Časopis Naše řeč
en cz

Úhor

Augustin Jar. Doležal

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Úhor. Kritická revue literatury pro mládež. Vydává Masarykův lidovýchovný ústav (sekce literárního odboru »Přátelé literatury pro mládež«). Řídí V. F. Suk za pomoci Dom. Filipa a A. Rambouska. Roč. XVII. (1929), čís. 1.

Když před šestnácti lety zakládal nedávno zemřelý insp. Ot. Svoboda nadepsaný list, stanovil mu takový úkol: aby na půdě dosud skoro ladem ležící pluhem hluboko zabírajícím (abychom užili slov Turgeněvových) vzdělával půdu, která by pak vydala bohatý plod, povznesení literatury pro mládež na výši umění. Česká literatura pro mládež až téměř do konce XIX. století neměla totiž vůbec s literárním uměním skoro nic společného; plody, které vydávala — vzpomeňme jen namátkou jmen Doucha, Vinařický, Sokol —, byly sice užitečné, sloužily podle schopností svých autorů účelům výchovným a didaktickým, ale opravdové literární umění bylo jich na hony vzdáleno. Teprve od počátku XX. století se začíná vážněji pracovati i na tomto poli a vznikají díla, která snesou i přísnější umělecké měřítko. A je-li dnes stav naší literatury pro mládež takový, že snese srovnání s pracemi i nejvyspělejších evropských národů na tomto poli, má v tom jistě lví podíl Úhor, jenž svými články, diskusemi, kritikami atd. tříbil názory a razil cestu novým myšlenkám; Úhor pracoval houževnatě a vytrvale k tomu, aby kniha pro mládež nesloužila jen účelům výchovným (tedy i didaktickým), ale aby byla (a to především) dílem uměleckým: nejen užitek, ale i krása. To po stránce literární, slovesné. Ale kniha pro mládež má jako umělecké dílo působiti k umělecké výchově po všech stránkách, nejen literární; i pracuje Úhor k povznesení též ostatních stránek publikací pro mládež, aby i jejich zevnějšek, ilustrace, grafická úprava, tisk, výzdoba i vazba, byla dílem ne řemeslným, ale i uměleckým, aby celá kniha, po všech stránkách působila jako dokonalé dílo umělecké, aby všechny její stránky měly ochrannou známku: umění. A práce Úhoru nebyla ani v té příčině marná, užitek přinesla a přináší.

Jen jedné stránce literatury pro mládež — a to jistě ne poslední — nevěnoval Úhor dosud s dostatek pozornosti: stránce [81]jazykové, a proto jeho žeň na tomto poli je jistě nejchudší. Ne snad že by si byl Úhor vůbec nevšímal jazyka publikací svého oboru, ale jeho pozornost nebyla dostatečná; byla jen nahodilá a hodně diletantská. Je to viděti i z čísla, jež dalo podnět k našemu dnešnímu posudku. V tomto čísle se referuje o spoustě knih, časopisů a jiných publikací pro mládež, ale v celém čísle — a jistě není jejich jazyk bezvadný! — nenajdete o jejich jazykové stránce snad ani zmínky, ač se tu bedlivě uvažuje o všem možném: o výchovné (i didaktické) hodnotě spisů, o jejich ilustracích, o grafické úpravě, o výzdobě, snad i o vazbě — zkrátka o všem se čtenář doví a poučí, ale o jejich jazyku ani slova. Patrně proto, že redakce se domnívá, že po té stránce je vše v pořádku. Víme dobře, že měsíčník, který má přihlížet ke všem stránkám knih pro mládež jako uměleckých děl, nemůže jedné jeho stránce (jazykové) věnovat obzvláštní pozornost — není to také jediným jeho úkolem; víme také dobře, že především musí míti na zřeteli požadavky literární (umělecké) a výchovné —, ale že tak důležitá stránka knihy pro mládež, jako je její stránka formální, stránka jazykové čistoty a správnosti, téměř úplně se pomíjí, je, myslím, věc neodpustitelná. Maně napadají člověka slova vzácného Čecha, prof. Josefa Krále: »Co je do sebe lepšího nápoje, podávaného v hnusné nádobě, co do sebe krásnější básně, zohyžděné šerednými jazykovými chybami?« (NŘ. I, 135.)

Ale nebudeme se tomu diviti, přečteme-li si — a nemusíme číst ani příliš pozorně — 1. číslo letošního ročníku Úhoru. Dojem, který máte z tohoto — opakuji: ne příliš pozorného — čtení, je ten, že list, jehož zásadou je, že »pro mládež jen věci nejlepší jsou dosti dobré«, jazykové správnosti sám nedbá. Alespoň takové péče nikde v Úhoru nevidíte.

Neuvidíte ji hned v jeho pravopise, který se často zbytečně odchyluje od »Pravidel«. Úhor píše na př. Malá Strana (10, čtvrt pražská) místo Malá strana, Husité 12 m. husité, Okresní osvětový sbor 24 m. okresní o. s. (neboť je to název úřadu jako okresní soud, okresní hejtmanství, okresní školní výbor), škola u Tržnice (24) m. u tržnice (ten předložkový výraz není názvem té školy, ta škola je skutečně u [vinohradské] tržnice), v zemi moravskoslezské (16), m. Moravskoslezské (podle posledního zákona o politické správě je to země jediná, jednotná, a přívlastek Moravskoslezská, zrovna tak jako [země] Česká, Slovenská a Podkarpatoruská je jejím názvem, vlastním jménem; srovnej i: republika Československá!). Nesprávná kvantita se objevuje u slov: rozjitří se (2, spr. rozjítří), ocitám (4, spr. ocítám), ocitly (5, spr. octly), vzdělavací (16, spr. vzdělávací), pérokresby (9, l. pero[82]kresby). Příslovečné spřežky píšeme — jako jména a slova cizí —, jak nařizují Pravidla, tedy: na konec, ne nakonec (15); porůznu, ne po různu (20); zato, ne za to (9); kupředu, ne ku předu (6); jako by oživli, ne jakoby (12). Pravidla o vokalisaci předložek se v Úhoru nedbá a píše se: ve svých počátcích (7), ve svých poznámkách (8) m. v svých, ve svém »Ráji« (8), ve svém článku (18) m. v svém.

Nejhorší a nejtěžší jsou však chyby z oboru skladby, fraseologie a slovníku, to jest správného užívání náležitých vazeb, rčení a slov, jichž smysl textu žádá, protože v nich se jeví jazyková svéráznost, duch jazyka. Uvedeme je tu tak, jak jsme si je při čtení listu poznamenali. Snad všecky ty chyby čteme denně v novinách, časopisech, knihách původních i předložených, tisíckráte byly už vytýkány, ale objevují se opět a opět.

Úhor vzpomíná na obálce a na str. 1, 22, 23 sedmdesátin Vilmy Sokolové, nakladatele Jana Laichtra a Franty Župana; patrně neví, že pětiny, desítiny, padesátiny a tedy i sedmdesátiny jsou zlomky a že měl správně napsati: sedmdesáté narozeniny n. sedmdesáté výročí svého narození. Na obálce se redakce utěšuje, že nakladatel jí nemůže zazlívati, a O. Pospíšil píše: Nezazlívám mu toho ani dnes (6), ačkoliv Pravidla (145) poučují, že místo zazlívati říkáme správně míti za zlé. (O. Pospíšil měl tedy napsati: Nemám mu to [ne toho] ani dnes za zlé.) Že básníci nemají práva mrzačit jazyk, napsal dávno už, tuším, Josef Král; není tedy v pořádku, užije-li »básník« Spilka příslovce zdůla (2), jehož jistě nikdy neslyšel, jako jsme ho neslyšeli my. (Pravidla 146 znají jen zdola a zdůly.) Že moravismus tož do normální spisovné řeči nepatří, mohl se týž básník — nevěděl-li to — dočísti nedávno v NŘ. XII, 233; nevěděl-li to však on, měla to vědět redakce, a čtenář se nemusil kochat takovouto krásou: A tož začli (!, Pr. 141) zdola (2). Myslí-li laskavý čtenář, že kdysi oblíbený coček dnes nadobro vymizel, je na omylu; výše jmenovaný básník veršem »Stát co nakladatel« (2) ho o tom přesvědčuje. Na 6. stránce setkáváme se také se slovesem zapůsobiti, v poslední době hojně užívaným, ale neoprávněným: (Školské reformy) zapůsobily i na vývoj dětské knihy. Také příslovce přirozeně (m. správ. ovšem, arci) těší se nezasloužené oblibě (7). Za nepostrádatelný výběr (9) a nepostrádatelnou příručku (13) říkáme správně nezbytný výběr, nezbytná příručka. Píše-li (10) p. prof. Suk: autorovy fantasie vznikly určitě v letech…, je vidět, že mu není znám pravý význam slova určitě, protože ho nesprávně užil m. adv. najisto. Prav. 106 poučují, že se česky píše sloha, nikoli sloka; Úhor (10) proti tomu píše: pohádka končí veršovou slokou a (14) vypra[83]vování v slokách čtyřveršových. Jedna autorka prý chtěla čehosi »docíliti« m. dosáhnouti (11). Že se slova řada užívá v některých rčeních a vazbách nesprávně, bylo vytýkáno mnohokráte; ale Úhor přece (19 a 13) píše: má se voliti v prvé řadě (spr. především) dobrá česká kniha a z celé řady překladů (m. z mnoha překladů). Požadavku, opakovati předložku ve spojení ten všechen (o tom o všem, pro to pro vše, přes to přese všecko, z toho ze všeho…), redakce Úhoru nedbá: od toho všeho (6). (Že toto opakování předložky bývalo i v jiných spojeních, poučuje nás i Zdrávas [pros za nás za hříšné] i lidová poesie [A tu lístek s javora pad na nás na oba — Erben].) Jiné obecně známé chyby jsou: nejedná se o popření 15 (spr. nejde, neběží o…); že by (knihovny) svému úkolu nedostály 18 (spr. svému úkolu nevyhověly); musíme na (těch věcech) pracovati 18 (spr. pracovati o těch věcech); proč být nespravedlivý vůči jiným? 19 (spr. k jiným); jsou zodpovědni za to 20 (l. odpovědni); autor vrcholí svůj článek v obhajobě povídek 20 (Prav. 59: obhajoba, chybně m. obhájení, hájení, [obrana]); na úkor knih o přírodě 20 (spr. na újmu; na úkor = na pokoření, na postupu, na posměch — na újmu = na škodu); co má vliv na zlepšené čtení (21, spr. na zlepšení čtení); dlužno upozorniti (24, rus., spr. nutno, třeba upozorniti); že vychovatel neopomenul využíti 24 (Prav. 64: opominouti, z pominouti, srov. pomíjeti, tedy nikoliv opomenouti!); Němci a Švýcaři projevovali zájem o naše hry, jichž množství je udivovalo 22 (spr. jejichž množství se divili); atd.. atd. Ukázka nesprávného slovosledu: Při tom nikde není opomenut (!) výklad mládeži nesrozumitelných slov 12/13 (spr. výklad slov mládeži nesrozumitelných). (Vzpomínáme při té příležitosti na dva nádherné příklady podobného slovosledu, jež jsme nedávno čtli: 1. S radostí nasytili jsme hladem a zimou (!) chvějícího se drotárka. — Může rozumný člověk uvěřiti, že někdo se nasytí hladem a zimou? 2. [Dva hoši] přikryli se rukama (!) nahrabaným jehličím a listím. — To se asi moc nezahřáli, povzdychne si soucitný čtenář. — Aby nás někdo nepodezíral, že jsme si tyto dvě věty sami udělali, oznamujeme svůj pramen: 1. Novák - Jirásek, Česká mluvnice a cvičebnice pro učitelské ústavy, str. 26, a 2. poslední číslo Věstníku pedagogického.)

I tiskových omylů je v Úhoru spousta. Uvedeme jen některé: literaturu 6 m. literatura, Kosmieké 9 m. Kosmické, Čelakovské »Ohlasy« m. Čelakovského t., Karafiátoví 10 m. Karafiátovi, vyyší 10 m. vyšší, prodchnut 13 m. prodchnuto (t. j. dílo), kazomluvy 14 m. kazimluvy, nejmladšl 17 m. nejmladší, děstké 17 m. dětské, přivťěleny 17 m. přivtěleny, připadu 18 m. případu, přirodě [84]20 m. přírodě, vkládá m. skládá a dětskýcn m. dětských t., pařádaný 22 m. pořádaný, zíatou 24 m. zlatou, atd. (Sem bychom zařadili i zkrátky Drem. 7, Dra. 16, dra. 22; píší-li se se skloňovací koncovkou, neděláme za nimi tečky, Prav. XXXVII; ostatně i skloňovací koncovka je tu zbytečná.) Z těchto několika ukázek je viděti, že také korektor Úhoru nedělal svoji práci nejpečlivěji.

Není naším úkolem zkoumati text Úhoru po stránce věcné správnosti. Že by bylo lze i v té příčině lecco vytknouti, vidí čtenář na str. 16, kde se mezi našimi (t. j. českými) velikány ocítá i Tolstoj, na str. 19, kde Václav Špaček je překřtěn snad na K(arla), na str. 23, kde knižnice St. Klímy »Žatva« je nazývána »Naše žatva«, atd. Redakce Úhoru oznamuje svému čtenářstvu též zastavení Kohoutka, komunistického časopisu pro děti, a dodává: »Stalo se to na návrh referenta tiskového odboru ministerstva spravedlnosti Dra. Jos. Zdenky, který zemřel náhle dne 30. prosince m. r.« Zpráva o tom, že Kohoutek byl zastaven, má jistě pro čtenáře Úhoru význam, ale nad podrobností, na čí návrh se to stalo a jak Pánbůh toho navrhovatele potrestal — že totiž brzo náhle zemřel —, kroutí soudný čtenář hlavou. A což ty rýmy ve veršovaném feuilletonu!

Nakladatel Voleský
neusychá bolestí,
že by neměl odbyt.
Má knih plné chodby.

 

Má dcerunku zlatou,
ta pracuje s tátou,
Tiše, malí, fšá!
Ona umí psát!

Jak se laskavý čtenář ze záhlaví našeho posudku dočetl, řídí Úhor pp. prof. Suk, prof. Filip a řed. Rambousek. Všichni tři pánové jsou autory knih pro mládež — a ne špatných —, všichni tři jsou učitelé a — nemýlíme-li se — češtináři. Jak si vysvětliti takové množství a takových chyb v listě, jejž řídí? Jenom tím, že formální, jazyková stránka našich knih, časopisů a jiných tiskovin se nedoceňuje, že se jí nevěnuje ani zdaleka tolik péče jako všude jinde.

Citovali jsme svrchu, na počátku svého posudku, Josefa Krále. Bude snad s prospěchem pro redakci Úhoru, zakončíme-li svůj referát dalšími citáty. Těmito:

1. Jazyk jest nejdražší dědictví po předcích u každého národa, přední význak národnosti. (Fr. Bílý.)

[85]2. Nač se nám naši buditelé starali o zachování našeho ryzího jazyka, když jej teď tak nešetrně kazíme? (Jan Gebauer.)

3. Prohřešovati se proti správnosti mateřské mluvy je veliká nevážnost k ní a k celému národu. (Jos. Král.)

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 3-4, s. 80-85

Předchozí Rozlučují se manželé…

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1