Časopis Naše řeč
en cz

Slovesná rčení a sousloví II.

Josef Bečka

[Články]

(pdf)

-

Jak vidíme, rčení a sousloví jsou nutným doplňkem slovního bohatství jazyka. Doplňují slovník tam, kde si jazyk nevytvořil potřebného slova, obohacují jazyk novými synonymy, zvláště v abstraktních významech, a činí tak řeč schopnou všech významových odstínů. Proto bývá zpravidla množství rčení a sousloví znakem jazyka vypěstovaného.

Rčení a sousloví má každý jazyk svá, pro sebe charakteristická. Zvlášť je to patrné u rčení lidového původu. Takové věty jako »vzal nohy na ramena, dneska se s koledníky přímo roztrhl pytel« a pod. nemůžeme do žádného jazyka překládat doslova. Podobně, kdybychom chtěli doslovně překládat rčení cizí, velmi často bychom se zcela odchýlili od jejich pravého významu. Na příklad francouzské avoir le bras long neznamená ‚míti dlouhou ruku‘, nýbrž ‚míti velký vliv‘. V tom právě je veliká potíž při překládání z cizích jazyků. Leckdy totiž pro některou věc jeden jazyk rčení má, druhý však nikoliv, někdy se zas v obou jazycích rčení svým významem sice kryjí, ale nejsou stejně obvyklá nebo nepatří do stejné vrstvy jazykové (na př. v jednom jazyce je takové rčení vulgárnější než v druhém). Lidová rčení dávají mnohým uměleckým dílům zvláštní charakteristickou chut a překladatel, má-li ji v překladu vystihnout, musí znát dobře cizí jazyk a ještě lépe svůj jazyk mateřský. Jestliže jeho vědomosti k tomu úkolu nestačí nebo nepřekládá-li dosti svědomitě, bývá překlad proti originálu šedivý a suchý a účinek [39]uměleckého díla tím ovšem neobyčejně trpí. Mnohé naše překlady se po té stránce velmi prohřešují proti kráse a výraznosti jazyka, protože jsou svěřovány rukám neodborným.

U rčení původu spisovného je toto nebezpečí už menší. Spisovná rčení, vzniklá z umělých metafor, jsou mezinárodnější, mnohá z nich se rozšířila z jednoho jazyka do ostatních, mnohá z nich v různých jazycích znějí podobně a mnohá z nich jsou takového rázu, že je lze i překládat. Slovesná sousloví nebývají už tak mezinárodní. Již v tom bývají veliké rozdíly, že mnohdy jeden jazyk má sousloví tam, kde jiný má ještě sloveso prosté. Česky je dávati pozor, ale polsky czuwać a charvátsky paziti; francouzsky je aboutir, ale česky míti za následek; franc. démissionner, ale česky podati demisi; franc. se suicidev, ale čes. spáchati sebevraždu; franc. préférer, čes. dávati přednost; rusky se řekne zdravstvujtě, čes. buďte zdráv; německy nehmen sie Platz, čes. posaďte se; proti latinskému auro corrumpere je čes. podplatiti, proti něm. es herbstelt je čes. podzim nastává a podobně. Ale i v tvaru sousloví bývají mezi jazyky značné rozdíly. Sousloví totiž zasahují hlouběji do struktury jazyka než rčení. Rčení jsou jednotlivé otřelé a ustrnulé metafory, sousloví však, jak uvidíme o něco dále, tvoří celé skupiny, které lze srovnat s kategoriemi kmenoslovnými. Jejich tvoření není nikterak libovolné, platí pro ně pravidla obdobná pravidlům o tvoření slov, a proto zpravidla každý jazyk má své zvláštní typy sousloví.

Každý jazyk má tedy jiný slovník svých rčení a sousloví, slovník, který jak svým rázem, tak i rozsahem se liší od slovníků jiných jazyků. Tato okolnost je velmi důležitá při posuzování vlivu jednoho jazyka na druhý. Víme, že vazba jednoho jazyka svádí k napodobení v jazyce druhém. K tomu se druží i to, že jazyk vyspělejší má sousloví mnohem více než jazyk méně propracovaný. Proto v době obrození našeho jazyka měla němčina takový vliv na češtinu právě v tvoření sousloví. V krásné próze tento vliv během století 19. namnoze vymizel a byl paralysován živým stykem s jazykem obecným a vzácnou jazykovou erudicí našich vynikajících spisovatelů, kteří nám zanechali jazyk velmi obohacený a pečlivě propracovaný. V tomto jejich díle pokračují i naši mladí spisovatelé. Proto jazyk naší krásné prózy je po této stránce velmi bohatý a namnoze i správný. Nechci tím říci, že by byly zde potlačeny všechny vlivy cizí, zvláště německé. Kdo zná dobře slovanské jazyky, pozná snadno, že vliv německý zanechal i zde mnohé stopy, je však tu již stráven a zpracován a přizpůsoben českému duchu.

[40]Hůře je tomu s některými obory jazyka vědeckého, zvláště s těmi, které jsou ve stálém styku s němčinou, franštinou a angličtinou, a zejména pak v jazyce obchodním a novinářském je cizí vliv namnoze tak silný, že působí rušivě na jejich strukturu.

Ale stále, co se týče sousloví, nemáme té vytříbené kultury, jako mají na př. Francouzi. U nás také nejsou rčení a sousloví dosud gramaticky zpracována. Nejdůležitější novočeská rčení a sousloví (bez rčení a sousloví chybných) máme v Mašínově Slovníku českých vazeb a rčení (Praha 1916 a 1924), sousloví a rčení správná i chybná v Zenklově Rádci správné češtiny (Praha 1911), ale ten jen dnes již poněkud zastaralý. Spolehlivý materiál chybných sousloví najdeme v rejstřících všech ročníků Naší řeči, která vytýká nejčastější chybná sousloví v svých referátech již od svého založení. Mimo to najdeme přehledný malý slovníček správných i chybných rčení a sousloví v Mašínově České mluvnici a cvičebnici (díl II. pro III. a IV. třídu středních škol. Praha 1932). Ale přes to zbývá ještě mnoho práce vykonat, abychom měli novočeský správný usus přesně stanoven. Mnoho také bude musit vykonat naše střední škola, aby své žáky tomuto správnému usu také dobře naučila. Dnes stále ještě, užívajíce sousloví a rčení, jsme často v trapné nejistotě, zda jsou správná, a ve stejné nejistotě jsou často sami linguisté, když mají posoudit správnost těchto sousloví. Jazykový cit nepomáhá vždy, protože ne každý jej má dobře vyvinut, a právě ti, od kterých se šíří nejvíce nesprávných sousloví a rčení (na př. někteří novináři), jej mají vlivem cizích jazyků velmi pokažen. Ti pak, kteří mají jazykový cit vytříbený čtením dobrých autorů, jsou často sváděni k tomu, aby považovali za správná ta sousloví, která často slyší a čtou na př. v novinách, i když jsou hrubým prohřešením proti našemu jazyku.

Pokouším-li se v dalších odstavcích podati jakýsi přehledný obraz našich správných i chybných sousloví, nemohu zde v krátkém článku tuto nejistotu odklidit. Pokusím se jen, vnésti do této spletité otázky trochu světla.

Která sousloví musíme pokládat za naprosto chybná? Jsou to především ta sousloví, která vznikla přímým vlivem cizího jazyka, při tom však docela zbytečně, protože máme za ně stará slovesa prostá, která věc vystihují přímo a lépe. V lidové řeči jsou tato sousloví zpravidla neznámá. Jsou již dávno na indexu, ale přes to se houževnatě drží u těch, kteří dosti nedbají jazykové správnosti. Jsou to sousloví vzíti místo (podle Platz nehmen, místo sednouti si), držeti řeč [41](eine Rede halten, místo mluviti), naučiti se znát (kennen lernen, místo poznati). Podobně ztratiti slovo (místo přimluviti se), dát seznati (m. ukázati) a pod. Některá z těchto chybných sousloví vnikla již i do mluveného jazyka a boj proti nim jest již nesnadný, na př.: zůstati stát, kterého se obecně často užívá místo zastaviti se (ve spis. jazyce lze užíti rčení zůstati stát jen tehdy, znamená-li ‚stát předtím a vytrvat ve stání‘, na př.: Vybídl ho, aby si sedl, ale on zůstal stát). Dnes je velice v módě v odborném jazyce podobné chybné sousloví to přichází v úvahu, vzniklé překladem německého in Betracht kommen, a správným vazbám jde o to, třeba si toho všimnout a pod. se odborní spisovatelé vytrvale vyhýbají.

Jinak však, jak jsme již řekli, nesmíme zatracovat sousloví jen proto, že vedle nich má jazyk i slovesa prostá. Toto měřítko nestačí, neboť je naopak předností jazyka, míti slovní bohatství co největší, a v mnohých případech, z nichž některé jsme již uvedli, sousloví se hodí lépe než sloveso prosté. Je pro nás výhodou, můžeme-li si vybrat podle své potřeby buď báti se nebo míti obavy, vyslýchati nebo podrobiti výslechu, doufati nebo míti naději, napraviti něco nebo zjednati nápravu atd.

Sousloví vznikla tedy zpravidla z vnitřní potřeby jazyka, vytvořit nový název nebo nový odstín významový. Někde snad tato tvořivost jazyková přešla přes meze nutnosti, to však se stává i v jiných případech tvoření (na př. při tvoření substantiv) a nepovažujeme to za neštěstí. Ti však, kteří hájí sousloví stůj co stůj, nesmějí zapomínat, že ne vždy je sousloví na svém místě a že i sousloví dobře tvořené může být voleno chybně, dává-li jazyk na tom místě přednost slovesu prostému. Ale tato otázka je velmi složitá a nemám zde dosti místa, abych ji mohl čtenáři podrobněji vyložit. Dnes se chci na chvíli zastavit spíše u otázky, jaký tvar sousloví je v češtině obvyklý a které tvary v češtině nejsou správné.

Při kombinování slov můžeme v češtině pozorovati zajímavý zjev, který bychom mohli nazvati úsporností výrazu. Všimněme si na př. českých komposit, která nejsou sice kombinací slov, nýbrž jen kmenů, ale u nichž můžeme již pozorovati jádro problému. Při skládání kmenů v slovo složené mívá přípona menší důležitost než u slov jednoduchých. Srovnej: vůd-ce, ale psovod; vlasatý, ale bezvlas-ý; vysoč-ina, ale přímoř-í a pod. Také při kombinaci substantiva a adjektiva ustupuje významová stránka do pozadí, a bývá proto voleno jako adjektivum rozlišující [42]slovo významu nepříliš výrazného, ba často matného a nepřesného. Ve výrazu vlčí mák vidíme jasně, jak rozlišující adjektivum vlčí není nijak zvlášť výrazné. Podobně ve výrazu střední škola adjektivum střední v nás nevzbuzuje příliš určitou představu, stejně jako adj. slepý v sousloví slepá ulice.

Podobný zjev vidíme u českých slovesných sousloví, pokud na ně neměl vlivu cizí, neslovanský jazyk. V slovesném sousloví je významová funkce slovesa oslabena. Proto čeština volí v souslovích slovesa významu pokud možno málo výrazného, slovesa spíše stavová než silně dějová; česká sousloví mají většinou sloveso míti, býti a vyhýbají se slovesům živějším, jako jsou bráti, držeti a pod. V tom je veliký rozdíl mezi češtinou a němčinou, neboť němčina může mít i v souslovích slovesa silně dějová, s významem zřetelným a výrazným. Němci snad necítí tak silně dějovost svých sloves nebo jim nevadí tato dějovost, vždyť i vznik komposit je v němčině snadnější a kombinování slov vůbec je tam častější.

Česky řekneme míti vliv, v němčině je den Einfluss ausüben a ve franc. exercer l’influence. Kdybychom řekli vykonávati vliv, užili bychom slovesa příliš silného, což není v duchu českého jazyka a ukazuje zřejmě na cizí vliv. Řekneme tedy: Byron měl vliv na Máchu; nejvýš mohli bychom snad napsati Italie vykonává vliv na Rakousko, máme-li zde na mysli přímý nátlak politický. Proti německému Rücksicht nehmen máme čes. míti ohled, proti franc. dresser le procès verbal píšeme česky sepsati protokol. Neříkáme čes. bráti zřetel, ale míti zřetel, bráti podíl, nýbrž míti podíl (nebo ještě lépe účastniti se), místo držeti dozor říkáme správně míti dozor (vedle dozírati), místo tvořiti část něčeho lépe býti částí něčeho, místo nésti jméno správně míti jméno. Podobných případů bychom mohli uvésti ještě mnoho, na př. chybné nésti zodpovědnost místo lepšího míti odpovědnost, nésti náklad místo platiti. Můžeme sem zařaditi i spojení vésti život (on vede nezřízený život), ačkoliv se s ním obecná čeština již smířila a dává mu dokonce přednost před spojením žíti životem, které se často zdá příliš básnické.

V některých oborech jazyka odborného, zvláště v jazyce obchodním, můžeme vůbec pozorovati velkou zálibu v příliš výrazných konkretních slovesech nejen v souslovích, nýbrž i ve volnějších spojeních, což se nepříjemně odlišuje od normálního obecného usu. Tak pod vlivem němčiny a franštiny (sich befinden a se trouver) čteme sloveso nacházeti se místo prostého býti (budova právnické fakulty nachází se na nábřeží u Čechova mostu). Podobně se užívá zbyteč[43]ně sloves doznati, sloužiti, prodělati, prozraditi, čítati, sledovati, podléhati, odehrávati se, přivoditi, vyzdvihovati, obnášeti a mnoha a mnoha jiných sloves. Několik příkladů: Okolí pražského hradu doznalo značných změn (lépe v okolí hradu byly provedeny značné změny). To sloužilo za podklad k dalšímu jednání (m. bylo podkladem). Ta věc prodělala mnoho změn (m. prošla mnohými změnami). Jeho jednání prozrazuje špatnou znalost poměrů (lépe ukazuje nebo: V jeho jednání se jeví). Praha dnes čítá 860.000 obyv. (m. ). Nechápeme, jaký cíl tím sleduje (m. jaký cíl má na mysli, za jakým cílem jde). Toto zboží podléhá rychlé zkáze (m. rychle se kazí). Mezi průmyslem a obchodem odehrává se skrytý boj (m. je skrytý boj). Svou neopatrností přivodil si těžkou nemoc (m. způsobil si). Dnes víc než kdy jindy nutno vyzdvihnouti význam spořivosti (m. zdůrazňovat význam). Vklad obnášel 1000 Kč (m. činil). Naše uznání platí těm, kteří… (m. patří). Nová doba nám nadchází (m. nastává). Jeho vystoupení vyvolalo trapný dojem (m. vzbudilo). Slavia zaznamenala 2 branky (m. získala dvě branky nebo dosáhla dvou branek). On nahlíží správnost mého názoru (lépe uznává). Devisovými opatřeními byl podvázán zahraniční obchod (m. toho lépe je ztěžován). Navštěvoval gymnasium v Plzni (m. chodil do gymnasia). Atd. atd.

Jak vidíme, je tu vesměs užito sloves s velmi konkretním významem, a to česká slovesná sousloví a spojení nemilují. Obecná čeština také těchto obratů nezná. Podobné potíže mají i jiné jazyky evropské. Francouzi, kteří jsou velmi citliví k jazykové správnosti a mají slovník rčení a sousloví již přesně kodifikován, brání se podobným spojením, která vnikají do jazyka z mluvy obchodní. Myslím, že ani němčině nejsou příliš k ozdobě, třebaže, jak se zdá, němčina v této věci není tak citlivá. Vznikají všude tam, kde se myslí v substantivech. Toto myšlení statické dává přednost vyjadřování rozloženému, v kterém celá tíha významová spočívá na substantivech a slovesu připadá na konec jen funkce děje. Tím se ovšem stává, že významová stránka slovesa má mnohem menší důležitost než obvykle a často nebývá správně odhadnuta. Proto v těchto rčeních bývají slovesa příliš dějová tam, kde mají vyjadřovat jen stav, a příliš konkretní tam, kde jde o funkci obraznou. Vznikla a vznikají ze snahy, dát odborným funkcím jazyka vlastní slovník. Chápeme to plně, neboť slova obecného usu mívají leckdy i rozličné vedlejší významové anebo i citové odstíny, kterým se odborný jazyk chce vyhnout. Proto i ta nadměrná záliba v souslovích, která jsou zpravidla proti prostým slovesům méně živá, méně ci[44]tová a neosobnější. Také bývají obyčejně schopnější vytvářet t. zv. klišé: uzavříti smlouvu, obchod, kompromis, objednávku, dohodu, nebo vykazovat zisk, ztrátu, úspěch, zlepšení, zhoršení, nebo vyvolati dojem, rozruch, pohoršení, zneklidnění a pod. Této schopnosti všechna slovesa správných sousloví vždycky v této míře nemívají.

Z těchto všech příčin mají nesprávná sousloví velmi houževnatý život. Při rychlé práci v některých oborech (při obchodní korespondenci, v novinách, v právnické praxi a pod.) není ani dobře možno zdržovat se slohovými problémy při písemném projevu. Mohli bychom však žádat, aby se na našich obchodních školách žáci naučili správnému obchodnímu jazyku a aby také naše noviny, zvláště deníky, více dbaly správné češtiny. Dosud tak činí bohužel jen některé časopisy. A tak máme naději, že ještě dlouho mnoho věcí »bude hrát důležitou úlohu«, že ještě mnoho lidí »přijde ke zranění«, že ještě dlouho naše zájmy »budou ve hře«, že leccos budeme musit »vzít v úvahu«, aby náš zahraniční obchod »nevykazoval« ztráty a abychom mohli lépe »vykonávati« vliv na »odbourání« cen.

Ale nejen konservativnost, nýbrž i známá lidská schopnost vše napodobovat má tu mnoho viny. Člověk, který píše v dopisech slohem velmi živým a plynným, napíše žádost jazykem tak šroubovaným a nesrozumitelným, že to ani nedovedeme pochopit. Četl nebo slyšel podobné žádosti a prostě napodobí jejich sloh a myslí si, že tím nabude jeho žádost větší váhy, než kdyby byla napsána tak prostě a srozumitelně, jak to má na mysli.

Jak jsem již řekl, nelze potírat sousloví šmahem, byla by to špatná politika, neboť jazyk jich potřebuje a ona obohacují jeho slovní zásobu, nemůžeme se však s klidem dívat na to, jak se jazyk kazí množstvím sousloví nečeských. Nesprávná sousloví rozrušují dynamickou funkci slovesa tím, že otupují jeho pravý význam a berou mu možnost působit jasně a zřetelně tam, kde se ho již od pradávna užívá. Jádro živé, pěkné věty — a ta je snad ctižádostí každého, kdo píše — je v jejím živém, významově výrazném slovese. Musíme se tedy bránit každé inflaci rčení a sousloví zbytečných a nečeských.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 2, s. 38-44

Předchozí Karel Erban: Kvantita v českém verši

Následující Antonín Procházka: Haluzna. - Naši. - Krajánek.

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1