Lidové výrazy

[Drobnosti]

(pdf)

-

(NŘ. 18, 1934, 58 n.) Paní A. Stračovská, ředitelka odb. školy ve Vysokém Mýtě, zaznamenala tato lidová rčení: Konečně jsem se opodstatnila a řekla, co si myslím (t. j. dodala si odvahy; Červený Hrádek u Kolína). — Má všelijaký zástoje (osobní zájmy, z kterých plyne prospěch; tamtéž). — Pečivo je zahroudaný (příliš naválené; tamtéž). — O ženě nevkusně oblečené se říká: »Ta je jako klekni koza do zelí« (tamtéž). — Když plátno mělo nestejnou nit, naříkala nad tím babička: »Je jako vlas, jako klas, jako psí ocas« (Bílkov u Červ. Hrádku). [122]— Srovnávají-li se dvě špatné věci, říká se: »Ta věc nestojí za nic a druhá jak by smet« (Kutná Hora; toto rčení je známo též z jiných krajů). — To je Filištín! (říkala babička paní S. o člověku, který si uměl zařídit život co nejlépe bez ohledu na druhé lidi; Kutná Hora). — »Nech na hlavě!« říká, kdo haní druhého a sám není bez viny (tamtéž). — Mluví, jak by másla ukrajoval (sladce, lichotivě, ale neupřímně; tamtéž). — Prof. dr. Ant. Procházka zná z Českomoravské vysočiny domácký název malých brambůrků jednochlamstky; jmenují se tak patrně proto, že jedlík stačí »schlamstnout« celý brambor najednou. Domáckým výrazem je i název domácích střevíců tichošlapky (jinak kchomodky). — P. J. Baťha, katecheta v Bojné, zapsal si v l. 1889 — 1892 v svém rodišti Krusičanech na Benešovsku z mluvy starých lidí tyto výrazy: To je vojna u Krakova (říkají, slyší-li hádku jiných lidí)! — Když východ hoří, západ hasí (pálí-li zrána slunce, přijde odpoledne nebo večer dešť). — Má peněz jako žába chlupů (peří). — Píchni jako řízni (pěšky jako za vozem). — Praví sv. Ludna: Jez kaši svrchu a hrách u dna (na kaši omastek zůstává, s hrachu stéká na dno). — Za groš do věrtele (za málo peněz mnoho). — Sluníčko mu to ukáže, měsíček mu to dá (říká se o nočním zloději). — Za placky pámbu, za buchty nic (žertovné poděkování). — Až přijde Káča z komedie (t. j. nikdy). — Jako když dá hluchému dobrýtro n. volovi jahodu (to málo pomůže). — »No, už se to probírá«, těší jeden cestou v dešti. »Ale kabátem na košili,« odpoví mu druhý. — »Je cuclavému prasátku pod kolena«, říkají o malém a mladém člověku, který se dělá moudrým nebo se chce ženit. — Sluší mu to jako prasátku foremetka (nesluší mu to). — Měl o tom potich (zaslechl o tom, tušil něco). — Byl promoklý ven a ven (t. j. naveskrz). — V mentině (v okamžiku). — Bylo parno, jen slejvalo. — Má všecko na pravý straně (je ramenář). — Ta má vymazanou (hubu), ta ji marně nekrmí (má dobrou vyřídilku). — S neřádem zle, bez něj ještě hůř (říká panímáma, když dostane v nedostatku hospodářské čeledi děvečku, o kterou nikdo nestál). — Ten tam vydrží od Štědrýho večera do vánoc (nevydrží tam). — Má z toho čepici (t. j. čest). — To je takovej poď sem než tě vemu (zloděj). — Tady čert vozil svou mámu (o špatné cestě). — Ta má jedák (zlou hubu)! — Tam je všecko jako na soustruhu (čisté, v pořádku). — Máš to nasnadě (po ruce). — Panímáma capna, zadělala by nejradši do louže (o nešetrné hospodyni). — To je zachtěna (všeho chtivý, mlsný). — V zákamtí (na místě, kam nepřijde slunce; tento výraz vznikl spletením výrazů v zákampí a v zákoutí). — To je takovej vomachejl (nepořádný člověk, hajdaláckého chování). — Moje hlavo! (tak se oslovovaly při hovoru dvě staré sousedky). — Vobrynda (opilec). — Vydejkal by tele na jalové krávě (vymámil; dejkat = říkat stále »dej«). — Ryčka (lopata, na rozdíl od rovného, ostrého rýče). — Rozívený kluk (t. j. rozjivený, rozpustilý). — Vejstřelek (třetí jetel, rostoucí na podzim po otavě). — Vastržej (trativod). — Lokáč (kalužina na cestě po dešti). — Záboj (pokrutiny). — Zbaňkovali ho (t. j. přemluvili čeledína, který už měl závdavek od jiného hospodáře, a sami si ho [123]zjednali). — Je na vošklivci (v nepřízni, v necti). — »Mám bezpečila«, liboval si karbaník, když v kartách dostal eso. — Votipa, vohnípanej (nevyspalý ještě, k ničemu se nemá, ani k umývání, »votipuje se«). — Šít stulíkem, sculíkem, stulíkovat (neuměle stáhnout okraje látky k sobě řídkým stehem; šijí tak nevycvičení, na př. mužští a děti). — Voda je kalná jako rmuť. — Bojím se ho jako lonskýho sněhu (nebojím se ho). — Je červenej jako rdoun (zrzoun, zoun). — Je tam jako s hráze do rybníka (velmi blízko). — Je jako řimbuch (silný). — Také ve výslovnosti některých slov postřehl p. B. zvláštnosti. Ještě koncem minulého století vyslovovali někteří staří lidé sjem místo sněm. Dosud se říká zástavka (m. zastávka), křemel (křemen). — Obecně se vyslovuje haleď, heleď, haleďte, halejte (m. hleď, hleďte). — V zímě je »v období zimním«, v zimě je »v chladnu«. — Staří vojáci rádi vzpomínali na jenerála Hradeckýho a o svatojanské pouti v Praze cestou na Račana nezapomněli zastavit se u jeho pomníku. — Čechmanta, sakyventsky, stakraholte se říká místo zaklení. — Výraz udivení je: »Pro pána krále!« »A sáně borový!« Nemilé překvapení vyjadřuje zvolání: »A hrome panskej!« — Týž zapisovatel zná od osmdesátileté stařenky, rodačky z Kolína, tato úsloví: To bude, až čert umře a peklo shoří (t. j. nikdy). — Držte, bratři, je nás málo (bylo-li něco jen několika stehy narychlo přišito)! — Má pysky jako Neopold (t. j. rakouský císař Leopold I.). — Lepší výmluva nežli psí kulhání. — Ten by se moh mazat na chleba (je to dobrák). — Tobě není vhod, ani kdyby ti pecky na hlavě tlouk. — O zlé babě se říká, že ji čert pletl na vrbě, když měl dlouhou chvíli.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 4, s. 121-123

Předchozí Krepdešín

Následující Množ. číslo u příjmení