Genitiv záporový

[Short articles]

(pdf)

-

(G. H.) Genitivu záporového se užívá v nové češtině daleko méně než v jazyce starším. V Gebaurově-Ertlově Mluvnici české 2, 1926, 171 se praví výslovně, že se rozsah záporového genitivu v nové češtině velmi zúžil a že se ho pravidelně užívá jen v některých zvláštních případech, na př. je-li předmětem slovesa jméno schopné býti také genitivem partitivním nebo jméno významu abstraktního (nemá peněz, naděje), dále pod důrazem (nemohl oka zamhouřit, t. j. ani oka) a v záporných větách bezpodmětých, obecně popírajících (nebylo práce, t. j. vůbec žádné práce). Podrobnější poučení se najde na uvedeném místě Gebaurovy-Ertlovy Mluvnice české, dále v Gebaurově-Trávníčkově Příruční mluvnici 1930, 343 n. a také v NŘ. 12, 1928, 47 n. — Infinitiv má v spisovném jazyce příponu -ti nebo -t; není tedy třeba psáti napořád pracovati, dělati, čísti, ležeti atd., nýbrž stejně dobře lze užívati i tvarů pracovat, dělat, číst atd. O tom je výklad v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české 1, 1926, 229, v Gebaurově-Trávníčkově Přír. mluvnici 1930, 167 a na několika místech v NŘ., na př. VI, 28, XI, 165 n. a j. — Podle Pravidel českého pravopisu rozlišujeme příslovce mimoto = „nadto, dále“ a spojení předložky mimo s ukazovacím zájmenem to, tedy mimo to = „mimo tu věc“. Ve větě „Byla jsem v biografu a mimoto jsem byla také u tety“ se podle Pravidel může psáti mimoto dohromady, neboť má příslovečný význam „nadto, dále“. — Obyčejný pořádek slov v češtině se řídí silou přízvuku, který slovům ve větě přísluší podle závažnosti jejich obsahu, ale často se v něm uplatňují činitelé zvláštní, na př. důraz nebo citové pohnutí, sounáležitost členská, obsažnost výrazů a pod. O tom vykládá Gebauer-Ertl 2, 1926, 55 nn. Výrazy, kterými se rozvíjí přívlastek, kladou se mezi jméno podstatné a příslušný přívlastek jen tehdy, je-li k tomu zvláštní důvod (na př. snaha učiniti členskou sounáležitost patrnější) a nejsou-li příliš složité. Ve větě „Všichni měli vysoké řády, při různých příležitostech jim udělené“ bychom volili tento pořádek slov, kdyby bylo třeba slovo udělené zdůrazniti postavením na konec věty, jinak bychom užili spíše pořádku „vysoké řády udělené jim při různých příležitostech“. — Odporovací spojka nýbrž se klade jen po předcházejícím výraze záporném, na př.: Nebyl jsem tam včera, nýbrž předevčírem. Byl jsem tam nejen včera, nýbrž i předevčírem. Významem se spojka nýbrž od spojky ale liší tím, že uvozuje výraz vyjadřující opak [79]toho, co je vyjádřeno výrazem předcházejícím, kdežto spojka ale vedle toho mívá i slabší význam protivy a přípustky. Proto na př. ve větě „Nechtěl jsem tam zůstat, ale zdrželi mě“ nemůžeme spojku ale nahraditi spojkou nýbrž, protože druhá věta nevyjadřuje opak věty prvé, nýbrž spíše přípustku. — O vokalisaci předložek (v slově, v kterých, ve tmě atd.) přinesla NŘ. obšírný výklad v XVIII. ročníku (1934) na str. 173 n. a 178 n.

Naše řeč, volume 21 (1937), issue 2-3, pp. 78-79

Previous Báňský

Next —tt—: Chyby v překladu