Časopis Naše řeč
en cz

Udati, udávati, udánlivý, údaj, údajný

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Slovesa udati, udávati v nové době užíváme skoro jen s významem ‚oznámiti‘, zvláště ‚oznámiti něčí provinění‘ (udati někoho, něco na někoho). Obyčejně jde při tom o udání úřední (udáváme úřadu své důchody, zaměstnání, krádež na nás spáchanou, rozšiřovatele padělaných peněz a pod.), někdy také o podobné oznámení neúřední (udáváme na př. administraci svou adresu a pod.). Vedle toho tak také říkáme zvláště o penězích poškozených, padělaných nebo jen podezřelých, cizích, vyšlých z oběhu a pod., podaří-li se dosáhnouti, aby byly v své ceně přijaty (udáme potrhanou bankovku a pod.); jen jakousi žertovnou metaforou se tak vyjadřujeme i o jiných předmětech, nezdá-li se snadným je odbýti (však já ty boty někde, někomu udám!). Hledáme-li starší doklady těchto rčení, najdeme je v té podobě, jak my jich užíváme, jen s významem ‚udávání‘ neberných peněz. Tak na př. píše 25. dubna 1471 (tedy nedlouho po smrti krále Jiřího, † 22. března) třeboňský hejtman panu Janovi z Rožmberka o rozkaz, co má činiti, když »těchto všech peněz, i prvních královských bielých (stříbrných), lidé zbiehají (od nich utíkají) a bráti jich nechtie… A já úrokuov od lidí (ročních platů od poddaných) vybierati nesmiem (si netroufám), neb vezma neviem, mohl-li bych je u Vašich potřebách udati« (Arch. č. 14, 203).

Obyčejný význam slovesa udati, udávati v dokladech starých je ‚dáti, dávati‘. Rozdíl mezi tvarem prostým a složeným má základ ve významu předložky u-, jež původně znamenala ‚od něčeho pryč‘. Byl to původně rozdíl jako mezi slovesy prodati, prodávati a uprodati, uprodávati: uprodati znamenalo ‚prodati část něčeho‘ (na př. obilí, zboží), ne všecko, a podobně i udati znamenalo [142]vlastně ‚dáti část‘. Tak na př. překládá evangeliář Olomoucký v podobenství o desíti pannách (Mat. 25) latinský text prosby panen bláznivých k moudrým »date nobis de oleo vestro« (doslova »dejte nám z oleje svého«, Kral. »udělte nám oleje svého«) slovy »udajte nám oleje vašeho«. Píše-li Hus (vyd. Erb. 2, 118) »nebeské vlasti pravda velí… cizieho nežádati a svého udávati«, neznamená to, jak již 2. p. svého naznačuje, že bychom měli dávati vše, co máme; ještě zřetelněji to naznačuje na př. brněnský Passionál 176 předložkou z: »Slušie… z svého statka (majetku)… udávati«. Tento původní význam ovšem, jak se zdá, pozbýval časem své plné určitosti; to asi je také příčinou, že sloveso udati, udávati vedle nesloženého dáti, dávati zaniklo[1]; tak na př. v stč. básni Pravda (= Právo; Výb. 1, 382, Listy fil. 11, 298) čtem s významem již otřelým slova: »Ktož udává, ten ostává (kdo dává, ten obstává = kdo maže, ten jede); vinen, ktož nemá (nemá co) dáti«. V tomto otřelém významu má kořeny také sloveso udati, udávati ve rčeních o penězích. ‚Berné‘ peníze bereme, a zdá se, že se i o vydávání peněz jinak třebas nepodezřelých říkalo aspoň za jistých okolností udati, udávati; tak na př. uvádí Brandl v Glossariu 335 ze Sněmu drženého l. 1612 větu »za dva krejcary jim tam 18 halířů dávají a zde oni po 12 halířích za šesták (= dvougrošák) jich udávají a tak na tom třetinu výdělku mají«.[2]

Z toho ze všeho podle našeho soudu nelze vybrati nic, z čeho by byl mohl vzniknouti nejobyčejnější způsob, jakým slovesa udati, udávati užíváme v době nové my, s významem »(úředně) oznamovati«. Spíše se zdá, že zaniklý způsob starý (s významem »dáti, dávati z něčeho«) právě tím, že zanikl, připravil půdu významu novému. Slovníky znají sloveso udati, udávati (i se jmény od něho odvozenými, jako udavatel, udavač, udání) s tímto významem teprve z doby nové, tak na př. i slovník Jungmannův jen ze současné mluvy obecné, ze slovníku Dobrovského a ze Sychrova díla Versuch einer böhmischen Phraseologie (1821—22); Dobrovský (nebo jeho spolupracovníci) a Sychra pak bezpochyby znali ta slova z téhož pramene, z něhož je znal Jungmann a z něhož je vlastně známe i my, nemáme-li po ruce slovníku, v kterém by[143]chom mohli hledati poučení, totiž ze způsobu, jak se vůbec mluví v obecném životě a v úředním jednání.

Jak staré je rčení udati někoho (něco na někoho) a pod. v této své podobě, nevíme, protože příliš málo známe obecnou mluvu minulých dob a stejně málo úřední češtinu z dob, v nichž se ta rčení ustalovala, t. snad asi ze 16.—18. stol. Spíše pouhou náhodou známe doklad z r. 1788 z Adámkových »Listin k dějinám hnutí náboženského na českém východě v 18. a 19. v.« (1922, Histor. arch. I. tř. Č. ak., č. 43). Je tam také několik listin týkajících se baráčníka z Rané, který se dobyl násilím do fary a tam si vedl velmi neurvale; mezi nimi je »Protocollum, předvzato při právě panství rychmburského d. 29. Novembris 1788« a v něm čteme m. j., že vrchnostenský úředník faráře Matěje Prokopa, »udavatele téhož příběhu kvaltného«, jenž měl svou »udatnost« (udání) přísahou potvrditi, oslovil takto: »Velebný pane, v jejich udalosti, pod datum d. 29. Septemb. r. b. sem ku právu zadané, udávaj Jana Kasaře, baráčníka ze vsi Ranny, kterak ten samý dne toho a s jakým kvaltem a násilou k jejich domu farnímu přistoupil…« (str. 106). Že slova, o která nám jde, s významem dnešním žila již dosti dávno, soudíme z toho, že je zná lidová mluva snad po celém území českém; jsou známa i na Slovensku, smíme-li aspoň souditi z toho, že sloveso udať má i slovník Bernolákův, že ho užíval Kukučín (Sobr. sp. 10, 186); že i v novinách čítáme odvozené od něho příd. jm. udajný a zvláště přísl. udajne (nebo, jak Kálal 735 píše, údajný, údajne) s významem něm. angeblich, č. udánlivý, udánlivě.[3]

S tím lze srovnati doklady, jež známe z látky nasbírané k chystanému slovníku České akademie. Sahají k samé časové hranici, od které slovníkové sbírky počínají. Z knížky »Neporušený jazyk sv. Jana Nep.« (1772) vypsán doklad »on (písař) pro takový vejstupek (t. křivé svědectví) od jedné osoby udán a na poručení nejvyššího král. sudí do vězení uvržen byl«. Podobné doklady jsou z r. 1777, 1808 (nedorážej více na mne, nebo se udám sám, J. Ziegler v Hlasateli 3, 60) atd. Zajímavý je doklad z Palkovičova Týdeníku 1814 (pokuta se má na 1000 franků snížiti, jestli knihkupec tiskaře udá [prozradí], 502), jednak tím, že pochází od Slováka, jednak tím, že v závorkách přidáno vysvětlení významu. K tomu se druží doklady slov udavač (po prvé v Hlasateli 1808, [144]341) a udání (z Fryčajova Velesl. vítězství, 1814, 57, z Rozmanitostí 1816, A 32 atd.).

Matiční Brus se chová k slovesu udati ve významech, o které nám jde, dosti nestejně. Všecka tři vydání radí, aby se místo »udati příčinu, směr, počet a p.« raději říkalo »říci, jmenovati, naznačiti, ohlásiti, uvésti, vytknouti« a p. K tomu přidává vyd. 1. (1877): »Sloveso ‚udati‘ a subst. ‚udání‘ připustiti lze však ve smyslu statistickém«; vyd. 2. (1881): »Sloveso ‚udati‘ a subst. ‚udání‘ však dobré jest ve smyslu statistickém a policejním = angeben. Rosa. Ml. ob.«; vyd. 3. (1894): »Sloveso však udati a podst. udání, udavač dobrá jsou v úřední mluvě«. Na čem se zakládá odkaz k Rosovi v 2. vyd., nevíme (Jungmann zná z Rosy sloveso udati jen o udání peněz); kdyby byl správný, zaručoval by nám význam udání někoho u úřadu již pro 17. stol. Jiné brusy mluví zejména o ‚udání‘ někoho u úřadu celkem shovívavě. Tak také Kottův slovník 4, 286; zde však jsou pod heslem udati co na koho dva odkazy na Archiv český (2, 129 a 4, 69), které zasluhuji náležité pozornosti.

Odkaz první se týká Řádu práva zemského z let 1348—55. Tam čteme v § 92, »že lidí (poddaných) osedlých arcibiskupových ani klášterských žádný nemá k súdu zemskému pohoniti, leč by jim jich vladaři (podle textu latinského pánové sami nebo jejich zástupcové k tomu ustanovení) doma nechtěli pravdy (justitiam, práva, spravedlnosti) učiniti«. § 93 pak pokračuje: »A pakli by úředníci arcibiskupovi řekli, že chtie pravdy na ně (na obviněné) udati, tehdy ten póvod (žalobce), ktož by je pohnal, má žádati úředníka pražského (zemského), aby na tom súdě seděl podlé úředníkóv klášterských nebo arcibiskupových, a ten jemu má dán býti.« Slova »pravdy na ně udati« patrně znamenají asi »dopustiti, aby se jim stalo podle práva a spravedlnosti«. A stejný význam mají táž slova v druhém Kottově dokladě. Mezi Budějovskými a panem Rackem z Kocova vznikl r. 1474 spor velmi houževnatý, z něhož pochází objemná hromádka listů vydaných v Arch. č. 4, 68 nn. Šlo o budějovské formany, kteří byli v páně Rackově městě Horaždějovicích »staveni«,[4] aby se dostalo práva Šnoblovi, člověku páně Rackovu, proti Jergovi, člověku budějovskému. Budějovští chtěli, aby jejich lidé byli propuštěni a aby ta věc byla podle práva urovnána; v jednom listě (jejž podepsal »purkmistr a radda města Budějovic Č.« a na němž připsána [145]poznámka »Kocovský potom chlapy dával« = chlapů nadával), čteme m. j.: »Protož věřímeť, že je propustíš, a myť chceme dost pravdy na našeho (Jerga) jemu (Šnoblovi) udati, aneb před panem Lvem (z Rožmitála, tehdejším hejtmanem prácheňského kraje) státi«. Již tyto dva doklady Kottovy ukazují, že bylo ustálené právní rčení udati pravdy na někoho s významem ‚dopustiti práva na někoho; a to potvrzují dva doklady další. V stč. prosaickém skládání z poč. 15. stol., známém pod jménem Tkadleček, vede Tkadleček způsobem tehdy oblíbeným učené hádání s Neštěstím, jež mu odňalo milou Adličku; již slovo »žalobník«, jímž se tam označuje nešťastný milenec, ukazuje, že skladatel měl jako vzor na mysli spor právní. A tomuto žalobníku odpovídá na jednom místě (ve vyd. H. Hrubého a Fr. Šimka ve Sbírce pram. I, 1, 11, 88) Neštěstí: »A jestliže ť (zde ještě s plným významem ‚ti‘) pak čím budem vinni, o to se s tebú chcem dáti podobně (náležitě) ohledati (vyšetřiti) a pravdy na sebe udati a tu (pravdu) zase přijieti (přijmouti)«; srov. v slovníku při témž vydání str. 205. A r. 1477 píše kdosi komusi na přání svého přítele, jemuž se podle jeho mínění dála nebo chystala nějaká křivda: »Takť mi kázal psáti tobě, že jest byl u králuov a u kniežat a pánuov velikých, a že jest se mu nikde ta hanba nedála, by se měl kto jeho pacholky ujišťovati (je uvězňovati); než z čehož jim kto bude vinu dávati, že chce na ně pravdy dosti udati, aby se od nich každému spravedlivé stalo« (Arch. č. 9, 207).

Podobné jsou doklady, jež známe z Gebaurových sbírek k staročeskému slovníku. Ve veršovaném »Umučení Boha našeho Jezu Krista« v rukopise Hradeckém se vypravuje, jak Ježíš byl přiveden k soudu před Kaifáše. Ten vzplanul hněvem, když se mu Ježíš prohlásil za syna božího, a »poče (počal) naň žalovati, vele sobě práva udati« (aby mu dali, co je spravedlivé); a »Židé všichni počechu volati: Zákon je ukřižovati, proto, ež sě směl Bohu vrovnati« (vyd. Paterova v 8. sv. Památek staré lit. č. 236). A konečně v Olomoucké bibli volá Job (19, 7): »Nenie, kto by mi súdu udal« (kdo by mi soudem pomohl ku právu). Tyto oba doklady se ovšem liší od oněch typických dokladů vzatých ze skutečného právního života staročeského, a pokud jejich tvar nebude potvrzen doklady jinými, smíme je pokládati za volné obměny oné obvyklé právní formule.

Držíme se jen této formule. Dovedem si dobře představiti, jak se časem mohla měniti. Měnily se soudní obyčeje, měnil se i jazyk. Sloveso udati i podst. jméno pravda v plném původním významu vyšly z obyčeje a rčení udati pravdy na někoho pozbylo [146]tak časem svého, v staré době tak ostře vyhraněného významu. Již jsme nejednou ukazovali, jak se časem staré fráze zjednodušují tím, že jejich jmenná část zaniká a zbylé sloveso přejímá původní nebo obměněný smysl celé fráze. Našim předkům slunce vycházelo za horou a zapadalo za horu; hora byla obyčejně skutečná hora, která omezuje na západě nebo na východě horizont, a pro kulatost zemského povrchu se zdá i na nekonečné rovině, jakých u nás skoro ani není, jako by slunce za horou vycházelo a za horu zapadalo. Nám slunce prostě vychází a zapadá, a důležitá část představy bývalé i v naší představě samé zaniká. Naháníme někomu strachu, ale dovedeme říci také bez předmětu »ten mi nahnal«; sloveso samé má význam ‚postrašiti‘, jejž vlastně má vyjadřovati celá fráze. Naši předkové někomu něčím (třebas na př. chromotou, bezdětností) nebo někým (na př. osobou, na které se kdo prohřešil) vytýkali oči, t. cpali mu to do očí, div že je tím z hlavy nevytlačili (Flajšhans, Č. přísl. 2, 35), my jen vytýkáme (vyčítáme), co se nám na někom nelíbí, a změnili jsme i vazbu zbylého slovesa podle jeho změněného významu. A něco takového mohlo se státi a bezpochyby se i stalo na starém rčení udati pravdy na někoho; počalo se říkati udati na někoho — udáním udavač také pomáhá k tomu, aby se vinníku dostalo podle práva a spravedlnosti, co mu náleží —, a konečný výsledek toho všeho může býti a bezpochyby i je dnešní rčení udati něco na někoho. Známe počátek i konec toho předpokládaného vývoje, a snad se časem objeví ve skutečném dokladě i některý z jeho zaniklých článků. Takový článek by byl na př. doklad, z kterého by bylo viděti, že někdo na př. v 16. nebo 17. stol. staročeskému rčení udati na někoho pravdy rozuměl tak, jak jí rozumí Čech dnešní, nezná-li jejího původu a starých dokladů, totiž asi tak, jako kdybychom my řekli »udati na někoho pravdu, učiniti naň pravdivé udání« nebo nějak podobně;[5] a něco podobného by jistě bylo velmi možné v době, kdy starý význam slova pravda již úplně zanikl.

Je-li tento výklad správný, plyne z něho ovšem i poučení pro otázku správnosti či nesprávnosti slovesa udati a jeho odvozenin [147]ve významu, v kterém jich snad nejčastěji užíváme, o oznamování všelikých provinění, aby se jich pachatelům dostalo »pravdy«, toho, čeho se jim podle zákona dostati má. S tímto významem sloveso udati je starou částí našeho jazykového majetku a má v něm svou historii. Není to historie přímého vývoje; ale co vše bychom musili z jazyka vymycovati, kdyby v něm nemělo míti místa, co v něm nevzniklo bez všelijakých vedlejších vlivů, svádějících jazykový vývoj s přímé cesty! Abychom uvedli příklad nejbližší, i rčení vytýkati, vytknouti někomu něco bychom musili prohlásiti za nesprávné. A proto, míní-li matiční Brus slovy »ve smyslu policejním«, »v úřední mluvě« ten význam, o kterém zde mluvíme, srovnáváme se s ním a v tomto významu máme sloveso udati za správně české. Ani nevidíme cizího slova, které by bylo mohlo býti vzorem našeho »udávání«; něm. anzeigen je přece podle významu svých částí něco jiného než udati.

Kde je dnes zvykem »udávati« jinak a něco jiného než u příslušného úřadu něčí provinění, jeví se okolnosti, podle kterých bychom mohli rozhodovati o tomto způsobu vyjadřování, jinak. V starém jazyce se, pokud vidíme, nic podobného neobjevuje, ba i v prvních dobách našeho písemnictví se objevují doklady jen ojedinělé. Jungmann má z denního života doklady »udati své důchody«, »neudal všeho statku svého«; tak se mluví i píše podnes, »udáváme« také na úřadě a podle potřeby i jinde, na př. své jméno, svůj byt, své zaměstnání, někdy i důvody svých činů, své úmysly atd., udáváme tytéž a podobné věci i o jiných lidech, kde se naskytne toho potřeba. V prvních dvou třetinách minulého století dokonce takového rozmanitého »udávání« nalézáme v našem písemnictví více než dnes; uvádíme zde ze sbírek k akademickému slovníku některé doklady, kde bychom se dnes asi vyjádřili jinak. »Toto nové udání článku pokoje (= míru)… upřímně o pokoj jednající cizí vyslance tak zarazilo, žeť… jednání (s Napoleonem) přetrhli« (Fryčaj, Velesl. vítězství, 57, 1814); »Hláhol pověstí dávnověkých! udání z časů bývalých!« (Čelakovský v Poutníku slov. 2, 16, 1826); »nejvíce jen na všeobecné, pravý přehled poskytující udání… se obmeziti míním« (ze zprávy jednatelovy v Čas. mus. 1827); »I udáno jí (Psyše) hlasem, kam se dáti má; Psyche jdouc za udáním, přišla do lázně překrásné« (F. B. Tomsa, Přástevnice 6, 103, 1839); »Jinak nemohl ale (nádvorník) nic udati« (Pražský posel, 1848, 22 b); »Jáť jsem vás (redaktor chudé lidi) ani ještě zejména neudal« (t. 94a); »(žoldnéři) mučili obyvatele, aby jim skryté poklady udávali« (Tomíček, Děje angl. 79, 1849) atd. To jsou asi přede[148]vším doklady, jakých se týká rada matičního Brusu, aby se místo udati raději říkalo »říci, jmenovati, naznačiti, ohlásiti, uvésti, vytknouti« a pod. A uvážíme-li, že se tak nemluvilo ani nepsalo v dobách dřívějších, že nic takového nezná ani Jungmann, že nic takového není v mluvě lidové, že se ani dnes tak nevyjadřujeme, — kdo by řekl dnes na př., že by byli zástupci některého státu v Haagu »udávali« ty a ty požadavky nebo podmínky, že by se v nějakých slovesných nebo jiných památkách ozývala »udání« z minulých dob, že by kdo musil »udávati« skryté poklady a pod.? — sotva dospějeme úsudku jiného, než že v takových dokladech nemáme viděti nic jiného, než mrtvě narozené pokusy úsilí tvořiti potřebnou látku spisovného jazyka, jaké nalézáváme u všech národů a jaké nemohou překvapiti zvláště u národa, jehož osvětový vývoj byl přetržen ranou tak strašnou, jako se stalo u národa našeho. Ty pokusy nezanechaly v našem spisovném jazyce skutečných stop, snad spíše pro svou zbytečnost a pro nedostatek základů v dějinách našeho jazyka než zásluhou našich brusů, a bylo by zbytečné si jich dále všímati.

Zbývá »udávání« jména, stavu, bytu, jmění, ceny, příjmů atd. na úřadech i kde jinde je toho potřebí. Starý jazyk tohoto způsobu vyjadřování nezná (a musíme spravedlivě uznati, že naši předkové ani neměli tolik příležitosti podobné věci udávati, co jich máme my), ale žil již v době Jungmannově a jistě již před dobou, z níž pochází jeho slovník. Podobnost slov udati, udání v tomto významu s něm. angeben, Angabe je podle našeho soudu nepochybná, a sotva lze pochybovati, že tato německá slova byla vzorem, podle něhož vznikl zvyk, užívati stejným způsobem slov udati, udávati, udání. Pomáhalo při tom asi, že táž slova byla v obyčeji již o jiném úředním »udávání«, o oznamování něčího provinění; ale vliv cizí při tom popírati nelze. Jest ovšem otázka, bylo-li by možno zbaviti pro tento podezřelý původ náš jazyk slova již tak zakořeněného, a druhá otázka jistě neméně důležitá, čím je nahraditi. A protože jde o slovo, jehož původ, třebas ne v celém svém významovém rozsahu, přece jen je domácí, nezbývá snad než přijmouti, co v našem jazyce již před více než sto lety nabylo domácího práva.

S tímto udati, udávání, udání (s významem něm. angeben, Angabe) je v nejtěsnějším spojení příd. jméno udánlivý (někdy psávané i udanlivý) se svým příslovcem udánlivě. Udánlivý, udánlivě jsou slova nová, jichž Jungmann ještě nezná; po prvé (s krátkým a) jsou zapsána v Kotlových Přísp. 3, 458 z r. 1886, 1898. Jsou to slova vzniklá jen proto, abychom mohli co možná věrně na[149]podobiti německé věty s příd. jménem nebo příslovcem angeblich. Zvláště příslovce udánlivě zní českému uchu ohavně a je zbytečné, protože snad všude poctivému Čechu stačí slůvko prý (provolání udanlivě spolkem vydané Nár. l. 23. února 1898; případ vraždy z milosrdenství… odehrál se udánlivě též na Slovensku 17. bř. 1925), a kde opravdu musí býti řečeno, že podkladem něčeho je udání, možno přece po česku říci podle udání[6]. Příd. jméno udánlivý má obdobu v slovech zdánlivý, stč. spánlivý (ospalý), nedbánlivý (nedbanlivý), sloven. uznanlivý (uznalý), jejichž základem jsou podst. jména zdání, spaní (stč. spánie), nedbání, uznání a vzorem příd. jména, jako bedlivý, horlivý, hanlivý, strašlivý, pečlivý atd. (také slova přičinlivý, účinlivý a snášenlivý vedle snášelivý jsou dosti podobná); a smíříme-li se se slovy udati, udávati, udání s významem něm. angeben, možno se smířiti i se slovem udánlivý. Ale zbytečně jím plýtvati snad přece není potřebí; i udánlivou cenu nějakého domu nebo ztraceného náhrdelníku, udánlivý byt nějakého dobrodruha, udánlivého vynálezce nějaké novoty lze označiti jinak než přímým napodobením způsobu, jakým se vyjadřuje němčina, když ne jinak, slovem udaný nebo krátkým opisem (na př. »byt, v němž dobrodruh podle udání bydlí« a pod.). Počátkem tohoto roku jsme čtli o výčitkách Ženské mezinárodní ligy pro mír a svobodu, jichž se dostalo Praze pro křivdu, která se prý v ní děje Němcům. V Nár. pol. byla 9. ún. zpráva o listu, který byl z Ligy poslán pražskému primátoru, a podle ní v něm byla m. j. slova, že »delegace německá a rakouská… jistě by byly první, které by odmítly stížnosti na pana primátora pro udánlivý bojkot němčiny v úředních věcech«; nestačilo by napsati »domnělý bojkot«?

Do této slovní skupiny patří také slovo udaj nebo údaj, jak píší úřední Pravidla (správněji, protože to je předponová složenina jmenná, tedy slovo jako úbor, účet, účin, úděl, újezd atd.). Je to slovo nové, jež Jungmann s významem ‚udání‘ uvádí zejména z řeči hraběte Kašpara ze Šternberka o meteorech, otištěné v 9. ročn. Čas. mus. Mluvil o výkladu meteorů v ten rozum, »že to vyvrhelové asi budou, kteří jako u známých sopek u větrný obor byli vmetáni a tak na povrch země že padli«, ukazoval na padání meteorů u Strkova 3. července 1753 a pokračoval: »I na tento udaj a zde pronešenou myšlenku ohledu se nebralo, až [150]konečně v pozdějších létech osmnáctého století více takovýchto udajů se naskytlo«. Z tohoto snad nejstaršího dokladu slova údaj (udaj) není ani dost jasně viděti, máme-li mu s Jungmannem přikládati význam ‚udání‘ či ‚událost‘ (kdo si přečte Jungmannův článek udání a Kottův článek udati, snadně uvidí, jak splývají hranice dvou původem rozličných sloves udati a udáti se); že se slovo údaj s významem ‚událost‘ objevuje, vidíme i z Kottových dokladů 4, 285. Další významový vývoj slova údaj je po stránce významové ovšem sbližuje se slovem udání; při tom zůstává jistý rozdíl v tom, že slovem udání naznačujeme spíše obsah ‚udání‘, ne jen sám výkon ‚udání‘, a že nám ‚údajem‘ velmi často je i zpráva neúřední, mnohem spíše než ‚udáním‘ (mluvíme-li na př. i o údajích cestovatelů, dějepisců, současníků nějakých událostí a pod.). S tímto slovem údaj ovšem těsně souvisí sloven. slova udajný, udajne (údajný, údajne), jichž zejména slovenské časopisy užívají stejně jako naše časopisy slov udánlivý, udánlivě.


[1] Tak má tištěný Passionál z r. 1495 proti slovesu udávati, jak je čteme v rukopisném Passionálu brněnském, již pouhé dávati (B, 19b; také pozdější tvar 2. p. statku místo staršího statka). — Také sloveso uprodati, uprodávati zaniklo, ale našlo náhradu v pozdějším odprodati, odprodávati.

[2] Upozorňujeme na jemný rozdíl vazby téhož slovesa v obou dokladech týkajících se udávání peněz. V Arch. č. 14, 203 šlo o možnost udati vůbec peníze, které by se sešly, v dokladu Brandlově je řeč o udávání částečném, kolik se udává krejcarů za šesták.

[3] Sloveso udať jsme našli i s významem zprávy neurčené úřadu v Škultétyově knize Nehaňte ľud môj (95): »Knihovne alebo inej podobnej sbierky vzdelavateľnej Medňanský roku 1818-ho nemohol udať zcelej veľkej Nitrianskej stolice«.

[4] T. zatčeni a uvězněni; srovn. o tomto významu výklad 10, 36. Staviti je zde v podstatě totéž co franc. arrêter (stfr. arrester, it. arrestare z pozdního lat. adrestâre; odtud něm. arrestieren, arretieren atd.).

[5] Tak asi rozuměl svým dokladům Kott; aspoň je bez jakékoli poznámky položil do téhož odstavce s nč. dokladem (vazby udati co na koho) »udal naň, že kradl, er denunzierte ihn«. Také v tom by snad mohla býti stopa původního významu, že se v dokladech z 18. a z počátku 19. stol. místo pouhého udati časem objevuje plnější rčení udati ku právu (srovn. také v našem dokladě z r. 1788 slova o ‚udalosti‘ »sem [do Rychmburka] ku právu zadané«); víme ovšem, že se v té době ‚právo‘ říkalo i prostě příslušné soudní instanci.

[6] Jak málo vybíraví dovedeme býti ve volbě svých slov, dokazuje na př. věta »… provaz, který jsem koupil tak zvaně (= angeblich, podle svého udání) na svázání našich zavazadel« (v románové příloze Národa »Tajemství ind. pokladu« z r. 1926, str. 70).

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 7, s. 141-150

Předchozí Zvratná zájmena

Následující Liberec

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1