Haluzna. - Naši. - Krajánek.

Antonín Procházka

[Články]

(pdf)

-

Haluzna. Mezi slovy, jejichž původ by Karel Čapek rád vyšetřil (»Ze života slov«, LN.), je také subst. haluzna. Podle mého mínění znamená 1. tolik jako kořalna, šenkovna; 2. vůbec velkou, prostornou, ale nevlídnou místnost. Podobně subst. ratejna znamenalo 1. původně místnost pro oráče (rataje) a (na panských dvorech) pro deputátníky šmahem (podobně jako čeledník byl místnost pro čeládku); 2. je to velká prostorná místnost vůbec. V tomto druhotném významu jsou substantiva haluzna a ratejna synonyma. S výkladem začněme od Adama! Místy, zvl. na Moravě, je známo subst. haluz = větev, demin. halouzka (odtud příjmení Halouzka). Když jsem mezi přispěvatele do »Besídky« (již jsem založil jako lidovou beletristickou přílohu abstinentního časopisu »Vyšší národ«) získal také osvíceného rolníka Jos. Dolečka z Klášterce nad Orlicí, napsal nám též vzpomínkovou jubilejní stať k uctění abstinenta faráře Chaloupky, nadepsanou »Haluzáci« (II. roč. »Besídky« při IV. roč. VN., 1923—24, str. 3, 12, 29) a v tomto článku — zajímavém sociologicky a dokumentárním po stránce kulturně historické — poznal jsem několik odvozenin našeho substantiva (haluz). V osmdesátých letech minulého století říkali v Orlických horách »haluze« také kládám a »na panské«[1] (do panských lesů) jezdili odvážet klády neboli, jak se říkalo, jezdili »na haluze«. Povozníkům se tam říkalo pak vůbec »haluzáci« (popis na m. uv., str. 3) a »haluzačina« bylo jejich namáhavé povolání, vyžadující při nakládání a svážení mohutných kmenů obzvláštní tělesné zdatnosti i zručnosti. Když pak hrabě, majetník velkostatku, postavil v K. »pálenku na kořalku« (vinopalnu, lihovar), byli haluzáci vypláceni v nové kořalně a tak ponenáhlu zotročováni alkoholem, až upadli (jako sedláci-řepaři v kraji) v sociální závislost na šlechtických velkostatkářích. (Organisovaní haluzáci na Českomoravské vysočině se tomuto nátlaku prý ubránili.) »Haluzačina« se stala pak postrachem žen a rodin, neboť haluzáci propadli alkoholismu, a »jméno haluzák se tak stalo i nadávkou a znamenalo člověka sprostého, hrubého, neotesaného. Jak byl dříve každý hrd na jméno »haluzák«, tak později vlivem alkoholu stalo se jméno to každému příhanou« (Jos. Doleček na m. uv., str. 5). Když se na Klášterecku propila třetina nej[46]větších statků a nastalo i stěhování do ciziny, učinilo obrodné působení bývalého haluzáka, uvědomělého pantáty Hájka, a ohnivého kazatele faráře Chaloupky tomuto kořalečnictví lidu horského přítrž a v Klášterci i v okolí nastalo období nového života.

Z tohoto prostředí bych vyvozoval smysl subst. haluzna, t. kořalna, šenkovna, kde »haluzáci« (ve smyslu depravativním) popíjeli; nebyla to jen hraběcí »pálenka«, kde byla výplata a kde se hned mzda propíjela, nýbrž i jiné hospody v horách, kde se rozšířilo nalévání kořalky (srov. na m. uv. str. 4). Název »haluzna« ve smyslu »šenkovna« (velká hostinská místnost) rozšířil se pak asi i dále do kraje, a když zanikla živnost haluzácká, rozšířil se význam slova, takže nám dnes znamená tolik jako velká, nepříjemně působící místnost.[2]

*

Naši. Depravativní význam subst. haluzák se vyvinul z odborného názvu pro zaměstnání. Podobně výraz pro blízké, pokrevné příbuzné a pak v širším slova smyslu pro krajany nebo přivržence stejného smýšlení, »naši« (srov. židovské »unsre Leut«), má v jistém případě smysl zhoršující. Při výkladu o subst. Češi, jež se na Moravě stalo též apelativem ve smyslu »šumaři« (NŘ. XVII, str. 128), jsme výslovně podotkli, že zbarvení depravativního jsme nevystopovali. Naproti tomu zájmeno »naši«, znamenající ve Mšeci[3] (na Slánsku) »komedianti, světoběžníci«, má někdy ovšem význam bez zvláštního zabarvení citového (jako pouhé apelativum): »Sou tady naši« (t. j. přijeli komedianti), — jindy však je v něm zahrnuto mnoho zlehčujícího opovržení: »běhá jako vod našich« (t. jako nějaká od komediantů); »neměla ani tu sukni, přišla jako vod našich«. — Jiráskovo »U nás«, Ho[47]lečkovi »Naši« a Dědinova rubrika »Naši« v NL. podržují hrdě význam původní, hlásíce se k domácím kořenům národním. Subst. »našinci« (t. naši vojáci, naše strana) však jako slovo otřelé upadlo v naší době skoro v zapomenutí; jméno listu »Našinec« má již stopu ducha konservativního a verš Rubešovy deklamovánky »našinec se nelekne«, čtou-li jej děti, potřebuje už skoro výkladu.

*

»Krajánky«, mlynářské vandrovní, zpopularisoval a řekněme konservoval i pro budoucí generace publicista K. Tůma jako humorista svým cyklem »Z českých mlýnů«, kde také v připojené básni terminologie mlynářská mu posloužila úspěšně jako svěží tvárný prostředek jazykový. Běžný etymologický výklad subst. krajánek (chodil po kraji, po krajině — světem) není správný. V dokumentárním kulturně historickém příspěvku »Z českých mlýnů« (v II. roč. »Besídky« při IV. roč. »Vyššího národa«, 1923—24, str. 9 a násl.) podává k tomu odborný výklad zesnulý již Adolf Burian, vzdělaný mlynář z Klučova u Českého Brodu. Název je původu pražského. Na každém pražském jezu bývalo totiž několik mlýnů, a tu při menší vodě zarážel jeden za druhým, počínaje od nejzadnějšího, takže mlel někdy jen mlýn u břehu, na kraji. Za to privilegium měl krajní mlýn za povinnost podporovati (fedrovati; od toho fedrunk neboli fedruňk) cestující mlynářskou chasu, a od toho tedy, že byli fedrováni v krajních mlýnech, dostali název »krajánci«; tento název se rozšířil z Prahy i po celých Čechách a po Moravě.[4]

Ve vzpomínce Burianově je též výklad okřídleného kdysi přirovnání »Pije jako holendr«. Zde se nemíní holendr, stroj na kroupy, neboť ten potřebuje právě jen málo vody, nýbrž je to vskutku jméno národní (Holländer). Tito Holendři, lodní tesaři a plavčíci, přijížděli k nám totiž ještě v minulém století a v krásných lesích (zvláště černokosteleckých) vybírali jistý druh dubu, který se výtečně hodil na stavbu lodí; vybrané stromy pak káceli, odváželi k řekám a plavili je po nich k moři. Za svého pobytu na pevnině holdovali (podobně jako »haluzáci«) alkoholu, takže se dostali až do poře[48]kadla.[5] Srov. podobný původ apelativ fláma, flamendr (konc. -endr analogicky podle Holendr), bohém a pod. — Při technickém pokroku novodobém a za změněných poměrů sociálních a politických bude asi leckteré slovo z našeho jazykového pokladu vyžadovat včasného osvětlení kulturně historického již proto, aby se našla správná etymologie.

---

[1] V Holubicích u Kralup nad Vltavou chodili ještě v letech devadesátých »na panský« (t. pole), »dělaly na panskym« (t. na polích lobkovického velkostatku, pronajatého hospodářskému nájemci; obyčejně to bylo okopávání řípy anebo ořezávání chrástu).

[2] Ze středních Čech (z domova) je mi subst. haluzna v tomto smyslu známo od dětských let. — Vycházeti z předpokladu, že by to byla velká kůlna, kde se ukládaly haluze, bylo by po uvedeném výkladu zbytečné. Rovněž odmítám výklad, že »určitě německého původu (!) je slovo haluzna, velká, holá, studená místnost nebo dům (Halle = síň, podloubí; Haus = dům. Hallhaus — haluzna)«, jak vykládá stať »Záhadný původ českých slov. Jazykový hlavolam pro nefilology« ve večerních »Národních listech« (č. 341 z 13. prosince 1933, str. 4). Citové zabarvení slova, jež — zrovna jako my — vykladač v subst. haluzna vyciťuje, je dotvrzením, že etymologie mnou uváděná je správná. (NŘ. se k tomuto výkladu vrátí ještě v příštím čísle. R.)

[3] Ve Mšeci mě také ujistil přítel kol. L. Zubr, že pořekadlo »Bůh to chtěl (vysloveno Buch-to chtěl) a pani Buchtová taky« (srov. NŘ. XVII, str. 159) bylo ve Mšeci — jako na Českomoravské vysočině — běžné již za jeho dětství v devadesátých letech minulého století.

[4] Mleči se shromažďovali v prostrané mlýnské šalandě (srov. haluzna, ratejna, čeledník); palanda je lůžko kočího v konírně, obyčejně sbité z latí poněkud ve vyšší poloze, aby měl kočí i v noci přehled a lepší dohled na koně. Jiný »Palanda« je zkomolenina jména Palackého, jeden z tvárných jazykových prostředků Havlíčkova humoru v satirické skladbě »První generální schůzka Českého Národního Muzeum l. p. 1847«.

[5] Holender je také název místní; je to dosti velký pramen v Kněžském lese u Kozojed a má jméno právě po Holendrech, kteří — kácejíce tam dříví — malý původně pramének vydatně rozšířili. — Což by bez zjištění této skutečnosti nemohla někdy vzniknouti nesprávná domněnka, že zde stával asi holendr, mlýnský stroj na kroupy, k jehož pohonu třeba málo vody? Vždyť se také chodíme koupat »k pile«, ač u rybníka již dávno není po ní stopy.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 2, s. 45-48

Předchozí Josef Bečka: Slovesná rčení a sousloví II.

Následující Josef Bečka: O Nezvalovi a poválečné generaci