Kutinovy uzenáče

[Drobnosti]

(pdf)

-

Tak odjakživa psala firma, jež vyrábí tyto rybí konservy. Ale někdo ji prý upozornil, že to není správné a že se mají takováto jména skloňovat podle vzorů životných, tedy »Kutinovi uzenáči«. Máme prý rozhodnout, co je správné. — Rozhodnutí tu není nesnadné, neboť živý jazyk sám si už ustálil skloňování takovýchto jmen a není příčiny, proč by je od něho nemohl přijmout také jazyk spisovný. Sotva by koho napadlo říkat, že čerství slanečci dobře chutnají, že sledi jsou velicí a uzenáči, zavináči že jsou dobří; každý by se tu vyjádřil, že čerstvé slanečky chutnají, sledě jsou velké a uzenáče, zavináče dobré. Proto se do tvarů životných nebudeme nutit ani při psaní. Ostatně způsob živého usu neodporuje ani hledisku logickému, neboť název »uzenáč« není přece ozna[160]čením nijaké bytosti živé, stejně ani »slaneček«; to už nejsou přírodopisné názvy ryb plovoucích ve vodě, nýbrž prostá jména hotových, neživých výrobků. V témž smyslu rozumíme i názvu »sleď«. Je sice pravda, že s hlediska mluvnického pokládáme za životná ta jména rodu mužského, která mají v akusativu jednotného čísla tvar genitivní (bratra, oráče a pod., srov. NŘ. VII, 1923, 191), a podle toho že bychom měli jména slaneček, uzenáč a pod. pokládat za životná, neboť v živé mluvě mají v ak. sg. koncovku -a, -e, (koupit si slanečka, uzenáče a pod.). Ale ono pravidlo není všeobecné; jsou jména věcí zřejmě neživých, a přes to mívají v živé řeči ak. jedn. č. na -a (na př. najít hříbka, hráti ferbla, koupit si buřta a pod.). Akusativ slanečka, uzenáče, zavináče (vedle uzenáč, zavináč) třeba tedy chápat v témž smyslu jako ak. buřta a pod.; není znakem životnosti těch jmen. Takovéto odchylky si vytváří jazyk sám a nelze je opravovat z pouhého zřetele k logické uniformitě. O tom se v NŘ. psalo už několikrát, na př. I, 128; III, 9, 63, 157; X, 191; XII, 120. — Bylo by tedy skloňování těchto jmen takové: nom. jedn. č. slaneček, uzenáč, zavináč, ak. jedn. č. slanečka, uzenáče, zavináče (vedle uzenáč, zavináč), nom. mn. č. slanečky, uzenáče, zavináče.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 5, s. 159-160

Předchozí Křiklavý galicismus

Následující »Zalistniti«