Časopis Naše řeč
en cz

Lidová rčení z Benešovska

Josef Baťa

[Drobnosti]

(pdf)

-

V době svých studií v letech 1889—1892 zapisoval jsem si zvláštnosti lidové mluvy, jak jsem je tehdy slýchal od starých lidí v svém rodišti (v Krusičanech na Benešovsku, na půl cestě mezi Benešovem a Neveklovem). Vypisuji některé ze svého starého zápisníku.

Úsloví: To je vojna u Krakova! říkají, slyší-li hádku druhých. Když východ hoří, západ hasí, pálí-li zrána slunce, odpoledne nebo večer přijde déšť (bouřka). Má peněz jako žába chlupu (peří), nemá nic. Píchni jako řízni! pěšky jako za vozem, tak jako tak. Staré kosti dostávají! co starý člověk zkusí! Zedníka ne zrána, ale zvečera poznáš. Je tam jako Kotrba v kostele, když se někdo dlouho nevrací. Praví sv. Ludna: Jez kaši svrchu a hrách u dna, neboť na kaši omastek zůstává, s hrachu stéká na dno. Neříkej hop, až přeskočíš, asi tolik jako nechval dne před večerem. Za groš do věrtele, za málo peněz mnoho. Sluníčko mu to ukáže, měsíček mu to dá, říká se o nočním zloději.

Lidový vtip: Kouká jako husa do džbánu (do žejdlíka, do flašky), jen očkem pokukuje. Za placky Pámbu, za buchty nic, Zaplať Pámbu (žertovné poděkování). Až přijde Káča z komedie! t. j. nikdy. „Vy jste [253]vosel“, dal se kdysi do mého dědečka rychtáře jeho farář v Týnci n. Sáz. Bylo to asi v letech 40. min. století. „Já jsem vosel a jemnostpán bude sklízeť“, odpověděl mu klidně dědeček. „A co sedlák, ten je jako vrba“ (ta tím víc obrůstá, čím více ji osekávají), kousavě těšil měšťan sedláka, jenž si naříkal, že přišel o několik kusů dobytka. „Arciť, je jako vrba, o kterou se každá svině drbá“, splatil mu sedlák i s úrokem. Kdo zpívá a nemá notu, toho posílají pro ni do sousedova plotu. Jsme přátelé (příbuzní), jejich kráva se napila z naší louže. Jako když dá hluchému dobrýtro (nebo volovi jahodu), to málo pomůže. To abysme zapsali černou křídou do komína! stalo-li se něco malicherného. „No, už se to probírá“, těší jeden cestou v dešti. „Ale kabátem na košili!“ odpoví mu druhý. Je cuclavému prasátku pod kolena, říkají o malém a mladém, který se dělá moudrým anebo se chce ženit. Sluší mu to jako prasátku foremetka, t. j. nesluší mu to. Byl bych radši kopal jalovec na Hřebici, t. j. konal bych raději práci namáhavou a neužitečnou, rolníka nehodnou, za niž bych se i trochu styděl před sousedy. Tak si postěžoval starý rolník, když se vrátil od bratra faráře z Prahy, kde ho po hostině nutili pražští páni do hry v taroky, a on jí neznal. (Hřebice je ve vsi horský hřeben, porostlý jalovcem.)

Rozličná rčení: Měl o tom potich, zaslechl o tom, tušil něco. Byl promoklý ven a ven, t. j. až na kůži, do niti. V mentině, asi tolik jako v okamžiku. Bylo parno jen slejvalo. Má všecko na pravý straně, je ramenář. Ta má vymazanou (hubu), ta ji marně nekrmí, má dobrou vyřídilku. Hop, Káčo, přes bláto! při skoku přes bláto, přes potůček. S neřádem zle, bez něj eště hůř, těší se panímáma, dostane-li v nedostatku hospodářské čeledi aspoň takovou děvečku, o kterou nikdo nestál. Ten tam vydrží od Štědrýho dne do vánoc, na chvíli, na krátko. Má z toho čepici, t. j. čest, pokládá si to za čest. Dělá krabici, malé dítě stahuje obličej k pláči; někdy i o větším. „Dostaneš pomazanku“, slibuje matka hodnému dítěti chléb s máslem. „Zahospodař vás tu Pámbu“, tak přál dědeček své vnučce a jejímu mužovi, když je po jejich svatbě po prvé navštívil v jejich novém domku. Letos je švestek jako trnu, jako drnu, hojně. Hanbou bych shořel. To je takový pojď sem než tě vemu, zloděj. Tady čert vozil svou mámu, říká se o špatné cestě. Ta má jedák, zlou hubu. Tam je všecko jako na soustruhu, čisté, v pořádku. Máš to nasnadě, hned po ruce. Přinesla do statku pěknou pomoc, věno. Ten má melodii! o dobrém řečníku, zvláště kazateli. Panímáma capna, zadělala by nejraději do louže, o nešetrné hospodyni.

Rázovitá slova: Zachtěna, to je zachtěna, chtivý všeho, mlsný. V zákamtí, na místě, kam slunce nepřijde; v zákoutí. Vomachejl, to je takový vomachejl, to není žádný člověk; nepořádný, hajdaláckého chování. To je machna, silná ženská. Moje hlavo, tak každou chvíli bylo slyšeti vzájemné oslovování při rozmluvě dvou starých sousedek. Votrapa-[254]vobrynda, opilec. Dejkat, vydejkal by tele na jalový krávě, říkat často: „dej; zvláště děti stále „dejkaly“ („dejkal“). Rýč (rovný, ostrý), ryčka (lopata). Rozívenej kluk, tak všeobecně místo rozpustilý. Výstřelek (vejstřelek), třetí jetel, rostoucí na podzim po sklizené otavě. Vastržej, trativod. Lokáč, kalužina na cestě po dešti. Záboj, pokrutiny. Drbna, klepna. Zbaňkovali ho, přemluvili čeledína, který už měl závdavek od jiného hospodáře, a sami si ho zjednali. Je na ošklivci, je v nepřízni, v necti. „Mám bezpečila“, liboval si stařeček, když v kartách dostal eso. Votipa, vohnípanej, když ráno vstal nevyspalý ještě a nemá se k ničemu, ani k umývání, votipuje se. Šíti stulíkem, sculíkem, stulíkovat, tak šijí obyčejně ti, kdož neumějí, na př. mužští a malá děvčátka. Sešijí dva kraje látky k sobě buď řídkým stehem, nebo neuměle, zatímně, narychlo, jen tak, že to k sobě přitáhnou, když roztrženou sukni nebo kabát nechtějí, svlékat. Takové šití je jen sculíkované a potom se to sešije pořádné.

Přirovnání: Voda je kalná jako rmuť. Bojím se ho jako lonského sněhu, nebojím se ho. Je červený jako rdoun, jako zoun, jako rzoun. Je tam jako s hráze do rybníka, velmi blízko. Zdravý a silný jako Rus, jako řípa, jako Turek. Hubený jako došek. — Vařbuchta, tlustý, jako řimbuch, silný.

Výslovnost některých slov: Ještě koncem minulého století jsem slýchal některé staré lidi vyslovovati sjem (sněm); dosud se většinou říká zástavka, křemel. Všeobecně se říká: haleď, heleď, haleďte, halejte (hleď, hleďte); v zímě (roční doba), ale v zimě, v takový zimě (v nevytopené seknici). Staří vojáci vzpomínali rádi na jenerála Hradeckýho a o svatojanské pouti v Praze cestou na Račana nezapomněli se zastavit u jeho pomníku. — Čechmanta, sakyventský, stakraholte, místo zaklení. „Pro pána krále!“; „A sáně borový!“, diví-li se někdo něčemu. „A hrome panskej!“, při nemilém překvapení.

Úsloví z Kolína n. L.: Od 80leté stařenky, rodačky kolínské, slýchal jsem tato úsloví: To bude, až čert umře a peklo shoří, t. j. nikdy. Držte, bratří, je nás málo!… bylo-li něco jen několika stehy narychlo přišito. Má pysk jako Neopold, t. j. rakouský císař Leopold I. Pyskatý. Lepší výmluva nežli psí kulhání. Ten by se moh’ mazat na chléb, je to dobrý člověk.

Lidová rčení z Kolína: Tobě není vhod, ani kdyby ti pecky na hlavě tlouk’. — O hněvivé babě se říká, že ji čert pletl na vrbě, když měl dlouhou chvíli.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 8, s. 252-254

Předchozí Jan Kubišta: Genitiv mužského příjmení „Maria“

Následující Karel Titz: Slečna

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1