Časopis Naše řeč
en cz

»Měsíční čeština«

Antonín Klášterský, Václav Flajšhans

[Hovorna]

(pdf)

-

Ant. Klášterský

V č. 21. předešlého ročníku (XVII) »Zvonu« uveřejnil jsem svou báseň »Český bál«. Kdyby mně byl někdo řekl, že jest v celku nebo jen v jediném verši nejasna, nesrozumitelna, byl bych se mu vysmál do očí. Ale přece našel se někdo — prof. Václav Flajšhans. V č. 8. »Naší Řeči« (r. I. str. 234—237) posmívá se, že básníci píší jakousi »měsíční češtinou« (podle Sv. Čecha) a na doklad vytrhává z mé básně několik veršů, napadaje mne (ač mne nejmenuje) nešetrně a hrubě, jakobych netvořil, nýbrž verše jen vyráběl, nemyslil, ba neměl zdravý rozum (!). Zdravý rozum prý nemám, že jsem napsal: »Že už je nás tolik tu — nikdo neměl tuch,« protože nikdo prý tak nemluví. Mohl bych se brániti, že všude na světě básnická řeč má své fráse, obraty a výrazy v prose neužívané (vždyť v každém, na př. anglickém slovníku najdeme slova, jichž buď vůbec, nebo v určitém smyslu neužil nikdo než Byron, Shelley a pod.), že pořad slov všude na světě v poesii (klassickou počínaje) je volnější než v prose — ale ne, pořádek slov v citovaných verších je zcela přirozený, a až na to, že slůvko »tu« je na konci místo na předposledním místě, nikdo ani v obecné mluvě neřekl by to jinak. »A nikdo neměl tuch?« Vadí snad p. Flajšhansovi slovo tucha? Najde je doložené příklady u Kotta (díl IV. str. 223, díl VII. str. 940). Nebo jest snad prohřešek, že užil jsem plurálu? Pan Flajšhans ví přece, vždyť ve škole učí »figurám a trópům«, jak často v poesii zaměňuje se singulár za plurál a naopak. Nač tedy vypadl právě na mne? Sloveso »zdraviti« říkají prý sice holiči a sklepníci, ale český národ od Šumavy k Tatrám, od Štítného k Čechovi zná jen »pozdravovati«. »Zdraviti« mohl si najíti prof. Flajšhans u Kotta (díl V. str. 418), doložené příklady z Pokorného, Krásnohorské — Sv. Čecha (!) »Davy nadšené ji zdraví« (Dagmar). Mohu posloužiti jiným dokladem z téže básně: »veselým když tancem zdraví jitřní zoru (Dagmar I. vyd. str. 53). U Sládka čteme »a rcete jim, ať vlídněji mne zdraví (Spisy I. str. 151.) a u Machara, kterého si p. professor Flajšhans pochvaluje: »bez, střemcha intensivně zdraví« (Jarní sonety I. vyd. str. 28). — Nikdo prý nerozumí již slovu »zabývati« (v mé básni »nezabudeš«), jež jest nadobro mrtvé a neznámé. Ale to slovo není mrtvé, aspoň ve tvaru, v němž jsem ho užil, vždyť užívá se ho dosud na Slovensku, žije v národních písních, a v naší literatuře máme dobře známé »Nezabudky«. A neměl-li jsem práva užíti slova toho v básni z doby probuzenské? Že p. Flajšhans nerozumí veršům »Pichlu (Pichlovi), jak by kol se lil [281]— rokot rajských lyr« — je mi srdečně líto. Bývá asi řídkým »hostem u básníků«, ale měl by přicházeti častěji (ne ke mně, Bůh uchovej, toho nejsem hoden, ale k Vrchlickému, Sládkovi a jiným), aby měl rozum pro básně bystřejší. Nejhorší lapsus stal se panu Flajšhansovi však se slovy mé básně »zapomněn«, »trud« a »hnět«. Neví-li filolog »desátého nebo dvacátého řádu«, že slovo trud (= zármutek, žal), doložené příklady, najde se u Jungmanna (Ztracený ráj, Slovník (IV. str. 637)) i Kotta (díl IV. str. 209, díl VII. str. 935) a že slovo »hnět« není z »měsíčního« slovníku, nýbrž ze slovníku Jungmannova (I. str. 700) a Kottova (I. str. 442), měl by to věděti aspoň filolog z třídy »vědců«. A to slovo »zapomněn«! Mám snad předního filologa a professora upozorňovat, že je to jedině správný tvar slovesa »zapomněti« nebo »zapomníti«, jak se může dočísti v Pravidlech hledících k českému pravopisu, vydaných za součinnosti Gebauera, Bílého a snad i p. prof. Flajšhanse! a ministerstvem pro školy schválených (vyd. z r. 1902 str. 194, vyd. z r. 1913 str. 140)? Kde byla redakce »Naší Řeči«, že tohle p. Flajšhansovi propustila? Jak vidět, prohrává p. professor na celé čáře. Výtky, že jsem napsal místo »hořká krůpěj«, »hořkost krůpěje«, pomíjím. Připadá mi příliš nejapná a na takové se neodpovídá. Zbývá tedy jen, že jsem napsal »vdral« místo »vedral«, a že p. professor Flajšhans myslí, že bych stejně mohl napsati »osl« místo »osel«. Ale to není stejné, pane professore! Budu-li chtít o někom říci, že je osel, nikdy neřeknu »osl«, ale při předponě ve vysunouti e je dovoleno, vždyť říkáme přece: vepsal i vpsal, vetkal i vtkal, veplul i vplul, vedrápal se i vdrápal se atd. A jestliže je to dovoleno v prose, oč více ve verši! A to je vše. Chtěl-li p. professor Flajšhans pro svou měsíční (lépe snad zde »měsíčnou«) češtinu najíti dokladů, měl sáhnouti po jiných autorech. V tom, že já píšu nejasnou češtinou, nikdo mu nedá za pravdu. Já, bohudík, vždy myslím a mám dosud zdravý rozum. Ale zdá se, že z té polemiky, kterou jsem měl před lety s prof. Flajšhansem (v »Máji«) o »papírové češtině«, přece mu zbyl nějaký trn. Nu, má, co chtěl; nejen básník, i filolog, někdy sám na sebe plete metly.

*

Václav Flajšhans

Své poznámky o »měsíční češtině« chtěl jsem původně otisknouti bez podpisu; měl tu filolog, Čech, prostě vůbec státi rovněž proti básníku vůbec — proto jsem ani sborníku, ani básně, ani básníka nejmenoval. Ani nyní se nedám svésti příkladem básníkovým a zůstanu ve své dřívější posici Čecha vůbec, jenž uvažuje o »měsíční češtině«, jak o ní mluvil Sv. Čech.

Dříve však, než promluvím o věci, opravím několik omylů básníkových. Mýlí se, že bych ho napadal osobně, nešetrně a hrubě — a snad dokonce proto, že kdysi, snad před 10 lety, se zastal proti mně Machara, když jsem přednesl Macharovi tytéž asi výtky (v jiných exemplářích), jako dnes jemu. Neměl jsem a nemám příčiny k útokům osobním; básníka neznám vůbec a na »papírovou češtinu« jsem již dávno zapomněl. Také se mýlí básník, že bych byl snad spolupůvodcem »Pravidel«, — nemám s nimi nic společného.

Rovněž bych — tentokrát ve shodě s básníkem — rád pominul výtky o jas[282]nosti veršů o »hořkosti krůpěje« a o tom, jak »kol se lil rokot«. Nezáleží tu na nich, nehodlám se proto o nich šířiti. A přikročuji tedy k věci samé.

Mezi mnou — prostým Čechem čtenářem — a básníkem jest rozpor naprosto nesmiřitelný. Uvedl jsem jej slovy Čechovými: mnozí básníci naši — to víme všichni — píší jazykem, jímž se nikde nemluví. Básník se pokusil o obranu: »všude na světě básnická řeč má své fráse« — tedy t. zv. licencí básnickou — a potom doklady z Jungmanna, Kotta, Pravidel…, že se tak vskutku mluví. Uvidíme hned — proberu všechny výtky, je-li obrana básníkova platna.

1. »už je nás tolik tu«. Vytkl jsem, že tak nikdo nemluví. Básník odpovídá: »pořádek slov v citovaných verších je zcela přirozený… až na to, že slůvko »tu« je na konci místo na předposledním místě«. Ovšem — v tom právě jest ona základní chyba. Nikdo z nás — ani čtenář ani básník — neřekne slova bezpřízvučného na konec věty, jako napsal básník zde (a — činím tak pro důkaz, že to není náhodou, pravidelně — v Sicilianě 46: »Ten Zeyer zas už pryč je!«) Každý z nás mluví: »už je pryč«, »už je nás tu tolik« atd.; básník to také ví. Ale on myslí, že může míti svůj pořádek básnický — adjektivum třeba na začátek a substantivum na konec věty, jak to Sv. Čech persifloval.

2. »nikdo neměl tuch«. Slovo »tucha« mi ovšem nevadí, nebylo potřebí dokladu z Kotta. Ale ovšem mi vadí plurál. Neříkáme (a neříkali jsme), že nesneseme jeho »pých«, že tomu a onomu není dobře »v svědomích«, že »nikdo nemá tuch«. Básník se odvolává na básnické plurály a singuláry. Víme všichni, že můžeme říci »mříti hladem« a »hlady«; »třásti se vztekem« a »vzteky«; starý Čech »skřípal závištěmi«, »plakal lítoštěmi« atd. To všechno je pravda. Ale »nikdo neměl tuch« — nemohu si pomoci…

3. »zdraviti«. Sloveso »zdraviti« místo pozdravovati je mrzák; zahnizďuje se pomalu v literatuře. Jungmann je znal jen ve smysle: činiti zdravým, Kott má první doklady z dob Sv. Čecha. Básník se tu nebrání, jako shora, řečí básnickou — nýbrž slovníky. Neříká však, že Kott upozorňuje, že všechna česká mluvnice — uveden Brus Matiční, Bartoš a j. — tohoto mrzáka správně odsuzuje; básník toho nedbal — ale také toho neřekl. Držel se jen těch několika dokladů. Že jsou, řekl jsem přece sám. Ale básník se patrně dovolává mých slov »celý český národ — od Šumavy k Tatrám, od Štítného k Čechovi — zná jen »pozdravovati« a vyvrací je svým dokladem ze Sv. Čecha. Nahlédl jsem do zásob »Slovníka jazyka českého« chystaného Akademií; jsou také básníkovi přístupny. Laskavostí její redakce mohl jsem zjistiti toto: Sv. Čech není sice vyčerpán úplně, ani pokud se týče spisů, ani pokud se týče dokladů; ale smíme-li měřiti poměrně, jsou doklady pro »zdraviti« (doklad básníkův je v to počítán a jest obsažen v materiálech Slovníka) k dokladům pro »pozdraviti« v poměru 2:7. To jest: Sv. Čech mluví velikou většinou správně. Ale to vlastně ukazuji jen mimochodem. Básník přece vidí jako já — a jako každý z nás — jak nové a nečeské jest toto sloveso »zdraviti«. Všichni vidíme cejch na jeho čele; vidíme, jak se vtírá do jazyka, že prožírá i básně Čechovy, Krásnohorské, Macharovy… a což těch ostatních. Každý z nás vidí také jeho vznik: vždycky a [283]všude říkali Čechové (a říkají po celé oblasti jazykové) »pozdravovati«, tak jako říkali a říkají Poláci a Slováci, jako píše církevní slovanština. Teprve od dob moderního rozvoje jazyka, kdy noviny, železnice a vojsko tisícerými proudy uváděly k nám němčinu, pocítila nějaká polovzdělaná česká duše potřebu, aby vedle »begrüssen = pozdravovati« utvořila také »grüssen = zdraviti«. (Byla to duše jenom polovzdělaná; neboť skutečné potřebě sloveso »pozdravovati« hoví úplně a zcela dobře, tak jako u Poláků a jako u nás po tisíc let v literatuře a podnes v lidu.) Nevím, kdy se to stalo po prvé; ale sotva dříve než v letech šedesátých. To jest: od dob Čechových. Čech sám ještě dobře cítil správnost slova »pozdravovati«; ale jsa skromný a věře jiným více, chtě psáti moderní češtinou, zhřešil také. Chybil — a chybila Krásnohorská, Machar i druzí… Ale oni všichni, když by se jim věc vyložila, by uznali — jsouť rodilí Čechové — chybu; jen náš básník jest první, který této chyby brání.

4. »zabý(va)ti«. Básník se brání »ale to slovo není mrtvé… vždyť užívá se ho dosud na Slovensku…« Nevím, napíše-li básník »zabudnúť«, »zabudlivý«, jako říkají na Slovensku. »Nezabudky« se psávalo — ale říkalo se a říká jenom »pomněnky«. Že tvar »zabudu, zabýti« jest zcela mrtev, cítí básník také sám — že v nářečích se zachovávají archaismy, víme také všichni, uvedl jsem také v »měsíční češtině«…

5. »trud« náleží podle básníka k nejhorším mým lapsům. Prý ve významu = zármutek jest doloženo u Jungmanna, Kotta atd. Básník i tu se mýlí dokonale a naprosto. Slovo a kořen trud znamená v slovanštině jenom to, co latinské »labor« (řecké »ponos«), tedy »práce, úsilí, strádání« atd. (Výrazy franc. travail, č. práce atd. nemají té plnosti významu). O tom se může básník snadno poučiti z příručního Miklosichova Slovníka 6 slov. řečí (na str. 850/851); nám filologům je to prostě axiomem, tak jako že slunce svítí ve dne a měsíc v noci. To slovo v češtině vzniklo, někdy v XVI—XVII. stol. Kolem r. 1800 zaváděli je vlastenci znovu: jednak z ruštiny a polštiny, jednak ze staré češtiny. Ale tu si je pletli zvukem se slovem »truchlý«: odtud pak máme novočeské »trudnomyslný« atd. Protože si je přikláněli k slovu »truchliti«, rozuměli chybně staročeským dokladům: doklady u Jungmanna a u Kotta, pokud jsou staré, mají vesměs jen význam »labor«; doklady nové — a v tom má básník pravdu, kterou známe všichni — mají sice také význam »truchlivý«, ale v tom právě záleží chyba. Slovo »trud« jest dobré české, dobré slovanské slovo; s radostí bychom viděli, kdyby ho básníci užívali — ale správně; řekl jsem, že se nedivím, když básníci desátého nebo dvacátého řádu ho užívají chybně. Ale užívá-li ho chybně list, který chce representovati tradici našich předků i naši slovanskou vzájemnost, jest toho ovšem filologu líto. Kdyby básník více četl naši literaturu starou a literaturu polskou atd., nebyl by mohl oněch slov o mém »lapsu« vůbec napsati.

6. »hnět« dokládá ze slovníka Jungmannova. Tam je doloženo z neumělého básníka doby obrozenské (Palkoviče) — tedy to není žádný doklad. Kott na udaném místě opisuje doklad Jungmannův — a tedy opět nic nedokazuje. Ale ovšem najdou se jinde u Kotta (VI. 314) doklady téhož rázu, jako jest uvedený doklad básníkův. [284]O nich o všech platí, co jsem řekl: »je to další ukázka z měsíčního slovníku« — slovo je nové, neznámé, chybné a zbytečné.

7. »zapomněn« — tu básník měl největší radost. Je prý to »jedině správný tvar« a filolog z třídy »vědců« toho neví a neví ani, že je v Pravidlech. Básník má pravdu, úplně. — Pravidla ji mají také: k slovesu »zapomníti« je vskutku správný tvar »zapomněn«. Podle toho — podle Pravidel — utvoří básník příště k »vece« správný infinitiv »veceti«, utvoří ke »řku« »jedině správný tvar« »řčeš« — zase podle Pravidel atd. Ale pochybuji, že to napíše opravdu. Básník žije v domnění, že každý kmen slovesný nebo jmenný vytváří všechny tvary. Ale to je omyl. Třebas by v Pravidlech zcela správně stálo, že ke »řku« je druhá osoba »řčeš« — a třeba by naši básníci mermomocí nějaké »rceš« vyráběli, ví přece každý Čech — třebas to v Pravidlech nestojí — že k infinitivu »říci« máme praesens »pravím« (v obecné mluvě »povídám«) — zrovna tak, jako k »bráti« futurum »vezmu«. A zrovna tak všichni víme, že se dialekticky sice říká »zapom(n)ím« — tak jako jsou v nářečích archaismy »vizu«, »mejtel« a jiné —, ale že spisovný jazyk a obecná mluva k perfektu »zapomněl« má praesens »zapomenu« — a ne »zapomním« (tvar je správný, ale není obvyklý), imperativ »zapomeň« — a ne »zapomni« (tvar je správný, ale tuším ani náš básník přese všechnu úctu k Pravidlům se ho nedopustí), partic. pass. »zapomenut« — a ne »zapomněn«, jak básník napsal. Něco jiného je tvar grammaticky správný »veceti«, »řčeš«, »zapomni« — a něco jiného živý jazyk — což to mám básníku vykládati?

8. »vdral« — výtka poslední. Básník napsal: »říkáme »vepsal« i »vpsal«, »vetkal« i »vtkal«, »veplul« i »vplul«, »vedrápal«, i »vdrápal«… S dovolením, není pravda. Neříká se se »vpsal«: to píší jenom špatní básníci — Jungmann zná jen »vedrati« a »vepsati«, lid zase jenom »vedrati« a »vepsati«, básník dobrý zrovna tak. Zde ovšem nemohu napsati, že až k Sv. Čechovi se psalo správně. Tu se hřešilo — básníky, bohužel! — již od dob Jungmannových. Naši básníci s tímto vkladným -e- zacházejí strašlivě (v Siciliánách 58 z všeho, 11 v tmách; ale 9 ve náručí, 26 retech atd.) — proti mluvě lidu a proti Pravidlům, Slovníkům, mluvnicím atd. Mohu ujistiti básníka — a se mnou jistě celá redakce »Naší Řeči«, jakkoli jsem se s pány nesmlouval — že správné jest jenom »vepsal«, »vetkal«, ale jenom »vplul« a »vdrápal«; proto, že tak mluví lid, píše celá stará literatura a žádá vědecká mluvnice česká.

Probral jsem tu všech 8 případů, kde bránil básník svého jazyka — a nemohu ze svých slov odvolati nic. Mohl bych ovšem snadno ovroubiti básníku text doklady z historických mluvnic, srovnávacích grammatik, výkladů Meilletových o kusosti deklinací a konjugací, Bernekerových a Delbrückových o pořádku slov, Havlíkových a Polívkových o vkladném e atd. Ale nač to? Není toho potřebí. Básník nikde proti mně nemohl říci: tak se mluví, jak já píši — a já jsem mu právě vytýkal, ne sám, nýbrž slovy Čechovými, že nepíše tak, jak my ostatní mluvíme…

*

[285]Článek prof. Flajšhansa se dotkl věci, o které se musilo jednou promluviti upřímně a jasně, protože již dávno tížila všecky přátele naší mateřštiny (i naše učence již mrtvé, zejména Bartoše a Gebauera), a tíží je doposud. Že ani spisovatelům našim nebyla lhostejná, nejlépe dokazuje satira Svatopluka Čecha o měsíční češtině. »Licentia poetica« jest starý výraz a znají jej už žáčkové našich škol; ale záleží na výkladě jeho. Jakou krásnou češtinou psali Čelakovský, Mácha, Erben, Jablonský i při všech (omluvitelných) chybách grammatických Božena Němcová! Bylo vůbec zásadou v první polovici minulého století, aby se psalo správně česky. I básníci studovali jazyk, čtli staré spisy české, znali také jiné řeči slovanské, ale hlavně, přikláněli sluch k básnictví národnímu a měli vždy na mysli lid, jemuž pěli. Měli v tom soudruhy v Goethovi, Heinovi, Lenauovi a j.

Teprve nová škola básnická v letech šedesátých počala si zakládati na jakési strojenosti mluvy a dovolovati si nesprávné tvary (na př. ve ňádrech, znov, slední). Hálek psal krásně česky prósou; je to řeč lidu odposlouchaná, jadrná, přirozená. Ale jakmile sedl na Pegasa, již se jal soustruhovati řeč. To mu vytkli již současníci; na Alfreda jeho zvláště zle se vykasali. A tak i jiní hledali přednosti v tom, nepsali-li ve verších slohem prostým, přirozeným, nýbrž hodně umělým, ba i šroubovaným. Přehazovali libovolně členy věty, tvořili nová nemožná slova a p. Ani jim se to nesmlčelo, Sládek i Heyduk, Zeyer i Vrchlický musili vyslechnouti mnohé trpké slovo o básnické mluvě své, zejména v časopisech moravských. Ale mnohem více se o věci mluvilo, nežli psalo, ve všech vážných kruzích literárních.

Týž úkaz pozorujeme opět u některých básníků nejmladších. Kdo počne psáti verše, již jakoby byl pojat jakousi bohorovností, ten zjev je obecně znám o mnohých členech básnického cechu. Nejeden myslí, že pro básníka tisíciletý vývoj jazyka, uzákoněný ve tvarosloví, hláskosloví, ve fraseologii a skladbě, nemá působnosti ani posvátnosti, on má svou básnickou licenci a může kaziti jazyk po libosti. Pravidlo, že básníci jsou předními tvůrci a zdobiteli krásné a správné mluvy, zdá se jim býti překonaným stanoviskem, snad i starým žvástem. Sebe pokládají za jediné zákonodárce mluvy.

Na to česká věda jazyková déle nemůže hleděti klidně. Není prostě dovoleno, bořiti lehkomyslně a svévolně to, co vybudováno vývojem tisíciletým. »V každé vzdělanější řeči a literatuře — napsal Fr. Palacký již r. 1832 ve svém posudku O českém jazyku spisovném — nastává dříve nebo později epocha, která ukládajíc konec proměnám jazykových forem, dotud nestálých, tvoří stálé pravidlo čili kanon jejich, jímžto celé potomstvo bez odporu a bez rozpaku se řídí. Kanon takový, třebas i sebe nedokonalejší, jest přece každému národu vzdělanému velmi důležitým. Jeho šetří s pilností, kdokoli osvíceným aneb učeným slouti chce; za surového pak aneb za nedouka pokládá se, kdo se od něho uchyluje… Kanonu takovému podrobuje se i nejhrdější republikán ochotně; a nejvelebnější schůzka zákonodárcův v parlamentě anglickém promine snáze oudům svým mnohé jiné poklesky, nežli prohřešení se proti pravidlům jazykovým«. Tak musí býti také u nás, třebas Čech se nerad podrobuje jakémukoliv jařmu. Neobmezuje se tím osobní ráz a tvůrčí samosvojnost básníkova; ta jen se musí vyvíjeti v rámci jazykové zákonitosti. Nezakazuje se tvořiti slova [286]nová, ale musí býti správná; takové na př. není znov, kde se předložka má pojiti s druhým pádem (znovu), ale kde básník prostě příponu druhého pádu odetne. »Přehled forem jazykových podle kanonu takového (to jest grammatika) bývá všude mezi prvními knihami, které dávají se mládeži do rukou« — praví na uvedeném místě opět nesmrtelně Palacký; »ona ji nejdéle, až do let dospělých zaměstnává, jí nejvíce práce a úsilí zavaluje«. Jest to cos podobného jako u výkonného virtuosa na housle nebo na klavír; musí denně se cvičiti jako žáček, ale do hry samé pak vkouzlí svého ducha, svůj cit.

Uvítali jsme proto článek prof. Flajšhansa a bylo nám milo, že nikoho nejmenoval. Jdeť nám vždy jen o věc, nikoliv o osobu; sami zpravidla nejmenujeme osob. Prof. Flajšhans snad pochybil v tom, že neuvedl hojněji příkladů od rozličných básníků, máť jich zajisté zásobu bohatou; pak by nebyl mohl žádný z nich se domnívati, jako by se útočilo na osobu. Vytčením některých nesprávností jazykových ovšem nemá utrpěti vážnost k veliké a záslužné práci spisovatelově; ale pro úctu a vážnost chovanou i k největšímu básníku neb učenci nelze zamlčovati nebo pomíjeti nebo dovolovati chyby proti jazyku a jeho duchu. Toť naše stanovisko vůbec. Abychom však osvědčili svoji nestrannost, milerádi jsme poskytli volnost slova oběma stranám v tomto sporu, ač jinak zásadně se vyhýbáme a vyhýbati chceme polemikám neužitečným.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 9, s. 280-286

Předchozí X. Y.: Divoké kvítí z novinářských luhů

Následující Listárna redakce

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1