Časopis Naše řeč
en cz

Chudokrevný

[Drobnosti]

(pdf)

-

Slovo chudokrevný pokládají naše brusy (na př. Bartoš, Nová rukověť 17, Zenklův Rádce a j.) za slovo nesprávné a radí je nahrazovati slovem nedokrevný (v. i NŘ. 3, 74). Proti slovu chudokrevný se namítá po stránce formální, že je to složenina utvořená podle něm. blutarm, po stránce věcné se vytýká slovu českému právě tak jako jeho německému vzoru, že budí nesprávnou představu o povaze nemoci, kterou označuje; neboť chudokrevnost neboli anaemie nezáleží v nedostatku, nýbrž zpravidla v chorobném složení krve, při němž důležitých součástí [231]krve, na př. červených buněk krevních, jest v krvi méně než při složení normálním.

Slovo nedokrevný, které se objevuje oficielně již v Názvosloví lékařském a lékárnickém, vydaném r. 1881 Weissem, Janovským, Záhořem a Jandoušem, je náhrada nevalná. Nejen že sugeruje touž nesprávnou představu o podstatě nemoci jako něm. blutarm, ale je mimo to utvořeno způsobem v češtině neobvyklým. Do češtiny se dostalo z jazyka polského, kde se ho užívá jako termínu lékařského téhož významu v tvaru niedokrwisty (niedokrewny).

Složeniny začínající předponami ne-do- jsou jinak v češtině velmi hojné, ale mají valnou většinou základ verbální; nedomrlý je ten, kdo ne-do-mřel, nedorostlý, kdo nedorostl, nedovtipný, kdo se nedovtípí atd.; řidčeji bývají toho tvaru záporná adjektiva vzniklá složením předložky do s podst. jménem, na př. (novější) nedochvilný (= ne do chvíle přesný), srov. rus. nedovóľnyj, srbch. nedovoľan, nedostatečný, nespokojený (= ne do vůle). Všechny složeniny tohoto způsobu vyjadřují popření představ, které se vyjadřují v jazyce tvary kladnými, složenými s předl. do- (stč. domřieti, dorůsti, dovtípiti se, rus. dovolnyj = spokojený, č. dochvilný atd.). Vedle takovýchto složenin vyskytují se v některých jazycích, hlavně v ruštině a polštině, složeniny začínající také předponami ne- do-, ale způsobu poněkud jiného. Protože s významem většiny složenin výše uvedených bývá spojena představa nedokonání, nedovršení (na př. nedorostlé je, co není ještě dost vyrostlé) anebo (jiným pojetím) nedostatku (na př. nedovtipný je, kdo nemá dost vtipu), abstrahuje se z těchto složenin složená předpona nedo- s významem ‚nedost, ne zcela, málo‘ a spojuje se pak mechanicky s jakýmkoli základem jmenným. Tak vznikla na př. v ruštině substantiva nédosoboľ (= nedost, nezcela sobol, t. j. buď sobol nedospělý anebo takový, který vylínal, ale nemá ještě novou srst), nédolis n. nédopes, nédopesok (= nedošlá liška, která nemá ještě srst náležitě bílou a pěknou), nedošúbok (= ne docela šuba, t. j. krátká, poloviční), nedoúlok (= ne zcela ulice, t. j. slepá ulička) atd. a podle nich pravděpodobně i v polštině: niedosobol, niedoliska, niedopies, niedokunka (= nedorostlá kuna), niedolas (= nedorostlý les), niedopanek (= nezcela pán, kdo jej dělá a není), Niedolaszek (= necelý Lach, t. j. Rusín). Řidčeji bývají složeniny povahy adjektivní, jako rus. nedolět, nedolětok, nedogódok (= kdo nemá dost let, nedospělý, nedorostlý), pol. niedoletni (= małoletni), niedorzecny (= małorzecny, t. j. pošetilý, nesmyslný), k nimž náleží i cito[232]vané již pol. niedokrewny, niedokrwisty s odvoz. niedokrewnosć, ob. niedokrwistość (= bezkrwistość, anemja, małokrewność, niedostatek krwi). Protože tyto složeniny vznikly mechanicky, způsobem právě vyloženým, nemají vedle sebe kladných výrazů s předložkou do-, jichž by byly popřením.

Složenin tvaru nedopes nebylo v starším jazyce českém, není jich v řeči lidové[1] a nezná jich celkem ani dnešní jazyk spisovný. Přes to však třeba poznamenati, že ve vývoji novočeské řeči spisovné bylo období, kdy se složeniny toho způsobu vyskytovaly v jazyce knižním; je to období tvoření novočeské řeči spisovné vůbec a odborné zvlášť ze zdrojů řečí jinoslovanských. Složeniny typu nedopes objevují se v té době především jako překlad slov ruských a polských; taková slova jsou na př. nedopán, nedopánek z pol. niedopanek (nedopány a tuláky Jungm. v Prvot. 1813, 195a; naší nedopánkové němečtí t. 194a; s maďaromanií všelijakých nedopánků Palacký v ČČM. 1831, 2, 237), nedověcnost z pol. niedorzeczność (rozmara … hra vtipu … toliko k ousměchu nad osobnými pošetilostmi [nedověcnostmi] Jungm., Slovesn. 1820, XXI; v občanském životě tolik odporných stránek a nedověcností se vyskytuje, že samoděk pravé satiře jako vstříc do rukou vycházejí Čelak. v ČČM. 1830, 216); nedopesec z rus. nedopesok (canis Isatis) v Preslově Ssavectvu 1834. 232; nedoroček, -ní z rus. nedogodok v Preslově Rostl. 3, a, 101 a v Slovníku Franty Šumavského 1844 s. v. Frischling; nedokostněný z pol. niedokość, niedokostnienie t. 1851 s. v. Podle vzoru těchto slov tvoří se pak v té době slova nová. Několik výrazů odborných tohoto způsobu utvořil Presl; na př. nedonoh (zygnis), nedonohovití; nedočtyřhranatý (ne docela čtyřhranný), nedodvojdělený, nedomnohopouzdrý, nedopřeslinatý, nedopřímý, nedouhlan (subcarbonas) a j. Tvoření slov tímto způsobem vyznačuje také první období literární činnosti Palackého; u něho se čtou slova jako nedobásník (Radh. 1, 427 z r. 1821); nedokrasovědec (Krok 1823, 37); nedorozum (t. 40; ČČM. 1827, 1, 105); nedoumělec (ČČM. 1828, 1, 108); nedočeský (ČČM. 1837, 7); nedověcnost (ČČM. 1842, 356); v pozdějších letech jsou taková slova již řidší: nedokřesťanský (Sp. drob. 1, 377 z r. 1878), [233]nedorozum (t. 1, 381 z téhož roku). Řidčeji se vyskytnou takováto slova u jiných spisovatelů téže doby; tak u Čelakovského vedle slova nedověcnost (výše citovaného) jen nedocit (v necítěných a toliko líčených blahocitech ČČM. 1831, 44); u Jungmanna (vedle uv. nedopána, nedopánka) jen Nedoněmec, podle pol. Niedolaszek (varuj se Nedoněmce Prvotiny 1813, 195a), výrazy odborné jako nedominulý n. nedopominulý (čas, imperfektum, Novotný, Pravidla 1818, 25; 34), nedonach (Halbscharlach, u Franty Šumavského) atd. Po roce 1850 tvoření slov tohoto způsobu přestává; vyskytnou-li se i po tomto roce slova tohoto typu, ať staršího původu či nově utvořená, bývá to zpravidla jen u spisovatelů zamilovaných do jazykových kuriosit a umělůstek, jako je Sušil nebo autor Hovorů olympských. Z jejich dílny vyšla slova jako nedomilý, nedožid, nedozázrak, nedobůh, nedodiv, nedoum, nedoplechý a p. (ze Sušilových překladů NZ. a j. u Kotta), nedobabka (Kosina, Živ. st. kant. 1, 12). Až do našich časů zachovalo se ze všeho toho, co uvedeno, zvláště u spisovatelů s podobnými sklony snad jen slovo nedověcný s významem proti původnímu pojetí, shodnému s polským niedorzeczny, poněkud posunutým a přiblíženým významu domácích složenin typu nedochvilný, ba přidělán k němu na základě tohoto pojetí i kladný tvar (ovšem čistě umělý) dověcný s významem meritorisch (Kott 6, 122 od Douchy). Jinak se však jazyk všech složenin typu nedopes nadobro vzdal. Byly to rusismy a polonismy uměle do jazyka vpravované, výrazy knižní (namnoze odborné), působící nečesky; proto se neujaly. Opožděným dítkem této vymřelé rodiny jest právě slovo nedokrevný (= nedost krevný), které přenesl nějaký purista v letech sedmdesátých z polštiny, aby jím vytlačil starší slovo chudokrevný. Je to náhrada, jak už dříve pověděno, chatrná, protože jde o slovo nečeského tvaru s významem neodpovídajícím podstatě věci označené o nic lépe než slovo chudokrevný; neboť vytýká-li se tomuto slovu, že znamená jako něm. blutarm vlastně nedostatek krve, znamená slovo nedokrevný na vlas totéž.

Ale slovo chudokrevný není tak špatné, jak vypadá, anebo, máme-li to říci lépe, jak se o něm dosud většinou smýšlí. Není pochybnosti, že u jeho kolébky stálo něm. blutarm, ale na štěstí se dítě po otci nezvedlo. Německému blutarm sluší výtka, že vyjadřuje množství, nikoli jakost krve, úplně; jeť utvořeno právě tak jako adj. gedankenarm, freudenarm, wasserarm, anebo blutreich, geistreich, kinderreich a p. Jak by vypadalo v němčině adj., vyjadřující jakost krve, ukazuje přídavné jméno kaltblütig (chladnokrevný). České slovo chudokrevný zaznamenal [234]lexikálně po prvé Franta Šumavský v 1. díle svého Něm.-českého slovníku (1844) pod heslem »blutarm, Blutarmuth«; neutvořil je asi sám, neboť v díle česko-německém (1851) opravuje tvar chudokrevnost na chudokrvost (besser als chudokrevnost). Je tedy asi o něco starší a vzniklo patrně v nějakém článku lékařském, na ten čas ještě nezjištěném.[2] Původci slova chudokrevný tanulo na mysli jako vzor najisto něm. blutarm, ale máme-li na zřeteli ne slovo české samo, nýbrž jen jeho poměr k slovu německému jakožto vzoru, utvořil »neznámý pachatel« slovo české špatně.[3] Složeniny české, které vyjadřují týž syntaktický vztah obou jmenných členů složeniny jako něm. blutarm, totiž doplnění nebo vyplnění chudého významového obsahu jména základního (adjektiva) jménem jiným (arm an Blut), tvoří se v češtině zpravidla jinak, a to podobněji složenině německé. Jsou-li původu domácího — není to skupina příliš četná —, stojí člen základní, adjektivum, na místě druhém a člen doplňovací předchází zpravidla v tvaru příslušného pádu, na př. boha-prázdný (srov. něm. gott-los), krve-lačný (srov. blut-glerig); jsou-li to cizí napodobeniny — ty bývají v této skupině velmi časté —, mívají buď týž tvar, na př. ducha-plný (geist-reich), lihu-prostý (alkohol-frei) atd., anebo mívá první člen (doplňovací) tvar kmenový (s příp. -o), na př. vzducho-prázdný (luft-leer), lido-pustý (Kott 3. Přísp., menschen-leer), medo-hojný (Lepař, řec. melitoeis, honig-reich), vodo-chudý (Kott 4, wasser-arm) atd.

Tak slovo chudokrevný ovšem složeno není. Podle svého tvaru nenáleží do skupiny složenin právě popsaných, nýbrž řadí se k složeninám téhož tvaru jako tvrdo-šíjný n. tvrdo-čelný (= kdo má tvrdou šíji n. tvrdé čelo), malo-věrný n. malo-myslný (kdo má malou víru n. mysl), holobradý (= kdo má holou bradu) atd.; k nim náleží i veleslavínské už horko-krevný (= kdo má horkou krev, cholericus). Je to skupina velmi produktivní v češtině i v jiných slovanských jazycích a složeniny tímto způsobem tvořené liší se od složenin dříve uvedených tím, že poměr prvního (jmenného) členu složeniny k druhému (rovněž jmennému) je přívlastkový. Přídavné jméno chudo-krevný je tedy utvořeno [235]způsobem, jakým se složená jména přídavná tvoří v češtině velmi hojně, a podle vzorů domácích a podle svého složení neznamená tedy toho, kdo je chudý krví, nýbrž toho, kdo má chudou krev. Výrazy úplně stejně složené a s týmž významovým poměrem jako čes. chudo-krevný jsou hojné i v jiných jazycích slovanských; téhož typu je rus. chudo-ródnyj, pol. chudo-rodny (= kdo je chudého,[4] t. j. špatného, nízkého rodu); rus. chudo-úmnyj (= kdo má chudý, slabý rozum), srbochorv. hudò-vjeran (= kdo má špatnou víru), hudò-srećan (= kdo má špatný osud, nešťastný), pol. chudo-brody (= kdo má řídkou bradu), chudo-głósy (= kdo má slabý hlas), rus. chudo-kónnyj kazak (= který má chudého, hubeného koně, nikoli chudý na koně), chudo-sóčnyj (= kdo má pokažené šťávy v těle) a konečně i chudo-króvnyj (= kdo má chudou krev, neboli — podle výkladu Dalova — kdo nemá krev náležitým způsobem vytvořenou). Ruské chudo-króvnyj (jako ostatní citovaná slova) je výraz lidový, ne uměle (knižně) vytvořený a naše české slovo chudokrevný se liší od něho jen o ten nepatrný odstín, kterým se liší naše adj. chudý od ruského chudój: neznamená člověka s krví chatrnou, nýbrž člověka s krví chudou. Ale i tento český odstín vyhovuje zcela dobře podstatě choroby, kterou má české jméno označovati a která záleží právě v chudobě krve na látky pro složení krve důležité. Vyhovuje tedy české slovo nejen formálně, nýbrž i věcně.

Osud slova chudokrevný připomíná známý Horácův verš »Amphora coepit institui; currente rota cur urceus exit?«, ale ve smyslu obráceném: zde to měl býti džbán a je to amfora. Podle intencí původcových mělo býti slovo chudokrevný najisto jen pouhou, a to ještě nepřesnou napodobeninou nečeského slova blutarm a mělo býti také nositelem jeho věcně nesprávného významu. Tak jsme se také na ně dosud dívali, odsuzovali je jako slovo nesprávně tvořené, k nesprávné představě svádějící, a nahrazovali je slovem domněle správnějším, ale formálně ani věcně o nic lepším, ba, možno říci teď, ještě horším. Emancipujeme-li se však od tradičního pojímání slova chudokrevný a přijímáme-li je tak, jak se nám samo podává, rozumíme-li mu tak, jak si toho jeho struktura sama žádá, vidíme, že i jeho forma i jeho význam nově,[5] ale přirozeně z této formy vyvozený jsou zcela správné.


[1] Jungmann uvádí jako výraz usuální adj. nedojarý. Ale pokud je nám známo, není slovo to odjinud dosvědčeno; kromě toho je výklad Juagmannův (ne zcela jarý, recht frisch) tak nejasný, že o složení výrazu nedojarý — je-li to skutečně výraz lidový — je z něho těžko souditi. Záp. mor. nedovula (só spolu v nedovuli = ve zlé vůli Bart., Dial. sl. 230) vzniklo patrně ze slova nevůle, nevole, obměněného podle souznačných výrazů, jako nedorozumění, nedohodnouti se, neboť význam slov nedovůle a nevůle je týž.

[2] Z odborné literatury lékařské známe slovo chudokrevný teprve z Čejkovy Druhé sbírky lékařské terminologie v příl. k ČČM. 1851: Blutarmuth (anaemia), ochuzení krve, skrvnost(!) krve, chudokrevnost. V třetí sbírce (při ČČM. 1853) uvádí »blutarm machen, to chudí krev«.

[3] Popudem k tomuto tlumočení slova blutarm mohla mu býti starší slova Preslem podobně utvořená jako chudo-listý (blätter-arm), chudokvětý (blüten-arm). V živé řeči však takových složenin (téhož významu) není.

[4] Příd. jméno chudý žije v jiných slov. jazycích ve významu ne ještě tak specialisovaném jako v češtině, znamenajíc ‚malý, špatný, ubohý, hubený‘ a p.

[5] V tom smyslu rozuměl ostatně, jak se podobá, slovu chudokrevný už Čejka, vykládá-li chudokrevnost především jako ochuzení krve.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 8, s. 230-235

Předchozí Josef Zubatý: Považovati za něco

Následující A. M.: Některé snad zajímavé věci

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1