Časopis Naše řeč
en cz

O novočeském užívání spojek jestli, jestliže, -li

Karel Erban, jh. (= Jiří Haller)

[Články]

(pdf)

-

V slohu našich kritiků, novinářů, politiků i vědců čteme dnes často věty, které by podle spojek měly být podmínkové, ve skutečnosti však nevyjadřují podmínku v tom smyslu, jak toho žádá mluvnice srov. Geb.-Ertl 2, str. 101—102). Na př.:

Sdružovala-li do nedávna Moravská Ostrava pod Martínkovým vedením představitele různých generací a ideových skupin, vystupuje nyní do popředí Opava. Změna je m. j. podmíněna i dobovým únikem od vůdčí osobnosti k projevům individuálně rozrůzněným. (Lid. nov. z 1. VIII. 1936.)

Jestliže československá vláda se rozhodla opustit zásadu (o hlavních příčinách hospodářských nesnází), na které stavěla svou politiku od roku 1934, uvědomuje si při tom (dnes) svou odpovědnost a ohlašuje předem, že nepřipustí neodůvodněné zdražování na vnitřním trhu. (Lid. nov. z 8. X. 36.)

Vedle těchto dvou příkladů si položme ještě pro srovnání souvětí, v němž je spojky podmínkové užito správně:

Přejí-li si Slováci, aby jejich spisovný jazyk přestal býti spisovným jazykem, ať jen následují příkladu takových slovenských novinářů, politiků a spisovatelů, myslících po česku a jen povrchně píšících a mluvících po slovensku. (J. Zubatý.)

Z těch tří příkladů jen tento vyhovuje úplně požadavku mluvnice, podle níž věty podmínkové vyjadřují podmínku, na jejímž splnění závisí nebo závisela platnost toho, co je obsahem věty řídící (Geb.-Ertl, l. c.). Tedy: slovenský spisovný jazyk přestane být spisovným jazykem, jestliže Slováci budou následovat příkladu těch novinářů atd… Ale ve větách prve uvedených nechtěl pisatel říci, že vstup Opavy do kulturního popředí přímo závisí na bývalém vedení Mo[146]ravské Ostravy, že M. Ostrava byla anebo je podmínkou pro Opavu. Nechtěl také říci, že dnešní hospodářská odpovědnost naší vlády a její odhodlanost nepřipustit zdražování jest vázána podmínkou, že se vláda rozhodla opustit zásadu z r. 1934. V prvních dvou příkladech není tedy mezi větami vzájemný poměr podmínky a závislosti jako v příkladě třetím, kde ta podmínečnost je zřejmá: nenastane-li A, nenastane také B (a obráceně).

Pokusme se tedy nyní v prvních dvou příkladech podmínkovou spojku vypustit a nahradit ji podle možnosti spojkou jinou, jak nám také doporučují pokyny o jazykové správnosti: Do nedávna sdružovala představitele různých generací M. O., nyní vystupuje do popředí O. Anebo… a (avšak, ale, kdežto) nyní vystupuje… V druhém příkladě: Čs. vláda se rozhodla opustit zásadu… a (ale) uvědomuje si při tom…

Kdybychom však podobným způsobem zbavili podmínkové spojky souvětí Zubatého, změnil by se tím smysl věty: Slováci si přejí… a následují…

Změnil se však také nějak smysl vět v prvních dvou příkladech? Je sice pravda, že tu mezi větami hlavními a podřízenými není onoho závislého poměru, vázaného podmínkou, jako v příkladě třetím, ale je tu přece jen něco jiného, co první dva opravené příklady už nevyjadřují. Co je to? Ačkoli děj obou vět podmínkových je skutečný, nikoliv jen možný (M. O. skutečně sdružovala a čs. vláda se skutečně rozhodla), přece jen pisatelé nesměle anebo opatrně vnášejí do děje trochu nejistoty o tom, zda se skutečně stal anebo stane. Vyjadřují tím jistou zdrženlivost v úsudku nebo skromné mínění i o těch věcech, které se na první pohled zdají naprosto zřejmé. Pisatel se nechce čtenáři autoritativně vtírat anebo má sám o složité a dosud ne dost přehledné otázce jisté, byť i jen nepatrné pochybnosti nebo nejistotu. Že tu pisatel jistou „podmíněnost“ měl na mysli, je vidět z prvního příkladu, kde druhá věta výslovně praví: Změna je m. j. podmíněna (!) i dobovým únikem… Na nějakou „podmíněnost“ se tu tedy myslí, ale je to „podmíněnost“ úmyslně neurčitě vyjádřená — stylisticky tu přímo o připuštění a vyjádření jisté neurčitosti nebo nejistoty jde a v našich příkladech je asi tohoto smyslu: Jestliže jste se mnou M. O. pokládali…, nebo: Jestliže jste téhož mínění jako já, že totiž vláda se rozhodla…[1]

Význam našich spojek se tu tedy změnil, klesl, což v jazyce není nic divného, protože spojky vlastně stálého a pevného významu ne[147]mají (srov. na př. různý význam spojky když ve větě časové, podmínkové nebo dokonce v souvětí odporovacím. Jedna jihočeská lidová píseň začíná: Já bych k vám rád chodil, když nesmím — t. j. ale nesmím. Podobná změna vzniká i nenáležitým užíváním spojky zatím co, které máme užívati jen ve větách časových. Ale i tu je snaha zlehčit a zatemnit význam této spojky, takže se jí potom užívá s oblibou na př. místo spojky kdežto: On byl pochválen, zatím co já jsem byl potrestán. (I naše první dva příklady by byly vhodnou půdou pro chybné užití této spojky!)

Rozbor by však nebyl úplný, kdybych nepřipomněl, jak se takové odchylné užívání spojek jestli, jestliže, -li lehko zvrhá v manýru a frázovitost, v slohovou bezradnost, nedbalost nebo neschopnost. Užívá se jich zbytečně často, a toto přílišné užívání by po mém soudu bylo jediným neklamným znakem zneužívání. Jinak by se snad do jisté míry mohlo připustit užívání těchto spojek v tom smyslu, jak jsem vyložil. Třebaže se mi tento způsob užívání nelíbí, musím objektivně přiznat, že i tato chyba má vedle své „chybnosti“ ještě něco za lubem: zdrženlivost, opatrnost, skromnost nebo nejistotu v mínění, a stylista musí mít konec konců právo i na příslušné výrazové prostředky, chce-li takto své mínění vyjádřit. Uvádím ještě příklad ze slohu A. Nováka, kde změněná funkce podmínkové spojky je zvlášť zřetelná:

Vanou-li v těchto dílech (t. j. v „rukopise Královédvorském“, v „Počátcích českého básnictví“, ve „Vznešenosti přírody“ a v Jungmannově „Slovesnosti“) alespoň z dálky některé romantické myšlenky, především silná idea národnostní, pozdí se jejich slovesná forma značně za pravým slohem romantickým, a podle typu i povahy řadí se jejich tvůrci ke kulturnímu směru, který v Anglii i ve Francii, v Německu a Italii zatím náležel již minulosti.

Nelze však vždy přesně určit, je-li takové skromné, opatrné, zdrženlivé nebo nejisté vyjádření na místě. Proto i po tomto rozboru lze jen doporučit našim publicistům při užívání těchto spojek největší střídmost a opatrnost.

Závěrem ještě něco o původu této novoty. Myslím, že vznikla hlavně vlivem francouzským, neboť ve francouzštině má spojka si skutečně funkci několikerou a svrchu popsaný způsob užívání je ve francouzském slohu docela běžný, na př.: Si la politique inspirait certaines oeuvres, le romantisme s’affirmait à son tour, comme goût du détail pittoresque et de la couleur, dans l’Histoire des ducs de Bourgogne, de De Barante. Francouzskému původu by nasvědčovala také okolnost, že tuto novotu vidíme často u lidí, kteří hodně [148]francouzsky čtli a od Francouzů se hodně učili. (Na př. v slohu některých kritiků a lit. historiků.)

Karel Erban 

*

Tento stručný výklad Erbanův doplňujeme několika poznámkami.

V Gebaurově-Ertlově Mluvnici české 2, 1926, 101 n. se praví, že věty podmínkové (hypothetické) jsou takové, které vyjadřují podmínku, na jejímž splnění závisí nebo závisela platnost toho, co je obsahem věty řídící, a uvádějí se m. j. tyto příklady: Nemáš-li peněz, do hospody nelez. Lžeš-li, tedy tak lži, abys sám myslil, že pravda jest. Napřesrok, dá-li Bůh, uvidíme se zase. Toto všecko tobě dám, jestliže padna budeš se mi klaněti. Kdyby uměl blázen mlčeti, při mudrcích by mohl seděti. Kdybych s ní chtěl mluvit, uteče. Atd. O větách přípustkových pak v téže učebnici (102 n.) čteme, že vyjadřují přípustku, t. j. příčinu skutečnou nebo možnou, jejíž očekávaný důsledek v daném případě nenastal. K tomu se dále dodává (str. 103), že mírná forma přípustky bývá ve větách tvarem podmínkových (t. j. se spojkou -li, jestli[že]), které vyjadřují odpor spojený s gradací, na př.: Jestli byla před tím zlá, potom byla ještě horší (= před tím byla sice zlá, ale…). Bylo-li již dříve panu Tadeáši horko, zdálo se mu nyní, že je v pekelné výhni. Nemá-li která ves kostela, má aspoň kapličku.

Poměr vět podmínkových a přípustkových se tu (str. 102) podává tak, že věta podmínková se „změní v přípustkovou, obrátí-li se smysl věty řídící v opak“, na př.: Je-li chud, není asi šťasten. — Jest šťasten, ačkoli je chud. Vyjadřuje podle toho věta přípustková odpor proti větě podmínkové, a je tedy na pohled divné, že obojí ten zcela různý význam může být někdy vyjadřován touž spojkou. A přece jen bychom stěží dali za pravdu mínění, že věty jako „Nemá-li která ves kostela, má aspoň kapličku“ nejsou od původu české; vždyť je to vyjadřovací způsob běžný i v jazyce lidovém (srov. na př. „A esi nemá celej milion, tak má jistě aspoň tři čtvrtě“, „Ten bude jistě zavřenej, esi nebude popravenej“, t. j. „nebude-li dokonce popraven“, a pod.). Ale tato nesrovnalost ve významu spojek -li, jestli(že) se ukáže jen zdánlivou, všimneme-li si blíže jejich mnohostranné úlohy v jazyce.

Už v příkladech citovaných výše z Gebaurovy-Ertlovy mluvnice shledáváme jisté významové rozdíly, ačkoli jsou vesměs uvedeny na doklad téhož syntaktického spojení. V souvětí „Toto všecko tobě dám, jestliže padna budeš se mi klaněti“ vyjadřuje věta podmínková, uvozená spojkou jestliže, skutečnou podmínku, bez níž by fakt vyjádřený větou řídící nenastal; ďáblův dar by tu byl důsledkem [149]Kristova podrobení („protože se mi klaníš, dostaneš to vše“) a odepření daru bylo by důsledkem nepodrobení („protože se mi neklaníš, nedostaneš to vše“). Souvětí „Nemáš-li peněz, do hospody nelez“ liší se tím, že se netýká individuálního případu, nýbrž že má platnost obecnou („kdykoliv se stane, že nemáš peníze“), a že se z fakt v něm obsažených nedá obráceně vyvoditi obojí důsledek jako při souvětí předcházejícím; můžeme sice ve shodě se zamýšleným smyslem toho souvětí dedukovati „protože nemáš peníze, nelez do hospody“, avšak nikoli „protože (nebo dokonce „kdykoli“) máš peníze, lez do hospody“ — zde obecná platnost výroku přestává. Ještě slabší je příčinný vztah obou vět v souvětí „Lžeš-li, tedy tak lži, abys sám myslil, že pravda jest.“ Také tento výrok má platnost obecnou („kdykoli lžeš,…“), ale podmínková věta tu nevyjadřuje skutečnou podmínku, nýbrž spíše eventualitu, možnost takového faktu (lhaní); proto bychom asi sotva mohli obrátiti toto souvětí ve spojení kausální a říci, třebas i o daném případě: „Protože lžeš, lži tak…“ atd.

Tyto významové odstíny spojky -li, jestli(že) vyniknou někdy ještě zřetelněji. Srovnejme na př. souvětí „Pojedeš-li, uškodíš si“ a „Pojedeš-li, nebudu moci jeti s tebou, neboť nedostanu dovolenou“. V obou těch souvětích vyjadřuje věta s -li stejně sice fakt jen předpokládaný, ale jeho poměr k obsahu závětí je v nich různý. V prvním souvětí věta podmínková vyslovuje skutečnou podmínku a závětí její důsledek; je tu poměr mezi příčinou a jejím účinkem (uškodíš si tím, že pojedeš, protože pojedeš). V druhém souvětí však není poměr příčiny a účinku, neboť nemůžeme tu říci „tím, že pojedeš n. protože pojedeš, nebudu moci jeti s tebou“. Podmínková věta tu nevyjadřuje skutečnou podmínku, nýbrž jen jistý možný fakt, při kterém nebo s nímž zároveň nastane to, co vyslovuje závětí: možná, že pojedeš, ale já nebudu moci jeti s tebou. Poměr obou vět je tu tedy daleko volnější než v souvětí prvním a má povahu mírně odporovací. A už zde bychom s malou změnou pojetí mohli užíti spojení přípustkového: Nedostanu dovolenou, a proto nebudu moci s tebou jeti, i když ty pojedeš. Poměr vět je tu sice změněn, ale základní myšlenka je v svém celku vyjádřena stejně, třebas z jiného konce.

Na těch dvou příkladech vidíme, jak široce bereme při vyjadřování pojem podmínky a jak snadno z něho někdy můžeme přejíti v pojem přípustky. Významových odstínů spojky -li a jestliže, odstínů často velmi jemných, je ovšem daleko více a je někdy nesnadno přesně je definovati, neboť ani myšlenky, jež vyjadřujeme, nebývají vždycky ve všech svých vztazích přesně a úplně domyšleny; mnohdy se spokojujeme jen vyjádřením přibližným, náznakem, který postačí, aby stejně založenému posluchači nebo čtenáři naši myšlenku [150]tlumočil s minimálním nebezpečím nejasnosti. Tento ráz asi mají příklady, které uvedl Erban na doklad vyjadřování zdrželivého a skromného. Pociťujeme v nich skutečně jakousi nejistotu a neurčitost, ale nikoliv tak silnou, aby činila nemožným porozuměti tomu, co chtěl mluvčí vyjádřit. V Naší řeči IV, 1919, 137 napsal Jos. Zubatý větu: »Říká-li se někde na Moravě a v Slezsku „dyž je málo kdy“ místo „když je málo času“ (Kott 6, 583), je to nepůvodní provincialismus, do kterého se netřeba nutiti.« Cítíme tu zcela zřetelně onu zdrželivost vyjádření: Zubatý dal svou stylisací najevo, že údaj Kottův přijímá s jistou reservou, že jej sám nekontroloval a odjinud onen vyjadřovací způsob nezná. Mohli bychom zde tedy smysl spojky -li vyjádřiti asi opisem „je-li pravda, že se někde říká…“ a pod.[2] A zase je odtud jen krok ke spojení přípustkovému, neboť zachováme v podstatě smysl výroku i tehdy, řekneme-li: „I když je pravda, že se někde na Moravě a v Slezsku říká…, je to nepůvodní provincialismus atd.“ Takové podmínky vyslovované jakožto cizí mínění jen s výhradou by tedy bylo možné jmenovati podmínkami připuštěnými (na rozdíl od podmínek skutečných).

Dokladů, v kterých lze spojku -li, jestli(že) vyložit tímto způsobem, je ovšem mnoho; uvedu jich zde několik (některé z nich jsou z materiálu Slovníku jaz. českého): Jestli jsem se na ně (dívky) díval, díval jsem se proto, že mne ta jedna na sestru pamatuje (Němcová 1858, Sp. 4, 1906, 288). Jestli někdo pomní na tě znova, pak jest to dumná píseň poetova (Heyduk, Básně 1865, 1, 57). Duch-li on (Bůh), i mou duch týčí skráň (Čech, Básně 1874, 118). A jestliže snad bloudila (Lina), kdož neuznal by té ženy velikost a sílu? (Podlipská, Osud a nad. 1872, 80.) A jestli přec mne někdo z dumy vzruší, rty ženy mé to jsou (Vrchlický, Dojmy a rozm. 1880, 48). Jestli jí [básni] něco schází, je to smírný akkord, perspektiva harmonického zakončení (Vrchlický - Manzoni, Pátý květen 1884, 4). Staré poměry byly již delší čas neudržitelné, a jestli co zvláště odhalilo zející rány, byla to staročeská politika ve Vídni (Herben, Deset let 1898, 3). Vynikalo-li co nad tuto čáru (všednosti), byl to Šimon p. Kurtův (div. referát v Čase 4/IV 1909). Vložil-li je (slovo předkem) F. V. Jeřábek v histo[151]rickém dramatě do úst jedné z jeho osob, snadně to vysvětlíme snahou dodati řeči časového zabarvení (Zubatý v NŘ. VIII, 1924, 71; Zubatý tu reprodukuje cizí údaj). Pro většinu těchto příkladů s podmínkou jen připuštěnou je příznačné, že se do podmínkové věty může doplniti zobecňovací příslovce vůbec. Tak je tomu i ve dvou nejstarších dokladech, které zatím znám: Jestliže v čem Jozef zde provinil, však za to pokání svaté činil (Golsert, Hlas truchl. Čecha 1790; smysl: je-li vůbec pravda, že…). Jestli jsou kterého národu příběhy (t. j. zasluhující obecné známosti), jistě jsou [to] příběhy toho slavného národa Slovenského (Rulík, Hist. o nár. čes. 1793, 5; smysl je: jsou-li vůbec nějaké takové příběhy…).

Stejný význam má spojka -li, jestli(že) i v některých ustálených spojeních, na př. jestli ne, jestli kdy, jestli kde a pod.: Bude to jistě k vašemu dobrému, jestli ne vždy všechněm, aspoň předce někomu z vás (Kramerius, Več. shrom. 1/1, 1801, 11). Jestliže kdy, tenkráte, tenkrát jistě směli Boží synové zamilovat tento (Evin) lidský obličej (Jungmann-Milton, Ztrac. ráj 1, 1811, 240). Zbýváť ještě mnoho „hájkoviny“, jestli ne v dějinách českých, aspoň v myslech lidských, je sobě představujících (Palacký, ČČM. 38, 1864, 14). Ó jestli kdy, tož nyní je bůh blízko! (Vrchlický, Duch a sv. 1878, 111.) Čech byl od první své básně zralý a hotový. Jestli kde, platí o něm staré „ex ungue leonem“ (Vrchlický, Nové stud. 1897, 41).

Pro takovou podmínku, připuštěnou jen jako možnost, eventualita, má čeština i zvláštní spojku: ačli nebo -li, ač… jestli, ač… jestliže, na př.: Loď neodjede pro bouři dříve než o osmé hodině, ač jestli odjede vůbec (R. Svobodová, Marné lás. 1907, 105). Vyhlášení konkursu následuje, ačli věřitelé nesvolí ve smírné narovnání (Lier, Pís. míru 1900, 210). Žádná část nemůže o své ujmě od něho (celku) se odděliti, ač jestli zachovati chce věrnost (Palacký 1847, Radhost 3, 1873, 20). Tuším, ač není-li mdlých smyslů mámení, tuším, že mi blízké najdeš občerstvení (Erben, Kytice 1853, 88). Abych ti ukázal, že se pták zase vrátí na své místo, ačli ho v té daleké zemi někdo nezabil, chytím tu na louce pískle… (Hálek, Na statku a v ch. 1873, Sp. 7, 1909, 62), atd. Je to spojka už velmi stará; Gebauer má v Slovníku staročeském doklad z žaltáře Wittenberského (ač li pak nebudu syti) a z kroniky Hájkovy (radu tobě dávám, kterou ač chceš-li zachovati, budeš moci živ býti), a že to byl způsob už v staré době běžný, svědčí na př. i smlouva ze 17. srpna 1599, kterou jistý Arnošt za sebe i za své dědice všecku svou „spravedlivost“ na statku převedl na Heřmana z Říčan a jeho potomky a v níž se k slovu spravedlnost opatrně dodává „ač měl-li jest jakou“ (Čas. [152]pro děj. venk. XIX, 1932, 7).[3] Funkci spojky ačli a jejích obměn (ač jestliže a pod.) přejímá v nové době často spojka -li, jestli(že). Už v příkladech výše citovaných by bylo lze beze změny významu užíti spojky ačli (na př. Ačli jsem se na ně díval, díval jsem se proto atd.); ale najdou se i příklady, že se v nich spojka ačli přímo tlačí na místo spojky -li, jestli(že), na př.: Když babička obstarala drůbež, vzbudila, jestli už nevstaly, služky (Němcová, Bab. 1855, 23). On (Julinek) pak odešel, k obědu nepřišel, večer nepřišel — podnes nebyl doma — jestli snad nepřišel dopoledne, když jsme byli ve škole (Šimáček, Záp. Koř. 2, 1894, Sp. 7, 327). (Mnohých nešvarů) snadně ji (češtinu) nezbavíme, dovedeme-li ji jich ještě vůbec zbaviti (Zubatý, NŘ. IV, 1920, 6). Později se člověk uchyluje k přátelům a ke knihám, nejsou-li ta dvě slova pleonasmem (M. Majerová v dopise).

Viděli jsme, že v některých případech lze souvětí se spojkou -li, jestli(že) nahraditi bez újmy smyslu souvětím přípustkovým. Tato významová blízkost může ovšem vésti a také skutečně vede, jak uvidíme, přímo k užití spojky -li, jestli(že) ve významu přípustkovém. Tak asi musíme rozumět Sabinově větě „Byl-li Věstník do všech domácích záležitostí paní Dolanské zasvěcen, o její tajné smlouvě s Viktorem neměl přece ani zdání“ (Obrazy živ. 1859, 132 b; smysl je: ačkoli byl do všech záležitostí zasvěcen, o její tajné smlouvě nevěděl). Podobně je tomu i v těchto příkladech: Jsem přesvědčen, jestli mnoho milovala (Sandová), že více zápasila s láskou i se životem (Podlipská, Peregr. 1881, 260; i když, třebas mnoho milovala). Platí (privilegia), ha esli nynčko ne, budú jindá (Jirásek, Psohl. 1886, Sp. 21, 26; a i když ne nyní). Prosím, upamatujte se jenom: daroval jsem vám vilu, mlčím-li už o špercích (Čapkové, Zář. hlub. 1916, 34; i když už mlčím). Neprší-li, jen když alespoň kape (Baar, Lůsy 1925, 104; i když, ačkoli neprší). Sloužila-li města za toho stavu králi jako svému pánu, neměla vždy jednotného pochopení pro jeho cíle (V. Vojtíšek, Praha v obnov. státě čs. 1936, 27; ačkoli, i když sloužila). Spojky připouštěcí jsou v takovýchto souvětích arci výraznější a zřetelnější než spojky -li, jestli(že), a proto lze formy [153]podmínkové s prospěchem užít jen pro přípustku mírnou, jak vhodně poznamenává Gebauer-Ertl 2, 1926, 103. Záleží jen na stylistickém taktu, aby se tu nepřekročila mez, za níž přestává rovnováha významu a výrazu, obsahu a formy.

Souvětí se smyslem připouštěcím mají sama od sebe zároveň smysl odporovací (podmínka nastala, ale důsledek se nedostavil); tuto oposici zdůrazňuje jazyk často tím, že přípustkovou spojku rozšiřuje ve výraz dvoučlenný, aby byl v závětí formální člen odpovídající spojce v předvětí, na př. i když — přece, ačkoli — přes to, sice — ale a pod. Když podmínkové spojky -li, jestli(že) přijaly funkci spojek přípustkových, mohla v nich samočinně vzniknouti i schopnost vyjadřovati takovouto oposici, ovšem v míře úměrně menší. Typickým příkladem takové oposice vyjádřené formou podmínkovou je tato věta E. Smetánky: Jsou-li všeliké ty „brusy“ medikamenty na mluvnické a slovníkové choroby už propuklé, patří dobré učebnice k jazykovým opatřením hygienickým, zabraňujícím vznik chorob (NŘ. IV, 1920, 110). Smysl tohoto souvětí chápeme asi „všeliké ty „brusy“ jsou sice medikamenty…, ale dobré učebnice patří…“, nebo „kdežto všeliké ty „brusy“ jsou…, patří dobré učebnice atd.“ Podobný smysl mají i věty: Jestliže ticho a poklid panuje v poustách na druhé straně řeky, tu naproti tomu hučí a hemží se všecko (Jungmann-Chateaubriand, Atala 1805, 12; oposice je tu zdůrazněna ještě výrazem „naproti tomu“ v závětí). Jestli umění klasické bylo výběrové, jestli obracelo zřetel ke karakteru, jen k jedinci, který stál nad massou, nad průměrem, je moderní umění obráceno předem k tomu, aby objalo život v celé bohatosti (Šalda 1893, Juven. 1925, 67; oposice je zdůrazněna chiasmem „umění klasické — moderní umění“). A jestli Danta chmurné pod obočí si duma sedla, Laury pod vrkočí spal Amor, diblík v zraku Fiametty (Vrchlický, Nové zlomky ep. 1894, 10). Jestliže se řeklo, že Hálek vzal včele heineovské žihadlo, můžeme říci opět o Nerudovi, že jí vzal všecko (Vrchlický, Nové stud. 1897, 63; oposice zdůrazněna příslovcem „opět“ m. výstižnějšího „zase“). Byla-li poesie Hugova srovnávána s plným žárem červencového slunce, hodí se na poesii Vignyho aplikace snivého, magického měsíce (Vrchlický, Rozpr. lit. II, 1906, 86). Byla-li komu zlatka po celý rok bohatstvím — na hody jsou všecky milióny světa plevou (A. Mrštík, Rok na vsi 1, 1903, 116). Byly-li „Večerní písně“ Hálkovy knihou naivního sebezbožnění, bylo Nerudovo „Hřbitovní kvítí“ katechismem sebeobžaloby, encheiridiem sebetrýzně (Arne Novák, Jan Neruda 1910, 34). Byly-li v prvním vydání výstrahy před nesprávnými výrazy celkem dost řídké, setkáváme se s nimi v druhém vydání mnohem častěji (Ertl v NŘ. X, 1926, 11). Jestliže Bémovy doklady jsou užitečny hlavně pro odborníky, zasluhuje studie [154]R. Wellka pozornosti obecnější (A. N. v LN. 5/XII 1935). Jestliže existenční ohledy radily Erbenovi straniti se politiky, zúčastnil se zato činně při spolkovém ruchu (A. Grund, K. J. Erben 1935, 145). Blížil-li se nejstarší Člověk formami svého života ještě značně zvířeti, měl již člověk v údobí paleolitickém možnost uloviti i vzácnější zvěř (Lid. nov. 14/V 1937).

Tyto příklady by většinou mohly — vzhledem k svým původcům — svědčiti pro Erbanův názor, že se v tomto významovém vývoji českých spojek podmínkových projevuje cizí vliv, zvláště francouzský.[4] Ale viděli jsme, že je celý ten semantický postup tak snadný a přirozený, že není třeba hledati k němu popud vnější; cizí vliv přispěl možná k rychlému rozšíření a někdy snad i k hypertrofii spojek -li, jestli(že) s těmito druhotnými významy. Jak blízké je pojetí podmínkové a pojetí oposice, ukazuje právě příklad citovaný z článku E. Smetánky: zcela snadno bychom jej mohli interpretovati také jako souvětí čistě podmínkové („za té podmínky, že jsou „brusy“ medikamenty…, patří dobré učebnice atd.“)

A stejně jen zkoumáním na české půdě dojdeme i k výkladu stupňovacího smyslu, který podmínková souvětí někdy vyjadřují. Ke změně pojetí oposice (t. j. typu předešlého) v gradaci stačí, aby věcný smysl věty k němu nějak směřoval. Pozměníme-li na př. doklad Vrchlického, který jsme dříve uvedli na ilustraci spojení se smyslem oposice, tak, aby druhá věta vyjadřovala stupňování obsahu věty první, máme spojení se smyslem gradace: Jestliže se řeklo, že Hálek vzal včele heinovské jenom něco, můžeme říci o Nerudovi, že jí vzal všecko. Stupňovací smysl v některých souvětích tvarem podmínkových, o němž mluví Gebauer-Ertl l. c., není tedy nic jiného než smysl oposice, která se ve větách s jistým obsahem mění v gradaci. Větami toho způsobu jsou příklady uvedené zde z Gebaura-Ertla („Jestli byla před tím zlá, potom byla ještě horší“, „Bylo-li již dříve panu Tadeáši horko, zdálo se mu nyní, že je v pekelné výhni“) a k nim můžeme připojiti mnoho dokladů jiných, na př.: Jestli zkušení lidé často neštěstí ujít nemohou, čímť víc o vás (dítky) se bát musíme (F. J. Tomsa, Nešť. příh. 1794, 5). Užásl-li jsem nad zevnitřností paláce toho velmi, strnul jsem mnohem více uvnitř (Tomsa, Ves. přástevnice IV, 1837, 89). Byl-li až posud k nim (nár. písním) dosti v hojné míře bedlivý zřetel obrácen, stane se to bohdá tím více… (Lumír 1852, příl. 6, Kořínek). Je-li naše vychování pro hudbu zchybené, není vychování pro malbu a [155]plastiku vůbec pražádné (Neruda 1867, Dílo 15, 288). Jestliže jsem hned na první setkání uznal její (Mílinu) hezkost, jevila se mi teď ve světle ještě příznivějším (Čech, Růz. črty 1887, 121). Jestli jsem se vžila snadno do své úlohy, pokud se pouze mne týkala, tím bouřlivější city zachvátily mne při vzpomínce na lidstvo (Vrchlický, Profily 1887, 12). Jestliže nikdy neměl (Hrabec) ani lásky ani příchylnosti k sedlákům, jistý soucit s nemocným otcem a trpící matkou od této chvíle vzkypěl u mladého Hrabce v nesmiřitelný odpor (Herben, Do třet. i čtvrt. pok. 1889, 205). Má-li každé operní dílo Smetanovo hojně lyriky, jest jí nejvíce v „Hubičce“ (Branberger v Čase 19/V 1903). Bylo-li smutno Karlovi, tím více stýskalo se ve zdech křivoklátských jeho mladé choti (Pavel, Pověsti 1, 1935, 65).[5]

K těmto podmínkovým souvětím vyjadřujícím oposici spojenou s gradací třeba připojiti také souvětí opačného smyslu, vyjadřující antiklimax, zeslabování významu. Pro tato souvětí je příznačné příslovce aspoň v závětí, na př.: Není-li to pomník kamenný, je to aspoň pomník v našich srdcích. Nemá-li která ves kostela, má alespoň kapličku (doklad z Jiráska v Gebaurově-Ertlově Mluvnici čes. 2, 1926, 103). Sem náleží i některé příklady citované výše na doklad spojení ustálených, na př. Zbýváť ještě mnoho „hájkoviny“, jestli ne v dějinách českých, aspoň v myslech lidských (Palacký). Bude to jistě k vašemu dobru, jestli ne vždy všechněm, aspoň předce někomu z vás (Kramerius) a j. Někdy není příslovce aspoň v řídící větě vyjádřeno, ale lze je ze smyslu doplnit, na př.: Nedostal-li (Josef) nic jiného, (aspoň) kousek chleba přece se mu vždy udělilo (Pravda, Povídky z kr. 5, 1853, 100). Také souvětí tohoto druhu mohou míti stejně smysl podmínkový (za té podmínky, v tom případě, že) i přípustkový (i když, i v tom případě, že a pod.) a vyjadřují oposici. Ani při nich není třeba pomýšleti na cizí vzor, neboť lze podobné rozlišení významu postihnouti i v jazyce lidovém, a to svědčí nepochybně o tom, že je tento významový vývoj spontánní. Znám ze svého nářečí na př. takováto souvětí: Esi nebude pršet, tak pojedem na ten výlet, a dyby pršelo, tak pudem aspoň na houby. V druhé části tohoto dvojitého souvětí lze užít vedle spojky esi, esli také spojky dyby (s významem „pakliže“), ale nelze jí užít v části první; projevuje se v tom rozlišování podmínky skutečné (pěkné počasí je nezbytnou podmínkou výletu) a podmínky jen připuštěné (dešť nebude překážkou, aby se šlo aspoň na houby). V hovoru je však zcela běžný způsob, že první eventualita není vůbec vyjádřena, že se rozumí sama od sebe, ze situace a pod., a tu potom vznikají útvary jako „Dyby pršelo, tak pudeme aspoň na houby“,  [156]„Dyby se nevrátil, tak aspoň napíše“ a pod., smyslem zcela podobné právě citovaným dokladům spisovným. Na př. větu „Nemá-li která ves kostela, má alespoň kapličku“ bychom mohli chápati i s onou theoretickou elipsou: Každá ves má kostel, a která nemá (= nemá-li která) kostel, má aspoň kapličku. I zde se tedy interpretace takovýchto souvětí podmínkových může ustavičně pohybovati jen na domácí půdě jazyka.

Ani těmito poznámkami k Erbanovu článku není ovšem rozlišení významových odstínů u těchto spojek vyřízeno definitivně; nešlo nám zatím o nic jiného než ukázati, jak se ve spojkách -li, jestli(že) spojuje základní smysl podmínkový a přípustkový k významům rozličně modifikovaným. Viděli jsme, že vedle významu podmínky trvá i význam eventuality, podmínky jen připuštěné, a jím že se vhodně dá vyjadřovati zdrželivost ve výrazu, na př. při opatrné reprodukci cizího mínění a pod. Ukázalo se dále, že se téměř ve všech případech projevuje zároveň smysl oposice a k němu že se druží i smysl gradace a jejího opaku. I když se zcela obdobné rozlišení významové shledává také v jiných jazycích, jmenovitě ve francouzštině, není třeba hledati v českém usu napodobení cizích vzorů; jen zneužívání nebo nevhodné užívání těchto vyjadřovacích způsobů bývá patrně následek mechanického napodobení, a to ovšem není vina jejich, nýbrž vina nedostatečné slohové znalosti nebo dbalosti příslušného pisatele. K Erbanově včasné připomínce o tomto zneužívání připojíme jen několik dokladů.

Především by se nemělo zapomínat na to, že věty tohoto typu bývají někdy mnohoznačné, a že se tedy nehodí dobře tam, kde se myšlenkové vztahy mají vyjádřiti co možná určitě. Tak souvětí „Odešel-li včera ve tři hodiny, odejde dnes ve dvě“ může míti podle okolností, o nichž byla výše řeč, smysl a) podmínkový: „za té podmínky, že včera odešel ve tři hodiny, odejde dnes ve dvě“; b) podmínky připuštěné: „je-li pravda, že včera odešel ve tři hodiny (jak říkáte)“ atd., nebo „odejde dnes ve dvě, ačli včera odešel ve tři hodiny“; c) přípustkový: „včera sice odešel ve tři hodiny, ale dnes…“; d) odporovací (oposice): „kdežto včera odešel…, odejde dnes…“; e) stupňovací: „včera odešel ve tři, ale dnes odejde dokonce ve dvě“, atd. Z toho plyne, že se pisatel může snadno minouti se zamýšleným účelem, užije-li takovéto konstrukce na nevhodném místě anebo užívá-li jí stereotypně, bez zvláštní potřeby a zbytečně často. Tak na př. se těžko rozhodujeme, jak interpretovati tuto větu: Žil-li (O. Theer) kromě styků s Otokarem Fischerem a několika druhy z Moderní revue v literárním osamocení, není ani dnes, třináct let po jeho smrti, živějšího vztahu k jeho básnickému dílu. Není tu místa pro podmínku ani skutečnou ani připuštěnou, nehodí [157]se sem ani smysl oposice ani gradace; tím, že autor spojení patrně čistě souřadné vyjádřil formou hypotaktickou, skreslil svou myšlenku a svádí čtenáře k mylné představě, na př. že snad obsah předvětí podává s reservou jako fakt ne dost zaručený a pod. Stejná neurčitost nám vadí i v těchto větách (citujeme nyní bez udání pramene): Jestli však mně měl Stránský, nevěda, připomenouti, co by bylo lépe, kdyby bylo bývalo zapomenuto, a vzíti mi můj nabytý klid, tož Emile byl přece jen osvěžením, a já byl šťasten aspoň z toho faktu (souvětí velmi zmatené). Jestliže Boileau Villona prohlašuje Janem Křtitelem francouzské poesie, spoléhá v tom jedině na znalecký soud svého učeného přítele Patru (není tu důvodu ani k vyjádření zdrželivému). Trpěl-li jí (Goethe nevyslovitelností) v erotice, v mystice, v přírodní poesii, jest také jeho vědecké snažení provázeno mučivými pochybnostmi o dosahu a obsahu slovního výrazu (příslovce také v hlavní větě ukazuje zřejmě, že forma podmínková je tu čistě automatická, nevhodná ke smyslu souvětí). Přišel-li Sigismundo k poznání, že „snem celý život jesti a sny samy též jsou snem“, napověděl, že… (-li jen formální, neboť ani pro zdrželivost výrazu tu není důvodu). Nazval-li univ. prof. Bydžovský Čapkovy „Hovory s T. G. Masarykem“ katechismem moderní demokracie, je knížka Jana Herbena apotheosou poměru muže k ženě a k rodině vůbec (pokus o vyjádření oposice, ale obsah souvětí této formě odporuje). Jsme-li totiž v prvých knihách bratří Čapků svědky sváru dvou světů — světa dobyvatelské civilisace a světa náboženské mystiky, světa dobyvačného lidského rozumu a světa tajemství pokorné duše — pak „Kulhavý poutník“ nás nenechá na pochybách, který z těchto světů je básnickým domovem Josefa Čapka (rovněž nesouhlas obsahu a formy, způsobený mechanickým a nevhodným napodobením souvětí se spojkou -li, vyjadřujících oposici nebo gradaci). Jestliže už dříve vyslovili Schelling a Schopenhauer zásadu…, tedy tím dali výraz nazírání kritickému (smysl je: tím, že vyslovili…). Bylo-li dosavadní pátrání vedeno s nejvypjatějším úsilím jak policií, tak četnictvem, je jisté, že vypsání odměny přispěje ještě ke zvýšení tohoto úsilí (možný by tu byl smysl stupňovací, ale je porušen vložkou „je jisté, že“; pisatel tu mechanicky napodoboval vyjadřovací způsob, jehož význam mu nebyl jasný). Tvrdí-li veřejné mínění, že chicagští gangsteři, vrahové, lupiči, podloudníci, kuplíři a zloději podporovali volbu a vládu starosty Thompsona (,) a dovede-li náčelník tlup chicagského podsvětí, Al Capone, prohlásiti veřejně, že bez jeho pomoci Thompson starostou nebyl, je to pro americkou morálku snad něco, co by nemělo být, ale pro nás něco, co nemůže a nesmí být (spojky -li je tu zase užito nevhodně a mimo to jsou tu souřadně vedle sebe postaveny dvě věty mající zcela rozdílný [158]vztah k větě řídící: tvrzení veřejného amerického mínění není přece nic nemorálního!).

Sklon ke stírání rozdílu mezi významem podmínkovým a důvodovým se u lidí píšících projevuje dost často, na př.: Kant se mýlil, domníval-li se, že metafysika byla by možná jen jako věda a priori (m. když se domníval). Je nesprávné, považuje-li Kant metafysiku za učení o transcendentnu (m. když považuje) a pod. Lidový jazyk naopak zachovává tento významový rozdíl dobře: mluvčí z lidu by si sotva mohl splésti vazby „jestli si myslíš, že je to pravda, tak jsi na omylu“ (se smyslem podmínkovým: mluvčí jen předpokládá možnost takového mínění) a „když si myslíš, že je to pravda, tak jsi na omylu“ (se smyslem důvodovým: mluvčí je si jist názorem toho, s kým hovoří). Nesprávné zaměňování spojky -li za časovou spojku když vytýkal už Zubatý v NŘ. IX, 1925, 215: „Slýchal, t. j. autor, že m. lidového když v podmínkových větách je spisovné -li, a klade -li m. když i ve větách nepodmínkových“, na př. příjmy se nebudou zvyšovati. Nyní, je-li nám nejhůř. — Jde-li s tebou Helena, zůstanu doma (toto je podobný případ, jako jsme uvedli předtím, t. j. chyba vzniklá nedostatkem smyslu pro rozlišení skutečnosti a podmínky). Jiné příklady: Přišla-li r. 1836 královská korunovace, byla jim (pražským měšťanům) prázdnou ceremonií (m. když přišla). Vyjdeme-li z tohoto sklepa, zastavení našeho hodna jest starožitná kaple Minutoli (doklad z r. 1821). Jestliže V. Nezval ve výboru z Mahena blouzní o jeho „Měsíci“, říká daleko více sám o sobě než o autoru vykládaném, atd.

Stejná neúměrnost mezi myšlenkou a její slovní podobou vznikne, zapomene-li se na to, že spojka -li, jestli(že) plně vyjadřuje jen přípustku mírnou, a užije-li se jí o přípustce důrazné, na př.: Známe-li dnes většinu lidových textů, jež byly podkladem Erbenových pohádek, nenalézáme v nich těchto bájeslovných předpokladů (smysl, nevhodnou formou značně zastřený, je asi: ačkoli známe, přes to nenalézáme…). Starý doklad (z r. 1814) takovéto slohové neobratnosti: (Vojáci musili nocovati venku) a jestli také se jim podařilo do domu francouzských obyvatelů k ohření se vraziti, i tam žádného pohodlí neužili.

Spojky podmínkové tedy mívají význam rozličný a lze jich i mimo obor vět čistě podmínkových užíti často s prospěchem. Chyby se dopouští jen ten, kdo jich užívá bez náležitého smyslu pro rovnováhu představy a jejího výrazu a mechanicky, stereotypně je klade všude, kde nedospěl sám k náležitému ujasnění svých myšlenek a jejich vztahů. Snad obecnou platnost má zkušenost, že texty, které zvlášť hojně oplývají takovými konstrukcemi podmínkovými, jsou psány frázovitě a nedobře.

jh.


[1] Srov. s tím mírnou formu přípustky ve větách tvarem podmínkových, avšak vyjadřujících odpor spojený s gradací: Jestli byla před tím zlá, potom byla ještě horší. (Geb.-Ertl 2, 103.)

[2] Opatrné vyjádření s vyslovenou formulí „je-li pravda, že…“ se ovšem vyskytuje také, na př.: Je-li pravda, že reverend Anderson Jardine svolil vykonat náboženské obřady při sňatku vévody Windsorského, tedy nutno prohlásit jménem biskupa fulhamského, do jehož jurisdikce náležejí všechny anglikánské kostely a instituce ve Francii, že stalo se tak bez jeho vědomosti a souhlasu (Lid. nov. 3/VI 1937). Je-li pravda, že některé drahé kameny přinášejí lidem neštěstí, platí to především o velikém diamantu, který nalezl před rokem černoch Z. Jackson (Lid. nov. 11/VT 37). Zkrácením bychom dostali právě onen typ, o němž je zde řeč: Svolil-li (Jestliže svolil) A. J. vykonat…, nutno prohlásit atd.

[3] Připomenouti tu sluší, že spojka , která má dnes význam spojky přípustkové, bývala dříve spojkou podmínkovou. Staročeských dokladů hojně uvádí Gebaurův Slovník stč. s. v., ale je dosti dokladů tohoto staršího významu spojky ač i z doby nové, na př.: Ač ke mně vjíti chcete, žádám vás, jen dvacet pět jich (rytířů) s sebou vezměte (Čelakovský-Shakespeare, Lear 1856, 51). Doklad z Erbena uvádí ještě i Gebauer-Ertl 2, 1926, 102. — O významovém vývoji spojky a o vzniku opisu jest-li to, že… podal podrobný výklad Jos. Straka ve Sborníku Zubatého Mnéma na str. 86 nn.

[4] O významovém rozlišeni spojky si a spojek s ní souznačných ve franštině jedná zvlášť poučně F. Brunot ve spise La pensée et la langue 1927, 896 n. (náš příklad na str. 149 byl s obměnou přejat odtud) a Ph. Martinon, Comment on parle en fraçais 1927, 416 n.

[5] Smysl stupňovací mívá i spojka neřku-li (nerci-li).

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 6, s. 145-158

Předchozí K. J.: Půhon

Následující Vladimír Šmilauer: Magnetisovati - magnetovati

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1