Časopis Naše řeč
en cz

Mám čas – mám kdy

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

O těchto a jim podobných rčeních vykládali Ertl a Haškovec v »Naší řeči« II, 232 a III, 26 n. Po nich Hlavinka ve »Vychovatelských listech« 19, 299, jemuž i v této otázce »rozhoduje cit jazykový«. Jádro jeho výkladu jest toto: »Kdy tedy opravdu správně klásti kdy a kdy čas? — Sám také jsem sice nikdy o tom neslyšel a nečtl, ale z toho, jak soudím z obecné řeči, rozeznávati jest u slova čas dvojí význam: za prvé a hlavně znamená to slovo onen veliký a všem společný čas; druhý čas jest ona část času, vlastně chvíle, jako můj podíl, příděl času, naplněný mou prací, neb aspoň potřebný k té práci. Když takovou chvíli mám nebo nemám volnou, pak mám nebo nemám kdy.« Nevím, je-li tento výklad každému jasný, snad ani není docela správný; ale nemíním se jím ani druhými výklady blíže obírati, povím jen, co se mně zdá, ani nehledě ku podílu ostatních v řešení této otázky. Není bohužel dosti dokladů po ruce, které by nám objasňovaly, co objasnění potřebuje; proto opravdu nezbývá než říditi se skoro [136]jen úvahou a svým zvykem jazykovým, tím, čemu Hlavinka říká cit.

1. Jde o čas vhodný, přiměřený nebo určený k nějakému výkonu, o výkony, jež by neměly náležitého prospěchu, náležité platnosti a pod., kdyby se udály v čas jiný. Tu říkáme správně jest čas, někdy mám čas a pod. Na př.: jest čas (mám čas, jest již čas, jest svrchovaný čas) jíti na dráhu (abych šel na dráhu, nechci-li přijíti pozdě); jest čas, aby nemocný šel na lože (jinak by si mohl pohoršiti nemoc); brambory budeme kopati, až bude čas (ne dříve ani později, jinak by nedozrály náležitě, nebo se pokazily, zapadly sněhem, zmrzly a pod.); máš čas, že jdeš (jinak bys neušel trestu) a pod. Tohoto způsobu jest na př. Ertlův doklad ze Štítného »protož na ten súd pomnieti slušie, donidž jest čas«, t. j. dokud není pozdě. Slovo kdy zde ani nezní česky. Tak na př. čteme v překladu francouzské povídky, jehož původce se bál napsati »jest čas«, o dívce na smrt nemocné, žijící již jen více na onom světě než životem pozemským: »(pěstounka) porozuměla, že si Angelika přeje svatých olejů, ale hned, dokud jest ještě kdy« (to by znamenalo: dokud lidé, kterých jest ku poslednímu pomazání třeba, anebo kteří by při něm chtěli býti, nebudou zaneprázdněni jinými věcmi, nikoli, co to znamenati má: dokud nemocná je při sobě, nebo vůbec žije). Kralická bible píše na př.: Zdaliž čas byl bráti stříbro aneb roucho? (= nebyl čas) 2. (= 4.) Král. 5, 26; čas jest učiniti milost jemu (Sionu), a čas uložený přišel Ž. 102 (= 101), 14; časť jest, aby se (= aby ses) přičinil, Hospodine; zrušili zákon tvůj 119 (= 118), 126; čas jest k hledání Hospodina Oz. 10, 12; nebo jest čas, aby se začal soud 1. Petr. 4, 17: troufal by si kdo dnes, kdy se tak bojíme tohoto slova, říci v takovýchto větách »jest kdy«?

Záporný tvar by zde asi měl býti není čas. Tedy: Není ještě čas jíti na dráhu? ještě není čas kopati brambory; teď již není čas podávati odvolání (spíše bychom řekli snad, že je již pozdě, jako bychom mohli říci také, že je ještě brzy kopati brambory). Jungmann má z Veleslavína rčení »není toho čas«, což patrně znamená »není čas, kdy se to má (nebo může) státi«. Nominativ by zde nebyl chybou ani v dobách, kdy bylo pravidlo o 2. pádu v nejplnější síle. Původní tvar věty »jest čas« byl jen »čas« (bez slovesa »jest«), a takovéto věty měly (a mají) záporný tvar s 1. pádem: (jest) třeba — není třeba, (jest) lze — není lze (lze je 1. pád podstatného jména, v. Lang, Rozpravy jazykozpytné, 1909, 3 a Sborník filol. 1, 147), stč. (jest) mě (mi) lén (léň — jest mi líno, nemám chuti) — nenie lén, (jest) hanba [137]— není hanba a j. Ani při slovese míti by ve větě záporné asi neměl býti 2. pád; zde ovšem soudíme bez přímého nebo nepřímého svědectví z minulosti jen z řeči dnešní. Ptáme se dítěte, které se nějak nemůže dostati z domova: »nemáš čas jít do školy?« »Nemáš času« by znamenalo tolik co »nezbývá ti času«, kdežto zde otázkou chceme dítěti říci, že jest čas, aby již šlo do školy. Jest ovšem pravda, že se s takovými větami zřídka setkáme.

Slovo čas může míti i svůj přívlastek; pak říkáme stejně na př. »jest (není) vhodný čas, pravý čas, svrchovaný čas« (anebo jak dnes obyčejně po německu slýcháme, »nejvyšší čas« = die höchste Zeit) atd.

2. Jest řeč o nějaké míře volného času: tu se říká na př. »mám (jest) času málo, dost, mnoho (až mnoho), nazbyt, víc než potřebuji, víc než ty« atd. (N. Ř. II, 233); říká-li se někde na Moravě a v Slezsku »dyž je málo kdy« místo »když je málo času« (Kott 6, 583), je to nepůvodní provincialismus, do kterého se netřeba nutiti. A ví-li vševědoucí Bačkovský, že je chyba říkati »měl času dosti« místo správného »pokdy«, teprv mu nebudeme věřiti, již proto ne, že to ani není jedno a totéž.

Záporný tvar jest zde, jak se samo sebou rozumí, není (nemám) mnoho (dost atd.) času, není času nazbyt a pod.

Touto mírou volného času může býti i doba, jíž je potřebí k výkonu, o nějž jde. Také zde říkáme správně mám čas, jest čas (mám jen čas). Na př.: na stanici se ptáme, když se zastavil vlak, je-li čas (máme-li čas) vypíti v restauraci sklenku vína (kdybychom se ptali, máme-li na to kdy, průvodčí vlaku by nám asi řekl, že to musíme sami věděti). Jdu ulicí a mám ještě čas zaskočiti do kteréhosi obchodu a zaříditi tam, čeho třeba. Jde zde o mezeru časovou, která může stačiti, abychom v ní něco vykonali, ne o dobu, v níž by nám v tom nebránilo nic jiného. Atd.

Záporný tvar by zde po starém způsobu měl míti 2. pád. »Neměl jsem času ani sklenici vody vypíti; nebylo času vrátiti se domů pro peníze«; byl bych snad měl »kdy«, t. j. nebyl bych zanedbal nic jiného, co bych byl měl na práci, ale míra zbývajícího volného času nebyla taková, aby mi mohla stačiti. Sem asi jest počítati Veleslavínovo »není k tomu času« u Jungmanna. A také Ertlův doklad z Alexandreidy »ale toho časa nenie, by o to měli pomluvenie«; byl by býval čas, aby se Thébané, do jejichž města se vedralo Alexandrovo vojsko, radili o tom, jak se mají nepříteli vzdáti, byli by také k tomu měli kdy, protože se boje [138]vzdali a nic jiného neměli na práci, ale nebylo k tomu času, protože se nepřítel o překot již hrnul do města. Thébané byli by se mohli raditi o vzdání, ale než by se sešli a uradili, dávno již bude město v moci Alexandrově.

Také zde zní kdy nečesky, aspoň mně. V Jar. Hrubého překladě Anny Kareniny (Rus. knih. 6, 320) Lenin jde do dětského pokoje, kam ho zavolala Kiti. Cestou si vzpomněl na otázku, již by si byl měl ráno rozluštiti. »Zdálo se mu, že má odpověď na onu otázku; ale neměl času, aby si ji vyslovil, neboť už vkročil do dveří.« Bylo by zde možno také říci »neměl kdy, aby si ji vyslovil«; ale tím by bylo řečeno něco jiného, než co spisovatel měl na mysli. Lenin spěchal ke Kiti, měl i starosti, nestalo-li se nic dítěti, přes tyto starosti »měl kdy« cestou mysliti o předmětu, který v té době jeho mysl zajímal, ale »neměl času« myšlení ukončiti; přerušil jej v tom příchod k cíli; jen tato nahodilá okolnost, nezávislá na jeho vůli, zastavila proud jeho myšlení, ne myšlenka, co se stalo, proč ho žena volá k dítěti. I Hrubý cítil, že by zde »kdy« nebylo na místě, ač jeho překlad dbá stále našich brusů tištěných i netištěných, podle mého soudu více, než by měl.

3. Je řeč o tom, je-li vůbec volný čas, v němž bych mohl vykonati, co bych vykonati chtěl nebo měl, nehledíc k jeho délce. Zde snad uděláme lépe, počneme-li větami zápornými; oč jde, vysvitne nám z nich nejlépe, a mimo to věty záporné zde jsou v starší době i dnes nejčastější. Otázka zde tedy nejprve zní: kdy říkáme nemám kdy, není kdy. Především si však musíme uvědomiti, co zde samo slovo kdy znamená. To nám vysvitne nejlépe, ohlédneme-li se po původu takovýchto vět; a ten tuším ani nemůže býti pochybný, třebas pro nedostatek dokladů starých původ ten nelze podrobně stopovati a zejména nelze říci, od které doby čeština má dnešní věty s takovýmto kdy. Věty takové slýcháme často ve všedním životě, ale i dnes je zřídka čítáme v knize; a spisy staré nám o věcech všedního života málo vypravují.

V otázkách vyjadřujících nějaké rozvažování nalézáme v jazycích slovanských (a ne jen v nich) od pradávna tázací zájmeno nebo jeho příslovce s neurčitým způsobem; podnes říkáme »koho poslat? komu to dát? kam to dát? kde to vzít a nekrást? kde to hledat? odkud to vzít? kdy tam jít? co počít? nač to dělat?«. Jako jiné přímé otázky, i tyto otázky se objevují pak i ve spojení s jinými větami jako otázky nepřímé nebo jako vztažné věty; na př. »nevím, koho poslat; nemám, komu to dát; [139]není, koho se zeptat; nevím, kdy tam jít« atd. Ve větách s kdy zanikalo brzy vědomí, že to jsou vlastně dvě věty; obě věty smyslem i výslovností splývaly v jedno tak, že zanikala přestávka mezi nimi, jak viděti z toho, že nebývá již na př. v bibli Kralické a u Komenského psána čárka před slovem kdy (píše se na př. »nemám kdy to udělati«); souvislost mezi kdy a neurčitým způsobem se pak tak málo pociťuje, že se věta jimi utvořená trhá pořádkem slov a že na př. Komenský píše »toho činiti není kdy« (i 2. pád »toho« dokazuje, že se to vše cítí jako jediná věta místo dvou vět »není, kdy to učiniti«). Kde lze snadno vyrozuměti, oč jde, v takovýchto větách se vůbec neurčitý způsob vypouští: místo »rád bych tam poslal, ale nemám, koho poslati« říká se »rád bych tam poslal, ale nemám koho«, podobně »rád bych se ukryl, ale nemám kde«, a také »rád bych to udělal, ale nemám kdy«. A kdy tak nabývá skoro významu podstatného jména; podle »nemám kdy« říkáme »udělám si kdy«, ba i »já ani nevím, co je kdy«, »u mne není ani řeči o nějakém kdy«.

Podle tohoto původu slova kdy jako synonyma jména čas je kdy v právu jen tam, kde jde o čas volný k něčemu, co chce nebo má vykonati osoba, jež má nebo nemá »kdy«; vždyť vlastně u něho schází anebo i jest neurčitý způsob slovesa, jímž by mělo býti vyjádřeno, co kdo chce nebo má vykonati. Chci na př. s někým o něčem promluviti a nevím, nevytrhnu-li ho z práce; neví ani, co mu chci. Je chyba, otevru-li dveře, zeptám se ho »máš čas?« a on mi odpoví »nemám čas (času)«? Tak se obyčejně ptáváme i odpovídáme; kdo se ptá »máš kdy?«, podle původu tohoto rčení se ani neptá správně, protože osoba, jíž se ptáme, neví, čeho se otázka týká. Pravda, také se i za takovýchto okolností ptáváme »máš kdy?« a odpovídáme »teď nemám kdy«; ale je správné, nutí-li nás brusič přísnější než Brus, že máme užíti nepůvodního kdy, jež se zde stalo možným teprv, když se zapomněl jeho původní význam, místo slova čas svým významem zde více oprávněného a posud užívaného?

Nemám kdy, není kdy říkáme zejména v těchto dvou případech: a) Kde jdou události tak rychle za sebou, že mezi nimi zbývá jen nepatrná mezera, nedostačující k tomu, aby se v ní stalo, co by kdo chtěl nebo měl vykonati, vlastně — podle původního významu tohoto rčení — kde vůbec k tomu nezbývalo času; ale naše představy a naše řeč nejsou matematické formule o imaginárních bodech bez skutečných rozměrů. Někdo vypravuje o nějaké události m. j.: »neměl jsem (ani) kdy se ohlédnouti; nebylo ani kdy říci ne«. Také zde říkáme i »neměl jsem [140]času se ohlédnouti (ani tolik času, abych se ohlédl)« a pod. Ani nemusím čtenáři vykládati, že jsme zde u vět, které se těsně stýkají s větami, o nichž jsem mluvil v odstavci 2., a že tedy arci ani po stránce jazykové nelze mezi obojími větami položiti určité hranice. Mám za chybu, praví-li kdo, že by se v takových větách mělo říkati jen kdy, a skutečný náš jazyk, jenž zde bez rozdílu klade kdy i čas, svědčí v náš prospěch.

b) Zejména však říkáme nemám kdy, není kdy, kde překážkou obmýšleného anebo od jiných na nás vyžadovaného výkonu je nějaké jiné naše zaneprázdnění, kterého se zbaviti nemůžeme, anebo které je nám přednější. »Nemám kdy« někam jíti, protože mám nějakou neodkladnou práci, anebo nedovedu se odříci něčeho jiného, co mi v tom brání. To jiné mě zbavuje času potřebného k tomu, co bych jinak vykonati chtěl nebo měl. V 14. hl. 1. knihy Královské Jonata, syn Saulův, šel se sluhou potají k nepřátelským strážím a tam se pustili do boje. Když to Saul zvěděl, nařídil Achiášovi, aby před archou hledal boží rady; ale »stalo se, když ještě mluvil Saul k knězi, že hřmot, kterýž byl v vojště Filistinských, více se rozcházel a rozmáhal«. A tu Saul řekl Achiášovi, aby všeho nechal; »jižť nemám kdy raditi se s Bohem« (podle výkladu bible Kralické). A »shromáždili se tedy Saul i všechen ten lid, kterýž s ním byl, a přišli až k té bitvě«. Čas měl, mohl počkati s Achiášem u archy; ale jeho vlastní vůle mu nedala, aby setrval. V jiném Jungmannově dokladě z roku 1540 kdosi vyčítá komusi »neměls kdy pro pití«, a slovník Veleslavínův má rčení »neměli kdy pro práce«. Snad nemusíme hromaditi dokladů; kdo by si všiml, jak sám mluví, poznal by, že podle obyčejného způsobu, jakým mluvíme, »nemáme kdy«, kde naše volné konání činí nemožným nikoli okolnosti mimo nás ležící, nýbrž jiné naše vlastní konání. A obyčejný způsob mluvení jest ovšem pravidlo, jehož se máme držeti. Ale kdyby slohové příčiny se příčily tomuto pravidlu, v slově čas není nic, co by nutně kázalo se mu vyhnouti. A nechce-li kdo říci (abych užil Ertlova příkladu), že nemá nikdy kdy, nebude neštěstí, nebude-li míti nikdy čas nebo času. Hlavinka nám povídá, že Moravan může říci »nigdá kdy«; to může Čech také, ale »nikdá« je tvar ve spisovné mluvě neobvyklý, a spisovná mluva má všude svá práva.

O kladných tvarech tohoto rčení, mám kdy, jest kdy, není třeba dlouhých výkladů. Užíváme jich, kde chceme říci, že osoba, o níž je řeč, může něco vykonati, protože nemá nic jiného na práci. »Udělám to, až budu míti kdy« znamená, aspoň obyčejně, ne [141]až mně nebudou překážeti vnější okolnosti, nýbrž až budu míti, čemu naši předkové říkali prázdeň, dobu, kdy budu moci dělati, co budu chtíti. Že je k tomu potřebí i »času« nezabraného vnějšími okolnostmi, rozumí se samo sebou. — V kladných tvarech vět slušejících k našemu případu 3, a) říkáme tuším jen čas; již proto, že skrovnou míru času postačujícího tak zrovna k nějakému výkonu ve větách kladných obyčejně ještě zvláště označujeme nějakým slůvkem jako míru: »měl jsem jen čas se ohlédnouti, zbylo mi jen tolik času, abych se mohl ohlédnouti a pod. Říkáme tedy kdy, kde jde o časovou možnost subjektivní, závislou na naší vůli (a k tomu ve větách jako »neměl jsem kdy se ohlédnouti, kde vedle toho říkáme také »neměl jsem času«), čas pak, kde je časová možnost objektivní, ležící mimo nás. Snad se někdo podiví, proč se takový rozdíl nejeví u jiných podobných výrazů, proč nejde o subjektivní možnost také ve větách »nemám kam se stěhovati, nemám kde bydleti, nemám kde hlavu skloniti (podobně překládají na př. církevně-slovanská evangelia Mat. 8, 20), nemám kudy utéci« a pod. Odpověď není nesnadná. Čas je z podmínek našeho konání snad nejpoddajnější. Kdo nemá kde bydleti, těžce si pomůže; kdo nemá kam knihu položiti, snad si někdy pomůže, srovná-li jiné věci, jež knize zabírají místo, ale nejčastěji zůstává také bez pomoci: kdežto, kdo nemá kdy jíti na procházku, obyčejně si — bohužel ne vždy — přece jen »udělá kdy«, třebas ne hned, kdy se mu procházky zachtělo nebo na ni byl vyzván.

Na konec ještě malou poznámku. V N. Ř. III, 88 jsme otiskli upozornění, že se v Novém Městě n. Met. zejména ženy vyhýbají rčení »mám čas«, protože tu slovu »čas« možno rozuměti ve významu času ženského, periody. K tomu nám píše čtenář a spolupracovník našeho časopisu, že se v tomto významu říká ne prostě »čas«, nýbrž »svůj čas« (má, měla svůj čas a pod.). To je pravda, ale podle našeho zdání i tak by se mohl chytati leckterý čtverák slova, kdyby mu k tomu ženská osoba dala příležitost větou, že má nebo nemá čas. Zájmeno svůj zde je ovšem jistě staré a nemá, aspoň původně nemívalo významu tak vybledlého, jaký mívá zájmeno přivlastňovací na př. v němčině. V Kralické bibli na př. čteme 3. Mojž. 15 o ženách věty »když by trpěla nemoc svou; kromě času nemoci své; v čas nemoci své přirozené« (a také: přes čas přirozené nemoci); zájmeno svůj zde označuje čas, nemoc, která ženě přísluší podle přirozeného běhu jakožto ženě.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 5, s. 135-141

Předchozí Vilém Mathesius: Filologické hlasy k opravě pravopisu anglického

Následující Vida

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1