Lexikální a etymologické drobnosti III. (čokoláda)

Václav Polák

[Články]

(pdf)

-

K novým nápojům, jejichž znalost k nám pronikla ve větší míře teprve až v posledních desítiletích osmnáctého století a na počátku století devatenáctého, patří vedle kávy a čaje také čokoláda.

Kdežto k slovům kafé, thé si jazyk vytvořil ještě druhé tvary káva, čaj jako výsledek jistého kulturního a politického snažení na počátku devatenáctého století, slovo čokoláda odolalo celkem těmto nárazům, ačkoliv způsob psaní (čukoláda, čokoláda, čekoláda, šokolada a p.), podobně jako dnešní tvary lidové (na př. čekuláda, čokuláda a p.), jasně naznačují, že tu pokusy a otřesy byly. Že nedošlo k pronikavějším změnám v tomto slově, vyplývá z povahy věci i slova. Pití čokolády se nerozšířilo u nás jako pití čaje nebo kávy. Čokoláda byla vždy v širokých vrstvách čímsi ojedinělým. Slovo samo celkem zní stejně ve všech slovanských jazycích, a tu vlastenecké snahy na počátku devatenáctého století neměly tedy co opravovat a zlepšovat, jako tomu bylo právě u kávy a ještě snad ve větší míře u čaje, jak jsme minule ukázali.

Slovo čokoláda patří ke skupině kulturních slov, která k nám vnikala s označovanou věcí v druhé polovině XVIII. století, podobně jako slova čaj a káva. Viděli jsme, že původ slova káva lze hledati v jazyce arabském nebo tureckém, při názvu čaje že je základem evropských tvarů dvojí znění čínské. Při jméně čokolády je však nutno obrátiti [254]se na západ od Evropy do Ameriky, neboť čokoláda, podobně jako kakao, patří do skupiny slov, která se do evropských jazyků dostala v XVII. a XVIII. století z jazyků střední Ameriky. Slovo čokoláda se vykládá z mexického chocolatl, což je název pro nápoj připravovaný jistým způsobem z kakaových bobů a cukru. Nejdříve tento nápoj i s jeho domorodým názvem poznali Španělé.

Východiskem šíření po Evropě byla tedy španělština svým tvarem chocolate (mužského rodu), hlavně v XVII. století. Se španělským zněním souvisí i port. chocolate a fr. chocolat (obojí mužského rodu). Teprve italština, kam se toto slovo dostalo ke konci XVII. století, vytvořila patrně přikloněním k typu slov jako limonata a p. (naše limonáda) znění i tvar ženského rodu: cioccolata, cioccolatta (z r. 1691) vedle cioccolato (z téhož roku), které je rodu mužského. Toto italské femininum se stalo základem tvarů ženského rodu v ostatních evropských jazycích. Do němčiny se dostalo patrně prostřednictvím holandským (R. Loewe, Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung 61, 1934, str. 93—95). V němčině se objevuje totiž r. 1678 Schockolata, r. 1703 Chocolate. Teprve ke konci XVIII. století u Schillera máme doklad pro tvar Schokolade. Na němčinu působila také franština (srov. u Wielanda Schokolat s fr. chocolat).

V češtině se nejprve objevuje znění s počátečním č-a s koncovým -áda, tedy tvar připomínající formu italskou; to vedlo Jungmanna v Slovníku k výkladu tohoto slova z italštiny. Ukazují na to doklady z materiálu Slovníku jazyka českého: Znamenitě posylňuge k Plozenj naturu čokolada a Balzam žiwota Doktora Sachsa (Tonsoris, Rada lékařská 97 z r. 1771); Geli dobře, mnoho a často teplého nápoge, thé, kafe, čokolády pjt? (F. J. Tomsa, Kat. o zdr. 26 z r. 1794); Gak se dělá dobrá čokoláda (V. M. Kramerius. Nový kal. toler. 55 z r. 1795); Y toť nynj bude [Robinzon] pjti čokoládu! (V. M. Kramerius, Ml. Robinson 155 z r. 1808) atd.

Doklad z r. 1771, podobně jako ještě doklad z r. 1794, ukazuje, že se čokolády užívalo v té době snad především jako léku, jak jsme upozornili posledně už při čaji. Je však zajímavý i po stránce filologické zvláště tím, že ukazuje, že náš jazyk nenapodobil vždy ve všem otrocky němčinu a že lze vždy počítati i s podmínkami na němčině vůbec nezávislými. Objevuje se tu totiž znění na -áda (vlastně -ada) o několik let dříve než v němčině. Němčina má doklad na [255]Schokolade až z r. 1784 (Schiller, Fiesko 2, 2; podle Weiganda, Deutsch. Wb., vyd. 5., 1910, II, str. 775).

Přes tuto samostatnost se později, když znalost čokolády proniká do širších vrstev, projevuje přece jen vliv němčiny. Souvisí to patrně s tím, že obchod, hlavně obchod s koloniálním zbožím, šel k nám výhradně přes Německo a rukama německých obchodníků. Na německý vliv lze snad souditi z toho, že se slovo čokoláda začíná najednou psáti s š-: do ssálku ssokolády (Pabst, Čes. lidom. CLXXXIX z r. 1810); ssokolada (V. R. Kramerius, Sb. cest po moři 1, 48 z r. 1812).

Do té doby patří doklad z Thámova Deutschböhm. Wörterbuch (Praha 1814, str. 482): ssukoláda, konwice na ssukoládu, ale ssokoládnjk, táflička ssokolády.

Zde se setkáváme také se zajímavou disimilací obou -o-v -u-o-, jíž se podobá i dnešní lidové -o-u- v tvaru čokuláda a polské czokulata. V polštině je však obvyklý tvar czekolada vedle czekulada. Máme jej doložen také v češtině, a to ponejprv u Puchmajera (Sebr. sp. I, 123 z r. 1795): Nenj kafe, čekoláda, Ksnjdanj zde ani thé. Je také v lid. znění čekoláda, čekuláda. Tohoto -e- si všiml v polštině Brückner (Sł. etymol. s. v. czokolada), ale nevykládá ho. Zda lze v Puchmajerově tvaru viděti polonismus, nemůžeme dnes rozhodnouti. Avšak lidové tvary české se vyvinuly patrně nezávisle na polském znění; lze v nich viděti zcela právem pokus zařaditi toto slovo do domácího systému, který neměl počátečního čo-. Že tu tato tendence byla, ukazují nám tvary s disimilovanou dvojicí -u-o-: šukoláda, čukoláda, které jsou zřejmě lidové právě pro expresivní povahu počáteční skupiny ču-. Objevovaly se patrně jen v kuchařském slangu: Wezmi 5 celtů (taflíček) čukolady (Praž. kuch. kn. 244 z r. 1805), a v řeči lidové, odkud je má také bezpochyby Thám v svém slovníku.

V češtině bylo tedy slovo čokoláda, jehož počáteční č bylo ve shodě s původním zněním a mimo vliv německý. Teprve asi po r. 1810 lze pozorovati vliv němčiny: začíná se psát a patrně i vyslovovat š- jako v němčině (není to však snad i vliv franštiny?). Toto období netrvá dlouho. R. 1814 Thám má patrně poslední doklad se š-. Zvítězil potom tvar s č-, který žije dodnes. Zároveň se však od počátku objevuje tendence rozlišiti obě -o- nebo zařaditi toto cizí slovo do domácího hláskového systému. Tak se vytváří lidový tvar čokuláda, čukoláda s expresivním ču- vedle tvaru čekoláda, čekuláda.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 10, s. 253-255

Předchozí Zívati a -zývati

Následující Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého