Lexikální a etymologické drobnosti II. (čaj – thé)

Václav Polák

[Články]

(pdf)

-

O něco později než káva proniká k nám čaj. Jeho pití se nerozšířilo u nás tolik jako v Rusku, Anglii nebo v Holandsku. To snad také do jisté míry umožnilo, proč žijí v jazyce tak pronikavě odlišné dublety čaj — thé, té.

Rozdíl mezi tvary čaj a thé je daleko větší, než jsme pozorovali u dvojice káva — kafé. Kdežto skupinou káva — kafé označujeme stále tentýž nápoj připravený z kávových zrn, označuje výraz thé dnes odvar hlavně z léčivých bylin, na př. z lipových květů: »lipové thé«.

Původně však, jak známo, slovo thé, té označovalo, podobně jako v němčině, ve franštině a j., to, čemu říkáme dnes »čaj«. Zajímavý významový přechod k významu »odvar«, hlavně léčivých bylin, jest doložen na př. i ve franštině (»thé [228]suisse« a p). Není tedy, jak by se snad zdálo, jenom zvláštností češtiny, která měla později pro původní význam ještě slovo druhé, což by bylo mohlo vésti k tomuto zajímavému lexikálnímu rozvrstvení, t. j., že se slovo »thé« cítí vždycky slovem familiárním, užívaným snad výhradně jen v oblasti bylinářství a domácího lékařství.

Podle známých historických pramenů se první zprávy o čaji dostaly do Evropy r. 1559. Tehdy se čaj patrně nazýval »thé« (sr. Quis … herbae illius apud Chinenses celebris, thé dictae, usum non suadeat — Kdo by neradil užívati rostliny proslulé u Číňanů, řečené thé — z r. 1563, podle Darmestettera-Hatzfelda, Dict. génér. de la langue franç. II, str. 2144 b). Do Evropy přivezli čaj Holanďané (podle encyklopedií) r. 1610; r. 1635 je znám v Paříži, r. 1638 jej poznali Rusové. V Německu se čaj objevuje prý až r. 1667, ne-li později, neboť první doklad tohoto slova je až z r. 1715 (sr. Kluge, Et. Wb. s. v.). Lze míti za to, že teprve potom čaj přišel k nám a s ním i jeho jméno.

Objevuje se pak toto slovo jako něm. Tee, Thee, fr. thé, angl. tea, šp. te, ital. tè, řec. τεϊον a p.

Čaj se přes to nepil v této době všeobecně. Nevžil se tak rychle jako káva ani tak rychle nepronikal. Ještě r. 1820 lze mluviti o čaji v našich zemích jako o vzácnosti. Patrně na jeho pomalé rozšiřování a pronikání měla vliv obtížná doprava z Číny. Pije se ve vyšší společnosti v Holandsku a v Rusku, spíše jako lék než jako nápoj, a ohlasem tohoto užívání čaje je patrně i druhotný význam slova thé ‚odvar z léčivých bylin‘, neboť — zdá se — v této formě asi pronikalo pití čaje i do širších vrstev. Tomu by mohl nasvědčovati i fakt, že Tomsův slovník z r. 1799 nezná ani thé ani čaj, ačkoli Thám už r. 1788 uváděl v slovníku Thee m. thé n., podobně jako Palkovič (1821): thé m. indecl. The. Z materiálu Slovníku jazyka českého můžeme uvésti doklad ještě starší: Thé, a obzwlásstnie kafe pomalu nás na mizynu přiwedau Uč. lidu (1786) 313, 10 (F. J. Tomsa). Dodnes je toto slovo nesklonné a přechází v češtině k neutrům, podobně jako slovo kafé, kafe, jehož vliv tu mohl snad působit.

Můžeme pak říci patrně s konečnou platností, že tvar »thé« v češtině je převzat z němčiny.

Současně, ne-li snad dokonce dříve, s tímto jihočínským tvarem vniklo do Evropy též severočínské znění kantonské, objevující se v řeči úřednické (sr. k tomu Arendt, Handbuch der nordchinesischen Umgangssprache I, Berlin 1889, str. 343/349, 357/369, podle Lokotsche, Et. Wb., Heidelberg [229]1927, str. 33, č. 45), kde zní ča, ča-je (u Lokotsche cha-ye), což dalo základ port. chà, šp. cha, it. cià, řec. τξάϊ, bulh. čaj, srb. čaj, šej, rus. čaj a p.

Toto znění — omezené převážně na východní a jižní Evropu — nepřišlo přímo z čínštiny. Tvar thé, té a p. se dostal do evropských jazyků patrně prostřednictvím holandským, kdežto při výraze čaj můžeme snad s Miklosichem (Die türkischen Elemente in den südöstlichen und osteuropäischen Sprachen. Denkschr. Wien. Akad. II. Philos.-hist. Kl. 34, 1884, str. 271) a Bernekrem (Sl. etym. Wb. str. 134) věřiti v prostřednictví perské a turecké (sr. Th. Zenker, Türkischarabisch-persisches Wörterbuch, 1866, 371, 1), kde zní toto slovo čaj. Tento tvar vnikl do Evropy velice brzy; italština má pro cià (vysl. ča) dokladv už z konce sedmnáctého století.

Zajímavé pak je, že do češtiny toto slovo zavádí Dobrovský v svém slovníku (1821): Thee — m. thé (čeg) sl. hrbaté Thea Lin. Tento slovníkový doklad patrně bez ověření přejímá i Jungmann: čeg, e m. (rus. čag) thé, thea D[obrovský].

Co vedlo Dobrovského k vytvoření tvaru »čej«, nevíme. Není to znění ani ruské, ani srbské, a podobá se nejspíše srb. šej. Heslo Jungmannovo cituje ruské znění, ale neuvádí je přímo do češtiny, spíše konstatováním ruského tvaru upozorňuje na příbuznost podivného výrazu »čej« s ruským slovem »čaj«. Tento tvar »čej« se táhne naším slovnikář-stvím, vyskytuje se ještě v Čes.-něm. slovníku F. B. Šumavského z r. 1851: čaj, čej, e, m. Thee. Nikdy však patrně neexistoval v jazyce spisovném.

Dobrovskému pak náleží zásluha, že uvedl slovo »čaj« do češtiny, neboť nebýti jeho tvaru »čej«, sotva by byl Jungmann uváděl znění ruské. Z literatury můžeme slovo čaj doložiti už před vydáním Jungmannova slovníku. Máme doklad už z r. 1827: (Asesor na plese:) Po čagi (s pozn. pod č. thé) se podáwala woda s cukrem, Tomsa, Klaurenowy pow. 3, 119, 2. Z r. 1830 máme dokonce tři doklady: lokagové roznasseli čag a pálené wjno (A, Marek, van d. Velde, Div. z Ochoty 97, 21); wivypigi několik šálků horkého čage (thé), a dám se do popisowánj trhu w Ostrowném (ČČM. 58, 5); krom kaupelj a láznj, a krom wodky (kořalky) Rus hlawnj potřebau má také čay (thé) (Rozličnosti 629 a, 6).

Později jsou doklady hojnější: z r. 1831, 1832, 1835, 1837, 1838 atd. Slovo čaj tehdy vniklo už do spisovného jazyka. Vysvětlení o rovnosti slova čaj se slovem thé v poznámkách ukazují zcela jasně, jak slovo čaj bylo v češtině umělé, [230]jak uměle z vlasteneckých důvodů bylo do češtiny vtlačováno, jako káva proti kafé, abychom měli proti slovům »německým« slova slovanská, »domácí«, jak se zdálo tehdy často našim vlastencům. Vždyť už při dvojici kafe — káva nemohli jsme najisto mluviti o německém znění a stejně tomu je i při poměru slova »čaj« k tvaru »thé«.

Zeměpisné rozšíření slova čaj je historicky oprávněno v oblastech, které přišly ve styk s levantským obchodem; tam také zprvu slovo »čaj« nalézáme. Zcela jinou kapitolou je, že později bylo zatlačeno zněním jiným, patrně vlivem mohutného rozkvětu námořního obchodu západoevropského kolem Afriky a zkázou levantského obchodu ve východní kotlině Středozemního moře. Jediné Rusko si udrželo suchozemský styk s Čínou (karavanní čaj) a tu se také slovo »čaj« houževnatě drží, kdežto všude jinde je na ústupu. Do toho pak přichází umělý zásah českých vlastenců, kteří na místo záp. evr. »thé« přesazují z ruského prostředí výraz »čaj« do češtiny. »Thé« nebylo nikdy germanismem, jak se patrně zdálo, nýbrž samozřejmou a nutnou formou vzniklou z kulturně historických styků.

U slova »káva« jsme mohli pozorovati, že jistá literárnost v tomto znění ani dodnes nezanikla a že se zřejmě cítí familiárnost tvaru »kafé«. U slova »čaj« tomu tak není, patrně vlivem významového rozštěpení. Slovo čaj vniká do spisovného jazyka už v době, kdy čaj teprve začíná býti u nás známější. S rozšířením pití čaje, které dodnes nedosahuje té míry jako pití kávy, rozšířil se zcela automaticky i nový umělý název, na němž necítíme onu spisovnost jako u slova »káva«. Ještě r. 1864 nebyl patrně zcela běžný, když Riegrův Slov. nauč. (II, 294) uvádí sice heslo čaj, ale v závorce připojuje thé čínské. Přívlastkové určení slova thé pak ukazuje, že významové rozštěpení už bylo provedeno. Jinak by nebylo bývalo nutné uváděti »thé čínské«, kdyby nebylo bývalo také už na př. thé lipové a p.

Shrnujeme: Slovo thé je staré; bylo patrně přejato z němčiny, a to prostřednictvím hovorového jazyka, neboť bylo a je dnes, sic už v jiném významu než původně, ve familiárním jazyce zcela běžné. Znění »čaj« vniklo nejdříve do spisovného jazyka jako rusismus (asi v druhém desítiletí století devatenáctého), brzy zdomácnělo a vytlačilo výraz »thé« v původním významu »čaj«. Do hovorové řeči proniklo až později jako označení pro odvar sušených čajovníkových listů a zatlačilo úplně výraz »thé« v tomto významu.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 9, s. 227-230

Předchozí Dr. Josef Šmahel: K staré hře v karty zvané flus

Následující Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého