Časopis Naše řeč
en cz

K čes. slovu haluzna

Josef M. Kořínek

[Články]

(pdf)

-

[1]Ant. Procházka podal v minulém čísle Naší řeči (str. 45 n.) novou etymologii slova haluzna. Význam ‚velká, nepříjemně působící místnost‘ se prý vyvinul z původnějšího významu ‚kořalna, šenkovna‘, a název sám byl prý přitvořen k lidovému pojmenování dřevařů, kteří pracovali přes zimu v panských lesích v Orl. horách, totiž k subst. haluzák. »Když hrabě, majetník velkostatku, postavil v K(lášterci nad Orl.) „pálenku na kořalku“…, byli haluzáci vypláceni v nové kořalně«, tím se rozšířilo mezi nimi pití, „haluzačina“ se stala postrachem řádných lidí, slovo haluzák nadávkou pro kořalečníky — odtud podle Procházky haluzna ‚kořalna‘; název ten »ve smyslu ‚šenkovna (velká hostinská místnost)‘ rozšířil se pak asi i dále do kraje, a když zanikla živnost haluzácká, rozšířil se význam slova, takže…« Na konec odmítá autor dosavadní výklady čes. slova haluzna, po jeho výkladu prý zbytečné.

Etymologie Procházkova nešetří bohužel hlavních, obec[76]ně uznaných zásad vědecké etymologie. Potřebu nového výkladu jistého slova lze uznat tenkrát, když se ukáže rozborem dosavadních výkladů, že jsou nejisté nebo docela pochybné, a nový výklad lze pokládat za lepší jen tenkrát, když důvody pro něj uvedené jsou objektivně přesvědčivější než důvody uváděné pro výklady starší. To ovšem znamená, že se etymolog musí nepřed seznámit dobře s těmi staršími výklady a promyslit důkladně důvody, o něž se opírají. Jiná taková zásada jest, vycházet ze skutečného jazykového materiálu, řídit se při shledávání a sestavování historie nejasného slova tím, co říkají jazyková fakta. Nikdy nesmějí být etymologické výklady a konstrukce v rozporu s těmito fakty. To zase znamená, vykonat podrobně všecky přípravné práce, zejména vyhledat si z literárních textů i z lidového jazyka všechno, co by mohlo být na prospěch výkladu temného slova; zvláštní bedlivost nutno při tomto přípravném studiu věnovat dokladům, kterými se počíná slovo to vůbec objevovat.

Pohleďme s tohoto hlediska na Procházkův výklad čes. slova haluzna. Podle něho vznikl tento výraz k názvu haluzáci v jistém kraji východních Čech ke konci minulého století a odtud se rozšířil do jiných českých krajů s významem značně pozměněným. Jak si s touto svou představou spojí autor faktum, že je čes. slovo haluzna doloženo z doby mnohem starší? O tom se mohl poučit pouhým nahlédnutím do starších slovníků: slovo to zaznamenal již Tham v svém slovníku z r. 1805, a znal je ovšem i Jungmann, Palkovič, Šumavský atd. Důležité je dále to, že není v těchto starších dokladech ani stopy po domnělém původním významu ‚kořalna‘;[2] významu toho nezaznamenávají ani mladší lexikografové a dialektologové,[3] a také v dosavadních excerptech z českých [77]textů literárních pro Slovník jazyka českého[4] není pro něj dokladů, takže vznikají pochyby, byl-li vůbec kdy ve skutečném jazyce;[5] buď jak buď, byl by to význam místně značně omezený a zřejmě sekundární.

Už to, co jsem uvedl, stačí k odmítnutí Procházkovy domněnky, a netřeba asi připomínat jiné nesnáze, na př. tu, jak se dostat od haluzáka k haluzně po stránce slovotvorné.

Nelze tedy naprosto schvalovat Procházkovo zamítání starších výkladů slova haluzna. Přihlédněme nyní také poněkud k nim. Jsou dva: podle jednoho je to výpůjčka z němčiny, podle druhého domácí název příbuzný se slovem haluz. Na spojení se slovem haluz myslil už Jungman;[6] z novějších badatelů na př. Kubín,[7] Zubatý.[8] Spojení to je sice dobře možné, zvláště vycházíme-li z předpokladu, že haluzna byla původně jakýsi dřevník na haluze (po významové i slovotvorné stránce srovnej výrazy jako kůlna, pazderna), ale vadí mu značně to, že není přímé opory pro předpokládaný původní význam: podle dokladů označovalo se tím slovem odedávna právě velké, rozlehlé a pusté, nepřívětivé stavení nebo také místnost takových vlastností — nikde ani stopy po ně[78]jaké spojitosti významové s haluzemi (ať v původním smyslu ‚větve‘, či v druhotném významu ‚klády‘).[9] Tato okolnost je na prospěch onomu prvnímu výkladu, že totiž pramenem slova haluzna je starší německé kompositum hal-hûs,[10] a svědčí pro něj také jiné okolnosti. Netřeba snad ani připomínat, že slov této lexikální oblasti (totiž slov pro rozmanité druhy a části budov, jejich zařízení, nábytku, domácího nářadí a pod.) přejali jsme — podobně jako jiní západní Slované — od Němců značné množství v dobách starších i mladších, a to zpravidla spolu s věcmi, které označují; o tom ví náš čtenář zajisté na př. z kulturně historických obrazů Z. Wintra.[11] Dosud se badatelé spokojovali pouhou juxtaposicí čes. slova haluzna a staroněm. halhus, nesnažíce se o bližší osvětlení tohoto přejetí. Nemíním tu sice zkoumat podrobně historii slova haluzna, ale přes to bych upozornil na několik věcí, které se mi při čtení Procházkova výkladu namanuly a které mohou poněkud přispěti ke konečnému rozhodnutí otázky po původu tohoto slova. Ti, kdož vykládají slovo haluzna z něm. tvaru halhûs, nemyslí dosti na původní význam tohoto něm. názvu, překládajíce jej zpravidla ‚Hallenhaus, Halle‘. Staří Němci užívali onoho výrazu hlavně ve významu ‚solivarna‘,[12] a jeho původ není dosud zcela jasný: někteří ztotožňují jeho první část s domácím slovem Halle, jiní v ní zase vidí starobylé jméno pro sůl, přejaté do germánštiny odjinud. Pro první výklad není bez důležitosti, že také samo slovo Halle (staroněm. halla) znamenalo m. j.[13] [79]‚solivarnu‘ nebo ‚skladiště soli‘;[14] k druhému pak třeba připomenout, že se vedle komposita halhûs vyskytuje na bavorském a švábském území v témž významu i jednoduché neutrum hal, žijící v těch nářečích dosud.[15] Pro náš účel je otázka po původu první části něm. slova halhûs podřadného významu; postačí nám fakt, že se tohoto slova užívalo odedávna o prostraných, nezcela uzavřených dílnách, sušírnách a skladištích solivarských. A v tomto významu mohlo se dostat do Čech již ve starších dobách, kdy čeští kupci jezdili za hranice pro tuto kuchyňskou potřebu. O tom vypravuje pěkně Winter v svých Dějinách řemesel a obchodu ve XIV. a v XV. století. Sůl se k nám vozila s několika stran, ze Sas, z Polska, z Uher a zejména ze Solnohradska a z Horních Rakous; buď ji přiváželi cizí obchodníci na české trhy, nebo si pro ni jezdili (nebo také chodili) tehdejší čeští »velkoobchodníci«, vyměňujíce za ni obilí a jiné zboží, aby ji pak [80]dávali do drobného prodeje kramářům a hokyním.[16] Jedna z hlavních těch »solních cest« vedla ze Solné komory přes šumavské hvozdy do Prachatic; máme o tom zprávy už z první polovice XIV. století.[17] Jaký zisk plynul tehdy Němcům z českých obchodníků se solí, lze dobře tušit ze sporu, jejž vedla r. 1362 o své odběratele z Čech dvě dodavatelská města německá, hornorakouský Cáhlov a bavorský Pasov.[18] Že se při tom obchodování hodně němčilo, vidět z toho, že ani o pražských solných trzích nescházeli tlumočníci.[19] Odtud si vysvětlíme nejedno německé slovo této lexikální oblasti v českých ústech; na př. nejlepší soli německé, t. zv. »veliké«, říkalo se obecně šemberk, což je bezpochyby něm. slovo schön-werk.[20] Atd.

Odtud lze si také vysvětlit slovo haluzna. Čechové slýchali pravděpodobně z úst německých solařů často výraz halhûs o solivarnách a skladištích soli, i mohli je přejmout zcela dobře již tehdy do svého jazyka a nazývati jím pak doma každé rozlehlé, nepřívětivé stavení nebo místnost (zvláště také velké a vysoké místnosti, které se těžko vytápějí);[21] pro uchování původního významu nebylo v Čechách vhodných podmínek — nebylo tu solivaren. Zánik vnitřního h je v takových případech i jinak doložen.[22] Mohlo by se však namítnout, že složená slova německá se subst. Haus (dříve hûs) v druhé části byla přejímána do češtiny zpravidla tak, že tato druhá část zůstala celkem zachována a že celé slovo bylo pak v češtině mužského rodu, srovnej na př. starší čes. slovo mazhúz (mázhúz), mazhuz, mazhauz, nebo rathúz, rathuz, rathauz (rothauz, radhauz), rathouz, a j. Ale právě u názvu haluzna máme důvod k předpokladu, že v německém slově, z něhož vznikl, byla ona druhá část zkomolena v příslušném nářečí již před jeho přejetím do češtiny; ve švábských krajích se říká místo staršího halhûs obecně halles,[23] a tato zkomolenina předpokládá zajisté původnější znění [81]*halhus (se zkrácenou samohláskou v druhé slabice) > *hallus (nebo také *hallos) jako stadium přechodné.[24] Od znění *hallus je k české haluzně[25] již velmi blízko; mohlo být přitvořeno podle vzoru četných domácích i cizích slov téže významové oblasti s příponou -na, -zna jako ratejna, pazderna, kůlna, šupna (z něm. Schuppen mask. ‚kůlna‘), barabizna ‚ošklivé stavení, barák na spadnutí‘ (v takovýchto útvarech funguje sufixální část expresivně), atd. Stejným způsobem vzniklo asi lidové čes. slovo harabouzna k nějakému staršímu výrazu s německým slovem Haus v druhé části; vedle čes. výrazu hampejz, přejatého rovněž z němčiny, je odvozené slovo hampejzna s týmž významem. Přitvoření historického znění haluzna k předpokládanému staršímu *haluz (z něm. halhûs) nebylo by tedy bez obdob. Vývoj významu směrem k horšímu (‚solivarna, skladiště soli‘ — ‚rozlehlé, studené, nevlídné stavení‘ — ‚ošklivé stavení, barák na spadnutí‘ nebo ‚studená místnost, kde je stále průvan‘, a pod.) není tu nic divného: právě u slov přejatých z cizího jazyka je to zjev velmi častý.[26] Napomáhat by mohl k tomu vývoji ovšem také vliv jistých domácích i cizích slov, podobných hláskovou formou; na příklad je dobře možné, že v kraji, do něhož klade Procházka vznik slova haluzna, mohl k němu přispět onen název haluzák ve významu peiorativním. Jinde zas [82]mohla působit jistá asociace s názvem haluzník pro šibeničníka (na př. Jungmann ‚viselec, hoden haluzy neb šibenice, ein Galgendieb, Galgenvogel‘), náležejícím k subst. haluz ‚větev‘ (totožné je pol. gałęźnik ‚szubienicznik, łotr, obwieś, wisielec‘, Akad. słow., hornoluž. hałoznik id.);‘[27] a ovšem i vliv lidových výrazů jako harabouzna, barabizna a j.

Je tedy podle dosavadního stavu zkoumání výklad slova haluzna přejetím z němčiny jistě aspoň tak pravděpodobný jako spojení toho slova se subst. haluz a bude asi nejblíže pravdě. Poslední slovo řekne tu ovšem ten, kdo probere za tím účelem všechny ostatní jazykové prameny české.[28] Mně šlo v hořejších poznámkách o pouhé naznačení cesty, jíž se bude třeba brát.

[1] Užil jsem v této stati materiálií k Slovníku jazyka českého (viz zejména pozn. 4 na str. 77), dále rukopisného slovníku podkrkonošských nářečí od Jos. Štěp. Kubína (zkratka Podkrk.) a rukopisných excerpt Jos. Zubatého (= Exc.), chovaných v kanceláři Slovníku jaz. čes.

[2] Tham: »Grosses ödes Zimmer oder Stube«. Palkovič: »Grosses ödes Zimmer« (s otazníkem). Jungmann: »Veliká pustá světnice neb stavení, ein geräumiges wüstes Gebäude, Zimmer, Stube; die Rummelei (ein altes Haus). Us. Vystavěl si jakousi haluznu. Us. Jest tu zima jako v haluzně. Us.« Šumavský (s. v. haluz): »Wüstes Gebäude, grosse Stube.« A. Matzenauer (Cizí slova ve slovanských řečech, str. 172): »Veliká pustá světnice neb takové stavení, aedificium s. conclave spatiosum, atrium.« Brandl (Glossarium, str. 56): »Ein weites gewölbtes Zimmer, wo Warennieder lagen sind.«

[3] Na př. Kott: »Veliká, pustá, nepřívětivá světnice nebo stavení« (podle Jungmanna, a opakuje i jeho příklady). Hruška (Dial. slov. chod. s. v. halůzna): »Příliš velká a neútulná světnice. Takovou halúznu — dopa by to vytápěl, to aby zajel do kamen s vozem.« Kubín (Podkrk.): »Nečistý, rozbitý barák; světnice taková. F takoví haluzně má něgdo vostávat! — Ty haluzny kolem! (z Raise, Pantáta Bezoušek, str. 94). Jak pak možná mít z takové haluziny kapitály! (z Jiráska, Sp. XVII, str. 26). O tvaru haluzina viz ještě níže.

[4] Několik příkladů: Třebízský, Spisy IX, str. 301: »Apolenka se k nim (pánům do zámku) hodí, jako kdyby v zámku byla vyrostla. Vždycky jsem si myslíval: bylo by tě do nějaké té haluzny škoda (posměšně o selském baráku).« Herrmann, Ženitba, str. 29: »(Karafiát) již byl prohlédl několik pokojů z oněch, jež se nabízejí „svobodným pánům“​, ale jaké to byly nevlídné, nehostinné haluzny nebo zas těsné brlohy s vyšlapanými podlahami!« Šlejhar, Maloměst. idyla, str. 133: »Soused ten stál totiž o Řehořovu střechu, vlastně jen o místo, zboural by haluznu a připojiv ke svému získal by pěkný dvorek.« Baar, Skřivánek, str. 65: »Sou to kostely náramný, ty pražské haluzny, šecko to tám na člověka padá.« Jirásek, Písničky, str. 176: »V té haluzině (= chalupě) byl rybář — ale darmo jsem každou štěrbinu prohledal…« Vl. Vančura, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, str. 25: »(Jeník a Ervín byli zavřeni do hasičské kůlny.) Šedivý den vstoupil do haluzny jako žalářník.« Ypsilon v Nár. litech z 15. I. 1928, str. 12a (podle Zubatého Exc.): »Byla to veliká haluzna, jak tomu říkáme, cosi jako nádhernější stodola neb sýpka (o Teatro Averino, prvním pražském variété).«

[5] Myslím tu na skutečný význam, nikoli na pouhé okasionální užití slova haluzna o velké, nevlídné nálevně nebo hospodě. Na skutečný význam myslí také Procházka — a nemůže jinak, neboť by pak jeho výklad pozbyl svého jádra; ale způsob, jakým se o tom vyjadřuje, není mi dost běžný (str. 45): »(Čes. haluzna) podle mého mínění (podtrhuji já) znamená tolik jako kořalna, šenkovna; 2. vůbec velkou, prostornou, ale nevlídnou místnost…« Při výkladu nejasného slova nutno přece vycházet z toho, co slovo to vskutku znamená nebo znamenalo, a ne z toho, co si kdo o jeho významu myslí.

[6] K heslu haluzna připojuje poznámku »r(adix) haluz (?)«.

[7] Podkrk.: »Snad z větví, z roští spletený.«

[8] Exc.: »Kůlna na roští, anebo z dříví sroubená, udělaná z haluzí ‚kmenů‘ (?)«; ale připsal si také Brandlův výklad přejetím z němčiny (viz hned níže), a zdá se, že jej na konec pokládal za lepší.

[9] O tomto významu viz na př. NŘ. 12, 117 a 13, 94.

[10] Matzenauer, Cizí slova, str. 172; Brandl, Glossarium, str. 56.

[11] Přejímalo se ovšem hojně i v jiných lexikálních oblastech. Vzpomeňme na př. toho, jaké množství německých slov zaplavilo Čechy s rozvojem řemesel a obchodu od XIV. století — je to takřka všechna odborná terminologie tehdejších českých »verštatů«, »krámů«, »šenků« atd., všech těch staročeských barbířů, cuprejtýřů, dynchéřů, flašnéřů, flekýřů, formanů, hamrníků, handlířů, havířů, helmířů, heverníků, hokynníků, huntlířů, klempířů, kolšířů, koltrářů, koštéřů, krumplířů, kytléřů, leflířů, lejchéřů, lištářů, pancířníků, pasířů, pintéřů, platnéřů, pregířů, presařů, pukléřů, puléřů, rinkéřů, ročmídů, rúrařů, šenkýřů, šifařů, šinařů, šlejfířů, šlichýřů, šlohýřů, šlojířníků, šmejdířů, šmelířů, šmukýřů, šrotéřů, štolířů, tandléřů, trekýřů, underláčníků atd.

[12] Viz na př. Schade, Altdeutsches Wörterbuch s. v. halhûs (‚salina, Salzsiedehaus‘).

[13] Podle Grimmova slovníku je základní význam něm. Halle »überdeckter raum«, zejména »das wesentlich an den seiten offene, nur überdachte bauwerk, das theils als bloszer schuppen in schlichter ausführung sich zeigt«, a označují se pak tím slovem i rozmanité kryté vestibuly, podloubí, verandy, galerie, chodby, dále rozsáhlá skladiště, tržiště, dvorany (srov. Warenhalle, Markthalle, Weinhalle atd.) a velké místnosti vůbec. Podobně Schmeller, Bayerisches Wörterbuch: »Raum, den ein auf Pfosten oder Säulen ruhendes Dach schützt, Schupfe (na př. Holzhalle, Wagenhalle, Zeughalle); Gebäude, das wenigstens von einer Seite ohne Wand ist und auf Säulen, Pfeilern etc. steht; ja jedes öffentliche Gebäude, das zur Ausstellung oder Niederlage von Handelswaren dient« atd. Pro staroněm. a starosas. halla udává Schade s. v. význam »grosser, weiter, auch an der Seite offener Saal«. Slovo to přešlo také do románštiny, a to již v starší době; podle Schadeho označovalo v staré francouzštině »Saal zu festlichen Zwecken«, podle Hatzfeldova-Darmestetterova Dictionnaire général de la langue française znamená franc. halle »grande place couverte où se tient le marché des objets de consommation; magasin public servant d’entrepôt pour tel ou tel commerce; en mauvaise part, grande salle vide, ouverte à tous les vents (cette chambre est une halle); vaste atelier«, a obdobně znamená ital. alla podle Jagemannova-Bolzova Dizionario italiano-tedesco »Ort, wo öffentliche Angelegenheiten verhandelt werden«.

[14] Grimmův slovník: »Der platz für die bereitung und aufbewahrung des salzes« a »offener schuppen, in dem die salzwirker arbeiten«. Heyne, Deutsches Wörterbuch: »Bei den Salzwerken ist Halle das Siede- und Lagerhaus des Salzes«. Atd. Význam ten mělo slovo Halle už ve středověku (srov. Lexer, Mittelhochdeutsches Wörterbuch s. v. halle). Ve slovníku Weigandově-Hirtově (s. v. 2Halle »die Salzkote, das Siedehaus der Salzwerke«) odděluje se Halle v tomto významu od Halle s významem udaným nahoře a vysvětluje se — spolu se staroněm. hal(hûs) ‚Salzwerk‘ — v souhlase s Hehnem a některými jinými badateli z přejatého slova hal- ‚sůl‘; nemálo badatelů však proti tomu myslí, že tu je v obou případech totéž slovo domácí. K něm. slovu Halle připomíná Hirt dolnoněm. hille ‚Ort über den Viehställen, wo Gesinde und Kinder zu schlafen pflegen‘, jež je příbuzné s lat. slovem cella, ir. cuile ‚skladiště, sklep‘, ř. καλιά ‚stodola, chatrč‘, staroind. śálá ‚chatrč, dům, místnost‘.

[15] Srov. Schade s. v. hal ‚Salzquelle, Salzwerk‘, Schmeller s. v. Hall, atd. Z příslušných komposit srov. Hallamt ‚celní úřad‘ (původně ‚mýto solné‘), Hallerde ‚sůl k hnojení‘, Hallholz ‚Holzblock von bestimmter Grösse zum Salzsieden‘ (Schmeller), Hallfahrt ‚převážení soli po Salici (Salzach; druh loděk k tomu užívaný sluje Hallasch)‘, Hallbursch ‚solivarský dělník‘ (též Hallore; o tomto slově viz na př. Weigand-Hirt s. v. 2Halle), Halleute, Hallvolk ‚solivarské dělnictvo‘, Hallmeister ‚solivarský mistr‘. Také jména německých měst Hall, Halle, Hallein, Hallstadt obsahují týž základ jako složené názvy právě uvedené.

[16] V uv. spise str. 23, 95, 106, 108, 360, 942.

[17] Tamt. 321, 351.

[18] Tamt. 360.

[19] Tamt. 932.

[20] Tamt. 942.

[21] Z uvedených dokladů je vidět, že se názvu haluzna užívalo především o celých staveních a teprve na druhém místě o místnostech uvnitř stavení, a to je zřejmě původnější usus, shodný se starým významem německého komposita hal-hûs.

[22] Tak zaniklo h v slově presúz (na př. J. Jindra, Technický sloník3, str. 563), přejatém z něm. Presshaus.

[23] Viz Schade s. v. halhûs (»daher verstümmelt neuhochdeutsch schwäb. halles neutr. ‚Siedehaus‘« podle Joh. Chr. Schmidta, Schwäbisches Wörterbuch 1831), Grimmův slovník IV, 2, str. 229 atd.

[24] V Grimmově slovníku je vyslovena domněnka, že i hořejší bavor.-šváb. slovo hall ‚solivarna‘ vzniklo redukcí z halhûs přes halles; o zaniklém -hûs svědčí prý dosud střední rod tohoto dialektického názvu. Ale domněnka ta je sotva správná: jihoněm. slovo hall známe již od středověku, kdežto halles je původu bezpochyby mnohem pozdějšího.

[25] Vedle tvaru haluzna zaznamenal Kott (VII, 1254) také haluzeň fem., gen. haluzně, avšak neudal, odkud tuto variantu zná. Bude to asi nářeční tvar toho druhu, jako je na př. slovenské znění dieleň, jedáleň, lekáreň, továreň vedle obecně českého dílna, jídelna, lékárna, továrna. Vyskytuje se také druhotvar haluzina (viz literární doklady z Jiráska výše v pozn. 3, 4 na str. 76, 77), zřejmě podle místních názvů na -ina (srovnej zejména slova s peiorativním přídechem jako zbořenina, zřícenina, jichž se užívá ve smyslu ‚barák na spadnutí‘). Vnějškem shodné, ale ovšem zcela různé je kolektivum haluzina ‚větvoví, ramenta‘ Palkovič, Jungmann (jeden doklad z r. 1760), Kálal (pro slovenštinu) a j. — Dlouhé ú v chodském tvaru halúzna je vrátká opora domněnky, že něm. halhûs přešlo do češtiny také s původní délkou v druhé části; délka v chod. halúzna může být sekundární, teprve česká. Objevuje se ostatně také, pokud vím, na severovýchodě Čech: vedle haluzna se tam místy říká také halouzna.

[26] Procházka praví, odmítaje výklad slova haluzna z něm. halhûs (str. 46, pozn. 2): »Citové zabarvení slova, jež — zrovna jako my — vykladač (z večerních Národních listů) v subst. haluzna vyciťuje, je dotvrzením, že etymologie mnou uváděná je správná.« To je ovšem omyl, neboť to zabarvení může být zrovna tak u výrazu cizího jako u domácího. Všichni cítíme expresivní zabarvení takových slov, jako je na příklad — sit venia exemplo — vulgární čes. výraz hajzl z něm. Häusl(ein), tedy původně eufemistického pojmenování slovem pro ‚domeček‘.

[27] Jiný, samostatný útvar je jméno ptáka haluzník (Jungmann: ‚pták zvl. krahujec, který již z haluzy na haluzu létá‘; Kott: ‚mladý pták, který od haluze k haluzi za starým ptákem lítá‘, mor. hałuzník ‚hřivnáč, protože hnízdí na haluzích‘ Bartoš), pol. gałęźnik (Akad. słow.: ‚sokół albo jastrząb, niezdolny jeszcze do lotu, przelatujący za matką z gałęzi na gałąź; młody ptak wzięty na łowczego‘), hornoluž. hałoznik (Pfuhl: ‚Vogel, der von Ast zu Ast fliegt, bes. Sperber‘). Kromě toho je v lidové češtině ještě mladší název shodný hláskami, s významem týmž jako haluzák (Zubatý Exc: haluzníci vozí haluze ‚klády‘; Solnice, Skuhrov etc.).

[28] Zejména bude nutno zjistit, neskrývá-li se slovo haluzna v textech ještě starších. Brandl, který zařadil toto slovo v svém Glosáři do oddělení »der in den böhmisch-mährischen Geschichtsquellen gebräuchlichen böhmischen diplomatischen Ausdrücke«, neudal bohužel pramene, z něhož je zná; význam, jejž Brandl udává (‚ein weites, gewölbtes Zimmer, wo Warenniederlagen sind‘), jsem jinak nenašel, zdá se tedy, že se opírá o nějaké místo v textu, jehož si jiní slovnikáři dosud nepovšimli. — Zubatý si poznamenal (Exc.) rodinné jméno Haluzna z Archivu českého, sv. IX, a to bez jakékoliv vysvětlivky. Podle rejstříku tohoto svazku Archivu (str. 584) je řeč o hospodě v Kutné Hoře »u Haluznů«, ale obě příslušná místa z roku 1526, v rejstříku udaná, nejsou mi zatím dost spolehlivá. První z nich (str. 40) je v listě, jímž pan Zdeněk Lev z Rožmitálu žádá Jana Běšína z Běšin, aby mu koupil v Kutné Hoře deset věder vína (a poněvadž mám u Haluznóv státi, že by pak to spuosobil, aby se to víno do té hospody převezlo…), druhé pak (str. 62) v listě, v kterém žádá týž Lev svou sestru paní Kateřinu z Rožmitálu o zjednání hospod pro zamýšlený pobyt svůj a svých přátel v Kutné Hoře (i ač u Johannesa dobře by mi se líbilo, ale pro jiné přátely, aby ke mně blíže měli, radši chci státi u Haluzuov jako prvé); jak vidět, píše se v Archivu na druhém místě Haluzuov místo očekávaného Haluznóv nebo Haluznuov — to je asi tisková chyba, ale je vůbec otázka, je-li na obou místech čtení Haluznóv nepochybné, nemá-li se snad číst tam i onde Haluzuov (jméno Haluza a pod. se vyskytuje i v starších dobách často; v Archivu XIII, str. 433 uvádí se v jisté listině z r. 1511 Petr Haluzy, měšťan kutnohorský). Atd. — U Veleslavína, Vusína (1741) a Tomsy (1791) toho slova není. Třeba ovšem neztrácet s mysli, že haluzna je výraz lidový, pro nějž ve starších literárních textech nebylo tolik příležitosti a také ne ochoty.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 3, s. 75-82

Předchozí Eugen Rippl: Z plavecké (vorařské) češtiny

Následující Ferdinand Strejček: Boucharon