru 3 : 2, z lidové mluvy má Bartošův slovník podobu chomýš z Podluží. Co se týče původu, můžeme to slovo odvoditi od kom’’ „klk, chuchvalec“ (rus. kom). Podoba s u se objevila nepochybně vlivem slov stejného nebo velmi podobného významu, o nichž promluvíme níže, totiž chuchval a chundel. A zároveň, rovněž podle vzoru obou těch slov, objevuje se i jiná [200]přípona, l-ová; vedle chumáč je i chumel, a tato forma se stává základem další řady odvozenin, nejen jmenných, ale také slovesných. PS. má m. j. jednak sloveso chumeliti (se) a k němu těsně přidružené útvary chumelice, chumelenice, chumelka, chumelivý, u nichž se význam soustřeďuje na padání chumlů (chuchvalců) sněhových (o mor. šumelit se byla již řeč)[1], — jednak sloveso chumlati, kde se od základní představy „dělati chumle“ došlo k širšímu významu „mačkati, žmoliti“. Zvláštní povaha těchto slov umožnila i další záměnu přípony v slovese: vedle chumlati je i chumtati, tak jako na př. vedle mumlati je mumtati v nářečí kladském, nebo jako vedle chamlať je chamtat „hltavě jísti“ (u Bartoše). Že slovo chumel opravdu vyšlo z podoby chumáč, chomáč, dokazuje varianta chomol (PS.) „chumel, shluk, bouřlivý vítr“ a slovenské chomoliť „chumlati“, schomolený „schoulený“, kde je o ještě zachováno.[2]

2. Chundel

Divné slovíčko na pohled! Ale i jemu se dostane snadného vysvětlení, uznáme-li záměnu k ch. PS. mluví o chundelích vlasů, papírových dolarů, chundele mlhy se valí, vousy se chundelí, dech se sráží v páru a chundelí se ke stropu; obecně běžné je přídavné jméno chundelatý.[3]

U Bartoše nalézáme jména kundél a kundolec; jejich význam podávají hanácké věty dál mně hodné kondél chleba, takový kundolce měla z vlasů „chumáče splstěné“. Slovo kundel je běž[201]né i v Brně s významem „chuchvalec, neforemný kus něčeho“. V slovenštině je (podle Kálala) kundol (vedle kúdol; o tom níže) „kotouč dýmu, čoudu“, kundolica „chumelenice“, kundoliť (sa) „dýmiti, čaditi, prášiti (se) (v kotoučích se valiti, honiti)“ chundoliť „cuchati, kudliti“, a také asimilované kondoliť „másti, plésti, cuchati, ježiti“; najdou se ovšem i složeniny: skundoliť sa „schumeliti se“ (= odehráti se), „zvířiti se (o prachu).“

Tyto formy s počátečním k- mají dále vedle sebe i obdobné útvary bez n, a ty jsou dosvědčeny také hojně. Kromě uvedených významů se tu objevuje nová významová odbočka: chundele, obláčky, kotouče prachu vznikají také tím způsobem, že se nějaký tvor válí v prachu, a toto válení se pak může státi dokonce významovým jádrem, takže ani prachu není při tom potřebí. Máme tedy mor. (opět u Bartoše) kudolit se. Bartoš je osvětluje takto: slépka se kudolí v prachu; si všecek zakudolený od snihu; dětem se rozhodí koláčů, a ty se o to kudolijú = „válejí a perou v prachu“. Kudolica je „metelice sněhová“ (srov. výše sloven. slovo kundolica!). Sloven. kúdol je „hustý dým“, kúdoliť sa „čaditi“. V onom významu, poněkud odchylném, je mor. kudolisko, podle Bartoše „místo, kde se kdo kudolil: v prachu = kde se slepice kudolila, v obilí = kde se kudolil zajíc, pes.“ Sem dále patří pokudolené obilí (poválené, Kott Dod.) a konečně i kutolisko (ušlapané místo v obilí) a kvatolisko (kus obilí zcuchaného válením v něm) (obé tamtéž). Tyto dva poslední útvary svým t, resp. svým -va- ovšem ukazují, že byly změněny nějakou asociací s jinými slovy, ale nedovedu říci, s kterými. Ze všeho toho však vyplývá, že n je vkladné, zesilovací.

Pátráme-li ještě dále po předcích slova chundel, dospějeme přes moravské kudolit sa k jednoduššímu mor. kudlit sa „chumeliti se“ (o metelici a bouři) = sloven. kudliť sa s týmž významem. Tam už nereflexivní kudliť (bez zvratného zájmena) znamená cuchati, muchlati, na př. slámu, vlasy, a zřejmě souvisí se slovem kudla (chundel vlasů), kudlatý (chundelatý, chlupatý), kterážto slova jsou i na Moravě (viz Bartoše, ale i PS.). Zde už klademe ruku na vlastní základ celé té rozvětvené rodiny: jest jím slovo, které se v jedné podobě jeví jako koudel (*kǫděl’), v druhé jako kudla „chundel vlasů nebo vousů“ (*kǫd’la) a kudra, kudrna. Sledovati tato slova ještě dále není pro náš účel již třeba.

3. Chuchval

Také podivné slovo! Jedno z těch, kde bychom s normálními hláskovými střídnicemi daleko nedošli.

[202]Nejdříve nutno uvésti, že vedle chuchval je i chuchel (Jungmann; u Bartoše z Opavska; u Bernoláka, viz Kott 6, 447, slov. chuchol). Zdálo by se nasnadě míti za to, že chuchel je z chumel (asimilací) a chuchval z chuchel, ale při tom bychom nemohli vysvětliti, jak nebo odkud se tam dostalo to -val; není to přece žádná přípona, aby se sem byla mohla přenésti odjinud. Tato cesta není tedy schůdná.

Jak tedy rozuměti slovu chuchval? Výklad bude krátký. Proti našemu krčiti má slovenština sloveso krkvať „nabírati řasy, mačkati, muchlati, vraštiti“[4], s ch-ovou variantou chrchvať. Připustíme-li toliko záměnu u za r (viz poznámku), je chuchvalec to, co je zchrchvalé, je to tedy l-ové příčestí ve jmenné formě s běžnou substantivující příponou. Od této základní formy vzniklo slovo chuchval.[5]

Zkřížením slov chumel a chuchval vzešlo řídké jméno chuchel; z toho dále (ch > f) fuflík „chuchvaleček“ na Novopacku (cit. u Kotíka, Řeč lidu na Novopacku a Hořicku 40). U Kálala je též chuchol.

U slov expresivní povahy musíme být připraveni na to, že někteří členové rodiny nadmíru zmohutnějí, jiní se opotřebují a zahynou třeba i beze stopy. Čeština nemá již ani krkvat ani chrchvat (jen krčiti, to má, zvláště na Moravě, význam stejný se slovenským: šaty jsou pokrčené = pomačkané), ani do staročeské literatury se ta slova nedostala, takže není zkrátka po nich stopy. Ale když jsou v slovenštině, byla — o tom nepochybuji — také v češtině. Zato slovo chuchval je v slovenštině dosvědčeno chatrně (Kott 6, 447). Pěkný příklad, jak se oba spisovné jazyky navzájem vysvětlují.

4. Chmýr

Expresivní povaha slova chmýr (chmýr, chmýří, chmýrko, chmýrek) je dána už tím, že má vedle sebe variantu čmýr (čmýří),[6] hláskoslovně neodůvodněnou.

Slovo chmýr se dosud spojovalo se slovem mech a vyslovovala se domněnka o přesmyku mch chm; koncové -ýr, -ýří je [203]prý snad podle slov jako měchýř, puchýř, pryskýř. Viz o tom výklad J. Zubatého v tomto časopise XII, 1928, 30 n. a Trávníčkovu Hist. ml. 227. Dovolím si však podati rodokmen jiný.

Chmýří, čmýří označuje (podle PS.) předně lehoučké věci, jako peřový prach, chmýrka pampelišky, jež lehce poletují vzduchem (srov. věty poletoval sníh jako chmýří; usazovaly se chuchvalečky prachu, onoho chmýří, jež poletuje s místa na místo, PS.), pak vůbec jemné chloupky živočišné i rostlinné. Představa pohyblivosti, snadného poletování, víření ve vzduchu je u chmýru prvotná, teprve na druhém místě stojí znaky ostatní, jako jemnost, hebkost, lehkost. To vše nemá s mechem nic společného.

Již Zubatý citoval (z Kotta) bezpodměté sloveso chmejří („padá drobný sníh“) a měl je za odvozené od chmýr. Ale jejich poměr je ve skutečnosti opačný. Slovo chmýr je t. zv. postverbale, totiž vzniklo z hotového slovesa prostým odloučením slovesných znaků. Zubatému ušlo, že slovenština má (vedle chmýru) i podoby hmýr, hmýriť sa, důležité jak po stránce hláskové (svědčí, jak uvidíme, že nutno vyjíti od g, a ne od ch), tak i po stránce významové. Nalézáme u Kálala, že hmýr, chmýr znamená tam jednak hmyz, jednak hemžení, vlnění. Ačkoli je to slovo zcela totožné s českým, jsou významové odstíny odchylné, ale nikoli tolik, aby nebylo viděti jednotu.

Základní představa víření, hemžení (hmyzu, ale i jiné drobotiny) vězí i v českých slovesích čemejrati se, čemejřiti se (PS.), čmýrati se (PS.),[7] val. čmýřiť sa (Bartoš). Poněvadž je to slovo expresivní, nesmí nás rozmanitost podob nijak překvapovat. Všechna tato česká slovesa, spolu s hmýrať a dále s pol. gmyrać (je i gmerać), jsou obměnami sloves jako hmyziti se (PS.), sloven. hmyziť sa, jež vystihují všeliké hemžení, víření, rychlé pobíhání nebo poletování (hmyzu).[8] Staré sloveso *g’’m’’zati (= č. hemzati) mělo iterativum g’’myzati (je v staré ruštině), z něho je pak stč. hmyzěti a postverbální hmyz. Z g’’myzati vznikly obměny, v nichž se na konci základu objevila souhláska plynná, jednak srbocharv. gmíljeti, jednak uvedené už tvary hmýrať, gmyrać a dále (s ch za h) čes. chmýřiti.[9] Pří[204]slušná podstatná jména vznikla vesměs, jak řečeno, dodatečně ze sloves, a to jak starší slovo hmyz (pol. gmyz, strus. g’’myž’), tak i mladší sloven. hmýr, pol. gmyr, čes. chmýr a čmýr (v slovenštině znamená „hmyz“, viz Kálala, a výše uvedené čmýřiť sa „hemžiti se“).

Kromě podoby chmýr se cituje (Zubatý na uv. m.) z Jungmanna i chmer (chmeř) „vlášení, lístečky, i prášek na listech atd.“ a dále chmerek, chmorek, chmour. Toto vše jsou útvary jen české. Chmer patří ke chmýru zcela nepochybně, svým e se shoduje s pol. gmerać. Chmerek je, jak nás nyní poučuje PS. citáty z Holečka, především „chmýří, pýří“ (chmerek pampeliščí, chmerek vlny), tedy obyčejná zdrobnělina od chmer.[10]

Z Litomyšlska je zaznamenán chmorek. Jsou to (podle Jungmanna) „vlasy, které děti na svět přinášejí“, podle Hodury (Nářečí litomyšlské 46) prostě jen „chmýří“. Není pochyby, že to je týž chmerek, jenže s krajovou odchylkou v samohlásce, vzniklou patrně disimilací (e — e > o — e).[11]

Tím se nám, doufám, vyjasňuje celá tato skupinka slov. Pro nás je důležité hlavně to, že její ch- stojí místo h- (!) jakožto záměna expresivní.

5. Chamradí

Také toto nesnadné slovo ukazuje právě svou proměnlivostí a mnohotvárností, že patří mezi výrazy expresivní, a ono opravdu takové je par excellence. Ukazuje nad jiné vhodně, jak [205]slova zatížená citovým přízvukem mohou měnit svou podobu. Máme chamradí, ale i chamrdí, chamruzí, hamrazí, champroští a j.

Toto slovo upoutalo již pozornost našeho předního badatele v oboru výkladů slovních, Jos. Janka. Čtenářům tohoto listu je jeho výklad znám z podrobné zprávy Hodurovy v NŘ. 13, 1929, 211. Janko má za to, že je to slovo přejaté, a to z něm. kamerâte a pod., což znamenalo vinné loubí na vinicích. Čechové prý poznali v cizině k‘aməry nebo k‘amr(a)dy „nejen plné zlatých hroznů, nýbrž i po vinobraní s haluzemi a úponkami polámanými, zpřeházenými, v nepořádku“, dále mohli v týchž útvarech postihnouti i význam „pruty a proutí u plotu, rovněž všelijak se křížící a spojující“ — „a tentýž pomysl nacházeli pak i u živých plotů, které, pozbyvše listí, připomínaly suché stromky a keře, křoví, roští, hloží a chrastí vůbec. To vše se zdálo nehodnotné nebo ne zplna hodnotné, a tato představa přenesena pak především na jiné věci a živočichy bezcenné nebo méně cenné (smetí, sběrky ovocné, červy)…“ Pokud vím, je toto dosud jediný pokus o výklad. Závěrečnou část této Jankovy úvahy přejímáme beze všeho, ale v otázce o původu našeho slova podrželi jsme jisté pochybnosti. Budeme proto hledati předky jiné, na půdě domácí.

Chamraď, chamradí, chamradina je především „roští, chrastí, bezcenné rostlinstvo“ (PS.). Z tohoto východiska vyjdeme i my. Další, ale už přenesený význam je „bezcenná věc, bezcenné věci“ (PS.). Doklady v PS. jmenují chamradím ne snad suché roští, ale rostliny živé, zelené. To připomínám jen proto, abych předem vyloučil z úvahy nějakou mrť (= suché, mrtvé roští) nebo pod.

Zdá se, že je nutné vyjíti z podoby chamrdí, která je dosvědčena v stč. chamrdie (bylo však už stč. též chamradie), chamrdíce, a dosud je v češtině zachována u Chodů (znamená tam sice „kapradí“, ale to není na závadu) a rovná se slovenskému chamrdie, polskému chamerdzie, hamerdzie. V polštině je též chaberdzie „chrastí, polámané haluzí“, a toto slovo nám ukazuje cestu, a to, myslím, zcela bezpečně.[12] Nutno totiž vzíti do počtu i tato slova s b; není pro mne pochyby, že je tu původní b, a nikoli m. Také slovenština má totiž podobná slova, ale s významem trochu jiným: chabrd, chábrd (muž. rodu), chábrdí, [206]chábrdie (stř. rodu). Uvedl je V. Vážný (Sborník Matice slovenskej VI, 1928, 127 n.), mluvě o rozmanitých podobách slova, které odpovídá českému chebdí. Chabrdie (z toho chamrdie) je kolektivum k maskulinu chabrd, jež je přímo zachováno v slovenštině, nepřímo pak dosvědčeno staročeským maskulinem chomrad, dále Markovým (= východočes.) chamrad a jihočeským chamrad (obé muž. rodu; Kott I, 520; Dušek, Kmenosloví 9).[13]

Pro druhy rostliny Sambucus mají slovanské jazyky dvě jména: jedno je v našem bez, druhé v našem chebdí. Bez označuje dva rody, bez černý (S. nigra) a červený (S. racemosa), ale daleko častější je bez černý, jemu jedinému z obou věnuje lid pozornost, neboť plodů černého bezu se užívá v lidovém lékařství.[14] Bez je keř (nebo strom) trvalý, naproti tomu chebdí, chebz (S. ebulus) „každého roku nad zemí usýchaje vyhání z podzemních oddenků vždy nové výhonky“, a proto „dá se velice nesnadno vypleniti“.[15] Jméno bezu se místy přenáší i na cizokrajný šeřík (Syringa) (laty květů šeříkových upomínají na vejčité laty květů bezu červeného). Bez a chebdí byly v dávných dobách jistě nesmírně hojné, paseky a řídké lesy jimi doslova oplývaly. O trvalých porostech bezových svědčí u nás ostatně i místní jména jako Bezník, Bzenec, Bzí, Bzovík. Protože se bez a chebdí šíří (zásluhou ptactva) velmi snadno, bývaly jich lesy a háje plny, a tyto křoviny byly tedy, jako dnes, nejvýraznější keřový porost našich krajů. Ale, nepočítáme-li bezinky, užitečné nikdy nebyly, ani svým lehkým dřevem (s bezovou „duší“) ani listím, zvláště ne chebdí, a není divu, že toto chebdí, rostlina na podzim usychající a na jaře znovu vyrážející, mohlo být pokládáno za bezcenný lesní plevel, obtížný především proto, že snadno ohrožoval (spolu s ostružinami) pracné lazy (pole upravená z lesní půdy), a že se tedy chebdí stalo hlavním zástupcem všelikého lesního „chamradí“.

Názvy pro bez a zvláště pro chebdí mají v slovanských jazycích tu zvláštnost, že jsou velmi nestálé (vlivem jerových střídnic a jiných příčin) a patrně místy působí na sebe navzájem. Tak jsou v slovenštině vedle spisovného tvaru baza i formy bez [207](béz), beza (béza), bieza, biedza, buoza (buodza), gbez, u jiných Slovanů je bezg, bazag (srbocharv.), bezeg (slovin.) a j., vedle spisovného chabza, chabzda je v slovenštině chabz (habz), chabda, chabdie (chábdie), chábzda, chabzdie (chábzdie) a uvedené již chábrdie. Náležité (jak vyplývá ze srovnání) je u chebdí jenom znění s d (bd vzniklo asimilací z bt); ale brzy bylo to slovo rozšiřováno buďto tak, že se mezi b a d vsunulo z, to je v sloven. chabzda a v našem chebz (d zamklo), nebo tak, že se vsunulo r, to je v chabrd, chábrdie (Vážný 125).[16]

Nuže, toto chábrdie „chebdí“, vlastně jeho nedoložená forma s krátkým a, je hledaný základ útvaru chamrdie, který už znamená bezcenné rostlinstvo vůbec, chamradí, pak i jakékoli bezcenné věci. Tento postup musíme předpokládati i na půdě české, třebaže tu slovo chabrdí nemáme přímo dosvědčeno. Ale stopa významového vývoje „chebdí > chamradí“ je v hořickém chebd „chrastí“ (Kott 6, 411)[17] a v slově chabdina „nešlechtěné stromoví“ (PS. z Němcové; není-li to slovakismus), jež musí, vzhledem k d, patřiti sem (a ne k chabina „prut s listím“). Záměna b m (nebo naopak) před r není nic neobvyklého (bručeti mručeti atd.).[18]

Zbývá ještě zmíniti se o hlásce a v první slabice jména pro chebdí. Slovanské jazyky ukazují na původní základ ch’’b’’t’’ (mask.!), ale zdá se mi, že musíme vyjíti od chab’’t’’. V slovenštině má toto slovo ku podivu (na rozdíl od jiných jerových slov) téměř všude podoby s cha-, jenom v koutě nejzápadnějšího Slovenska u Holíče (u moravských hranic, proti Hodonínu) je chebz (Vážný 126). Kdybychom měli a za střídnici jeru, bylo by podivné, že by v tomto slově byla ta střídnice po celém (!) území Slovenska (arci bez onoho koutku), kdežto jinak je a jako střídnice jeru hlavně na Slovensku středním. Slovo chabrdie chamrdie a čes. chamrdí, chamradí by se s tím krásně shodovalo. Pak by původní formou bylo chab’’t’’; stran etymologického výkladu jsem napsal v Slavii 16, 180, že toto slovo patří nejspíše (spolu s chab’’, mor. cháb „prut, haluz“, chabina „prut s listím“) k litevskému slovesu kèbti „obrůstati, zarůstati, býti porostlý“. To se na chebdí hodí dobře: chebdí je tedy to, čím lesní půda bujně zarůstá, co hustě, ale nevítaně roste okolo [208]lepších dřev. Nutno uznati, že se v chab’’t’’ provedla asi velmi brzo nějaká asimilace k následujícímu jeru. Ta pronikla v slově *chabdí u Slovinců, Čechů a Poláků, ale slovo *chabrdí, chamrdí jí bylo ušetřeno, protože povědomí o významové souvislosti s chebdím bylo na české půdě asi již ztraceno.

Úhrnem tedy tvrdíme toto: chamradí je z chamrdí, toto pak z chabrdí; v chabrdí se skrývá chabdí, s původním a a s vloženým rozšiřujícím r.

Když už jsme při úvaze o chebdí a chamradí, podívejme se letmo i na další odnože těchto slov, ačkoli ony k našemu vlastnímu thematu již nepatří. Náleží sem sloven. habrdina „všelicos, všelijaké věci“, dále chabrač „chamraď“ (Kott, Přísp. 1, 121), laš. charpatí „drobné roždí ježaté“ (Bartoš), asi z *chabratí, z toho *charbatí; mask. chamrada znamená v mém rodišti (na Hořicku) jen člověka nemocí nebo věkem zesláblého; dekomposicí domnělé přípony vzniklo chamr „slabý, nemocný“ (Kott 6, 409; Kotík 41). Sem kladu i Holečkovo chadraba „ničema“ (PS.) a Bartošovo hadraba, obé z *chabrada, neboť chamrada jinde než ve v. Čechách znamená ničemného člověka (viz u Janka 200). — Vzhledem k pol. dial. chabuzie bych sem zařadil i sloven. gebuzina „proutí, smetí z proutí, plevel, smeť, obilí se smetí; brynda; hatlanina“, k němuž zase patří otřelé a znetvořené mor. gybza, bibza „něco špatného, chatrného“ (Bartoš; Kott Dod. píše gibza); o g b viz úvod Bartošova slovníku, str. 3. Důležité (vzhledem k a) je i sloven. gabuzina. Odvození od chebdí připouští zde i Šmilauer, Slovenské střídnice jerové (Praha 1930), str. 36. — Dále sem patří i mor. chadrba „smotlacha, plevel“ (z *chabrda) a chamcha „plevel“ (obé u Bartoše).

Vybrali jsme pět slov, abychom ukázali, jak slova zatížená citovým přízvukem jsou měnlivá a jak někdy jenom vzdálené nebo ojedinělé nářeční tvary umožňují zrekonstruovati postup vývoje. Jaký to rozdíl proti slovům t. ř. intelektuálním! Slova kámen, kráva, kus se nemění, je pořád kámen, kráva, kus, kdežto vedle hmýru máme čmýr a chmýr. S touto mnohotvárností nutno při výkladu slov citově zabarvených vždycky počítati.


[1] PS. zaznamenává zajímavou frázi jako by se nechumelilo = jako by se nic nedálo. Ta je lidová, velice rozšířená (všichni mu nadávali, ale on si dělal svoje, j. b. se n.). Vznikla z obratů, které vycházely z toho, že jisté pohyby nebo děje jsou provázeny obláčky prachu nebo dýmu. Pěkná paralela je mor. a slov. kudliť sa (viz je pod č. 2). U Kukučina II (4. vyd.), 126 čteme: Jano sa nebodaj okúřa (= otálí, váhá, stydí se) po (= pro) vás poslať: lebo čosi sa vraj medzi vami skudlilo (= „schumelilo“, přihodilo). Je tedy v této frázi zachován původnější význam než v nynějším spisovném chumeliti se, jehož se užívá toliko o padání sněhu.

[2] Z chumlati dále vzniklo chublati: chublat se, chub(o)lit se (Kott, Dodatky), pochublat (pokrčiti, na př. šaty), schublat, uchublat, zachublat (u Bartoše).

[3] Z nářečních tvarů jsou zajímavé jen jihočes. chundál (Dušek, Hláskosloví nářečí jihočeských II, 29) (-ál místo -el nějakou analogií) a kladské fundel (Kubín, Lidomluva Čechů kladských 63) s hláskovou změnou ch > f, u jiných Slovanů dosti častou. Jinou změnou (asimilací ch d > d d) vzniklo dundel (PS., Vydra, Bartoš; han. dondel „uzlík“ u Svěráka, Boskovické nářečí 108, dundelec „chomáč“ Hošek v uv. d. II, 136); tvar bez n dudel „uzel“ má PS. z Jiráska (= dudlik „uzlík“ u Kubína 174). Uzlíkem tu třeba rozuměti raneček, v němž je něco zavázáno. Významový přechod je jasný na př. z Hoškova příkladu: f šátku sem jim poslala dundelec péřího.

[4] Zakončení -vať, a snad i kořenné u, je od slovesa húžvať stejného významu; to je i na Moravě v okolí Střílek: Kolkop, program reálky v Jevíčku za 1905—6, str. 25, má sloveso hužvit „nelibě mačkat“, ale i jméno hužvan(ec) „umačkané jídlo“, předpokládající sloveso na -vať.

[5] Obdobným postupem jako čes. chuchval vzniklo asi i slovo polské, jenže ono podstoupilo ještě další změnu ch š: szuszwał. Brückner, Sł. et. 558, je právem spojuje s č. chuchval, ale neprávem je má za praslovanské.

[6] Čmýří PS., čmejří u Kotíka v uv. sp. 11. — Stejný význam má též pchýří (Jungmann), vzniklé snad zkřížením slov peří a chmýří.

[7] Význam čmýrati — „šimrati“ je arci významová větev mladší.

[8] Při tom se může mysliti i na nepříjemné škrabání hmyzích nožek; mohou se tím vyjádřiti některé nepříjemné pocity tělesné, když máme dojem, jako by nám po kůži lezli mravenci a pod.

[9] Hemzati, hmyzěti, gmíljeti atd. viz u Bernekra, Slavisches etymologisches Wörterbuch I, 367. — Polské gmerać („z dawnego gmyrać“) správně od gmyz-.

[10] Jiné významy slova chmerek by vyžadovaly zvláštní úvahy. U K. Světlé má chmerek, zdá se, opravdu význam „mech“, stejný význam má to slovo i v Thamově slovníku z r. 1818 (za laskavé informace děkuji V. Šmilaurovi). Je tedy možné, že v tomto významu je to vskutku odvozenina od slova mech. Možnost přesmyku m ch > chm je dána tím, že se v slově mech opravdu vyskytl na moravském Horňácku: tam je chem, gen. chmu (Bartoš). Rovněž tak necháváme stranou úvahu o tom, jak s tím souvisí chmerek, jméno rostliny Scleranthus.

[11] Nepatří asi do této skupiny chmour. Podle PS. je to jednak „tmavý prach“, jednak „spadlé ztrouchnivělé jehličí“. Tento druhý význam označuje Jungmann za obecný, ale nyní žije snad jen na Českomoravské vysočině, zná jej Hošek v uv. sp. I, 96 („listí opadalé v lese“), také Vlasta Pittnerová ho ve svých povídkách užívá dost často. Jiné formy jsou hmour, mhour (u Bartoše, ze západní Moravy), snad je totéž i chomor, chomůr „mrť, chamradí“ (u Jungmanna). Zdá se, že to vše je totožné se slovem mour (prach z uhlí, saze, drobné uhlí), jak to naznačuje už Jungmann. Spojovací článek podává Jungmann (při mour): „v uhlířství moury nazývají drn a zem, kterými se hromada přikrývá a spodem na podlažkách se podpaluje. Us. Na mour (u přikrytí milíře) se bere čistá prsť. Též vůbec mour = lesní země. Us.“ U Svěráka (v uv. sp. 118) mór je „jehličí s hlinou“. PS. má též heslo čmour z Klicpery. Zetlelé jehličí, zvláště smrkové, má vskutku černou nebo aspoň temnohnědou barvu.

[12] Toto chaberdzie spojil s chamerdzie již Flajšhans (viz u Janka, Časopis pro mod. filologii XV, 1929, 201 v pozn.), po mém soudu správně. Janko však myslí na přímé příbuzenství s naším chabina „prut s listím“ atd.

[13] Přecházelo ovšem i k rodu ženskému.

[14] Dosud se prodávají v drogeriích pod jménem bezinky nebo kozinky a (zvláště na Moravě) kozičky. Toto moravské jméno je pěkný příklad dokonalého zmatení. Vedle slova kozičky najdeme dokonce i kašičku (Kott, Dod.)! Vysvětlení podává kobzinka (Kott, Dod.) a chebzinka (Kott, 1, 522), chebdinka (Kott 6, 411). Zároveň je na jméně plodů vidět, jak se oba ty názvy, bez a chebd (chebz), zaměňovaly.

[15] Polívka, Názorná květena III, 1901, 338.

[16] Spojení obou je v sloven. chabrzdie (je u Kálala 922).

[17] I v polštině je chepta „plevel“ (Unkraut).

[18] Chamradí, pol. chamerdzie a chaberdzie spojil s chebdem již Brückner, Sł. etym. 677, ale ovšem bez podrobnějšího výkladu. Mylně spojuje jejich r s tím r, které je v staropruském slově kaubri „trn“. To slovo k chebdu jistě nepatří (bez ani chebdí trnů nemají).

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 7, s. 198-208

Předchozí Antonín Opravil: Úřední jazyk

Následující Karel Sezima: Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1