Časopis Naše řeč
en cz

Drobnosti z obrozenské češtiny

Josef Brambora

[Články]

(pdf)

-

I. Generál-poručík

V NŘ. XV, 223 ukázal Václav Machek, jak nevhodné je překládat německý výraz Generalleutnant (v němž druhá složka, přejatá z frc. lieutenant, nahrazuje lat. locumtenens, t. j. místodržící, zástupce) výrazem generál-poručík, poněvadž tak vzniká dojem, jako by toto pojmenování označovalo hodnost vyšší, než je generál, ačkoliv pravý význam slova Generalleutnant je generálův zástupce (neboli „podgenerál“, podobně jako Oberstleutnant je podplukovník, původně plukovníkův zástupce). Týž autor se v NŘ. XXII, 94 právem rozhorlil, že toto neporozumění pokračuje dále, — nalezl totiž doklad, kde výraz Oberstleutnant byl přeložen plukovník-poručík. V NŘ. XVI, 110 navázal A. Kraus na Machkovy vývody a ukázal zejména, že lieutenant zastupuje velmi rozmanité hodnosti a hod[268]nostáře (oberstlieutenant, generallieutenant, königslieutenant [známý z Goethova životopisu]).

Podle několika výrazných a snadno srozumitelných dokladů chci ukázati, že se před sto lety významu tohoto slova rozumělo správně. Tenkrát bylo to slovo překládáno slovem zástupník, a to i tenkrát, stálo-li samostatně, tedy mělo-li význam dnešního názvu poručík (také Oberleutnant bylo překládáno nadzástupník [dnes nadporučík]). Velmi dobře to můžeme sledovati v popisu vojenské kariéry básníka Miloty Zdirada Poláka v Jungmannově Historii literatury české. V druhém vydání r. 1849 je v Dodatcích k životopisům (na str. 770—771), pořízených V. V. Tomkem a V. Žirovnickým, Polákova vojenská dráha popsána velmi zajímavě a zaslouží si přetisku (str. 771):

Na podzim r. 1808 při všeobecném bojovném zápalu pro obhájení Rakouska proti Napoleonovi chopil se Polák zbraně; stal se kadetem a brzy na to praporečníkem při pluku č. 22 (nyní Felix Švarcenberk). Ve válce r. 1809 bojoval v bitvách v Bavořích, pak u Asparnu a Wagramu. Po skončené válce ležel nejprve v Královéhradecku v Čechách; potom r. 1812 přesazen co zástupník ke pluku č. 15 (nyní Nassau), dostal se s týmž plukem do Polska; oučasten byl mnohých bitev ve válce roku 1813, vtáhl též r. 1814 do Paříže. Léta 1814 přesazen co nadzástupník k uherskému pluku č. 3 (cís. Alexander), přišel co majetníkův pobočník ku polnímu maršálovi - zástupníku baronu Kollerovi, při němž po kongresu vídeňském přebýval v Praze a na statku jeho obřístevském. S ním, co intendantem vojska, táhl r. 1820 do války vypuklé v Neapoli. Zde obdržel od krále neapolského řád sv. Mauricia a Lazara, a přebývav v Neapoli co pobočník Kollerův až do smrti jeho r. 1827, stal se potom téhož roku profesorem českého jazyka na vojenské akademii v Novém Městě za Vídní. Jím český jazyk na tomto ústavě ponejprv přiveden byl k větší vážnosti. Roku 1830 povýšen za setníka, odebral se k svému pluku; ležel se setninou svou r. 1831 na kordonu proti choleře blíž Nového Města za Vídní, pak ve Břetislavi, v Komárnu a opět ve Břetislavi. R. 1837 povolán k akademii novoměstské s důstojenstvím majora při pluku uherském č. 39 (Don Miguel) za prefekta jazyků, totiž francouzského, vlašského, českého a maďarského. R. 1843 povýšen za podplukovníka, r. 1848 za plukovníka, načež r. 1849 vstoupil s důstojenstvím generála do pensí, zasloužené 41letou výtečnou službou vojenskou.

Zajímavé je, že při povýšení r. 1843 nebyl již nazván plukovník-zástupník, nýbrž podplukovník, patrně (můj dohad) se zatím již názvosloví pozměnilo. Nasvědčuje tomu i to, že v životopise Tomáše Buriana, Polákova nástupce v úřadě profesury českého jazyka i na místě štábního důstojníka v novoměstské akademii (Jgm. Hist. 21849, str. 539), jsou stupně jeho vojenských hodností vyjádřeny takto: 1. června l. 1817 naddělostřelcem, 1. května 1821 pumovníkem (bombardérem), 24. dubna 1825 ohněstrojem (Feuerwerker), „z jara 1. 1828 přišel do Peště k pověstným tam vykonávaným zkoumáním dělostřeleckým a odtud na podzim opět do Vídně, kdežto ještě t(éhož) roku co [269]učitel geometrického rejsování, polního pevnitelství a dělostřelecké nauky do školy druhého pluku dělostřeleckého, ve Vídni ležícího, dán byl“; 10. dubna 1. 1831 povýšen byl za poručíka při 11. pluku pěším arciknížete Rainera, 11. května 1837 byl „povýšen za nadporučíka při 11. pluku pěším (nyní knížete Felixe Švarcenberka), po šestiletém pak témže ouřadování stal se 12. kv[ětna] l[éta] 1843 setníkem při prvním pluku pěším (nyní císaře Františka Josefa)“.

M. Z. Polák byl tedy ještě zástupníkem a nadzástupníkem, jeho nástupce byl již poručíkem a nadporučíkem.

Zajímavé jsou i starší doklady: v Krameriových Cís. kr. vlasteneckých novinách z 21. května 1796 je na jedné vyhlášce uveden podpis: Latour, generálův lajtnant. A ještě ze starší doby: v Pražských Českých novinách z 10. ledna 1784 (č. 2) se líčí pohřeb polního zbrojnosti (sic!) hraběte z Syeskowics a v ní se slovo zástupník vyskýtá několikrát:

„…vůz s mrtvým tělem, při kterým dvanáct vrchních zástupníků, totiž oberleutnantů přikrývací roucho od příkrovu drželi…“

„V devět hodin průvod se začal, který 1) pán nejvyšší zástupník Meszaros s dvouma jízdnýma pulkama od Wurmserských husarů otevřel. 2) Jel bezprostředně na to pán polního vůdce zástupník hrabě z Klayrfayt místo polního zbrojnosty. 3) Vedle něj pan veřejný strážník hrabě z Brechainwile jako temnosta to jest brigadýr…“

Zbrojnosta pan Syeskowics byl v předešlém čísle označen „Jeho Excelencí komendýrující pan generál, polní zeikmistr hrabě z Sieskowics (tedy s iota!)“. Pohlovská koncovka -nosta (dodnes zachovaná na př. v slově měšťanosta) vyskytovala se tenkrát častěji: v hořejším dokladě slovo temnosta je nutno čísti témnosta (tém — šik, zástup).

Také název velitele loďstva byl utvořen koncovkou -nosta. Doklad rovněž z Pražských novin 1784, ve zprávě „ze Špaňhel 30. listopadu“:

„K tomu předsevzetí [totiž „město Algier poznovu s pukavicemi navštíviti“] zdejší dvůr jako se vybízí, poněvadž loupežné lodě toho barbarskýho vladařství s odvojnásobněnou smělostí a opovážlivostí naše lodě stíhají, aby prostředkem činění kořisti sobě tu škodu vynahradili, kterou v jejich městě náš loďnosta Barcelo jim učinil.“

Tedy loďnosta! A zpráva tak aktuální byla otištěna teprve 3. ledna!

II. Karban aneb loterie na všeliké zboží

V obrozenských dobách častým thematem novinových článků a zpráv byla loterie. Můžeme sledovat snahy o její zřízení, boj s ní ve jménu osvěty a pokroku (zvláště Havlíček bojuje proti loterii velmi ostře), rušení loterie pro malý zisk z ní a p. Roztomilou anekdotku o loterii cituji z Schönfeldských Cís. kr. praž[270]ských novin 1. září 1787, č. 35, s. 275—276, na doklad dnes neobvyklého rozsahu pojmů karban a karbaník:

V jednom malém městě měl býti zřízen karban aneb loterie na všeliké zboží. Magistrát za příčinou toho se rozdvojil, posledně ale dva stříbrné koflíčky na kafe učinily té hádce konec, a karbaník maje k vyřízení své věci víc hlasů, bez překážky boudu postavil. Syndikus, na něhož spořádání toho nového karbanu vnešeno bylo, nařídil z moudrých zajisté příčin, aby se ne trefy, jak jindy obyčejné (= jak jindy bylo obyčejem), nýbrž chyby vybubnovaly. To se stalo, a povyk a hluk byl hrozný, trval od rána až do pouhého večera, celé městečko nad tím se vzbouřilo a všichni na syndikusa i na karban kleli. Žádný nechtěl víc sázet, a sám karbaník posledně žádal, aby učiněná smlouva ničím nebyla. Obyvatelé toho městečka od té doby všecko to v ošklivosti mají, co se jen karban aneb loterie jmenovati můž. A také mnozí k lepšímu stavu přichází, čeládka věrnější jest, a míň krádeží se počítá. Moudrého syndikusa nyní sobě všichni vysoce váží, ježto (= ačkoliv) mu prvé skrz hrozný hluk bubnu všichni zlořečili.

Loterie = karban, karbaník = podnikatel loterie, a mravní následky tohoto loterního karbanu byly podle sugestivního líčení Schönfeldských novin právě tak neblahé a rozvratné jako u karbanu karetního.

III. Čokuláda, čaj, káva a cikorikafe

Z Polákových Lexikálních a etymologických drobností, otiskovaných v Naší řeči počínajíc XX. ročníkem, největší zájem vzbudily hned první tři, o kávě, čaji a čokoládě. Doplním je několika podrobnostmi, které V. Polákovi unikly, poněvadž materiál shromážděný v Slovníku jazyka českého není úplný. Především se domnívám, že o rozšíření a proniknutí názvů káva a čaj proti obecným a mezinárodním kafé a thé největší zásluhu mají Pavel Josef Šafařík a K. S. Amerling. Polák konstatoval, že slovo káva pronikalo pomalu (NŘ. XX, 206), v kanceláři Slovníku jazyka českého jsou na ně za dobu 20 let doklady jen ojedinělé: 1812, 1813, 1818, 1819, 1820, 1821 (2×), 1822, 1823, 1826 (2×), 1830; slovo čaj, po prvé doložené r. 1827, má další doklady z r. 1830, „později jsou doklady hojnější: z r. 1831, 1832, 1835, 1837, 1838 atd., slovo čaj tehdy vniklo už do spisovného jazyka“ (NŘ. XX, 229).

Pavel Josef Šafařík vydával v letech 1834—35 časopis Světozor, nejlacinější spis obrázkový k rozšíření užitečných známostí pro Čechy, Moravany a Slováky, tiskem a nákladem synů Bahumila Háze. Šafařík měl v programu „příjemné vyučování“. Snažil se přinášet věci opravdu hodnotné, ale při tom nezapomínal na rozmanitost. Kdyby byl mohl svůj časopis vydávati déle, byl by podal svým čtenářům malou encyklopedii, jak zamýšlel. Staral se o historii, životopisy, cestopisy, národopis, [271]přírodnictví (čili „umění přirozených věcí“), statistiku, informoval v stálé rubrice o „pokrocích promyslu“. Stručně jsem charakterisoval Šafaříkův Světozor i všechny jeho nástupce v Dodatcích Ottova slovníku naučného, zde jen ještě řeknu, že se mu podařilo vyhověti dvěma zásadám, jež si stanovil:

„Domnělá různost a nepořádek věcí musí své vnitřní ukryté spojení míti, tak aby smyslný čtenář, pojímaje podané mu zde věci s dobrou rozvahou, mohl je všechny třebas po roce snadno v jeden celek v mysli své spojiti.“

„Avšak při všem při tom obyčejně buďto obrazům obživujícího je slovního výkladu, buďto výborným slovním popisům smyslného věcí představení se nedostává. Náš oumysl jest, obé to spojiti, a jak oko tak i ducha pojednou příjemně zaneprázdňujíce, užitečným známostem snadnější přístup k mysli lidské zjednati.“ (Světozor,[1] č. 1, str. 2, „Návěští“.)

Nuže, v tomto časopise otiskl Šafařík již v 5. sešitě na str. 38—40 článek, jehož autor je signován A., s titulem Káva (psáno je po tehdejším způsobu Káwa). Po stručném úvodě, jejž pro jeho zajímavost otisknu níže celý, následuje důkladné a zevrubné poučení, rozdělené do oddílů Opsání (= Popis), Dějopis pěstování kávovníka, Dějopis pití kávy, Lučebné vyšetřování látek, skládajících zrní kávové. Úvod doplňuje výklady čtvrtého odstavce článku Polákova (NŘ. XX, 205):

„Slovo káva (aneb u jiných národů Caffée) píší, dle výkladu p. profesora Galanda, Tuskové kaweh, Arabové kahwi, a pochází prý od kuhowah, což znamená: hladu nemíti. Jméno to, které na začátku i víno u Arabů mělo, od oučinků kávy na žaludek vzato jest, jelikož ona zaháněním hladu až podnes u paniček citlivých moc tu svou ztvrzuje, jichžto lačný život, několika koflíčky kávy zotavený, již již ostatním pohrdá jídlem.“

V celém tomto článku se důsledně užívá jenom slova káva, nikde kafe, a také se několikrát opakují slova kávový, kavárna (nikoli kafírna, jak bylo tehdy obvyklejší, ne-li jediné obvyklé), kavárník, kávovník. Zajímavý je opis černá pálenka v partii, kde se líčí obtíže, které měl první majitel kavárny v Londýně:

[272]„V Londýně káva dosti zápasila s těžkostmi při svém příchodu. Leta 1708 Londýn jednu toliko počítal kavárnu u duhy, k jejímužto zničení mnohé písebné žádosti byly zadány k vyšším ouřadům, poněvadž prý v té ulici neustálý byl sběh a hluk lidu; a nedlouho potom bylo mu skutečně zapovědíno tuto tak zvanou černou pálenku prodávati. Však již po 50 letech 3000, a nyní 9000 kaváren Londýn počítá.“

Po kulturně historické stránce je zajímavá a důležitá další partie, která vypisuje nepříznivé a příznivé účinky pití kávy. To byla tenkrát móda i zvyklost, baviti se v rozhovorech, probírati v rozpravách a inserátech, dobírati si v deklamovánkách a humoreskách nemírné pití kávy, ale výklad tak zevrubný jsem jinde nenašel.

„Pročež zde po uvedení několika nejhlavnějších nemocí, kde kávový polev neuvyklému pomoci může, jen ještě výstrahy a pravidla uvedeme, nimiž by se pijáci, a zvláště pijačky kávy spravovati měli. Pravíme neuvyklému, poněvadž uvyklý přebráním se otupen jest ku přijetí blahodatných kávy oučinků, a jen pozdě nezotavnou zemdleností, nemožností manželského zbydlení, povšechnou outlostí a slabostí, třesením oudů, blednicí, zlatou žílou, čijivým hlavy bolením atd., pykati musí.

Co lék silná káva dobře oučinkuje 1) v nemocech čivních (nervových) menšího stupně, buďto břišních útrob (k[u] p[ř.] v kolice, v křečném dávení, kdež často káva tak výborným jestiť lékem, že ona jen ta jediná jest, kterou nemocný nezvrhá, nápodobně i ve křečných bolestech a trnutí močního měchyře u žen těhotných a šestinedělek atd.), buďto mozku, když čivné bolení hlavy, když závrat, ospalost, neobyčejná bdivost citlivého a slabého mozku, když opilost líhnatými nápoji,[2] když omámení makovinou,[3] blínem a rulíkem zlomocným se stalo; 2) ve studených zimnicech, kdež před rozhorlením zimnice silná káva se podá; nebo četných máme příkladů, že mírnější studené zimnice, jen v čujivstvu (nervi gangliares) příčinu mající, ní zcela uléčeny byly, zvláště když rozhorlení s dlouho trvající obtížnou zimomrou začavši jen méně patrným horkem, potem a močem se rozhodlo; 3) v nedostatečných aneb křečných bolestech ku porodu bába i babič nejraději ku kávě outočiště berou; 4) v hostečných (rheumatických) vadách jakýmkoli způsobem vysílených lidí; 5) a konečně v těžkostech zažívání, kdež plnokrevnost břišní k obávání není, zvláště v průjemu (chvístačka) krvavém z ochabělosti.“

Ohlas dobových diskusí se projevil v závěru článku:

„Že by káva s mlékem neb se smetanou smíšená zvláště mladým ženám škodila, anby zatím černá káva zcela vítaným byla pro ně nápojem, pouhou jest neodůvodněnou domněnkou několika německých lékařů, neb patrno jest, že smetanou zdráždivá moc čisté kávy se umírní a že bílkovina s jinými látkami mléko skládajícími kávu dráždivou jaksi obaluje a méně přístupnou činí.“

Autorem tohoto článku je pravděpodobně K. S. Amerling, v té době i později horlivý přispěvatel do rozličných časopisů. Psal [273]články z rozmanitých oborů, seznam jich (ovšem značně neúplný) je v Jungmannově Historii 2530. Mimo jiné je pod číslem VI 1473 c, k, r uvedeno, že psal přírodopisné články do Rozmanitostí (neuvedeno však ani Amerlingovo jméno ani titul ani rok),[4] do České včely 1857 (o tužebníku), do Večerního vyražení 1831—32 (Hospodářský živočichopis). V čísle 1473 v oddělení h jsou též zaznamenávány (str. 475b) Amerlingovy příspěvky do Čechoslava 1831 (Umělecké schopnosti některých hmyzův, Hmyzové co příčina rozličných neduhův u lidí a zvířat) a v oddělení i do Sáma 1832 a do Kroku 1833 (o polevnících [= nálevnících], infusoriích).[5]

S dnešního hlediska je nutno zvlášť litovati, že v čísle VI 1473 v oddělení q Světozor nejsou uvedeny články Amerlingovy jmenovitě (je jenom více než povšechně řečeno Světozor 1834-5, rozl. částky, což znamená: V Světozoru v ročnících 1834-35 jsou také články přírodovědné), snad by na ně byli bývali upozorněni přírodovědci i filologové. Zjistil jsem, že byl Světozor v Jungmannově Historii vůbec dost zanedbáván, že z něho proti jiným časopisům bylo zaznamenáváno jen málo, jistě méně, než si zasloužil.

Amerling také s naprostou rozhodností zaváděl pojmenování čaj a odmítal název thé. V č. 14 na str. 110—112 Světozora má článek s titulem Čajovník (thea). Vyskýtají se v něm výrazy čajový nápoj, čajní obchod, čajní sadebníci, v těchto kávo- a čajemilných časech, a na str. 111b dole se mluví i o čajích z jiných rostlin, tedy i tam, kde se dodnes udrželo pojmenování thé, zavádí Amerling již r. 1834 název čaj. Oba citované Amerlingovy články dosvědčují obojí jeho zájem, lékaře (na doktora medicíny byl promován r. 1836) a přírodopisce, žáka Preslova (v letech 1833—1837 byl asistentem J. S. Presla, od února 1837 tajemníkem Kašpara ze Šternberka), příštího designovaného rektora encyklopedického slovníku, jenž měl vyjít nákladem Matice české (Josef Hanuš, Národní museum a naše obrození II, 412).

Po obšírnějším (než u článku o kávovníku) úvodu pojednal autor o botanické stránce čajovníku, totiž o jeho místě v Linnéově soustavě, o čajovníku brunatém (Thea Bohea, čaj boy, bohee), o čajovníku zeleném [Thea viridis, čaj hayssan, singlo neb songlo), o jeho pěstování a o sbírání čaje, o rozdílu čínského [274]a žapanského čaje, o obchodu s čajem, o chemických a medicínských účincích čaje, o rozšíření pití čaje, o čajových náhražkách u rozličných národů a v závěru doporoučí, které „české byliny by taktéž posluhovaly jako každý podotčený čaj“.

Úvod zní:

„Čajovník jest znamenitým sokem kávovníka (Coffea). Slovem čaj nazývají Rusové, Čínové, Žapanové, Siamanové a Tunkinové sušená listí dvou druhů bylin, náležejících do rodu čajovníka nadzmíněného. Slovo thé vedralo se v obyčej jen špatným čtením rozličnou dobropísemností (= různým způsobem psaní) psaného slova čaj, poněvadž mnozí Europčané, a zvláště Němci, v čas tenkrátního rozšiřování se čaje, 1660, ještě ani anglicky a tím méně čínsky, arabsky atd. čísti neuměli. Cizinci ještě posud asiatské Π, nám Slovanům známé č jen ošklivou slátaninou z několika písmen složenou vyznačiti mohou, ku př. něm. tsch, angl. ch a tch. A proto i Linné tak chybně latinské rodové jméno ve své soustavě přírody pro tento rod uvedl.“

A zase se dovídáme, jaké hrozné zhouby natropí čaj, zejména požívá-li se ho nemírně:

„Čaj ve své horčině chová mamovinné látky, nedadoucí proto souditi na záživné moci. Že čaj mamovinu (narcoticum) chová, již z toho vysvítá, jelikož zápach z velkého množství čaje závrať, bolení hlavy, ztrnutí, mrtvici atd. působívá, jakož i zkouškami přesvědčeni [j]sme, že polev silnější u citlivých, snadno zdrážditelných osob mdloby, unáhlené tepání cipel (arteriae), závrať, bdivost neobyčejnou, mrzutost, oužení na prsech, slabost paměti působívá, ano i mnohem častěji po dlouhém pití madry (hysteria, u ženských) a padoucí rozhoršení. — Z toho všeho též patrné, že čaj léčivé též chová ctnosti, na místě byv náležitě upotřeben rukou rozumného lékaře. Jen tam nic neočekávejme, kde povolná příroda, pokud s to jest, tomu nápoji již uvykla. Prášek v malých dávcích působí ochabování vnitřních blan (snad ten oučinek tomu připočísti lze, poněvadž napořád za tepla se pije), pak zapuzení bdivosti a nemilého horka. Větší dávky působily tlačení v žaludku a náchylnost k dávení, časté močení a zapuzení opilosti líhatými oleji.

Zvyk nynější v Evropě dosti nemile rozšířený již přes 200 let trvá. Po jeho přivezení rozhlašovaly se jeho výborné vlastnosti uplacenými chváliči, takže se mimo naději dosti hojně rozšířil, k čemuž u šlechticů i to nemálo prospělo, že byl cosi vzácného, neobyčejného, nadmíru drahého a cizinci vychváleného. Angličané možní (= zámožní) pili již čajový nápoj 1660; Hollandčané, kteří jediní na začátku do Číny proň přístup měli, dosti hojného užitku z něho vzali. Nedlouho potom i Francouzové, Angličané a Švédové čajem kupčiti počali. Za nynějších časů hlavně Rusové a Angličané čajním obchodem ještě se zanášejí. Avšak 18—20 milionů čaje již do Europy, jako jindy, se nepřiváží; našim krásnopletým společnostem více káva zadost činí, takže když východčan (= orientálec) čajem hosti své častuje, Europčan nazvíce kávou totéž hostinství slaví.“

Bude snad nejen zajímavé, nýbrž i užitečné připomenout si, jaké čajové náhražky doporučoval před sto lety český lékař. Každý národ a nárůdek „dle svých krajinských okoličností atd. více méně chutný nápoj zaopatřiti si nedlí“: Rusové („staro[275]věřečtí“) často se postící nemohou při svém „domozpráví“ (= životosprávě) býti bez čaje, „jejž buď s mlékem aneb s moukou a olejem požívají“, Rusové sibiřští pijí též čaj zcela od jiné byliny pocházející, zlisovaný v desky hlenem (serum, Blutwasser) porosené, Tataři pijí polev z lomikamenu a z mochny vzpřímené, jiní Severané (sic!) polevy z rozsekaných prutů šípkových růží, „Amerikané schvalují si za nápoj polev z listí stromu zvaného u nich kaa, u ostatních téovníka paraquaiského. Čajovníku velmi nepodoben, roste v mokrých lesinách as 100 mil za městem Assumption.“ Slovo téovník je jediný doklad slova odvozeného od thé, po stránce věcné je snad vhodné připomenout, že je tu řeč o čaji dnes známém pod jménem maté, což jsou sušené listy rozličných druhů cesminy, hlavně cesminy paraguajské. „Poněváč kaa trochu hořká jest, pije se u možnějších s cukrem. Nápoj ten všude v Americe jest oblíben, ano i v Peru a Chili. Amerikané pijí jej po celý den, jako mnozí Evropané pivo, jiní opět víno, s tím toliko rozdílem, že ním se neopíjejí, nýbrž jen život mile zahřívají a vyzevování kůže usnadňují (transpiratio insensilis).“ A nyní to poučení pro hospodyňky a krajany vůbec:

„Hle příklady napřed a nyní uvedenými dotčená pravda z ohledu potřeby nějakého lahodného nápoje, lahodnějšího než voda čistá a zdravá jest, nadost v oči bije, pročež nechtíce našim krajanům, tělesnými prácemi méně zaměstknaným, křišťalovou vodu schvalovati a její výborné vlastnosti a oučinky v těle lidském dokazovati, jen následující ponavržení, již několikráte vlastimilovnými můžmi [sic!] přednešené, zde znovu předložíme.

Bez rozpaku mnohé naše byliny české by taktéž posluhovaly jako každý podotčený čaj atd., při čemž ta jediná byla by vada, nicméně mocná, že by totiž taková čajovitá rostlina nebyla z dalekých krajin, nýbrž jen z českých hor a dolin, a tedy zbavená vší chuti a všeho zápachu; že by nebyla schválena cizinci závistnými a zištnými; že by naposled snad i každý sprosták ji míti mohl a že by konečně od začátečníka aneb od začátečnice nežádala oběti mozkového zpitomění, vyšťavění těla, vrhnutí, zbledničení a jiných hnusných nemocí. Tabák a čaj ovšem všecky tyto ctnosti mají, a proto též všeobecně jsou oblíbeni. Kdybychom směli v těchto kávo- a čajemilovných časech něco z pokladu našinské květeny schváliti a místo oněchno ponavrhovati, byly by to následující rostliny: rozrazil lékařský (Veronica Chamaedrys), mata peprná (Mentha piperita), brusnice kyhanka (Vaccinium vitis idaea), slíva trnka (Prunus spinosa), prvosenka (Primula), jahodník (Fragaria) a mata kadeřavá (Mentha crispa).“

Připomínám ještě, že v prvním ročníku Světozora je i jeden z nejstarších dokladů (ne-li snad první) slova čajovna. Vyskýtá se v článku Země a národ Japanů (str. 358):

Mimo to nachází se v každém městě a městečku, budiž si sebe nepatrnější, několik nádherných a ozdobných stavení, pod obyčejným jménem [276]čajoven (od čaje, Thee) známých. Jsou to necudné peleše, v nichž se vše, což smyslnost buditi a vnaditi může, v hojnosti poskytuje a kdež sobě každý dle míry svého měšce hověti může.

Ve výkladě o čokoládě (NŘ. XX 253—255) označil V. Polák tvar čokuláda za dnešní výraz lidový; praví: „dnešní tvary lidové (na př. čekuláda, čokuláda a p.)“ nebo: „zde (v Thámově německo-českém slovníku 1814) se setkáváme se zajímavou disimilací obou -o- v u-o, jíž se podobá i dnešní lidové -o-u- v tvaru čokuláda a polské czokulata“. Nalezl jsem při prohlížení obrozenských časopisů doklad tohoto disimilovaného tvaru z doby raně obrozenské, z r. 1793. Zároveň je to nejstarší disimilované znění slova čokoláda vůbec. Je starší než všechny doklady zaznamenané Polákem (Puchmajer 1795: čekoláda, Pražská kuchařská kniha 1805: čukolada, Thám. 1814: šukoláda).

V Krameriusových Cís. král. vlastenských novinách byla dne 9. března 1793 na poslední straně 10. čísla (str. 98) otištěna Zpráva, jež je insertem firmy Schönfeldovy. Začíná se (jako všechny doklady a citáty přepisuji dnešním pravopisem):

„V Šenfeldském domě v Praze na Starém městě v Jezuitské ulici (dnešní Karlově) Nro. 492 proti Vlašské kapli jsou v nově založeném krámě rozličná semena, papír a jiná zboží k dostání; kdežto se také všelijakých kuchyňských, zahradních a lesních semen, bylin, sazenic, koření a píce, též rozličného zboží a papíru poznamenání darmo rozdává.“

Seznam zboží je značně obsáhlý: je ho půldruhého sloupce petitové sazby. Ocituji z něho začátek posledního odstavce:

„Podobně jest k dostání čokuláda vídeňská Nro 1) libra za 1 zl. 6 kr.… Též také čokuláda pro obdržení zdraví bez vanilie n. 9) za 1 zl. 24 kr., n. 10) libra za 1 zl. 30 kr.; prodávají se na libry, též půl a čtvrt libry —. Cikorikafe (psáno tehdejším způsobem cykorykafe), spravedlivé z Kosmonos, libra za 17 kr., lot za grešli, též na libry, půl a čtvrt libry se prodává.“

Toto spravedlivé (= pravé, nefalšované) kosmonoské cikorikafe konkurovalo spravedlivému kafi z cikorie vyráběnému pražskými měšťany T. Wintrem a Janem Blahoutem v Prelátském domě v Černé ulici v Praze II. Oba se hájili v závěsku k 8. číslu Krameriových novin z 19. února 1791 z nařčení kosmonoského fabrikanta, že by jen on takové kafe vyráběl, a oni ne. Celou jejich Zprávu strany kafe z cikorie otiskuji v třetím svazku knihovny České obrození (Nejnovější zprávy sto let staré), kde bude též přetištěna kuriosní Zpráva o levantském aneb tureckém kafe, kteréž k zdraví i k uskrovnění peněz slouží. Zde jenom jeden kulturně historicky i národně hospodářsky důležitý pasus:

[277]Svým příznivým přátelům ve všem dobře posloužiti chtějí, a poněvadž již nyní zde v zemi cikorii sází, tedy dle možnosti hleděti budou, aby vzácné obci tímto kafem za lacinější cenu sloužiti mohli, což by se již i bylo stalo, kdyby letošní rok byl ourodnější.


[1] Jméno Šafaříkova časopisu je první doklad toho slova v češtině. Šafařík je sám utvořil, jak je vidět z úvodního odstavce Návěští: „Nadpis, kterýž jsme pro tyto listy zvolili, a jemuž podlé možnosti dosti učiniti se vynasnažíme, již sám vyjevuje cíl a konec směřování našeho. Z něho patrné jest, že snažení naše neobsahuje toliko jedné krajiny, jedné nauky, nýbrž že celý svět, všecky třídy lidských známostí a nauk, k zanímání a osvícení jak vůbec každého vzdělaného člověka, tak též i dobrého čtení žádostivé mládeže prospěšných, předmětem jeho jsou.“ Šafaříkův Světozor nebyl dosud excerpován pro Slovník jazyka českého; pokud jsou doklady toho slova v materiálu slovníku, jsou vzaty ze zmínek v korespondencích a jiných časopisech. To jsem si mohl ověřiti laskavostí p. řed. dr. Al. Získala a kol. prof. L. Janského a V. Poláka.

[2] O lihu psal V. Polák v NŘ. XXI, 93—97. Nehledíc k odvozenině líhnatý je to jeden z nejstarších dokladů, kde slovo líh má význam alkohol. V článku o čaji se mluví o líhatých olejích (Světozor I, 111).

[3] Již dříve bylo v tomto článku uvedeno, že makovina = opium.

[4] Snad chybou tisku uvedeno VI 1473 c místo 1473 h nebo i (viz níže) a do Rozmanitostí Amerling snad vůbec nepsal.

[5] Sámo je „zábavný a poučující spis“ vydaný od V. Trnky a Sl. Tomíčka v Hradci. Králové 1832.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 9-10, s. 267-277

Předchozí Jaroslav Přikryl: Cizí slova v lékařské literatuře

Následující Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1