Obdivujícně

[Drobnosti]

(pdf)

-

Z potřeby, míti vedle příčestí, jež nabyla významu přídavných jmen, také příslovce a podstatná jména obdobného významu, vznikají tvary jako vroucně, vroucnost (vroucí), horoucně, horoucnost (horoucí), budoucně, budoucnost (budoucí), i na př. místy nepřejícně, nepřejícnost (nepřející), kajícně, kajícnost (kající) a pod. Někdy se k těmto slovům přitvořují i přídavná jména skutečná; na př. modlíme se vroucně, s vroucností, místo obvyklejšího a staršího »vroucí modlitba« se pak objevuje, pokud víme, teprv u Rosy i »vroucná modlitba«, vedle přídavného jména budoucí (budúcí) je od 15. stol. příslovce budoucně, od 17. stol podst. jm. budoucnost, ale příd. jm. budoucný zní nám podnes cize, a je také zbytečné (dnes ovšem máme také již »Budoucno«). Nové přídavné jméno může nabýti i odchylného významu a tím plného práva na život, zanikne-li v něm úplněji původní slovesný význam; kající Magdalena se kaje teprv po době, kdy se nekála, kdežto kajícná Magdalena by byla spíše osoba, u níž je kajícnost stálou vlastností. Jazyk, tvoří-li sám, jako všude tvoří i zde s mírou a s rozvahou, jež budí podiv každého, kdo jej dovede v jeho tvoření pozorovati.

Jinak, vplete-li se mu do řemesla nezkušený jednotlivec. Nevšimne si zásad, podle nichž tvoří jazyk, vytvoří slovo nové, těm zásadám se příčící, slovo, které je cizím tělesem v jazyce; jinde takové slovo obyčejně zapadne v hlubinách zapomenutí, u nás se stává klenotem, jejž spisovatelé pečlivě ukládají pro potřebu do svých zásobáren. Nepřející člověk nepřeje nikdy nikomu, jak říkáme, toho nosu mezi očima, slovo »nepřející« vyjadřuje jeho stálou nepěknou vlastnost, je přídavným jménem; proto rozumíme, říkají-li o něm někde, že po každém zahlíží nepřejícně, vyčítají-li mu jeho nepřejícnost. Ale pes, který náhodou kulhá, je té chvíle »kulhající«, kulhá-li stále, je kulhavý; proto by byl nesmysl, kdyby někdo vyprávěl, jak pes utekl »kulhajícně a skučícně«, místo »kulhaje a skuče«, kdyby mluvil o jeho »kulhajícnosti, skučícnosti«.

Čtenář se ptá, proč mu vykládáme o tvarech tak příšerných? Proto, že jsme čtli povídečku, v níž si mladá panička na návštěvě u svobodných přítelkyň zapálila cigaretu a »sestry se hlasitě podivily, čemu se jich (= jejich) přítelkyně už nenaučila a obdi[275]vujícně ji prohlížely«. Pevně doufáme, bude-li někdo za sto let tuto stránku »Naší Řeči« čísti, že spráskne ruce, co vše bylo léta spásy 1920 u nás možno napsati.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 9, s. 274-275

Předchozí Josef Zubatý: Pouze — jen, jediné

Následující Dámský návštěvník