Časopis Naše řeč
en cz

Považovati za něco

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Od prvního vydání matičního Brusu se našimi jazykovými rádci táhne výstraha, aby se neříkalo považovati někoho (něco) za něco; správně prý se má říkati pokládati, míti za něco. Kott 2, 838 podle několika dokladů ze spisovatelů nových (mezi nimi i z opatrného Bartoše) prohlašuje rčení považovati za něco (za nějaké) za dobré, ale výstraha byla opakována i po něm. My také jsme se několikráte přihlásili za jeho protivníky (2, 151; 4, 118; 5, 286; 6, 53); někde jsme je uváděli ovšem i bez výstrahy (1, 310; 7, 277), 5, 152 jsme o něm mluvili jako o rovnoprávném se rčením pokládati za něco (brali jsme tam do ochrany vazbu s předl. za proti pokusům, i u těchto sloves zaváděti vazbu s pouhým 7. pádem, pokládati, považovati něčím, nějakým). Najisto je to rčení, jehož správnost nebo nesprávnost žádá bedlivější úvahy, než se jí posud dostávalo.

Jaké jsou námitky proti jeho správnosti? Především ovšem, že není znám ani jediný doklad z jazyka staršího; v písemnictví se považovati za něco objevuje teprv v době nové.[1] O mluvě [226]lidové je těžko souditi; rčení, které nás zde zajímá, lze slýchati dnes i v mluvě prostých lidí venkovských, ale naprosto nelze poznati, je-li v dnešní mluvě lidové dávno doma, či dostalo-li se do ní z novin, z písemnictví, ze školy a odjinud. Také jsme již čtli, že považovati za něco nemůže býti správné proto, že se neříká povážiti za něco; to by bylo konec konců možno uváděti i proti rčení pokládati za něco, protože aspoň dnes položiti za něco již neříkáme. A po důvodu, který nejčastěji dokazuje nesprávnost českého rčení, po přímém vzoru německém se marně ohlížíme; něm. betrachten, jež jsme 4, 217 s náležitou opatrností pokládali za možný vzor našeho považovati za něco (»zdá se, že od vlivu něm. betrachten není zcela čisto«), přece jen se s ním nekryje vlastním významem ani vazbou.

Sloveso vážiti metaforickými změnami svých základních hmotných významů ‚míti tíži, váhu‘, a ‚hledati, nalézati tíži, váhu‘, nabylo rozličných významů odvozených. Zde nás zajímá především význam ‚nalézati cenu, ceniti‘[2]; a protože často jde o cenu, jakou něco má pro jednotlivce, shledáváme se v tomto významě nejčastěji se zvratným tvarem vážiti si (v staré době v. sobě). Předmět tohoto ‚vážení‘ původně se jistě vyjadřoval 4. pádem: jako vážíme sůl, tak můžeme také vážiti (= ceniti) na př. ctnost, život. A tak nalézáme ještě v starším jazyce na př. doklady: (člověk dostoupí druhého stupně pokory), když … i od jiných pokorně přijme, když jej lacino vážie (Štít., Výb. 1, 760); lehce své všecko váží (Hrubý z Jelení); (Boleslav) více vážil hanbu světskú než pokutu božskú (Hájek). I rčení vážiti sobě mělo původně vazbu se 4. p., na př.: známo jest, že za starodávna tak jsou velmi statečnost sobě vážili lidé (Ř. Hrubý z Jel.); to dobrodiní kterak sobě budeme vážiti (Žalanský, † 1627). Ale již v staré době se počíná objevovati při zvratném vážiti sobě, si vazba s 2. p., která časem přecházívá i na nezvratné vážiti; tato vazba se ustálila tak, že nám je již nemožno v tomto pře[227]neseném významu říkati na př. vážím si matku, vážím si tvůj dar.[3]

Váha předmětu, určuje-li se ustálenými jednotkami tíže, vyjadřuje se 4. pádem (předmět váží libru a p.). Cenu, kde o ní mluvíme slovesem vážiti (si), vyjadřujeme předložkou za se 4. p.: pročež nás pak svět za nic neváží (Kral. na 1. Jan. 3, 1); múdrý zná šeředstvie smilstva a váží je za šeředstvie (Štít.); vážím si toho za stovku.[4] Někdy bývá také cena vyjádřena příslovcem (lehce, draze a p. si vážiti), i příslovečným stř. rodem (vysoko, mnoho, málo si v.), místo za nic bývá zvláště dnes spíše příslovečné nic (nic si toho nevážíš), podobně u Bratří aniž co = a nic (všecky nádoby krále Šalomouna … byly zlaté … Nic nebylo z stříbra, aniž ho sobě co vážili za dnů Šalomounových 2. Par. 9, 20; v bibli Benátské: střiebra za nic sobě nevážili). To je ovšem totéž za se 4. p., kterým se vyjadřuje »věc, která jiné věci na roveň se staví, která jest náhradou, výměnou za jinou věc, která má hodnotu věci jiné« (Bartoš, Listy fil. 2, 288). A od pojmu hodnoty je jen krok k tomu, co vyjadřuje jmenný přísudek (doplněk); podíváme-li se na př. na Všehrdovu větu »zvyklost za právo jest« (Bartoš t. 289), spíše z ní vyciťujeme rovnici hodnoty (zvyklost má hodnotu práva) než přisuzování přísudkového pojmu podmětu (zvyklost jest právo), jež právě jest úkolem vět se jmenným posudkem. A sloveso pokládati (s jednodobým položiti) původně také vlastně vyjadřovalo stejnou cenu, stejnou hodnotu věci, jejíž jméno se u něho klade ve 4. p. s předložkou za. V lašské písni u Sušila 9 n. člověk, pro nějž si přišla Smrt, nabízí jí peněz, co může unésti. »A což mi to zlato, to kladu za bláto,« odpovídá Smrt. V podstatě není rozdílu mezi větou ‚to kladu za bláto‘ a stč. větou ‚to vážím za bláto‘, obě věty vyjadřují stejnou hodnotu zlata a bláta, jen základní význam metaforického obrazu je různý: tam se vyšlo od [228]obrazu vážení dvou stejně hodnotných předmětů, zde od představy, že se předmět, o nějž jde, klade za předmět, s nímž má stejnou hodnotu (8, 146). A jako se pak mohou obrazně (a na konec bez vědomí této obraznosti) ‚vážiti‘ i věci, kterých vážiti nelze (jako u Štítného smilstvo a šeředství), tak se mohou podobné věci obrazně i ‚klásti‘; jako když u Sušila 259 panenka, která se přepočítala v lásce, zpívá: »Ach, vy panenky rozmilý, kerý ste ješče poctivý! Ach, nemilujte pěti, šesti, klaďte to sobě za neščestí«.

Rčení klásti (sobě) za něco, které zde nalézáme ještě v moravské písni — užíváme ho ještě sami ve zdvořilých formulích ‚kladu sobě (si) za čest‘ a p. —, bylo v starší češtině dosti časté a nabývalo významu spojení přísudkového, v němž se pak ustálilo rčení pokládati (si) za něco. Hus vyčítá prelátům své doby, že »což z lakomstvie vedú (= činí), toho za hřiech nekladú« (Erb. 2, 362), z Veleslavína má Jungmann rčení ‚klásti dobré za zlé‘, z Komenského ‚klásti sobě něco za hanbu‘ atd. Pokládati (sobě, si) za něco nalézáme v starší době často s významem hodnocení předmětu; z Brandlových Knih půhonných má Kott 2, 698 doklady právního slohu ‚ty koně pokládám (= cením) za 24 hřivny, to žito pokládámy za hřivnu a osm grošů platu, tu škodu pokládámy za tři sta hř‘. Jinde nalézáme předmět hodnocený tímto způsobem v 2. p. (jako bývá u slov. vážiti); tak čteme v registrech soudu komorního r. 1501 o půhoně na vydání zadržené truhlice s klenoty m. j.: ‚pokládaje těch klénotuov v té truhlici za 150 kop grošuov českých …, kterýchžto klénotuov položil jest za 150 kop gr. č‘. A je zajímavé, že vazbu s pouhým 4. p., kterou jsme u sloves vážiti (si), ceniti místo pádu předložkového našli jen výjimkou v mluvě lidové, zde známe i z doby starší: ‚ješto on ji (farář bibli) sobě sto kop grošuov českých pokládá (1502, Arch. č. 12, 523), kterúžto šubu a svrchky (žalobník) pokládá padesáte kop grošuov českých‘ (1503, t. 557); k tomu srv. ‚on sobě jej (statek) vysoce pokládal a procenil jej dva tisíce‘ (1492, t. 19, 260).[5] Jako Hus psal ‚klásti něco za hřiech‘, tak v dnešní mluvě lidové slýcháme věty jako ‚to bych si pokládal za hřích‘; staré nesložené nedokonavé sloveso klásti nahrazeno nedokonavou složeninou pokládati asi proto, že sloveso prosté, kterého se užívá především o hmotném kladení, ve významu odvozeném se stávalo jazyku méně vhodným. Dokladů [229]tohoto pozdějšího rčení pokládati něco za něco z jazyka starého i nového je tolik, že by bylo zbytečné je zde uváděti.

Vraťme se k slovesu vážiti. Také toto prosté sloveso se nahrazuje v přeneseném významu nedokonavou složeninou považovati, ale jen skrovnou měrou. Bartoš ze Zlínska a z Valašska poznamenal považovať si (= vážiti si; to si mosí člověk považovať; enom dyž si ťa bude považovať; Dial. slovn. 321), podobně čteme v povídačce Vl. Pittnerové ze žďárských hor (v Bartošově Dialektologii 2, 265) větu: ale pantáta Zeman si vod ty doby panímámu lepčí považoval (Kott, Přísp. 1, 305). Také v jiných významech je tvar považovati málo doložen. Ale v starší době se objevuje; s významem ‚uvažovati‘ (nedokonavý tvar k českému povážiti = uvážiti) v Narovnání o hory a doly z roku 1575, u Veleslavína, Pešína, Komenského, také v Kron. Tur. 1, 348 (považoval také i jiné příčiny), 2, 294, u Skály ze Zhoře (1, 123; 189 Tieftr.); považovati sobě = vážiti si, šetřiti (já sobě jeho starosti považuji) se čte u Rosy.[6] Snad není to příliš smělá domněnka, že bývalo — jako pokládati (sobě) za něco — také rčení považovati (sobě) za něco; pak by ovšem rčení považovati za něco (s přísudkovým 4. p. s předl. za), zapovídané brusy, bylo stejně správné jako pokládati za něco. Souběžnost směru od původního klásti, vážiti za něco ke konečnému pokládati, považovati za něco je jistě zřejmá, ale plně průkazných dokladů vývoje od vážiti ku považovati za něco, jejž za možný máme, není, aspoň ne v dostatečné míře.

Ještě několik slov o výčitce, že není rčení dokonavého s týmž významem, povážiti za něco. Dokonavého položiti za něco k nedokonavému pokládati za něco, jak jsme již řekli, dnes také není. Ale bývalo. Týž Hus, který říkal klásti něco za hřiech, napsal také větu ‚položí chytrý čert člověku i promluvenie za hřiech(Erb. 3, 109); jiné doklady podobné by našel čtenář na příklad u Jungmanna 3, 273b, u Kotta 2, 728, a ještě k r. 1789 píše J. Vavák v Pamětech, že ‚mnohý velký gruntovník …, když po zasetí za své všecko obilí 280 zl. utržiti bude moci, za šťast[230]ného se položí‘ (vyd. Skopcovo 2, 89).[7] Toto rčení dokonavé je i v době staré mnohem řidší než jeho tvar nedokonavý; je to docela přirozené, poněvadž častěji je příležitost říci, že někoho za něco uznávám, než že jej uznám. Dokladů dokonavého rčení povážiti někoho (něco) za něco neznáme; asi jednak proto, že ani dokladu nedokonavého tvaru zde hrubě není, jednak že se obraz vážení méně srovnává s dokonavostí děje než obraz kladení, položení.[8]

Shrneme-li vše, co jsme viděli, můžeme říci, že s plnou jistotou rčení považovati za něco za nesprávné prohlašovati nelze. Starých dokladů nemá; ale stejně je pravda zejména, že neviděti cizího vzoru, podle něhož by bylo vzniklo. Základy, z nichž by bylo mohlo vzniknouti vývojem samostatným, čistě českým, jsou. A přidáme-li nepopiratelné faktum, že se toto rčení v našem myšlení a vyjadřování vžilo tak, že se sotva lze nadíti, že bychom se ho dovedli zříci, snad by bylo lépe přijmouti je na milost než vésti proti němu boj asi marný a snad i zbytečný.


[1] Jungmannův Slovník dokladů vazby ‚považovati za něco‘ vůbec nemá, ale podle sbírek k akademickému slovníku se objevují, třebas ojediněle, již před r. 1837, v němž byl dokončen 3. díl Slovníku s heslem ‚povážiti‘. A nedostatek dokladů v Jungmannově Slovníku býval našim brusičům velmi podstatným důkazem nesprávnosti slov a rčení. V Krameriových Vlast. nov. 1811, 194b čteme: Všichni Francouzové, v cizích službách bez našeho povolení pozůstávající, budou na takový způsob za takové držáni, uznáni a považováni. V týchž novinách 1820, 185: Neapolitánské noviny ode dne 6. a 7. listop. praví, kterak vláda Neapolitánská Papežské oznámila, že svolení naskrztažení cizích vojsk zemí Římskou za přetržení pozůstávajících závazků společných považovati bude, a v té případnosti ihned svá také vojska přes hranice vyšle. Jungmann sám napsal v Čs. Mus. 1832, 169 v článku ‚O různění česk. pís. jaz.‘: Nebude snad mezi Čechy nikoho, kdoby starou literaturu naši za hlavní školu jazyka písemného nepovažoval (doklad prof. Šimka). K tomu s nepatrnou odchylkou ve vazbě z Vojt. Nejedlého Ned. káz. 1, 130: Jestliže tedy my všickni též potřeby máme, též přirozenosti jsme, zdali nemáme jako oudové jednoho těla se považovati?

[2] Váha a cena byly si velmi blízko v době, která neznala papírových peněz. Hájek vypravuje 186a: »Pán jeden nesl s sebú kápi kuorní velmi drahau, kteráž byla zlatem, perlami a drahým krumpována kamením; kteříž ji viděli, tak pravili, že by vážila dva tisíce zlatých«. Kovové peníze samy ovšem vznikly z potřeby nahraditi starší nepohodlné vážení kusů kovu, kovového písku nebo kovových předmětů hotovými jednotkami určité váhy a hodnoty platného kovu.

[3] Je to vzácný případ, kde původní vazba se 4. p. ustoupila vazbě jiné. Bezpochyby má původ v tom, že věty s tímto významem bývaly snad nejčastěji záporné a měly pak ovšem přirozeně vazbu s 2. p. předmětu. Jediný pohled na doklady Jungmannovy a Kottovy přesvědčí čtenáře, jak často se říkalo ‚za nic sobě něčeho, někoho nevážiti‘.

[4] Jen řídkou odchylkou slýchati v lidovém hovoru i pouhý 4. p. (to si vážím stovku); tak patrně také ve rčení z Rychnovska ‚to si můžeš vážit čtvrtci dvacetníků‘ u Kotta 4, 568a, kde omylem nebo domnělou opravou tištěno ‚čtvrtcí‘. Podobné vazby mívá sloveso ceniti (si); mimo příslovce (draho, lacino a p.) se říká c. zač, nač, ale také co (na dobytčím trhu v Pacově se ptali řezníci sedláků, kteří měli voly na prodej: Jak je ceníte? Co je ceníte? Tak asi čtyry koruny [za kg živé váhy], ne? Cení tam voly čtyry koruny). Často slýchati zvláště zvratné ceniti si se 4. p., na př. tu práci si cením sto korun a p.

[5] Tento prostý akusativ, tak divný vedle vlastního předmětového akusativu hodnocené věci, není bezpochyby ničím jiným než napodobením akusativu ceny u slovesa státi (stojí to deset korun).

[6] Je také odchylný tvar povahovati, u Jungmanna z Krkonoš, u Kotta 2, 838 v hojných dokladech ze spisů Sušilových; podobné je navahovati se (= navažovati, nakláněti se), jež Kott 6, 1128 má od † prof. Košťála a jež podle správy p. univers. tajemníka Hudce žije také v jeho rodném kraji (u Sloupu na Moravě). Patří k nezměkčeným odvozeninám podle 6. tř. k slovesům 4. tř. (jako opatrovati, vyplazovati, stč. zarukovati, urukovati, vyrukovati = nč. zaručovati, v. 1, 4), jež jsou asi starší než tvary se změkčením.

[7] Sem patří také právní rčení ‚položiti koho za nemocna‘ (= ohlásiti, že je nemocen, omluviti nemocí), na př. u Všehrda 3, 14, 4 (pohnaný móž za nemocna, když jest [opravdu nemocen], položen býti a nestáti; pod. 3, 13, 11). Podobně se říkala ‚položiti koho ven z země‘ (= ohlásiti, že je v cizině), t. 3, 13, 12; 14, 4, ‚p. za zabitého a za zsekaného‘ 3, 14, 4.

[8] Dokonavé povážiti je známo již od starých dob ve významu ‚pomysliti‘ (zvl. v rozk. zp. považ); to proto, že se smyslem tak daleko odchýlilo od významu původního, že tvar dokonavý je zde nejen docela možný, nýbrž i žádoucí. S významem ‚uctíti, počastovati‘, družícím se k nedokonavému ‚vážiti si‘, čteme v Zátureckého Sloven. příslovích 8, 305: ‚Kto chce bližních povážit, musí sebe (= sobě) ukřivdit‘.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 8, s. 225-230

Předchozí Zlý

Následující Chudokrevný

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1