Časopis Naše řeč
en cz

Záhy

[Drobnosti]

(pdf)

-

V Doležalově posudku Durychovy knihy Z růže kvítek vykvet nám (XXIV, 89) se čte, že příslovce posléze a záhy jsou výrazy knižní. Tato poznámka zaujala p. prof. K. B. Jiráka, ředitele hudebního odboru Českého rozhlasu a vskutku pilného a pozorného čtenáře Naší řeči, a doprovodil ji takto: O příslovci posléze není, tuším, pochybností, že je knižní, ale slovo záhy jsem poznal loni v létě v lidu. Bylo to pro mne veliké překvapení, poněvadž jsem sám slovo to pokládal za typicky knižní. Byl jsem o loňských prázdninách v Chlumu u Třeboně, ne však „v městě“, nýbrž na samotě (na Chlumsku říkají samotám „jednoty“), u prostých lidí, a blíže jsme měli spíše do vesnice Staňkova než do „panského“ Chluma (lid tak důsledně skloňuje: do Chluma, v Chlumě; „Do Chluma“ je napsáno i na ukazovateli cesty). Mezi těmito drobnými lidmi, chalupníky, hrnčíři, rybáky a hajnými jsem slyšel napořád slovo záhy v jejich nejběžnějším hovoru o obilí: „Na posečení je eště záhy“. „Byli bysme posíkli, ale bylo to moc záhy“. (Pak jim, chudákům, potlouklo, že byla pole jako mlat.) Myslím, že toto slovo je krajová zvláštnost a nevím, zdali je vám známa. Tamější řeč je vůbec velmi čistá a zachovalá, ačkoliv je to kraj odjakživa na samých hranicích. Nápadné mi také bylo, že tam lidé užívají o mracích důsledně výrazu oblak, a to i když to byly hrozivé černé mraky, jakých jsme při loňských bouřkách užili až až. Slyšel jsem tam mnoho zvláštností, které jsem odjinud neznal, bohužel nedostal jsem se k tomu, abych si je poznamenal. Slibuji si však, že dostanu-li se tam letos opět, jak doufám, budu si všechno zaznamenávat. Poslouchal jsem řeč starých i mladých lidí se zájmem. Nejvíce mě překvapovalo, když jsem při slovech aspoň čtyřslabičných jasně slyšel důsledný, zřetelný musikální (zpěvavý) přízvuk na předposlední slabice („to zas napršelo“ a pod.). Nevím také, je-li o tom něco ve vědeckých kruzích známo, byl bych vděčen za poučení.[1] Najisto budu letos opět co nejbedlivěji poslouchat a pak bych vám podal přesnější zprávy. — Snad vás bude zajímat, že také moje žena, pěvkyně Marta Krasová, která je z Protivína, zná velmi dobře výraz rybina (XXIV, 94) pro drobné, lehké obláčky. Výraz je porybíno však odtamtud nezná.

Otiskujeme páně profesorův dopis v plném rozsahu, protože obsahuje i jiné zprávy pro nás zajímavé a důležité; těšíme se, že nám takových bystrých pozorování ze svého venkovského pobytu poskytne časem víc. [191]Dnes se chceme zatím zabývat oním příslovcem záhy. O něm už r. 1915 vykládal Jos. Zubatý ve Sborníku filologickém (V, 43—47) a na tomto svém výkladu, který se zabýval především původem slova záhy, založil pak článek „Záhy“ v NŘ. IV, 1920, 145—147. V něm káral dnešní knižní zlozvyk nahrazovati běžné příslovce brzy slovem záhy: „Někoho napadlo, ani dobře nevíme kdy, místo brzy psáti záhy, a protože každý doma říká brzy, každý ví, co toto slovo znamená, není dnes snad spisovatele, který by se nebál užíti slova jiného než slova, které ze živé mluvy snad nikdo nezná, které je nám prázdným zvukem bez ohlasu v našem jazykovém vědomí, jehož významu si nejsme vědomi.“ A vyložil, že příslovce záhy (pův. záhý, záhé) v době, kdy žilo, znamená tolik co zavčas, t. j. tak, aby nebyl promeškán čas, kdy se něco ještě může státi. K tomu pak dodal: „Naučení z toho ze všeho jest, chceme-li vůbec slova záhy užívati, abychom ho užívali po česku, t. j. kde bychom místo něho bez nesmyslu mohli říci »zavčas«; jinak se spokojujme prostým českým brzy (nebo brzo). Lidé, kteří do našeho písemnictví vnášejí bez potřeby slova zaniklá, měli by se vždy ptáti, co vlastně znamenají, ne se spokojovati mlhavými významovými obrysy. Nic neotupuje smysl a cit pro jazyk tak jako slovo bez určitého významu, kterým látáme svou řeč jako libovolným kusem cáru; a toho smyslu nazbyt nemáme.“ A k tomu pak ještě v roč. VIII (1924, 74) doložil: „Není pravda, že zavedením slov pouze, záhy místo jen, brzo byl jazyk obohacen, protože spisovatelé mohou obojí slova střídati a vyhýbati se jednotvárnosti; vždyť užívají skoro stále jen slov, která došla obliby proto, že nejsou v živé mluvě obvyklá, která právě proto znějí uchu nepředpojatému tím vtíravěji a jednotvárněji.“

Názor Zubatého přijala za svůj NŘ. i v dalších ročnících, je vyjádřen i v mluvnici Gebaurově-Ertlově I, 1926, 146 i v Přír. mluvnici Gebaurově-Trávníčkově 1930, 448. A zdá se, že ani dnes nelze pochybovat o zcela knižním rázu příslovce záhy ve významu prostého příslovce „brzy“. Tak se ho nikdy v českém jazyce živém (hovorovém a lidovém) neužívalo a ani dnes se ho tak neužívá; nacházíme je s tímto významem toliko v jazyce knih, a to tím častěji, čím papírovější je jejich jazyk. Prof. Zubatý zakončil článek, který jsme tu citovali, výzvou: „Mezi Kottovými doklady čteme přísloví, jak se zdá, zapsaná z lidové mluvy. Byli bychom vděčni čtenářům za zprávy, kde taková přísloví se slovem záhy anebo samo toto slovo i jinak v lidu žijí.“ Nevíme, došla-li nějaká odpověď na toto vyzvání; v NŘ. není o tom už dále zmínky. Přísloví uváděná Kottem znějí na př.: Kdo chce našetřiti, musí záhy začíti. Přijď raději pozdě na hody než záhy k svárům. Kdo záhy seje, záhy žne, atd. Tu všude má příslovce záhy význam „včas“ ve vymezení, které jsme výše podle výkladu prof. Zubatého podali, nikde však prostě význam „brzy“. A od knižního způsobu se liší také vyjadřovací způsob, o němž nám pověděl prof. Jirák. K svému prvnímu dopisu totiž přidal ještě dopis [192]druhý a v něm píše (zachováváme úmyslně tento dílčí postup, neboť je z něho dobře vidět, jak už do nás onen knižní význam vnikl): Když hodláte mé poznámky užít pro Naši řeč, chci dodat ještě něco, abych nehlásal věc nesprávnou. Vzpomínal jsem si ještě jednou, v jaké přesné souvislosti jsem slovo záhy v okolí Chlumu u Třeboně slyšel, a mám nyní dojem, že tam neznamená prostě tolik co „brzy“, nýbrž spíše asi „příliš brzy“ neboli lidově „moc brzy“. Vzpomínám si, že jsem slyšel také: „Šli jsme na dráhu, ale byli jsme tam záhy“, t. j. patrně „přišli jsme příliš brzy, příliš časně.“ Myslím tedy, že jsem si v citovaných větách sám podle usu odjinud přidal slovo „moc“ — „bylo moc záhy“. Správně to bylo asi: „Byli bychom posíkli, ale bylo záhy“, t. j. příliš brzy. Nemohl bych to ovšem odpřisáhnout a zjistím si to určitě, dostanu-li se do oné krajiny letos opět o prázdninách, jak doufám. Je-li moje domněnka správná, má ovšem slovo záhy v lidu značně jiný významový odstín nežli „brzy“, a užívá-li se ho knižně místo brzy, je to opravdu jen usus knižní.

Tato domněnka prof. Jiráka je nepochybně správná. Užili jsme příležitosti a zeptali jsme se posluchačů shromážděných hojně na jednom z večerů Kruhu přátel českého jazyka, zdali znají příslovce záhy z lidového jazyka a v jakém významu. A slyšeli jsme přímo z úst příslušníků jednotlivých krajů, že zná toto slovo lidový jazyk na Třeboňsku, Příbramsku, Hořovicku, Prachaticku, Bechyňsku, Vltavotýnsku, Žamberecku, Jičínsku, v Podještědí a na Mostecku (zde však asi z přínosu odjinud) a že tu všude má příslovce záhy vskutku význam „příliš brzy, časně“, nikoli však význam pouhého „brzy“. Zůstává tedy i po této zkušenosti význam „brzy“ vyhrazen toliko jazyku knižnímu; je sotva pravděpodobné, že by zprávy z jiných krajů, než které jsme tu uvedli, tomuto mínění odporovaly. Shledáváme u slova záhy tedy obdobný rozdíl mezi významem knižním a lidovým jako u knižního příslovce posléze (= na konec, naposledy) a lidového, nářečního poslíž (= později, viz NŘ. III, 1919, 230 n., IV, 1920, 10 n.).[2]


[1] K tomu poznamenáváme, že melodický vrchol na předposlední slabice je dosvědčen z nářečí doudlebského („dostane tuplované, sproťivjilo“); srov. B. Havránek, Nářečí česká (Č. vlastivěda III.), str. 116.

[2] Pan řed. dr. Qu. Hodura připojuje k tomuto výkladu ještě poznámku: Myslím, že se vyvinul nový rozdíl významový mezi brzy a záhy. Brzy znamená „v krátkém čase, za krátkou dobu“ a p.; záhy znamená „před stanovenou, vhodnou dobou, příliš časně“ a p. Mám náhodou před sebou dva příklady z Jar. Durycha: „Ale vždyť čekati musí, přijde-li záhy (= před stanoveným časem), i osoba nejsličnější“ (Masopust 139). „Náhle však viděl (ženich před svatbou), že nebude možno tak záhy = příliš časně) mluviti s paterem Martinezem“ (t. 143). Ovšem v téže knize čteme často příslovce záhy i tam, kde nemá zvláštního významového odstínu a kde by dobře mohlo být pouhé brzy, na př.: „Jiné nastane záhy třesení než to, které předchází před rozkoší“, t. 146 a pod. j.). Myslím však, že nesmíme zapomínat na stylistickou potřebu knižních výrazů.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 5-6, s. 190-192

Předchozí Weekend

Následující Václav Flajšhans: Ptačí jména a náš slovník

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1