Spasen

[Hovorna]

(pdf)

-

(E. Š.) Učí-li mluvnice Müllerova a j., že tvary »spasen, vypálen, zpustošen« atd. jsou přídavná jména neurčitá, má pravdu. Jsou to adjektiva jako všechna jiná a náleží prostě do kategorie příd. jmen odvozených od sloves právě tak, jako na př. slova padlý, mrzutý, spasitelný, lákavý, chlubný a j. Jejich zvláštností jest jen to, že se jich v slovanských jazycích užívá k opisu tvarů trpných (vedle adjektiv tvaru bit a dříve také znám), a proto se jim říká příčestí a uvádějí se v soustavě tvarů slovesných. Nazývati je [191]však slovesy by nebylo správné, protože význačnou vlastností slovesa a jeho tvarů je schopnost vyjadřovati gramatickou osobu a té (jako infinitiv a podst. jm. slovesné) nemají. — Názvu »bytost životná n. živá« v mluvnici není možno rozuměti doslova a ve smyslu vědeckém; rozdíl mezi názvy bytostí živých a neživých se projevuje v jazycích slovanských snahou užívati při názvech bytostí živých (lépe: při mužských jménech osobních a živočišných, aby zase neviděl někdo v 4. p. nebožtíka nedůslednost) v platnosti 4. pádu tvaru genitivního. Tato snaha není ovšem stejně silná ani v různých dobách (v stč. byl ještě 4. p. bůh, člověk, muž, kůň, vůl atd.), ani v různých typech (na podst. jména vzoru sluha, soudce se nevztahuje), ani na různých místech (na východě čsl. na př. se projevuje i v 2. p. množ., na záp. jen v sing.). Ale ani v těchto mezích není rozdíl mezi názvy bytostí živých a neživých proveden tak, jak bychom podle významu těchto názvů očekávali, protože se v jazyce rozdíly a dělítka logická porušují v nesčetných případech důvody psychologickými. Těmi si pak nutno vykládati případy, o nichž bylo v NŘ. již také často vykládáno, že říkáme »pouštěti draka n. vlka, zdvihnouti slavíka, hráti ferbla« atd. a vedle toho »otvírati kohoutek, trhati orlíček« atd., »milovati člověka«, ale »milovati lid, národ« atd. Kdybychom tedy chtěli definovati s hlediska jazykového (tedy pro mluvnici), co jsou podstatná jména bytosti živé tam, kde je jazyk rozeznává od neživých, nemohla by zníti definice jinak, než že jsou to ta jména mužských osob n. věcí, která mají kmen -o a v akusativě jedn. tvar genitivní. Že by touto definicí bylo vyučovací praxi nějak pomoženo, ovšem pochybujeme. Ale pochybujeme také, že by takových definicí bylo v praxi třeba; české dítě v tom jistě nechybí a cizinec se tomu musí prostě mechanicky naučit. Máme-li s hlediska právě vyloženého určiti »bytost« slov vámi nadhozených, »nebožtík, smrt, duch, organismus, mikrob,« vyloučíme z nich především jméno »smrt«, protože u feminin jazyk rozdílu mezi »životnými« a »neživotnými« nedělá; slova »nebožtík, duch, mikrob« zařadíme do kategorie »gramaticky životných«, protože jejich akusativy zní »nebožtíka, ducha, mikroba«, slovo »organismus« mezi »gramaticky neživotné«, protože má 4. p. »organismus«. Že se kategorie mluvnické neshodují vždy s kategoriemi logickými i psychologickými, o tom se lze přesvědčiti v jazyce na každém téměř kroku; slovo dudy je gramaticky čísla množného a znamená věc jednu, slovo ptactvo je gramaticky singulár, ale znamená všechny ptáky; slovo vládyka bylo v stč. rodu ženského, ač znamenalo osobu mužskou, slovo žabec je rodu mužského a přece značí osobu ženskou atd. Výtka, že o rodu a čísle není výkladu ani v Gebaurově Mluvnici, vznikla snad přehlédnutím; v novém zpracování této mluvnice je o těchto věcech (také o poměru mezi rodem gramatickým a přirozeným atd.) výklad dosti zevrubný v §§ 650—654 a 657—659.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 6, s. 190-191

Předchozí Směrnov

Následující Vojště