Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Ocas a ocún

V Listech filologických 65, 1939, 440—445 se zabývá J. M. Kořínek výkladem těchto dvou velmi záhadných slov. Postupuje při tom takto: České c mohlo vzniknouti z -tj- (jako v Rokycany z Rokyt-jan-, placen z plat-jen- atp.). Můžeme se tedy domnívati, že i počáteční oc- vzniklo ze staršího (praslovanského) ot-j-. Ot- je starší podoba předložky a předpony od- (je uchována na př. v slově ote-vříti, jež je v stejném poměru [275]k zavříti jako odemknouti k zamknouti, a v slově ot-ruby, což jsou částky „odrubané“). Zbývalo by tedy už jen vyložiti, co znamená -jas- a -jun-. Předpokládané ot-jas- spojuje Kořínek s praslovanským po-jas-, z něhož vzniklo v češtině pás (ve východních a jižních slovanských jazycích původní pojas- zůstalo). Jako pojas- znamená to, „co obepíná tělo“, tak znamená ocas to, „co visí od těla, co je volně k tělu připojeno“. Zjistit základ, z něhož je tvořeno slovo ocún, je těžké, protože u květiny tak odchylné od běžného typu a nadto jedovaté je možných podnětů pojmenování mnoho. Kořínek spojuje základ tohoto slova s jun-, které máme v slovech junák, jinoch; mohlo by to znamenati „co omlazuje“ nebo „co očišťuje“ nebo i „co se omlazuje, t. j. kvete, když ostatní příroda umírá“. Autor je si dobře vědom toho, že významová stránka není dost jasná (výklad jmen rostlinných patří vůbec k nejtěžším úkolům etymologickým) na rozdíl od stránky hláskové, kde je výklad c z tj dobře opřen slovinským očun (z tj vzniklo v slovinštině č).

Pachole, chlap, chaluha, chalupa

V časopise „Język połski“ 24, 1939, 40—45 převádí prof. T. Lehr-Spławiński na společný základ několik slovanských slov, která byla dosud pokládána za samostatná. Tímto společným základem je kořen chol- (s obměnou chl- a chal-; srv. mor, s-mr-t, z-mar). Základní jeho význam je „hrnouti, zahrnovati, obklopovati“, potom i „zahalovati, chrániti, pečovati o někoho“. Ze slov doložených i v češtině patří sem:

a) S významem „pečovati o někoho“: chlácholiti ze zdvojeného *chol-chol-iti (jako je z bol-bol-iti bláboliti).

b) S významem „ten, o kterého se pečuje, o něhož je třeba pečovati“: pachole (malý chlapec) a chlap (z *chol-p-; člověk nesvobodný). O tom, že „dítě“ a „nesvobodný člověk“ byli řaděni do téže kategorie, svědčí slovo otrok, které v staré slovenštině, stejně jako v starší ruštině, znamenalo „dítě“.

c) S významem „halící předmět“: halena (s přikloněním k haliti; obyčejně se vykládá podle Miklosiche z perskotureckého ali, koberec); chaluha (plot, potom křoví a hustý porost; v češtině žije jen ve starém slově chalužník, srv. zá-keř-ník s týmž významem; botanické jméno chaluha bylo přejato nově z jihoslovanštiny); snad chalupa, s tvořením ovšem odchylným.

Výklady Lehrovy se týkají slov, o nichž nedávno jednal V. Machek (v. Naše řeč XXIII, 147): chlácholiti vykládá M. stejně; ale odděluje od toho slovo chlap (s původním významem „sprostý muž“) a chaluha (též s původním významem „plot“); slovo chalupa podezírá — jistě oprávněně — z cizího původu.

[276]Pero — kapraď — pratať sa — práce — prták

Podobnou skupinu vytváří týž autor v sborníčku Ułaszynově „Polono-slavica“ 1939, str. 26—29, ze slov zde nadepsaných. Základním kořenem indoevropským je per- s významem „letěti“ (z téhož kořene je i německé fahren, jeti, a latinské portus, přístav). V slovanštině vzniklo z něho jednak slovo pero (nástroj letu; k tomu peruť), jednak peřej (letící voda). Z téhož kořene, rozšířeného o t, je tvořeno:

a) se zdvojením slovo paport-, pol. paproć (z toho je jméno Paprockého), slovensky papraď (i na Vizovicku a Vsetínsku se podle Bartoše jmenují lesy Papradná), česky kapradí (stč. kapratie; k vzniklo z p, aby se rozlišila dvě po sobě následující p). Pojmenování toto je podníceno podobou kapradinového listu a peruti.

b) Od významu „letěti, rychle se pohybovati“ se přechází k významu „způsobovati pohyb“ ve valašském pratať, zahánět“, odklízeti (v slovenštině znamená jen „odklízeti, uklízeti“) a v srbocharvátském pratiti, posílati; zvratné slovenské pratať sa znamená „cpáti se (někam), kliditi se“.

c) U oslabeného základu prt- nacházíme další význam „nakládati na někoho, namáhati někoho“ v srbocharvátském a slovinském prtiti, prtati.

d) Odtud lehce přejdeme k významu „námaha, práce“, který je v slově *port-ja, čes. práce, a k významu „výsledek práce“ (zvláště při základní řemeslné práci, tkaní) v slovinském prt, plátno; v češtině máme zachováno jen odvozené a významově posunuté prtati, látati (obuv), prták (a prták s expresivním ť), švec, spravující starou obuv.

Nelze ovšem zatajiti, že významové přechody zde předpokládané (zvláště od „pohybu“ k „námaze“) jsou hodně prudké a ne vždy dost přesvědčivé.

Středověk

Jméno středověku je mezinárodní kalk; to znamená, že je ve všech evropských kulturních jazycích tvořeno podle téhož modelu, ovšem vždy z domácího materiálu (někdy však jako singulár, jindy jako plurál): francouzsky moyen âge, italsky medio evo, španělsky edad media, anglicky Middle Ages, švédsky medeltid, dánsky middelalder, německy Mittelalter, polsky wieki średnie, rusky cpéдние векá, srbocharvátsky srednji vijek, bulharsky srěden „ věk „ atd. Předlohou všech těchto pojmenování je latinské media tempestas. Užil ho po prvé před 470 lety (r. 1469) italský humanista Giovanni Andrea (o tom N. Edelmann, Romanic review XIX, 3 n.).

[277]Uher - maďar

Jméno uhrů, osutiny z ucpání a zánětu mazových žláz kožních, je všeslovanské (rusky угорь, ukrajinsky вугор, srbocharvátsky ugrk, slovinsky ogrec, polsky węgier, dolnolužicky hugra, huger, hornolužicky wuhra). Souvislost s národním jménem Uhrů je hodně pochybná, — třeba Brückner upozorňuje na zajímavou shodu s německým die Finne, uher, der Finne, Fin. Ale pro lidový jazykový cit je totožnost obou jmen něčím zcela nepochybným. Proto se v obecné češtině za uher klade synonym slova Uher, totiž maďar (E. Rippl, Zeitschrift für slav. Philologie XVI, 217).

O spolupráci jazykozpytu a kulturního zeměpisu

V „Germanisch-romanische Monatsschrift“ 27, 1939, 138-147 uveřejnil doc. dr. H. Hochholzer článek o spolupráci jazykovědy a kulturního zeměpisu. Třeba jde o program a požadavky často už zdůrazněné, jistě rádi bychom si je znova připomenuli. Ustrneme však nad příkladem, na němž chce autor demonstrovat užitečnost této spolupráce: „Sumerské urud, měď, shoduje se, jak se zdá, s latinským aes rude; stejně zní jméno pro rudu, bronz v charvátštině a bulharštině, rudaca (srv. české hrudy, drsný); v germánštině je *arud, hornoněmecky aruzzi > Erz. S touto rovnicí se shodují silné krajinné stopy označující cestu, kterou šla výroba bronzu, zjevně od jihovýchodu k severozápadu: balkánské země a kotlina dunajská poskytují anthropogeografické podmínky pro rozšíření této slovní čeledi; podle toho můžeme přesněji určiti cestu, i když ne v detailech, přece aspoň ve shodě s výsledky archeologie.“ Stručný smysl těchto učeně znějících výroků je zjevně ten, že se výroba bronzu šířila ze Sumerska do Germanie (a do Italie) přes Balkán a stopami toho že je příslušné slovo bulharské a charvátské.

Poznamenáme jen stručně, že srbocharvátské i bulharské slovo zní ruda, ne rudaca, i že české hrubý (tak třeba asi čísti místo hrudy) nemá s tím vůbec co dělat, a všimneme si hned podstaty věci. Německý orientalista Fr. Hommel vyslovil po prvé domněnku, že pramenem indoevropské čeledi slovní, k níž mimo slova již uvedená patří i staroindické lohá- (měď, železo), je sumerské urud. Přes některé možné námitky uznávají dnes pravděpodobnost této domněnky i nejlepší odborníci (Niederle, Život starých Slovanů III, 1, 208; O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde I, 262; Walde-Pokorny, Vergleichendes Wörterbuch der indogermanischen Sprachen 1928, II, 359 atd.). Ale ovšem všichni tito autoři vědí, že [278]sumerská kultura kvetla v pozdější Babylonii hlavně ve IV. tisíciletí před Kristem (v III. tisíciletí zatlačili Sumery semitští Akkadové). Bronzovou kulturu přejali tedy od nich Indoevropané — i s příslušným termínem — někdy před r. 3000 př. Kr. Výslovně tak říká G. Ipsen v článku „Der alte Orient und die Indogermanen“ (Stand und Aufgaben der Sprachwissenschaft 1924, 200 n.). Tehdy ovšem tvořili Indoevropané ještě dosti jednotnou skupinu. Slované se počali od nich oddělovati (podle N. Trubeckého) až někdy okolo r. 1500 př. Kr. a rozdělovati se v jednotlivé národy nejméně o 2000 let později. Že balkánští Slované mají slovo ruda, nesouvisí nijak s jejich osídlením, protože zdědili toto slovo, jako všechny ostatní národy slovanské, z praslovanštiny — a praslovanština je má z indoevropštiny. — Je tedy ve výkladu Hochholzrově úžasně přímo zanedbána historická perspektiva. Jistě jest chyba, nemá-li kulturní historik jazykového školení, a u jazykovědce neznalost kulturních dějin působí trapně. Když však někdo nerozumí ani jazyku, ani historii, je z toho věda náramně truchlivá.

Fotografie

Pražská výstava „Sto let české fotografie“ nám připomněla, že je slovu fotografie letos sto let. Vytvořil je totiž r. 1839 anglický fysik John Herschel, a to kombinací dvou pojmenování starších: a) slova fotogenický (photogenic drawing, fotogenické kreslení), pocházejícího od W. H. Foxe Talbota, a b) slova héliographie, jehož autorem je Francouz Nicéphore Niepce. Tedy photogenic héliographie > photographie.

Zkratka foto vznikla ve Francii r. 1872 (Lorédan Larchey). Z roku 1839 pochází i dnes už archaistický termín daguerrotypie („nejstarší způsob fotografie, exponující na desce pokryté jodidem stříbrnatým“); jeho předlohou bylo slovo stereotypie a základem jméno vynálezcovo, Daguerre.

Slovo fotogenický, které bylo základem slova fotografie, bylo svým následovníkem úplně zatlačeno; ožilo až hodně později, a to ve významu odchylném: „způsobilý k úspěšnému zobrazení fotografií“; mluvíme o fotogenické tváři atp. Leo Spitzer (Le français moderne VII, 1939, 125—132), pojednávaje o těchto slovech, upozorňuje, že v angličtině počíná pronikati nový význam slova fotogenický, totiž „dávající se rád fotografovati“; užívá se ho o exhibitionistech: filmových herečkách a některých státnících.

V materiálu Slovníka jazyka Českého je slovo fotografie doloženo po prvé r. 1855 (v Obzoru), slovo daguerrotyp r. 1845 (v Klácelových Jahůdkách); slovo fotogenický však až r. 1930.

[279]Husaři

O tomto názvu uherského jízdního vojska, vytvořeného králem Matyášem Korvínem r. 1459, psal J. Zubatý v Naší řeči V, 186. Ukázal, že je slovo „husar“ v češtině doloženo již r. 1478 (Archiv český VI, 59), a ve výkladu vyšel z oprávněného odmítnutí etymologie přetištěné r. 1915 v Národních listech č. 334 z nějakého německého deníku (můžeme dodat, že to byl Frankfurter Zeitung 23. XI. 1915): že prý to byla původně přezdívka charvátských jezdců, protože kradli husy. Uvedl dva různé výklady jiné a rozhodl se pro ten, který vychází z maďarské číslovky húsz, „dvacet“. Podle starého uherského odvodního zákona prý vždy jeden ze dvacíti odvedených byl dáván k jízdě. Tento výklad se vyskytuje už dávno a v rozličných obměnách: že ze dvaceti nevolníků musil každý šlechtic uvolnit jednoho muže (Lidové noviny 21. I. 1933), že na každých dvacet domů připadl jeden voják (Magyar Katonai Szemle I, 1931), ba i že za každého svého mrtvého pobili dvacet nepřátel (húsz az ára, dvacet je cena; zaznamenává A. Horger, Magyar szavak története 83). Přidržují se tohoto výkladu i etymologické slovníky německé (Kluge-Götze, Weigand, Bergmann, Wasser-zieher).

A přece se rozbíjí o ten fakt, že se v starší maďarštině příponou -ár tvoří substantiva jen ze sloves, kdežto z číslovky je takové tvoření nemožné. Proto je třeba dáti přednost výkladu druhému, že je totiž maďarské slovo přejato ze srbštiny. Základem je srbské slovo husar, známé od XIII. stol. ve významu „lupič“ a mající varianty hursar; gusar, gursar; kursar (gusar znamená „pirát“). Jde nyní o to, jakého původu je toto srbské slovo. Brückner (Ungarische Jahrbücher IV, 81, Słownik etymologiczny 174, 177) se domnívá, že jeho základem je slovanské chǫsa (pol. chąsa, loupež atp.), přejaté z gotského hansa. „družina“ (příbuzné s tím je německé Hanse). Protože však jsou při tomto výkladu potíže hláskoslovné (nedovedeme vyložiti formy s r: hursar, gursar, kursar) i slovotvorné (-ar ve významu „příslušník jistého celku“ je až hodně mladé a řídké, srv. české kartelář, jednotář), dává se přednost výkladu, že základem je latinské cursarius, z něhož je i italské corsaro, korsar. Z tohoto latinského slova vyložíme dobře tvary kursar, gursar i gusar (disimilační ztrátou jednoho ze dvou r). Uvázneme však u varianty husar. Pro srbocharvátštinu nemůžeme totiž předpokládati původ h z g; srbch. h vzniká z ch. Ale i tuto potíž podařilo se rozřešit zásluhou belgického učence H. Grégoira, který ukázal na řecké slovo chósarios; vykládal o tom [280]v Byzantion XIII, 31—32, 279—280, a v Mélanges E. Boisacq 1937, 443—451; cenné doplňky podal L. Gáldi v Magyar nyelv XXXV, 160—165. Podle konečné formulace Gáldiovy se v srbocharvátštině smísila dvě slova, latinské cursarius a řecké chósarios. To se vyskytuje v byzantských pramenech ze západní části říše v X.—XI. století a znamená „přední hlídku, vyzvědače, pleníka“ (původní význam je „ten, kdo se lstí zmocňuje zajatců“). Jiná podoba tohoto slova, chonsarios, ukazuje svým n na vliv slova chǫsa, uváděného Brücknerem. Po stránce významové není přechod od představy „voják“ k představě „lupič“ nic ojedinělého: i latinské latro, předek našeho lotra, znamenal původně žoldnéře, brigant je vlastně člen brigády, jako je bandita vlastně jen příslušník družiny, bandy. Spíše nás zarazí, že Matyáš použil pro svou jízdu jména, které v Uhrách mělo význam „lupič“: r. 1432 se tam píše „contra huzarones et alios nonnullos malefactores“ (proti „huzaronům“ a některým jiným zločincům). Gáldi se domnívá, že snad někdo na dvoře Matyášově znal původní řecký význam. Ale to je dohad značně násilný. Spíše má pravdu starší výklad, že se toto vojsko Matyášovo rekrutovalo skutečně hlavně z loupežníků.

Úrasen — uraziti

E. Glässer tvrdí v časopise Wörter un Sachen XX, 162, že německé lidové sloveso úrasen, „plýtvati, utráceti“, pochází z českého uraziti. Ale již významová stránka ukazuje, že ta dvě slova nelze spojovati; přihlédneme-li blíže k německému slovu, nemožnost této etymologie se objeví tím výrazněji. Sloveso uraaβen (tak je píše Der Sprach-Brockhaus), užívané v lidové řeči jihoněmecké, je totiž složeninou slovesa aaβen, aasen „špatně hospodařiti, plýtvati“.

Estonci

Všímavý čtenář by rád věděl, proč my říkáme Estonci, kdežto Němci Esten. Kde prý se vzalo ono -on-? Je to případ různého způsobu pojmenování národa. Mezi jménem země a jejích obyvatel může býti totiž ten poměr, že se země jmenuje podle obyvatel (Čech — Čechy, Němec — Německo, Dán — Dánsko), nebo naopak ten, že se obyvatelé jmenují podle země (Amerika — Američan, Habeš — Habešan). Němčina v našem případě užívá způsobu prvního: die Esten Estland (národ sám se jmenuje Eest, svou republiku Eesti Vabariik; první doklad jména této země je v Tacitově Germanii, kap. 45: Aestii), Čeština — jako mnohé jazyky jiné — vychází z latinského jména země Estonia (francouzsky Estonie, anglicky Estonia). [281]To je tvořeno z národního jména příponou -onia, vyabstrahovanou z antických jmen jako Macedonia, Ausonia atp. a v středověku oblíbenou (Franconia — Fransko, Polonia — Polsko). Stejným způsobem je z kmenového jména Lapp utvořeno Lapponia (u nás Laponsko, Laponec, německy die Lappen, Lappland) a ze Sclavus, Slovan, jméno Sclavonia, Slavonsko.

Několik příjmení

Pan J. V. Bezděka, odborný spisovatel v Příbrami, zaslal nám před časem list s velmi zajímavým obsahem. Z něho vyjímáme tyto výklady příjmení, opřené o dokonalou znalost archivů a matrik zvláště v Strakonicích a Příbrami:

1. Jméno příbramské rodiny Čerkauerů pochází z Zürchauer (je doloženo ve Falknově n. O.), z něhož se vyvinulo přes podoby Zürkauer, Zerckauer (1775).

2. Falc, Falclík, Falcník. Rodiny s těmito jmény se vyskytují v Příbrami a v okolí. Praotcem jejich je Matěj z Falce, jeden ze švábsko-bavorských kolonistů, kteří byli v 60. letech XVII. století povoláni pány Račíny z Račína, aby v lesích pálili uhlí pro račínské železné hutě. Zdrobnělina Falclík se objevuje v první polovině 18. století; z ní se později vyvíjí podoba Falcník.

3. Ludikarové jsou strakonický rod, usazený tam nedlouho po třicítileté válce. Původní forma Ludegger se postupně mění v Ludegar, Ludekar, od druhé poloviny 18. století pak v Ludikar. Slabika di je tvrdá.

4. Minibergrové, průmyslnická rodina volyňská, mají praotce Mühlbergra, který se usadil koncem XVII. století v Strakonicích; 1715 nacházíme psáno Miliperkr, 1716 Miniperkr.

5. Doplňme tato jména rodin přistěhovalých do Čech v době pobělohorské ještě jedním, o němž vykládá Jos. Pilnáček v Časopise Rodopisné společnosti v Praze XI, 19—21:

jihočeští Tibitanzlové jsou potomky vlámského ranhojiče Adama Duventacka, který se usadil s Buquoi u Nových Hradů. Formy tohoto jména jsou postupně: Divintach, Divintaz, Dibintaz, Dibitanz.

Nebude nikoho, kdo by po přečtení těchto výkladů nepodepsal s plným přesvědčením zásadu p. Bezděky, že „vykládati smysl nebo původ méně běžného příjmení bez důkladné znalosti původních matričních zápisů nemá smyslu.“

A připojujeme prosbu k naší inteligenci, aby všude dbala o zachycení a zpracování starých matričních zápisů. Starší, často špatně čitelné třeba opsat, pořídit k nim index nebo za[282]ložit k nim lístkový katalog. Kolik tu skvělých příležitostí pro oddané a obětavé pracovníky!

Levoča a Liptov

a) Jméno Levoča vykládal J. Melich (Magyar nyelv XVII, 188, XXI, 283) z maďarského jména Leucsa, domáckého (hypokoristického) tvaru jména Laurentius (Vavřinec). Namítl jsem ve „Vodopisu starého Slovenska“ 397, že by při tom zůstal nevyložen trojslabičný tvar slovenský. I. Kniezsa v Magyar nyelv XXV, 183—184 uznává tuto námitku, vylučující přejetí z maďarštiny do slovenštiny, a hledá výklad jiný, soudě správně, že starší je jméno potoka, kdežto osada byla jmenována až podle něho. Jméno Levoča je slovenská odvozenina od adjektiva levý, tedy „levý přítok Hornádu“. Doklady Desna, t. j. pravá, a Balog, Blh, t. j. levý, dokazuje Kniezsa, že se potok může jmenovati „levý“. Přípona -oč, -oča je řídká, ale přece se dá doložit (třeba ne ze Slovenska): v Polsku je Lubocz (a), Dobrocznia, na území srbocharvátském je Crnoča, Miroč, Radoč.

b) V témž časopise (XXXV, 120) se Emilie Úrhegyi pokouší objasniti záhadné jméno Liptova (starší výklady, vesměs neuspokojující, snesl v úvodu své „Kolonizácie Liptova do konca XIV. storočia“ Al. Húščava). Pochází prý z českého jména Libeta (a to je z Lubota). Autorčino vysvětlení je však málo propracováno a trpí nedostatečnou znalostí slovenské mluvnice.

Lze mu však dáti podobu hodně přijatelnou (třeba ovšem v takových případech nelze dospěti dále než k hypothese více nebo méně pravděpodobné). Vyjíti můžeme buď z osobního jména Lubata (které je dobře doloženo v češtině, také v místním jméně Libětice), nebo z Lubota (doloženého v polštině). Abychom vyložili i první slabiky, nemusíme, ba nemůžeme se uchylovat k české přehlásce u v i, protože ta nastává až v století XIV., kdy je tvar Liptov už dávno doložen. Jde zde o československou ranou přehlásku lu > li, která se v češtině objevuje od r. 1086 (Liutomerici) v slabikách ľut- a ľub- (Fr. Bergmann, LF. 48, 234—235), na Slovensku pak je dotvrzena jménem Liborča z Ľuborča (Vodopis starého Slovenska 330), maďarskými formami jména Ľupča-Lipcse (tamtéž 351), Lublov-Libló (tamt. 451), Ľuboreč-Libercse (tamt. 142) i německou formou slova Ľubica-Leibitz (tamt. 448). Změna takto vzniklého jména Libata, Libota v Libta (což dalo ovšem Lipta) se mohla provésti jenom v maďarštině, kde je vysouvání druhé otevřené slabiky jevem úplně běžným (Slatina > Szlatna, Radovan > Radvány). Z tohoto maďarského jména Lipta se utvo[283]řilo slovanským způsobem jméno hradu Liptov, podle něhož byla pojmenována celá stolice.

*

Dotaz

Prosím čtenáře této rubriky, aby mi laskavě oznámili, (dr. Vl. Šmilauer, Praha XVI, Holečkova 63), odkud (přesně) a v jakém významu znají slova:

a) lohoť (doloženo je ze Zábřežska a vých. Čech s významem „náledí“, „jinovatka“; Jungmann uvádí i význam „krupky s deštěm“);

b) holan (doloženo je z Litomyšlska a okolí s významem „silný vůl“, „nadávka“);

c) žahour (dosavadní doklady hlavně z Tábora, význam „rozvařené švestky“ (Jungmann), „pokrm z červených jahod v mléce rozmačkaných“ (Kott), „kaše z borůvek“);

d) jaké formy slova dřez se u nich užívá (střez, střízek, srez, třez, zřez, dřez atd).

Vl. Šmilauer

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 9-10, s. 274-283

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Miloslav Wajs: Basilejské zvony

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1