Časopis Naše řeč
en cz

O příslovci v nové češtině

Josef Bečka

[Články]

(pdf)

-

V jazyce je vše ve stálém pohybu a není snad zjevu, který by se časem neměnil. Mění se výslovnost hlásek, mění se tvar slov, mění se jejich význam, mění se i uspořádání vět a jejich rytmus. Avšak tyto změny jsou velmi volné, a jen těžko a zřídka kdy je můžeme vypozorovati přímo z jazyka. Probíhají desítkami let a často je můžeme vystopovati jen z písemných památek. Spíše si všimneme jednotlivých nápadných zjevů jazykových, jako jsou nová slova nebo slova v nových neobvyklých významech, ale celkové tendence, kterými se mění celé skupiny slov v jazyce, nám často unikají. Dnes chci ukázat na několik příkladů takových tendencí při užívání příslovcí v nové češtině.

Příslovečné určení ve větě můžeme v podstatě vyjádřit dvojím způsobem: buď příslovcem, nebo větným výrazem příslovečným. Takovým výrazem příslovečným bývá zpravidla prostý nebo předložkový pád podst. jména. Tyto pády v platnosti příslovečného určení tvoří sice skupiny, nejsou to však kategorie nijak zvlášť výrazné, jednak proto, že je jich dosti mnoho, jednak že jich užití bývá omezeno zpravidla jen na určité případy. Všimněme si, jaká je pestrost mezi příslovečnými výrazy označujícími čas. Někdy je tu genitiv: Sešli jsme se spolu už loňského roku, jindy akusativ: Můžeme se sejít příští sobotu, někdy zas instrumentál: Může přijít každým okamžikem, nebo pád předložkový: Sešli jsme se už na podzim. Tato pestrost nám brání, abychom neměli v mysli tyto případy spjaty v těsnější kategorie, nehledíc ani k tomu, že pády substantiv v naší mysli vystihují především vztahy předmětu k ději.

Příslovce však tvoří pro své množství i pro automatičnost, s jakou se mohou tvořit, velikou kategorii, a to nejen významovou, nýbrž i kmenoslovnou. Nechci zde zacházeti příliš do minulosti. Víme dobře, že jako kmenoslovná kategorie [162]vznikla příslovce dosti pozdě, mnohem později než příd. jména, s nimiž jsou ve velmi blízkém styku. Původně v slovanských jazycích byly to pády přídavných jmen (lok. dobře, nom.-ak. vysoko, instr. česky, pád předložk. zvolna), v podstatě se tedy nelišila od výrazů příslovečných, jejichž jádrem je podstatné jméno. Kategorií kmenoslovnou se příslovce stala teprve tehdy, když se svým tvarem osamostatnila od přídavných jmen.

Dnes téměř ke každému adjektivu je možno utvořit adverbium. Od toho je jen málo odchylek. Příslovce nelze tvořit jen od adjektiv, která vznikla z přechodníku přítomného (jako vynikající a pod.), a od adjektiv tvořených koncovkou ze jmen zvířat (jako psí a pod.). Ale síla této kmenoslovné kategorie je dnes tak veliká, že se leckdy snažíme i tuto mezeru nějak obejít. K adjektivu kající tvoříme adverbium přece, ale od jiného základu: kajícně, podobně k adj. psí adv. psovsky, k adj. žádoucí adv. žádoucně, k adj. vroucí adv. vroucně. Před nějakým časem (ve IV. roč., str. 274) zaznamenala Naše řeč i neobvyklý tvar obdivujícně, který svědčí o tom, že se síla analogie nezastavila ani před neobvyklým novým tvarem.

Lze tedy adverbium utvořiti téměř od každého adjektiva. Usus však už odedávna tu zachovává jistý řád. Tímto způsobem totiž tvoříme zpravidla jen příslovce způsobu. Na označení času a místa máme obyčejně výrazy příslovečné (na podzim, v létě) nebo příslovce vzniklá ustrnutím těchto výrazů příslovečných (nahoře, zrána, domů, dolů) a k nim se druží prastará příslovce původu zájmenného (zde, tam, kde, kudy). U těchto příslovcí času a místa můžeme pozorovat zjev právě opačný: zde se netvoří adverbia z adjektiv, nýbrž adjektiva z adverbií (dnes dnešní, dole dolejší, zde zdejší, ráno ranní).

Užívání adverbií je však omezeno i stylisticky. Jsou totiž proti pádům příslovečným méně nosná, a proto lze jimi těžko vyjádřiti přísl. určení rozvité. Můžeme sice říci: Prudce na něj zaútočil, ale musíme již užít pádu příslovečného ve větě obměněné takto: Zaútočil na něj s prudkostí, která je u něho zcela obvyklá. Pády příslovečné, protože obsahují substantivum, jsou proti příslovcím zřetelnější, určitější, řekl bych konkretnější, jak je zřejmé z příkladů: Napsal úlohu s chybami. Napsal úlohu chybně. Dosáhl toho bez zásluhy. Dosáhl toho nezaslouženě. Právě pro tuto větší konkretnost užívá se v krásné próze i v řeči vázané často místo adverbia pádu příslovečného. Jsou to známé instrumentály zv. »vnitřní«. Srovnejme estetickou účinnost a plnost [163]významu ve větách: Řekl tiše. Řekl tichým hlasem. Žil zhýrale. Žil zhýralým životem. Spisovatelé tuto větší nosnost a konkretnost příslovečných pádů dobře cítí a umějí jí vhodně využít, na př.: Svým pomalým, váhavým, na pohled loudavým krokem přecházel ze stájů pod kůlnu (Baar, Cimbura). Žili dál trochu jiným a odlišným způsobem, který zavedl nový hospodář (ib.).

Často místo adverbia položíme pád příslovečný, když se chceme vyhnout nepěknému nahromadění adverbií. Tedy opět důvod estetický. Na př.: Prof. Marjan Szyjkowski vřelými slovy polsky osvětlil některé rysy slavné básně (t. j. Pana Tadeáše, Nár. listy 25. II. 34). Vyvinula se diskuse, v které si počínal náš ústřední časopis »Věstník ČOS.« způsobem vzácně nešikovným (Zvěsti Sokola na Král. Vinohradech 1933, listopad). Nezní totiž hezky, setkají-li se dvě adverbia podobně zakončená vedle sebe ve větě, jak vidíme na těchto příkladech: Kulturní naše veřejnost by se tvářila jinak zajisté zase oprávněně rozhořčeně (Rozhledy po literatuře a umění 1933, str. 130). Pracují (oba mužové vědy) svou symptomatikou přísně průkazně (Lid. nov. 4. III. 34).

Někdy musíme užíti místo příslovce pádu příslovečného také z toho důvodu, že se význam adverbia časem posunul a nekryje se úplně s významem svého adjektiva. Typický příklad máme u adv. přirozeně, které se častým užíváním a vlivem němčiny (natürlich = přirozeně i ovšem) posunulo blíže k významu ovšem; proto tam, kde ho máme užít v jeho původním významu, někdy raději užijeme opisného výrazu příslovečného: Herec mluvil přirozeným tónem. Zemřel přirozenou smrtí. Něco podobného je u adverbií jistě, prostě, stejně, rozhodně, zvláštně a pod. Na př.: Umělec musí vytvořiti zejména podobu Žižkovu zvláštním způsobem, aby se lidem pohlížejícím na sochu zdola nejevila skreslena (Nár. politika 7. XI. 1933 odp.). A stejným způsobem se u nás rodí zase opačné přesvědčení, že ne demokracie, ale diktatura jediné může spasit stát (Lid. nov. 4. III. 34). Leckdy se nám nezdá příslovce dosti důrazné, má-li na něm být silný větný přízvuk. Zejména často se to stává u adv. tak, jak, nějak, nijak, jakkoli a p. Kdykoliv má na ně přijít silnější větný důraz, raději je rozkládáme a vyjadřujeme instrumentálem způsobu: takovým, jakým, nějakým, žádným, jakýmkoli způsobem. Někdy také prostá příslovce nejsou schopna významů přenesených do té míry jako adjektiva. Můžeme sice říci spal hlubokým spánkem, ne však spal hluboce.

Je tedy dosti případů, kde adverbií neužijeme a kde dáváme přednost pádům příslovečným. Pády příslovečné, jak [164]jsme viděli, vyjadřují mnohdy lépe rozličné slohové jemnosti; bývají pružnější než adverbia. Příslovce jsou ve větě méně nápadná, a vztahujíce se přímo k slovesu, jsou abstraktnější než určité a výrazné pády příslovečné. Je pro nás výhodné, že si někdy můžeme vybrat mezi příslovcem a pádem příslovečným. Máme tak možnost svůj sloh zpestřit a lépe vystihnouti jemnosti významu.

Opisné vazby příslovečné jsou trojího druhu. Za prvé vedle adverbií máme příslovečné pády se substantivem téhož významu jako adverbium: rychle s rychlostí, důrazně s důrazem. Za druhé místo adverbia můžeme užíti vazby s instrumentálem vnitřním, na př. mluviti tiše tichým hlasem, kráčeti volně volným krokem. Za třetí může býti příslovce nahrazeno vazbou rozloženou, v které substantivem je nějaké slovo se všeobecným významem, adjektivem pak slovo vystihující vlastnost děje: obdivuhodně obdivuhodným způsobem, pomalu pomalým tempem.

Povaha věci samé omezuje užívání prvních dvou typů jen na určité případy. Jistě že se nebudeme namáhat vyjádřit příslovcem to, co lze lépe vystihnout substantivem: Vyskočil s rychlostí u něho neobvyklou, a naopak: Šli jsme velmi rychle. Kdy můžeme užíti druhého typu rozložených vazeb příslovečných, o tom také rozhoduje náš jazykový cit, neboť gramaticky mohou být obě vazby stejně správné. Řekneme spíše: Umírající pravil tichým hlasem, ale: Mluvte tiše! Tyto instrumentály vnitřní jsou především výrazovým prostředkem básnického jazyka. V každé poetice najdeme na ně množství příkladů. Vlivem krásné prózy se časem objevují i v odborném jazyce a také v novinách jsou dnes častým zjevem. Zde se ovšem vyskytují v případech více méně ustálených a otřelých, jako: silnou (pevnou atd.) rukou, krásnými (dojemnými, výstižnými a pod.) slovy a p. Na př. (Švehla) obratnou rukou řídil činnost Národního výboru v nejkritičtějších chvílích vzniku nového státu (Nár. pol. 13. XII. 33). V centru Šumavy vyhořela zemědělská samota — patrně zločinnou rukou (Nár. pol. 9. II. 34). Předseda České akademie prof. Foerster pak překrásnými slovy vyzdvihl význam Mánesův pro generaci Národního divadla (Večer 28. XI. 33). Přebytek obyvatelstva ze zemědělství tlačí strašlivým tlakem na úroveň průmyslového obyvatelstva (Čes. slovo 30. XI. 33 odp.).

Třetí typ rozložených příslovcí však vyžaduje opatrnosti proto, že teoreticky je možno kterékoliv adverbium způsobu nahraditi rozloženým pádem příslovečným. Pokud se to děje z důvodů formálních, stylistických a estetických, jak [165]jsme se o nich zmínili výše, nemůžeme to považovat za chybu. Tak je tomu na př. ve větách: (Za těchto okolností) působí zájem sovětského čtenáře o knihu ohromujícím dojmem (Rozpravy Aventina, r. IX, č. 4). Dávali průchod (haknkrajclerští poslanci) svým sympatiím pro souzené haknkrajclery pobuřující formou (Nár. pol. 30. V. 33). Nekonečnost vodní pláně působila spíš tísnivě než povznášejícím dojmem (K. Scheinpflug, Babylonská věž, str. 18). Práce pokračuje hlemýždím tempem (us.).

V nové češtině se však tento třetí typ začíná velmi rozmáhat. Čím dál tím častěji místo prostého příslovce čteme rozložené vazby příslovečné. Dějiny jazyků znají případy, kde příslovce byla úplně zatlačena takovými rozloženými výrazy. Stalo se to v jazycích románských v době, kdy se výslovnost koncových samohlásek a souhlásek oslabila tak, že se na konec adverbia nijak neodlišovala od adjektiv. Nezřetelná adverbia zanikla a jejich místo zaujaly výrazy se substantivem mente (‚myslí‘), na př. franc. franchement, které tedy původně znamenalo ‚upřímnou myslí‘. Toto tvoření se rychle rozšířilo i tam, kde se slovo mente svým původním významem ani nehodilo, a na konec se slovo mente stalo automatickou příponou adverbií. Podobný zjev můžeme pozorovati dnes i v němčině. Tam také se adverbium svým tvarem neliší od adjektiva v doplňku; proto se tu velmi často adverbium nahrazuje rozloženým výrazem se slovem weise, na př. möglicherweise (doslovně ‚možným způsobem‘). Tyto důvody však v češtině neplatí. V češtině jsou rozložené výrazy příslovečné na místě jen tehdy, je-li ve větě na příslovečném určení zvláštní důraz nebo je-li příslovečné určení rozvito tak, že adverbia nelze dobře užíti. Ale jsou nevhodné všude tam, kde se jich užívá bez příčiny, automaticky a napodobením vyjadřovacích způsobů cizích. První podnět k tomuto rozšíření jistě vyšel z němčiny. Množství příkladů, které uvádím, jasně ukazuje, jak tyto rozložené výrazy jsou dnes časté, zvláště v našich novinách. Čtenář snadno pozná, že většina jich je úplně zbytečná a že by prosté adverbium vystihlo příslušnou představu stejně dobře, ale prostěji a kratčeji.

Nejvíce příkladů můžeme nalézt se subst. způsob. Na př.: Nezaměstnanost herectva stoupla podle výkazu Svazu za poslední měsíce hrozivým způsobem (Več. Čes. slovo 24. X. 33). Auta… dovedou zvířit prach za dob sucha nekřesťanským způsobem (Nár. pol. 24. X. 33 odp.). Národní divadlo je (představení Zeyerovy legendy »Pod jabloní«) provádí slavnostním způsobem (Národní divadlo, r. XI, č. [166]10). Československý národ všude i v Praze projevil tak důrazným způsobem svou vůli k dobré armádě (Nár. pol. 1. XI. 33). (Vrah) vyslovil se… o soudu způsobem tak urážlivým, že byla na něho podána… žaloba (Nár. pol. 7. XI. 33). Svolal říšský sněm, který před tím bezpříkladným způsobem pokořil (Lid. noviny 15. X. 33). President Roosevelt diktátorským způsobem zrušil smlouvy všeamerických leteckých linií (Nár. pol. 23. II. 34). (V pracovních táborech v Rakousku) bylo tímto dobrovolným způsobem zaměstnáno 52.649 dělníků (Demokratický střed 2. III. 34).

Co nelze udělat nějakým »způsobem«, dělá se dnes s oblibou nějakou »cestou«, jak o tom svědčí množství příkladů z denního života. Místo písemně oznamuje se dnes mnoho písemnou cestou (upozornila na to již Naše řeč ve 4. roč., str. 15). Na reklamách čteme, že »Kovolit« letuje vše studenou cestou, ačkoliv dříve se neříkalo jinak než letovat za studena. »Latorica« (agrární společnost) teď se chce s obcí dorozumět smírnou cestou (Več. Čes. slovo 6. XII. 33). Ministerstvo národní obrany upozornilo již před několika lety úřední cestou všechny ostatní resorty na firmu Pittel a Brausewetter (A-Zet 26. I. 34). Rozvrat (rodiny) jest dán i příliš lehkým rozrušením rodiny cestou zákonnou (Večer 7. III. 34). Tento usus se šíří tak, že dnes můžeme slyšeti i v hovorové češtině věty jako: dosáhnouti něčeho krátkou cestou a pod.

K označení rychlosti dnes není v módě užívat příslovcí, nýbrž rozloženého výrazu se slovem tempem. Místo rychle nebo pomalu čteme dnes velmi často rychlým nebo pomalým tempem, místo zvolna čteme pozvolným tempem a p. Na př.: Ovšem vystupování půdy nebo klesání většinou pokračuje velmi pozvolným tempem, a proto obyvatelé těchto ostrovů vlastně ničeho (!) nepozorují (Nár. pol. 24. XI. 33 odp.). Nynější pokles cen nastal u zemědělské výroby, a to vlivem světového trhu, nejrychlejším tempem (Nár. pol. 7. XI. 33). Také ke stupňování děje se užívá, zase především v novinářské řeči, s velikou oblibou rozložených příslovečných výrazů, a to se slovem měrou. Takovéto přísl. vvrazy se vyskytují i ve správném usu, ale jen tehdy, má-li se skutečně vystihnouti míra děje, na př.: Byl rozrušen do té míry, že se nemohl ovládat. V novinách však často čteme výrazy zvýšenou měrou, nejvyšší měrou a p. tam, kde stačívala příslovce velmi, neobyčejně, víc než kdy jindy a p., na př.: Činností německé národně-socialistické strany dělnické v Československu byla ohrožena zvýšenou měrou celistvost a bezpečnost republiky (Lid. nov. 12. XI. 33). Pozornost občanstva [167]i zahraničí jest zvýšenou měrou připoutána k vládnímu návrhu (Lid. nov. 26. XI. 33). Po celé čtyři měsíce nejvyšší měrou vzrušoval nejen Řím, nýbrž i celou Italii (Nár. pol. 13. XI. 33 odp.). Intensita a míra děje jsou sice pojmy velmi sobě blízké, je však přece jen škoda, je-li jazyk ochuzován o možnost rozlišovati je.

*

Novočeský usus tedy v mnohých případech omezuje užívání adverbií a místo nich klade rozložené vazby příslovečné. Někdy se to děje z dobrých důvodů, leckdy však, jak jsme viděli, také bez vážné příčiny. To arci nijak neznamená, že by adverbií v nové češtině ubývalo, nikoliv, jen jejich užívání je tu a tam omezeno. Naopak můžeme pozorovat, že adverbií stále přibývá, dokonce jich přibývá víc, než jich jazyk potřebuje. V několika dalších odstavcích bych nyní ještě rád pověděl něco o hlavních typech těchto nových příslovcí a zároveň naznačil, jak se k nim máme stavěti.

V jazyce máme několik desítek adverbií, zpravidla velmi starobylých, která buď jsou tvořena příponami již neproduktivními, nebo vznikla z ustrnulých pádů substantivních a adjektivních. Tato adverbia žijí osamocena svým životem mimo kategorie kmenoslovné, na př. dnes, včera, zde, opět, ráno, nahoře, opravdu, zajisté, jen, naopak (ve staré češ. opak) atd. K některým z nich se časem utvořila příd. jména (dnešní, zdejší, opětný, ranní, opravdový, opačný a p.). Právě tato příd. jména se stala východiskem tvoření nových adverbií.

Nejsnáze tomuto novému tvoření podlehla příslovce způsobu, protože při nich síla analogie byla největší. Tak se k adj. bezděčný utvořilo nové adv. bezděčně, ačkoliv už zde bylo staré adv. bezděky. Podobně k opět se utvořilo adj. opětný, a to vedlo k novému adv. opětně. Stejně vznikla adverbia doslovně, vzájemně, opravdově, opačně, opětovně a p. Vznikla sice nově, stará čeština jich většinou ještě neznala, proto však ještě nejsou nesprávná. Ovšem patří spíše spisovnému usu než jazyku lidovému.

Adverbia času a místa proti tomuto novému tvoření jsou mnohem pevnější, protože na ně analogie nepůsobila tak silně, ale i zde se najdou novější adverbia proti starším pádům příslovečným. V lidovém jazyce se pravidelné střídání v čase dosud vyjadřuje pádem příslovečným: dvakrát za den, třikrát za týden, čtyřikrát za měsíc, pětkrát za rok. Ve spisovném jazyce jsou tu již často novější adverbia: dvakrát denně, týdně, měsíčně, ročně. Vznik těchto adverbií si můžeme snadno vysvětliti, přes to však usus lidový je lepší a správ[168]nější. Ale nový spisovný usus pokročil ještě dále. K adverbiálním výrazům každý den, každý rok si utvořil adj. každoroční, každodenní a k nim opět adv. každodenně, každoročně. Tato příslovce jsou zbytečná a v lidové řeči neobvyklá, přímé germanismy to však asi nejsou. Mohla vzniknouti i bez německého vlivu, jak ukazují obdobná slova polská a ruská (pol. codziennie, rus. ježedněvno, ježegodno). Jistě však něm. slova alltäglich, alljährlich jejich vznik uspíšila. Ostatně ani slova täglich, monatlich, jährlich nebyla jistě neznáma těm, kteří první začali v češtině užívat slov denně, týdně a ročně. Ale i když to snad nejsou přímé germanismy, nemůžeme těchto tvarů nijak doporučovat. Bude lépe, budeme-li se tu přidržovat lidové češtiny a budeme-li psát tak, jak se mluví: Chodí k nám dvakrát za týden. Vídáme se spolu každý den.

Že německý způsob vyjadřování měl přímý vliv na vznik některých adverbií, nedá se popřít. Když se k málo obvyklému adj. náhodný utvoří ještě neobvyklejší adv. náhodně místo častého a obvyklého výrazu náhodou, je to jistě vliv něm. slova zufällig. Tím spíše se přímý vliv němčiny jeví na adv. každopádně, které bylo utvořeno podle něm. slova jedenfalls (adj. každopádný, myslím, by nikdo neměl ani odvahy užít). Podobných hrubých germanismů je ještě víc: výlučně (podle ausschliesslich, místo výhradně), údajně, udánlivě (podle něm. angeblich, viz NŘ. 14, 1930, 149), ohledně (podle rücksichtlich, místo stran) a včetně (podle einschliesslich, místo i s); někteří novináři a národohospodářští pracovníci si poslední dvě slova tak oblíbili, že se jich nechtějí vzdát přese všechny prosby, výtky i výklady Naší řeči, která na tyto germanismy již po léta upozorňuje.

Německým vlivem vznikla i některá adj. s předponou bez-: bezdůvodný, bezúspěšný, beztrestný a p. Nechci zde dnes rozbírat otázku, do jaké míry je smíme hájit; na jejich obranu lze uvésti alespoň to, že se některá z nich už tak vžila, že bychom se bez nich někdy dosti těžko obešli. Pro adverbia tyto ohledy neplatí, neboť jsou zcela zbytečná,[1] vždyť nemusíme říkat bezdůvodně, když pro příslušný pojem máme výraz bez důvodu, pod. místo příslovcí bezúspěšně, beztrestně, bezúročně, bezplatně máme po ruce zcela dobré a běžné vazby bez úspěchu, bez trestu, bez úroků, [169]zdarma. Přes to těchto zbytečných adverbií je v novočeském usu hromadu a stále se houževnatě drží. Ba někdy dokonce najdeme tvary, které překvapí i čtenáře již hodně otrlého, na př.: Že ty menšiny máme a že se o ně musíme i mimostátně starat z dobročinných prostředků národních, zaviňují ovšem zas naši dobří sousedé (Nár. pol. 20. XI. 33). Všimněme si, jak se jeví vnějšně růst zájmu o knihu (Rozpravy Aventina, r. IX, č. 4).

Jiná skupina adverbií, která v nové době má sklon rychle se množit, jsou příslovce odvozená od příčestí min. trpných. Dnes se takovými adverbii sloh některých spisovatelů, zvláště odborných, přímo hemží. Místo zvysoka se píše povýšeně, místo naopak obráceně, místo právem oprávněně, m. beze změny nezměněně a p. Na př.: Jeden belgický vojenský historik… nikoli neodůvodněně zaznamenává… (Nár. pol. 23. II. 34). Dne 29. října nezměněně fungovalo ještě místní vojenské velitelství (Lid. nov. 28. X. 33). Je opodstatnělá (sic!) obava, že by počet koček v Praze i jinde se upřílišeně zmenšil (Nár. pol. 10. X. 33 odp.). Zavinili to Němci sami, neboť podali svoji kandidátku o den opožděně (Nár. pol. 17. VIII. 33). Sotva o které jiné básnické knize lze s takovým právem použíti výrazu experimentální román jako právě o Povětroni; beze vší pochyby oprávněněji než o dílech zolovského naturalismu, pro něž byl kdysi onen termín ražen (Lid. nov. 4. III. 34). Těch několik příkladů, které jsem z mnoha vybral, ukazuje, myslím, dost jasně zbytečnost takovýchto adverbií. Je arci pravda, že slovesný základ má vliv na význam těchto adverbií (srov. jemný rozdíl ve významu slov rychle a urychleně, pozdě a opožděně), dnes se jich však většinou užívá bez zřetele na tyto významové rozdíly.

Přibývá tedy stále v jazyce nových adverbií a toto přibývání se jistě hned tak nezastaví, i když většina nově vznikajících adverbií je docela zbytčená. Jsou to výstřelky příliš rozbujelé jazykové tvořivosti. Není totiž u nás ještě dost jazykové kázně, a mnohý autor, než by chvíli přemýšlel o vhodném slově a hledal je, raději rychle sáhne po prvním slově, které ho napadne, třeba je nesprávné. Ale nejen ve výběru slov, nýbrž i v stavbě vět je vidět často mnoho pohodlnosti. Autor tvoří věty podle schematu a nesnaží se přizpůsobit je myšlenkám, jež mají vyslovovat. Nejčastěji tím trpí sloveso, jak jsem měl několikrát příležitost ukázat v »Několika kapitolách o českém slovese« v loňském ročníku Naší řeči. Ale i adverbium se činně účastní při této schematisaci věty. Uvedu několik typických případů.

Dnes nejsou vzácné případy, kde adverbium nahrazuje [170]přísl. určení způsobu (obyč. v 7. p.). Podnět k takovým obratům vyšel asi od spojení jako ručně pracovaná obuv (místo rukou pracovaná obuv). Zde instrumentál způsobu zní příliš konkretně, a proto jazyk dal přednost adverbiu, které je abstraktnější. Dnes jsou taková spojení v jistých případech zcela běžná, na př.: soudně stíhati (us.), býti služebně přikázán (us.), okenní sklo se nyní vyrábí jen strojově (us.). Ale jako všude tak i zde se někdy z nedostatku jazykové kázně užívá spojení, která jsou možná snad jen na papíře. V radiu jsme slyšeli 7. listopadu m. r. tuto větu: Nalaďuje nás přemýšlivě. V Saloně byla jednou věta: Vracíme se vzpomínkově. V Expresu bylo 9. II. 34: Vchod do Španělského sálu byl květinově vyzdoben. Nebo: Pomocí Londýna dostala se tedy včera Indie po prvé rozhlasově do celého světa (Nár. pol. 14. XII. 33 odp.). Minulým týdnem byly ukončeny programově stanovené zkoušky s novým typem železničního souboru (Nár. pol. 14. III. 34). To jsou ovšem jazykové výstřelky, které se objevují tu a tam, když pisatel pospíchá a nemyslí na to, jak píše.

V nové češtině můžeme zřetelně pozorovati snahu, vyhýbat se všem pádům předložkovým, nemají-li určitou funkci předmětu. Tato tendence zasáhla nejvíce příslovečné určení vztahu. Příslovečné určení vztahu totiž nevytvořilo žádné kmenoslovné kategorie, užívá se pro ně pádů substantiv, zpravidla instrumentálu: Starý věkem, malý postavou, kvapný v řeči atd. V této podobě nebylo toto přísl. určení vztahu v mysli mluvících osob jasně vyhraněno a často se cítilo jako předmět. Proti této volnosti nesevřené do jazykové kategorie snaží se nový jazyk vytvořit pevnou kategorii. Touto kategorií má býti adverbium, jehož se v této funkci dříve užívalo jen zřídka. Dnes je v novinách adverbium vztahu zcela běžné, jak svědčí množství příkladů, které můžeme uvésti: Úprava takové památky byla moderní a památkově bezcenná (Nár. pol. 19. II. 34). Organisovati (je nutno) zájezdy na sníh, přizpůsobené časově i finančně možnostem chlapců (Zimní sport, r. XXIII, č. 2). Všichni lidé prý nejsou stejně vzdáleni vývojově od prapůvodního lidského stavu (Več. Čes. slovo 25. XI. 33). Joffre spouští od 8. do 23. srpna řadu útoků nesouvislých prostorově i časově, kterým říkáme »pohraniční bitva« (Lid. nov. 14. I. 34). Otázka je, je-li naše písemnictví jazykově i stylisticky tvořivé nebo ne (Karel Čapek, Lid. nov. 26. XI. 33). Také sklizeň bramborů váhově zklamala, neboť hlízy jsou většinou následkem sucha drobné (Nár. pol. 14. XI. 33 odp.). Reklamují-li dnes fotografové zvláštní ohledy k své práci a upozorňují-li na svoji existenci, [171]pak by se museli přizpůsobit honorářově i pracovně (Pestrý týden, r. VIII, č. 42). Zatím však jsou služebná děvčata mzdově na tom dnes poměrně mnohem lépe (Večer 28. XI. 33). Divadelně je hra ovšem ještě trochu v plenkách, neurovnaná, roztěkaná, rozvleklá (Nár. pol. 12. XII. 33). Jmenované filmy vykazují (!) opět jak artikulovaně (!), tak hudebně i citově mizerný přednes (Venkov 7. I. 34). Náš textil… nemůže soutěžiti cenově s výrobky japonskými (Več. Čes. slovo 30. XI. 33). Demokracie, kterou my dnes představujeme, nesmí připustiti a nepřipustí, aby byla životně podlomena generace, jež přijde po nás (projev čsl. spisovatelů a představitelů duševního života v ČSR., Lid. nov. 21. I. 34). Jeden pár rodičů nemá policejně cosi v pořádku, je z toho mnoho řečí a přísného hubování (Karel Čapek, Lid. nov. 4. III. 34). Je na nás patrno, že se oba (Zahradníček a Hrubý) … výrazově učili i od poetismu… i od surrealistické lyriky (Arne Novák, Lid. nov. 26. XI. 33).

Pozorný čtenář snadno pozná, že všechny příklady nejsou stejného druhu, ačkoliv v podstatě jde o jednu věc. Jsou tu příklady, které svou neobratností jsou na první pohled nápadné; jsou to jen výstřelky odborného novinářského jazyka. Ale jsou tu též příklady, které se nám zdají zcela přirozené a běžné; nevyhýbají se jim ani velmi dobří stylisté, jako Karel Čapek a Arne Novák. Adverbia vztahu jsou dnes pro odborný jazyk charakteristická, ačkoliv v krásné próze se vyskytují stále jen výjimkou. Příčinu tohoto zjevu není těžko najít. Souvisí se zjevem rozložených tvarů slovesných, jehož příklady jsem uváděl v Naší řeči XVII, str. 97 n. Odborný jazyk se snaží nalézti takové typy vět, které by se lehko daly obměňovat na nejrozmanitější případy. Je tu snaha vytvořit určitá schemata věty, jakési kostry, které lze snadno naplnit obsahem bez velkých slohových potíží. Do těchto schemat se příslovce vztahu hodí znamenitě. Tvoří se totiž zcela mechanicky, a je proto jeho užití snadnější než užívání příslovečných výrazů vztahu, které netvoří pevné kategorie a jichž také nelze vždy dobře užíti. Mimo to adverbia vztahu ulehčují schematisaci věty také tím, že dovolují položit ústřední představu myšlenky jako podmět věty. Vidíme to zřejmě na příkladech: Je to (Devalův »Továryš«) komedie situačně brilantně vypracovaná, dialogicky hbitá a dějově napínavá (Nár. div., r. XI, č. 10). V této větě právě adverbia vztahu umožňují sepnout celou myšlenku do jedné věty s ústřední představou (Devalův »Továryš«) v čele věty jako podmětem. Když vyjádříme tuto větu normálním běžným způsobem, změní se nám v souvětí, které je sice jas[172]nější a plynnější, není však tak semknuté: Situace této komedie jsou brilantně vypracovány, dialogy její jsou hbité a děj napínavý. Podobnou snahu můžeme vidět na mnoha a mnoha příkladech adverbií vztahu. Na př. (Nutno) posoudit konstruktivně plán budovy (Modrá revue 15. XII. 33). (Zde je důležitá představa vyjádřena jako předmět, ačkoliv v běžném usu by byla neshodným přívlastkem.) Vinohradské náměstí je stále nedoděláno nejen sadově, ale i komunikačně (Vinohradské listy 16. XII. 33). (Ústřední představa je v čele věty jako podmět; bez adverbií vztahu by však byla přívlastkem nebo přísl. určením: Úprava sadů i komunikací na Vinohradském náměstí je stále ještě nehotova.)

Užívání adverbií vztahu jest velmi často pohodlné, a proto není divu, že rychle přechází z novin a odborného jazyka i do obecné češtiny. Všiml jsem si dobře, že — alespoň v Praze — je docela běžné i v hovoru. Slyšíme často, že se dva lidé věkově nebo povahově k sobě nehodí; dům byl opraven dobově; zboží cenově nevyhovuje; časově na to nestačí atd.

*

Pohlédneme-li na celkovou bilanci novočeského příslovce, vidíme, že byl jazyk sice obohacen mnoha novými adverbii, ale z tohoto přírůstku se nemůžeme vždy radovat. Mezi novými příslovci je mnoho hrubých germanismů, velmi mnoho tvarů neobvyklých, které nejsou ve shodě s duchem jazyka. Tímto přírůstkem, ač je bohatý, nebyl jazyk vždy skutečně obohacen. Nelze popříti, že mnohá nová adverbia vyjadřují skutečně nové odstíny významové; adv. opětovně je intensivnější než opět, okamžitě je silnější než ihned, urychleně se nekryje svým významem s adv. rychle, také mezi adverbii dostatečně a dosti je rozdíl a p. Pokud v jazyce je potřeba tyto jazykové odstíny vystihnout, nelze nic namítat proti užívání těchto adverbií. Ale můžeme pozorovati, že mnohde je tvoření nových adverbií jen módou. Horší však je ještě móda užívat adverbií zbytečně silných. Místo ovšem píše se dnes zpravidla přirozeně nebo pochopitelně, místo příliš upřílišeně, místo většinou převážně, místo jistě rozhodně, místo jinak odlišně a pod. Zvláště často bývá takto nahrazováno adverbium velmi, na př.: Důsledky (měnového problému) byly přijaty s klidem svrchovaně potěšujícím (Lid. nov. 4. III. 34). Dříve většina žen rozuměla domácnosti; dnes jest tato znalost podstatně snížena (Večer 7. III. 34). Toto užívání slov zbytečně silných je zjev, který se netýká jen adverbií; můžeme jej pozorovati i u slovesných sousloví (Naše řeč XVIII, str. 42n.).

[173]Ale nejen přesnost, nýbrž i krása slohového projevu touto módou leckdy trpí. Pestré formy starých adverbií a příslovečných pádů ustupují čím dál tím víc uniformovaným adverbiím novým. Vezměme si několik takových mladších adverbií, na př.: bezděčně, opětně, povýšeně, oprávněně, opačně, denně, přirozeně, náhodně, doslovně, vzájemně, neprodleně, bezdůvodně, věkově, povahově a pod., a srovnejme je s tvary starými: bezděky, opět, zvysoka, právem, naopak, každý den, ovšem, náhodou, doslova, navzájem, bez prodlení, bez důvodu, věkem, povahou! Proti dřívějším tvarům, které jazyk zpestřovaly, nynější tvary jsou jednotvárné. Z těchto všech důvodů jsou tato nová adverbia v jazyce krásné prózy mnohem řidší než v odborném jazyce a ještě vzácnější jsou v básních.

Bylo by možno říci ještě mnoho, zvláště o nových adverbiích v básnickém jazyce nebo o užívání adverbií místo participií, ale to nechávám na jinou příležitost. Mnohých problémů jsem se jen dotkl, ale neřešil jsem jich. Šlo mi především o to, abych ukázal, jaké jsou tendence v užívání adverbia a jak se jimi mění užívání příslovcí v nové češtině.


[1] Od těchto zbytečných novotvarů však musíme lišiti adverbia od adjektiv v jazyce úplně zdomácnělých, jako bezpečný, bezstarostný, beznadějný a p.; ta adverbia jsou ovšem na místě a nebudeme je zamítat, vždyť je i významový rozdíl mezi bezpečně a bez péče, bezstarostně a bez starosti, beznadějně a bez naděje.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 6-7, s. 161-173

Předchozí »Zmíniti co«

Následující Bohumil Ryba: Ve své domácnosti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1