Časopis Naše řeč
en cz

Opakování předložek

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

»Když na předložce závisí výraz souřadně složený, klade se předložka buď jednou před celý výraz souřadně složený, anebo se opakuje před jednotlivými členy podle jejich závažnosti a větší nebo menší samostatnosti. Na př.: Na hloží a kamení zůstalo krve znamení (Erben); pod.: bez ladu a skladu, přes hory a doly, bez bázně a strachu a p. — Žijem v dření, psotě, v tísni, trudu, mdlobě (Vrchlický). — Pařízek huboval na ženu, na děti, na sousedy, na úřady, na kněze i na Boha (Rais). — Bylo mi se stěhovati do Haliče, a to do města Břežan (Vykoukal).« Tak čteme v Gebaurově-Ertlově Mluvnici (§ 763). Kdybychom zkoušeli, jak se v takovýchto případech vyjadřují dnešní naši spisovatelé a novináři, z podrobné statistiky bychom asi shledali, že si libují v první z obou možností, o kterých Mluvnice mluví: nejraději se spokojují tím, že kladou předložku jen jednou před celý výraz souřadně složený. Nemáme v úmyslu podnikati takovou statistiku; ale snad nebude na škodu, předneseme-li k věci samé několik poznámek.

Především se nám zdá, kde se jazyk sám ustálil na možnosti jedné nebo druhé, že bychom se měli říditi jeho ustáleným zvykem. Vždyť se jazykový zvyk sám ozve proti násilí na něm páchanému. Zkusme na př., abychom se přidrželi příkladů Ertlových, napsati, že někdo něco spořádal bez ladu a beze skladu, že odešel přes hory a přes doly. A podíváme-li se na tyto příklady pozorněji, vidíme, že náš jazykový zvyk je v nich velmi správný. Rčení bez ladu a skladu má dvě podstatná jména, ale jejich význam je tak skoro týž, že se dvěma slovy vyjadřuje vlastně pojem jediný; děje se to spíše na ozdobu slohu (a ta se zvyšuje ještě rýmem) než na rozčlenění pojmů. Také rčení přes hory a doly je smyslem příliš nedílné, aby sneslo roztržení ve dva předložkové pády opakováním předložky; nemá vyjadřovati pohyb přes hory a přes doly, nýbrž pohyb přes širý kraj, jejž nedovede zdržovati jeho rozmanitost. A ta větší nebo menší nedílnost, nečlenitost pojmu, jejž zde vyjadřuje výraz souřadně složený, žádá právě, aby předložkový pád byl jednotný, třeba má dvě nebo více podstatných jmen; společná předložka je slučuje vjedno. Tak rozumíme, proč se neopakuje předložka, řekneme-li o někom, že by se spolčil i s čertem a ďáblem; neříkáme, že by se spolčil s dvěma zlými duchy, jen pojem nejhoršího spojence vyjadřujeme dvěma slovy (něco docela jiného by bylo, kdybychom řekli s čertem a s ďáblem). Řekneme-li, že jsme někde pobyli den a noc, vyjadřujeme souvislou dobu 24 ho[178]din; proto nám zní divně, čteme-li větu »přijeli jsme sem pouze na den a na noc« (L. Baštecká v překl. Bret Harteova »Dobrodružství z bažiny Tasarajské« v příl. Nár. pol. 1924, 89). A proto nám zní tak česky titul Smetanovy symfonické básně »Z českých luhů a hájů« a něčím jiným by nám byla skladba »Z českých luhů a z českých hájů«.

Dost často je ovšem věcí nálady, pociťujeme-li pojmy vyjádřené dvěma nebo více jmény souřadně složenými za pojmovou skupinu tak jednotnou, že by vyžadovala jedinou společnou předložku, či nic. V Ertlově dokladu z Vrchlického snadně bychom mohli upraviti rozčlenění složeného výrazu přemístěním předložky v, opakováním jí u všech jeho členů, nebo vynecháním před slovem tísni, aniž by se smysl nějak změnil. Mohli bychom bez podstatného rozdílu říci, že někdo přijel s ženou a dětmi, nebo s ženou a s dětmi, že nám je věrným přítelem v radosti i žalosti, nebo v radosti i v žalosti. Ani nám nejde o to, abychom otázku opakování či neopakování předložky osvětlovali v celé její rozlehlosti; účelem je nám ukázati, v čem se podle našeho soudu dnes často chybuje. A řekněme rovnou cestou hned, že se podle našeho soudu naši spisovatelé a novináři příliš rádi vyhýbají opakování předložky, i kde ho významová nejednotnost složeného výrazu žádá. Dnešní spisovná čeština vůbec vidí veliký prospěch slohu v tom, může-li se nějakému slovu vyhnouti; ale taková úspora znamenává i ztížení srozumitelnosti, někdy i ochuzení jazyka, nehledíc ani k tomu, že spisovnému jazyku zbytečné změny nikdy nejsou na prospěch.

Začneme zase s dokladem, v němž pro pochybnou úsporu porušeno ustálené rčení. Mluvíváme o boji na život a na smrt (nevíme, nevzniklo-li toto rčení napodobením němčiny, ale nejde nám zde o to). Rozhoduje se v něm, má-li bojovníku zůstati zachován život, či očekává-li jej smrt, život a smrt zde tedy jistě netvoří nic jednotného; ale v Nár. l. jsme čtli 7. dub. 1925 ve feuilletoně »souboj na život a smrt«. A za stejně nesprávné — ani ne tak z příčin mluvnických jako z příčin vůbec slohových — máme doklady, v kterých se předložka u všech členů neopakuje v takových složených výrazech, kde se jednotlivé členy stavějí proti sobě. »Nejinak než se zvolenými má se to i voliči« (Lech 15. srp. 1927); zde se přece voliči stavějí přímo proti zvoleným! V Ertlově dokladu z Raisa vidíme předložku opakovánu u šesti podst. jmen sloučených v jediný složený výraz; přečte-li si jej čtenář nezaujatý, nenáleží k hlasatelům jazykové úspornosti, vycítí z něho, jak spisovatel tím opakováním chce naznačiti tu věčnou nespokojenost se vším možným. Oč životnější [179]je takové opakování předložky než sražení složeného výrazu pod jedinou předložku v dokladu »noví, posvěcení lidé, krásní ve svých radostech, práci i hříšných pochybeních« (Nár. l. 28. července 1923)! Sotva je na místě vypouštění předložky v složených výrazech s odporovací spojkou nebo, anebo[1], kde se zase jména jí sloučená stavějí proti sobě. Tak na př.: »Sázava se potom může stříbrně zalesknouti do malé krajinky anebo stranou odbíhajícího údolíčka« (Vrba, Sázava, 5). »Brnknete telefonicky na vrchního státního zástupce, nebo ministerstvo«; »bude-li pohnán před senát, nebo porotu« (Jar. Maria, Panstvo v taláru, 256, 268). Předložka již pro pouhou zřetelnost by se měla opakovati, kde v složeném výrazu není významové jednotnosti; tak na př. ve větách jako »drze lhal… o mých činech, které se nestaly, vlastnostech, kterých jsem neměl« (156), »odvolání k vrchnímu, ba i nejvyššímu soudu« (215), »bude snad v obchodě, kanceláři« (424), »nemusíme zajížděti na vzdálenou nám Rivieru, ani slunný Jadran, ba ani do lázní« (Nár. pol. 21. kv. 1930) atd.


[1] Nemusíme snad připomínati, že se to netýká spojky nebo, neboli, anebo, kde spojuje jména téhož významu; na př. »v gramatice nebo (neboli) v mluvnici…«

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 8, s. 177-179

Předchozí Jiří Haller: Dle, podle, vedle, podél

Následující Quido Hodura: Časové úvahy o naší mateřštině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1