Cizí slova v lékařské literatuře

Jaroslav Přikryl

[Články]

(pdf)

-

Studující lékařství už s prvým mlékem své „almae matris“ vssávají záplavu cizích slov. Počínají svá odborná studia anatomií a histologií a musejí si osvojit vědecké názvosloví, jež je vytvořeno ze slov nebo kořenů latinských a řeckých, z jejich slitin a všelikých odvozenin. Názvů, jichž se užívá v podrobném [265]popise složek lidského těla, je množství ohromné. Jen mrtvé jazyky nekrvácejí při tom mechanickém slepování, spájení, nastavování a křížení, jichž je potřeba, aby se vyrobilo potřebné množství pojmenování třeba pro všechny obliny, prohloubeniny, štěrbiny, průchody, hrany, naběhliny a hrboly na kostech lidského těla, pro snopce a pruhy šedé hmoty mozkové a pro všechny tvarové jevy na ostatních složkách lidského těla, jak je anatomové mnoha národů v proudu staletí do větších a větších podrobností probádávali a popisovali.

Kdybychom chtěli pro všechna slova vědeckého nářečí vytvořiti obdobu a napodobeninu českou, musili bychom vyrobiti spoustu novotvarů nebo nutiti jazyk k nepřirozené tvorbě slovních spřežek, jejichž význam by byl nelékaři tak záhadný jako název cizí, a medikům by se tím studium nadmíru ztížilo.

Schrutzův pokus rozhojniti české názvosloví anatomické (1893) zůstal bez ohlasu, protože Janošík, řádný profesor anatomie, tomu nepřál a při zkouškách studenti Schrutzových názvů užívati nesměli. Prof. Frankenberger v posudku nového dílu Anatomie člověka od brněnských profesorů Völkera a Hory vytýká r. 1939 na mnoha příkladech, jak nové pokusy o počešťování vědeckého názvosloví často nepřispívají k jasnosti a češtině ubližují.

My, kteří jsme studovali anatomii z knihy Janošíkovy, ani bychom nerozuměli mnohým počeštěným názvům. Proto se při vší své lásce k mateřštině spokojujeme tím, že neužíváme mezinárodních názvů zbytečně tam, kde můžeme snadno užíti českého slova čistého nebo nenásilně přizpůsobeného a odstíněného.

Odlesky jazykové praxe v anatomické učebnici si odnáší student do lékařství praktického, na kliniky. Zde však přibývá mnoho slov nových, jichž potřebuje jazyk hybnější než v přísně popisném oboru přípravném. Jsou to jednak slova, která vyjadřují chorobné stavy a zjevy, jednak slova označující lékařské výkony. Proto je cizí slovní výbava mladých lékařů velmi pestrá. Pracují-li po promoci vědecky, sledují v několika jazycích evropských nové práce, prohlubující znalosti chorob a pátrající po lepších způsobech léčení.

Nemají-li stále na mysli zájem mateřštiny, snadno si osvojují a v knihách a v článcích rozsévají slova a rčení, pohodlná jako malířské šablony, ale dělající z jejich vět makaronskou strakatinu. Některý článek v Časopisu lékařů českých se cizími slovy hemží, a to takovými, která se dají docela snadno nahra[266]diti českými, aniž se jasnost myšlenky sebe méně zakalí a aniž se vnucuje slovo příliš neobvyklé.

Jako zásoba slovní, tak i větná skladba často stojí v stínu cizích jazyků, teď už ne mrtvých, ale žijících. Pestrost ještě zvyšuje to, že pisatelé kolísávají v přepise, snaží se cizí slova pravopisně přizpůsobiti, ale nejsou v tom důslední; nejednou také zápasí se skloňováním obtížných slov.

Musím ovšem dodati, že v odborné lékařské řeči užíváme také mnoha cizích slov, která není možno nahraditi českými bez násilí nebo bez nepohodlné rozvleklosti. Dostala v češtině domovské právo a nejedno z nich i místo v Příručním slovníku.

O leckterém vytýkaném slovu by se autoři přeli, že jeho převod do češtiny není věcně dost přiléhavý. Proti tomu však mohu tvrditi, že ani cizí název nebyl při prvním užití úplně jasný a že si čtenář musil přemýšlením o souvislosti vymeziti jeho rozsah. Stejně učiníme při převodu do češtiny a po několikerém opakování se nám takové slovo stane docela srozumitelným, vhodným a běžným.

Na jednom článku z Časopisu lékařů českých ukáži, kolik zbytečných cizích slov se může sejíti na několika sloupcích. Nechci říci, že tato záplava cizoty více méně zbytečná padá jen na vrub pisatele článku. Takto se mluvívá na universitních přednáškách a na vědeckých schůzích, takto se psává velmi často. Toto zlo má kořeny velmi hluboké a široce rozlezlé. Budeme proti němu pracovati soustavně.

Do řetězce ukázek vkládám v závorkách českou náhradu nebo poznámku.

Komplex (souhrn), commotio cordis (otřes srdce, jako otřes mozku), kontuse (pohmoždění), kompresse (stlačení), sedimentace erythrocytů (ssedání červených krvinek), akutní dilatace srdce (prudké rozšíření), poruchy myokardu (svaloviny srdeční), případy typického infarktu myokardu (p. vzorové záhati svaloviny srdeční), trauma (úraz), komoce srdeční (otřes), akutní stav (výraz prudký stav zní napoprvé nezvykle, ale jeho protiva vleklý = chronický je úplně běžná), na akutní fázi (na prudké období), rupturou zhmožděného srdce (prasknutím, protržením), srdeční insuficiencí (slabostí, nedostatečností), pozorování… se snažil experimentálně objasniti Schlomka pokusy na zvířeti (docela zbytečná tautologie), o primární insuficienci srdeční (o prvotní slabost), vznik srdeční insuficience vykládal spasmy koronárních arterií (,) působících (!) podle svého trvání ischaemii až nekrosu myokardu (stahy věnčitých tepen, působícími podle svého trvání ischaemii [267]až i odúmrť svaloviny srdeční), restituce ad integrum (obnova), při ráně k. o. na krajinu srdeční při boxu (při prudké ráně), kommoce (otřes), pokles arterielního a vzestup venosního tlaku (p. tepenního a v. žilního), sledovati rychlou reparaci změn (napravení), vazivovou konsolidaci (zde vyhojení), haemorrhagiemi (výlevy krevními), insuficience, na níž (!) nemocný zemřel (slabost, na niž), jde… současně o pokles arterielního tlaku a vzestup tlaku venosního (současně klesá tlak tepenní a stoupá žilní), jde o primární insuficienci srdeční a ne žádný kollaps po traumatu (jde o prvotní slabost srdeční a nikoliv kolaps po úrazu), tangentiální (tečnový), penetrující (pronikající), nepenetrující (nepronikající), perikarditis (zánět osrdečníku), hlasy skeptické (pochybovači), malá elevace (zvýšení), iniciální komplex (počáteční souhrn), inverse (obrat, zvrat), segment (úsek), konvexní oblouček (vyklenutý), negativní (záporný), positivní (kladný), dominoval negativní výkyv (převládal záporný v.), deformace křivky (znetvoření), na formaci (utváření), lokalisace (umístění), charakteristické pro koronární thrombosu (příznačné pro ucpání věnčité tepny). Mnohé cizí výrazy se mnohokrát opakují. Podrobná statistika číselná by velmi skličovala. Jsou tu pak ovšem také výrazy, které nelze vytýkati, na př. prognostické závěry, diagnostické omyly (ačkoli rozpoznávací by zde také stačilo).

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 9-10, s. 264-267

Předchozí Karel Sezima: Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých

Následující Josef Brambora: Drobnosti z obrozenské češtiny