Časopis Naše řeč
en cz

Drobné výklady

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Brundibár

Dnešní jazykové povědomí chápe slova brundibár, brumbár, brumbál patrně tak, že tvorové jimi označení jsou bytosti bzučící, přeneseně pak i bručiví, nevrlí, mrzutí. Vyplývá to z citátů otištěných v Příručním slovníku jazyka českého (= PS), nejlépe z Hálkovy věty: „Slovem brutální vyrozumíval člověka, který jest nevrlý, bručí, který jest brumbál“. Zpravidla se brundibárem (brumbálem) myslí čmelák, i to dokládají citáty v PS. Týž slovník však uvádí, že brundibár je též lidové označení chrobáka. Na Holicku brundibár je „ovád“ (Eliášová, Listy fil. 66, 391).[1]

Nynější významy, doložené citáty ze spisovného jazyka, svědčí tedy o tom, že se ta jména chápou nyní jako zvukodobná, vyjadřující bručení; patrně se podvědomě cítí jakási zvuková spojitost jeho hlásek br-b-r, nebo i m, s bručeti a s brumlati. Není to však než etymologie „lidová“, jinými slovy doklad pro „přeřadění do jiné souvislosti“, zaviněné vnější hláskovou podobou. Pravá souvislost je jiná. Objeví se to z původního významu „chrobák“, dobře zachovaného v nářečích. „Chrobák“ brundibár (-bál) je „hovnivál“, brouk Geotrupes stercorarius. Tak to dosvědčuje Kott 5,1079 ze západní Moravy (brundibál, brundivár) a Dušek, Kmenosloví nář. jč. 51, z jižních Čech (brundivál).

Pátráme-li po původu a stáří toho slova, ukáže se nám předně, že je poměrně mladé; u Jungmanna ještě není ani brundibár ani brumbár. Je to asi slovo náhradní za nějaký výraz starší. Význam ze západní Moravy a z jižních Čech ukazuje zřetelně, že to je tabuová náhrada za málo slušné jméno hovnivál. Toto slovo samo je starobylé, již staročeské, i p. je gownował (srv. i ukr. givnoryj). Nářeční podoby ukáží také, že slovo brundibár je tvořeno obdobně. Místo spisovného zakončení -bál, -bár je doloženo -vál: chod. a mor. brundivál (Hruška, Bartoš), a tato [57]podoba nám již sama nabízí správnou etymologii. Je to *brudivál, brouk válející se v brudu = v kalu, v nečistotě; n je vloženo jako m, n v mnohých jiných slovech expresivních (křampy = křápy, škaredá obuv). Naše slovo vytvořila některá jemnější duše mechanicky tak, že první součást staré složeniny nahradila slovem společensky přijatelným. Slovo brud, s původním r, má sice jen slovenština (u nás je expresivně změkčené břud, břudný, zbřudit se, nebo břid v břidký, břiditi). Ale podoba brud bývala nepochybně i u nás, neboť je obsažena (také s vloženým n) v chodském slovese zbrundit „vzbuditi, popuditi, zvláště o bolestech“ (Hruška). Souvislost s brud je zjevná z Hruškovy věty zbrundilo se mi to v břiše (= nastal průjem), vlastně „zmútilo, smíchalo, zkalilo.“[2]

Haluzna

O tomto slově se v NŘ. psalo již třikrát, a to v článcích A. Procházky XVIII, 45 a J. M. Kořínka XVIII, 75, dále v referátu V. Šmilauera XXIII, 10 o jednom článku ze Slavie. Mohu si tedy prominouti jednak doklady (ty jsou zvláště u Kořínka podrobně uvedeny), jednak kritiku (souhlasím totiž s kritikou Šmilauerovou). Hodlám však laskavému čtenáři předložiti čtvrtý pokus o vysvětlení toho slova.

Slovo haluzna, chápané nyní jako „veliká, neútulná místnost“, je nepochybně málo průhledné, a proto můžeme i u něho čekati rozmanité podoby. V takových případech se někdy stává, že podoba starší, původnější, žije nebo spíše živoří jenom někde na území okrajovém. A tu je hodno úvahy, že ve východních Čechách je také podoba s ch-, dosvědčená sice skrovně, ale bezpečně. Kotík, Řeč lidu na Novopacku a Hořicku 16, uvádí slovo chaluzna a dí, že „místo chaluzna slyší se i haluzna“; z toho možno vyčísti, že znění chaluzna je tam snad běžnější. Tuto podobu zná i J. Š. Kubín z Vamberska (Lidové povídky východočeské 1941, str. 13 n.: Jennou byl taky chudej provaznik… Měl jen věrtel nebe nad hlavou a k tomu takovou chaluznu děravou, a tak se bál — cák tole! eště nám jednou spadne na hlavu; 14: na ránu stóji celá ta chaluzna v plameni). A dále je ch potvrzeno další podobou chaluzna „sešlý domek“ v Kubínově Lidomluvě Č. kl. 181; na Opočensku je charouzna „roztrhaná [58]chalupa“ (NŘ. XV, 14). Z těchto míst a z oněch Kubínových dokladů zároveň je vidět něco důležitého pro význam: není to zde veliká místnost, ale chatrný domek, malý, sešlý, děravý (provazník praví hostovi: „Jenže máme tulen sotva takovou dírku, ani nevím, jak vám posloužit“). Tento význam připouštěli ostatně i někteří slovnikáři (viz u Kořínka). Také v Lid. povídkách z čes. Podkrkonoší I. má Kubín haluznu s významem „bídné stavení“. Veliký rozměr není tedy nezbytným znakem pojmu haluzna. A „neútulnost“ je znak odvozený, druhotný (jej vyjadřuje právě citový přízvuk); místo něho byl původně objektivní znak „chatrnost, chudobnost“. Zdá se, že dojem velikých rozměrů, tak často zdůrazňovaný, vznikl právě z chudoby vnitřku: je-li místnost opatřena nábytkem jen chudobně, dělá dojem rozměrnější světnice, než je-li vypravena bohatě. Chudá světnice nebude přitom ovšem ani příliš „útulná“.

Tuto východočeskou podobu chaluzna mám za starší a její význam „chatrný domek“ za původnější. Dovolávati se „principu většiny“ dokladů opačných zde nemá místa, znění „okrajové“ stojí v tomto případě hodnotou výše nad zněním středovým. Je-li původní ch, patří k chaluzně i chalachyňa „velká komnata“ (u Kálala), arci s jiným zakončením, jež lze pochopit z expresivního rázu toho slova. Dále sem bude podle významu patřiti i sch. haluga „caverna“ (cit. u Miklosiche EW.) a bělor. chałuha „chatrč“. Tato dvě poslední slova jsou už střídné tvary za praslovanské * chalǫga.

Staré chalǫga máme jinak i v češtině, a to v útvaru chaluha, značícím jisté vodní rostliny („řasy“). Laskavý čtenář bude tím asi pohoršen a řekne si, že upadl z bláta do louže. Prosím ho však, aby neztratil trpělivost a podíval se se mnou na rozličné ty významy slov, jež vzešly z chalǫga. Staroslověnské chalǫga znamenalo ohradu, plot, uvedené již běloruské znění znamená chatrč, slovinské haloga chrastí, naplavené větvoví, vodní trávy, sch. haluga všeliký plevel, ale i hustý les a jeskyni. Jak toto vše spojiti? O tom jsem pojednal už v Slavii XVI, 1938/9, 193; spojil jsem tam slovanské slovo s indickým śâla- (muž. r.) „ohrada, val“ a s śâlâ (žen.) „chatrč, dům, světnice, dílna“ (vše z *k’âl-; -ǫga je přípona). Je nutné vyjíti z významu „pletivo z proutí“; jde arci o velmi hrubé pletivo z proutí, ze všelikého větvoví, dělané na způsob košového pletiva z vrbových prutů. Z takového pletiva staří Slované dělali ploty (že ploty byly původně jen pletené, ukazuje i samo slovo: plot je od pletu, plésti); dosud jsou takové ploty obecné ve východní Evropě, také na Slovensku, a vyskytnou se tu a tam i na Moravě. Z takového hrubého ple[59]tiva však dělali i boudy a chatrče (navráželi do země koly a propletli je větvovím; pro trvalé bydlení vymazávali pletivo hlínou), dosud se dělají chudobné chatrče z proutí u Slovanů tam, kde proutí (vrbového, kalinového, jívového) je nadbytek, lesů však méně: v bažinatých oblastech při Dněpru a Němenu. A tak pochopíme, že slovo chalǫga může znamenat ohradu, plot, chatrč, ale i to, že — pominutím nebo oslabením onoho rysu „technického“ — může se jeho význam rozpliznouti až v široký pojem „proutí, větvoví, chrastí vůbec“ a přes „naplavené chrastí“ dojíti až k vodnímu rostlinstvu. V tomto posledním významu pak přejal to slovo do nové češtiny Presl (ze slovinštiny), když tvořil naše rostlinopisné názvosloví; jeho chaluha je u nás přejetí staré jenom něco přes sto let.[3]

Čeština tedy zachovala v jedné oblasti u odvozeniny starobylý význam „chatrč“, pamatující se z oné primitivní techniky robení stěn, v jiných oblastech jej však pozměnila na „velikou jizbu“. Ale měla i příbuzné slovo, jinou odvozeninu, znamenající „křoví, chrastí“, jež zněla patrně *chaluží. Nemáme je sice zachováno přímo, ale svědčí pro ně (svým ž) jednak jihočeské haluží „křoví“ (zapsal je Kubín v LF. 27, 358; h místo ch je vlivem slova haluz), jednak staročeské chalužník „zákeřník, latrocinator“ doložené toliko v Klaretově Glossáři[4], shodné s p. charlęźnik (dosud u Kašubů!) a s bulh. chălgaznik.

Ještě slovo o hlásce z. Čekali bychom, pravda, chalužna (z g před -ьna); z je nepochybně vlivem slova haluz. Témuž vlivu je třeba přičísti i počáteční h v haluzna; slovo haluz začalo na *chalužnu působit ovšem nepochybně již tehdy, když se takové boudy dělaly vskutku ještě z proutí, z haluzí.

Kratičký tedy obsah naší úvahy je tento: haluzna je útvar domácí, z chaluzna, což souvisí s chalǫga, a znamenal původně chatrč spletenou z proutí.[5]

Holoť a jeho obměny

NŘ. XXIII, 283 měla mezi dotazy V. Šmilauera na prvním místě dotaz o rozšíření a významech slova lohoť „náledí a j.“. Chci zde přispěti k dějinám toho slova tím, že poukáži na jeho [60]zvláštní podoby, aby obraz o jeho oblasti a životnosti mohl býti úplnější, t. j. aby čtenáři podali zprávy i o podobách uvedených níže.

Loni 17. dubna přineslo „jazykové zákampí“ Lidových novin dotaz o vysvětlení slova lohot, jež prý žije na Žambersku a znamená zledovatělou vrstvu sněžného deště (venku je lohot; lohot padá se střechy). Dne 5. června pak L. N. přinesly vysvětlení jednoho dopisovatele, že lohot je „nepochybně totéž co Jungmannovo slovo holoť, holot, jenže na Žambersku si první souhlásky vyměnily místo“. S tímto výkladem souhlasil i tk (= F. Trávníček) tamtéž, jistě právem.

Máme tedy v češtině základní holoť, dosvědčené od Jungmanna a Bartoše (valaš. hołoť). Je v češtině v této podobě jistě odedávna, neboť je to slovo praslovanské (*golotь nebo golъtь, ž. rodu; Berneker I, 322); u jiných Slovanů znamená jednak „náledí“ čili „ledovku, ledovici“, jednak ho bylo druhotně užito pro pojmy „křišťál“ a „krystal“.[6] Podoba golьtь vězí v stč. holet (2. pád holti) „jíní“ a v podkrkonošském holeť (Kott 1, 454, Oberpfalcer v NŘ. XX, 247). (Variantu holed „náhle zmrzlá obleva, náledí“ zaznamenal z Držkova sbor. Od Ještěda k Troskám 14, 51. Š.)

Vedle přesmyknutého lohoť (zaznamenaného již u Kotta 1, 938 a u Bartoše, Dialektologie II, 338, zde omylem s domněle hanáckým ô za *u: lôhot) je i jiná přesmyková podoba: ohlot (-d) „déšť ihned přimrzající“ (Kott Přísp. 2, 200 a PS z K. Světlé).

Nepevnost formy je důkazem toho, že to slovo je mluvícímu lidu „isolované“, že pro ně nemá zřetelné spojení se žádným jiným slovem svého jazyka, neboť jinak by přece vědomí o příbuznosti s jinými slovy pomáhalo udržovat původní podobu a zabránilo by oněm přesmykům, změnám a předsouvání hlásek. Toto je zároveň naše stanovisko k domněnce, že by holoť snad souviselo s holý, kterou nalézáme u Jungmanna, u Bartoše („holá země v zimě“), u Bernekera i Trávníčka. Poukazy na holo-mráz a pod. tady neplatí, holomráz je takový stav, kdy mrzne na holo, čímž se rozumí to, že země je prosta sněhu, ničím nepokryta, kdežto při vlastní holti je příroda pokryta tenkou „ledovkou“. Proto spojuji *golotь raději se staroslověnským žlědica „umrzlý déšť“ (slovin. žled ledovka, ukr. oželeda déšť se sněhem, ledový povlak na stromech, p. żłódż déšť se sněhem, náledí); toto vše je z *gel-d-. Dokonalá shoda významů hovoří pro toto spojení doufám naprosto přesvědčivě.

[61]Na rapačku

NŘ. III, 85 citovala tento výraz ze vzpomínkové knihy Fr. Weniga (Obrázky ze staré školy, v Praze b. r. [1918?]). Autor tam vypravuje na str. 107: „Když na faře česalo se ovoce, děti z celé vsi byly na čumendě… Bedlivě sledovali jsme pana faráře, jenž na zahradě sbíral ovoce do čepice a nám pak házel „na rapačku“. Krutý boj, který z toho vznikl, bavil pana faráře a nezřídka nás povzbuzoval nebo zase krotil…“ NŘ. tehdy správně vystihla ‚na rapačku házeti ovoce“ jakožto „házeti je mezi děti, aby se o ně praly“. Hledáme-li původ slova rapačka, pomyslíme zajisté na odvození od slovesa (jako je oračka od orati). Ale od kterého? Ve skutečnosti vhodného slovesa od rap- v nářečí té krajiny (západních Čech, u Staňkova) není. Bartoš má sice rapnout = rafnout, drapnouti (toto se rýmuje s rapnout!), ale neuvádí bohužel místa. Kálal má rap(s)núť „udeřiti“, ale i „chňapnouti“; bude tedy i moravské rapnout(?) spíše východní; aspoň jeho druhotvar rafnúť je východní, lašský (Bartoš, Horečka) a slovenský (Kálal). Jiná slovesa se teprve nehodí: ani laš. rapěť „praštěti“ (kosti rapěly), ani rapkať (Kálal) „rachotiti“ a rapotať (Bartoš) „chřestiti“, ani rapitať (B.) „utíkati“.

Pravý původ slova rapačka se nám ukáže, srovnáme-li s ním výrazy nikoli s přesně stejnými hláskami, ale se stejným významem. Jdeme-li přes jižní Čechy k východu, nalézáme tato slova: Dušek, Hláskosl. n. jč. I, 8 a Vydra, Popis a rozbor nář. hornoblan. 117, mají na rubačku. Kubín, LF. 29, 251 zaznamenal z Budějovicka bylo to jak na rybačku = na dračku.[7] Dále má Lakomý (výr. zpr. reálky v M. Ostravě 1910/11) z Hané na rvačko (pantáta nám dale pět grécaru na rvačko). Zde už máme sloveso, které opravdu vězí ve všech těch výrazech. U Kálala je na ruvačky mačky, na př. rozchytali to na r. m. (Záturecký, Sl. přísloví 193.[8]) Zvláštní místo zaujímá lašské spojení na hrbač, na vrbač: házať na vrbač (dětem [62]ovoce); šło všecko na vrbač = na dračku (Bartoš); masło było na hrbač (Horečka, Nář. na Frenštátsku 46, pod. 171). I to je od rváti a vyvinulo se nepochybně takto: Vedle původního výrazu na rvačku bylo i v laštině asi též na úchytku (srv. totéž u Kálala); poněvadž vedle úchytka je možné i postverbální jméno úchyt (u Horečky 46: na uchyt), změnilo se na rvačku podle poměru na úchytku: na úchyt v podobu na rvač (Bartoš 369: vhodíł děťom jablko na rvač), v níž pobočná slabika r- zdůrazněna a přeměněna v plnou tím, že připojeno h- (srv. hrvat „rváti“ z moravského Podluží u Bartoše; cit. i v NŘ. VII, 234); ale na *hrvač bylo už tak odcizeno slovesu rvať, že podlehlo mimořádným změnám tak pronikavým, že výraz na hrbač, na vrbač by bez srovnávacího materiálu prozradil svůj původ jen stěží.

 Z našeho výkladu je trvám zřejmé, že všecky ty výrazy patří k sobě; pevným základem je jednota přesně ohraničeného významu, jaká je málokde; východištěm byl tvar od rváti, ne od rubati, ani od jakéhosi rap- nebo ryb-. Je však zřejmé i to, že i pro jihočeské tvary musíme vyjíti od podoby trojslabičné, od podoby, kde místo „poloslabičného“ r- byla slabika plná. Duškova a Vydrova rubačka napovídá, že se vyšlo od podoby ruvačka: výplňkové u má své obdoby v lašském ruvať (cit. u Bartoše Dial. I, 105) a v stejném tvaru slovenském, v nichž u je z původního přítomného času ruju. Bylo tedy i v jižních Čechách kdysi jisté kolísání, ale v slovesných tvarech se přece jenom udrželo rváti (vlivem nářečí středočeského?), kdežto ruv- živoří jenom v odvozenině jmenné.

Rolnička

Na první pohled vypadá toto slovo tak normálně, tak domácky, tak průhledně, a přece napsal o něm Holubův etymologický slovník, že je temné, a to právem. Holub přidal ještě nářeční znění ronklička, které bylo známo již Dobrovskému.

Kdyby nebylo té ronkličky, mohly by se snad vymýšlet důvody pro to, aby se rolnička odvodila nějak od rolníka, od venkovského života. Rolničky jsou hrkávky, jimiž jsou v zimě opatřeni koně do saní; poněvadž saně se smýkají po sněhu téměř neslyšně, mají rolničky úkol hlásiti se v mlze a ve vánici, aby nedošlo k srážce. Jinak bývali rolničkami ověšeni jen šaškové.

Odkud je tedy rolnička? Jistě nebude ronklička od rolničky, ale spíše naopak. Jako i v jiných případech, také u rolničky je nutné vyjíti z významu a poohlédnouti se, jak se rolnička nazývá jinak. Snad se tak přiblížíme pravdě, i když se nedoděláme plného jasna.

[63]Stejnoznačné výrazy jako brnkáč (srv. brnkat „drnčeti“ v Kottových Dodatcích), drkáč, hrkáč, hrkálek, hrkávka (vše v PS), hrkolec (Kálal) ukazují, že se ten pojem vyjadřuje výrazy zvukodobnými, tedy domácími, a že proto i původ slova rolnička bude radno hledati mezi výrazy téhož druhu.[9] Už sama hlásková podoba ronklička (jihočes. ronglička u Duška II, 49 a Kotta 6, 587) dává tušiti jakési cinkání, drnkání, jakoby zvonkové. Jenže obyčejné rolničky jsou spíše jen hrkávky rachtavé, rachotivé. A vskutku je pro rolničku i několik výrazů od rach- (sloves rachati, rachtati cinkati, zvoniti, hrkati, vedle nichž je dále rachtati, rachotiti): racháček, rachejtka, rachlák, rachlík, racholec (Kott 3, 17), rachlička (6, 554). V tomto posledním znění máme už stejnou příponu. Zdá se, že i ronkl-, roln- musí býti konec konců od některé podoby z téže zvukodobné rodiny slov. Jde nyní o to, jak dojíti k ronkl-, roln- po stránce hláskové. Jako u všech útvarů zvukodobných, možnost proměn je nadmíru hojná a nelze je ani všecky zachytiti, změny jsou neustálé a písemně doloženy mohou býti jen málokteré. Vyjdeme-li od *racholička (srv. výše racholec), možno předpokládati spodobu *racholička a z toho dále — redukcí funkčně nezatížené hlásky o v druhé slabice — *rochlička; pro toto znění byla vzorem nepochybně rachlička. Pak možno slovo ronklička vyložiti tak, že n je buď zesilovací, vkladná nosovka (srv. drnkati proti drkáč, uvedenému výše; viz i NŘ. IX 72), nebo spíše že to je anticipované a při tom hned disimilované l (v duchu Oberpfalcerových výkladů v Čas. mod. fil. XV, 193 n.); ch ovšem v té skupině souhlásek přešlo v k: Tedy: *racholička > *rocholička > *rochlička > ronklička. Z toho pak rolnička přemístěním hlásek l a n a současnou ztrátou hlásky k. Ještě pronikavější zjednodušení, a to jiného druhu, máme v jihočes. roulička (Dušek II, 49); svým ou poněkud upomíná na snoubidlo ze slonbidlo (NŘ. XXVI, 238). Zdá-li se někomu těch změn trochu mnoho, nechať pomní, že slova jasná a průhledná, jak říkal Meillet, byla už vyložena; co nám, pracovníkům nynějším, zbývá, to jsou obyčejně případy zamotané, neřku-li beznadějné; nicméně spokojit se na věky označením „temné“ by nechtěl nikdo. Byla by to věda, kdyby přestávala na tom, že by odhalovala jenom případy snadné a jednoduché?


[1] Na Královédvorsku je brumbár, brundibár „střeček“ (Petera, Pod Zvičinou 1936, 278). (Š.)

[2] Nesložené brunditi znal Dobrovský (z něho je má Jungmann), patrně ze západních Čech, a to ve významu již přeneseném „durditi se, runditi, ckáti“. Ukáži na jiném místě („Několik sloves“ v Čes. čas. filol.), že durditi se patří sem také (přes burditi se PS, to pak z *bruditi), neboť původně znamenalo „zkaliti se“ (laš. mľeko se zdurdilo = srazilo).

[3] Jinou etymologii slova chaluha viz v NŘ. XXIII, 275.

[4] Máme-li pravdu, nemusí pak chalužník býti z charvátské církevní slovanštiny, jak tomu chtěl Flajšhans, Slovanský sborník věnovaný F. Pastrnkovi (1923) 27.

[5] Vycházím od chalǫga (a ne od galǫzь, haluz, ač i to by bylo možné jednak vzhledem k ch, jednak proto, že slova pro „chatrč“ jsou jinde od tohoto základu vskutku doložena, kdežto od galǫzь, nikoli; slovo galǫzь působilo až dodatečně.

[6] Z goloť vytvořil Presl — maje -olo- mylně za „plnohlasí“ domněle staršího *ol — novočeské slovo hlať „krystal“; to se však neudrželo.

[7] Kubín připojil domněnku, že to je vzato z posledního výjevu rybničních lovů, kdy chudý lid o překot chytá drobnou rybí chamraď. Jeho rybačka je beze vší pochybnosti starší rubačka; byla pozměněna snad jen v jedné osadě (je to z Ločenic) nebo na okrsku nevelikém, vlivem toho, co se někdy rozchytává (ryby). Je však z toho vidět, že v tamějším vědomí jazykovém není to slovo zakotveno, není připoutáno k žádnému slovesu, jinak by přece taková změna možná nebyla; jeť -ačka pro výrazy činnosti, děje, přípona živá!

[8] Mačky je rýmová, nic neznamenající ozvěna; jak očekáváme, začíná retnicí, srv. čáry-máry, hurdy-burdy atd., jež známe z podrobných výkladů Jankových.

[9] Jungmann myslil na přejetí středolatinského rolla „tympanum versatile“.

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 3, s. 56-63

Předchozí Kvido Hodura: Mé vzpomínky na Jana Gebauera

Následující Josef Beneš: Porušování základní barvy českých samohlásek

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1