Bunkač, bunkel, basa

[Drobnosti]

(pdf)

-

Podle zprávy p. odb. uč. F. H. z Frenštátu říkají vězení na Valašsku bunkel a na Hlučínsku bunkač. Bunkel a bunkač jsou patrně obměny slov bukel a bukač s vloženou hláskou n, která se v slovech původu onomatopoetického vyskytuje velmi často, tvoříc dubleta jako brčeti — brnčeti, frčeti — frnčeti, drčeti — drnčeti, (vy)zuknouti — (vy)zunknouti, bzučeti — bzunčeti a podle nich i zvučeti — zvunčeti (co tak mocně zvunčelo? Bart. NP. 293) atd. Bukáč nebo (snad častěji ještě) bukál je pak známý [73]»hudební nástroj venkovských dětí, jímž doprovázívají rytmicky svoje koledování. Je to obyčejně džbán nebo hrnec potažený měchýřem na způsob bubnu, v jehož středu je upevněn žíněný provázek ze dvou pramínků; při koledě vezme chlapec nádobu mezi kolena, a naslině prsty, drhne jimi po žíni vzhůru střídavě pravou a levou rukou a vyluzuje tak zvuk, od něhož právě bukál dostal jméno (Erb. Pís. 1864, 38).[1]

Tento nevinný dětský nástroj dostal se ke cti býti eufemistickým výrazem pro vězení asi zásluhou naší basy. Kdo je v base, přišel do basy nebo dostal basu, »bručí«. Bručení je zjevné tertium comparationis (společný znak), které dalo možnost k tomu, aby byla »basa« nahrazena »bunkačem, bunkelem«. Jest ovšem otázka, jak sloveso bručeti a podst. jméno basa nabyly významu, ‚seděti ve vězení‘ a ‚vězení‘. Podobné výrazy nalézáme i v jiných jazycích; je to zejména něm. brummen (= bručeti) a franc. mettre au violon (= dáti do basy). Něm. brummen v tomto významu vykládají slovníky německé (na př. Heyne) tím způsobem, že podnět k tomu zavdala představa medvěda v kleci, podporovaná ještě tím, že se slova Bär užívalo také na označení dluhu (Bären anbinden — dělati dluhy). Franc. mettre au violon vzniklo pak (podle slovníku Hatzfeldova-Darmsteterova) odtud, že zamřížovaná okénka vězení připomínala struny na houslích. Oba výklady jsou dost násilné a vypadají na první pohled jako výklady z nouze.

Pro naši basu lze najíti cestičku schůdnější. Ukazuje na ni lidové rčení »jdi na basu« (Kott 5, 950 z Náchodska), které je souznačné s podobnými rčeními »jdi na kolo, jdi k šípku« (eufemisticky m. na šibenici NŘ. 4, 81), posílajícími osloveného na některý z těchto prostředků středověké justifikace. Takovým prostředkem se asi míní také basa v uvedeném rčení »jdi na basu«. Dostala se do něho asi jako dědička známějších »housliček« jichž se užívalo hojně v někdejším právu útrpném (asi jako skřipce), později jen jako prostředku kárného. Bylo to podle Wintra (Kult. obr. 1, 512) prkno řezané v podobě houslí s úzkými otvory, do nichž se navlékala hlava i obě pěsti vězňovy. Záměna názvů housle — basa byla velmi snadná; přispíval k tomu vedle podoby zajisté i jistý komický akcent, který basu provází. »Dáti do basy, přijíti do basy« znamenalo tedy zprvu potrestati [74]koho (býti potrestán) basou (housličkami), rozšířením významu (se zanikáním tohoto potupného trestu) pak potrestati žalářem, dáti do žaláře, přijíti do žaláře. Tak nabylo slovo basa významu vězení postupem asi týmž, jako franc. violon ve rčení »mettre au violon« — neboť tyto prostředky trestné byly mezinárodní (i něm. Geige, Fiedel). Dalším rozpředením obrazného rčení[2] přiděláno pak k názvu basa (= vězení) sloveso bručeti (= býti v base) a k bručeti pak názvy bunkač, bunkel, jako názvy místa, kde se »bručí«.

---

[1] Na Chodsku se takový koledový nástroj jmenuje fanfrnoch a »fanfrnoši« jsou i hoši s ním obcházející (J. Šim. Baar, Paní komisarka 184, 213 n.); i v Německu je místy podobný zvyk (kdesi jsme čtli, jak na ostrovech ve Východním moři obcházejí tak hoši, Rummler, s hrnci, kterým tam říkají Rummelpott; ta hudba sama se jmenuje slovesem rummeln).

[2] Srov. podobné rozpřádání v argotických výrazech »uleť, papíre; odprejskni, emaile; kam se vineš, amoletko?« atd.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 3, s. 72-74

Předchozí Nejvyšší dráha světa

Následující Trnožka