Časopis Naše řeč
en cz

Zrazovati, zrážeti, odrazovati

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Říkává se »zraditi (v trvalém vidě zrážeti, zrazovati) koho z čeho, komu co«, s významem »odvrátiti (slovy, výstrahou, radou).« Zná toto rčení již Jungmann (z Dobrovského), nemaje však knižních dokladů; z látky k novému slovníku se opravdu zdá, že, jako dnes, spisovatelé bedlivější těchto slov neužívali, že mimo běžnou mluvu živou se objevovalo spíše u spisovatelů bližších mluvě lidové (tak na př. »při všem zrazování mé matky« J. V. Štěpánek Div. 3, 21 r. 1821, »takéť se neosmělovala [Lidmila] otce z dobrodružného předsevzetí zrážeti« Tyl Kusy mého srdce 1, 71 r. 1844). Příčiny toho jsou tuším patrné. Spisovatelé z prvních dob našeho nového písemnictví čerpali své jazykové prostředky přece jen nejvíce z mluvy staré, přidávajíce časem jen z mluvy lidové, z jiných jazyků slovanských a přitvořujíce slov nových: a v staré mluvě aspoň zraditi v tomto smysle hrubě nebývalo. Spisovatelům dnešním vadí také nejvíce nedostatek knižní tradice, věc, která, třebas i bez vědomí spisovatelova, vždy a všude má veliký význam v písemnictví; některým asi také, že naše brusy na slova zraditi, zrazovati v tomto smysle se dívají nedůvěřivě [3]anebo je i zapovídají.[1] Matiční Brus z r. 1877 píše na př.: »Zraditi někoho s čeho (z čeho) = jem. von etwas abbringen. Toť chybné — místo správné trop. frase: sraziti (srážeti) koho s něčeho, od něčeho… Chceme-li však přece řečeného slova užívati ve smysle »radou koho od čeho odvésti«, tu aspoň držme se vazby »zraditi někomu něco (zradil mi to)«, jakož se v obecné mluvě říkává. Mimo to lze klásti slovo »odraditi, odrazovati někoho = někomu od čeho«« (str. 197). Celkem podobným způsobem se vyjadřuje na př. ještě 3. vydání (pokrok je, že místo neběžného sraziti, odraditi se zde doporučuje běžné a srozumitelné haněti komu co). Anebo Prusík v Kroku 1, 95; zde zase je svědectvím, že Prusík neopisoval jen starého Brusu, poznámka ne příliš šťastná, že »z příčin libozvučných a vzhledem na vazbu z čeho říká se též zraziti, zrazovati, zrážeti z čeho.« Zdá se, že naši oprávcové nebyli dosti znalí veškeré historie slov, o něž zde jde, a proto nepoučovali docela určitě ani docela správně; a snad nebude na škodu, této historie si všimnouti lépe a vybrati z ní poučení o správnosti a nesprávnosti jednotlivých slov a jejich vazeb.

Zraziti koho »abwendig machen« má Jungmann 5, 767, ale bez dokladů. Podle údaje Netíkova u Kotta 5, 653 říká (anebo říkalo se) u Rychnova na př. »přemlouval mne, až mne z toho zrazil«. Hojněji je zaručeno zraziti se asi ve smysle »odpadnouti od koho, nechati čeho«, něm. »abwendig werden«. Z r. 1512 má doklad Kott Přísp. 2, 412: »v městě aneb v předměstí, ktož by kolivěk od koho statek (t. j. zboží, výrobek) kúpil a v trhu (t. j. v koupi) mu se chtěl zraziti a jeho držeti nechtěl, kterážkoli strana, za kterúž by koli sumu kúpil aneb druhý prodal, aby dal ten každý, ktož by trhu držeti nechtěl, s 10ti kop 1 kopu« Arch. Č. 17, 166. Jungmann 5, 767, Kott Přísp. 1, 518 mají další doklad z listu paní Kateřiny z Žerotína 1631 (Hist. Arch. 2, 156) »že ten (ovčák), který sloužiti chtěl, již se zase zrazil«. Z živé mluvy je na př. »ženich se zrazil«, »aby se ti nevěsta nezrazila« u Jungmanna 5, 988 (od Hanky), »jen aby se ti nezrazil; mohla bys ho [4]kopnouť a on by se ti zas narazil« (od Fr. Doubravy u Kotta 5, 653, domlouvání děvčeti, které se bojí o hocha).

K tomu ovšem patří zrážeti, přitvořené ke zraziti známým způsobem, běžné v živé mluvě podnes snad po celých Čechách. Ale také zrazovati, místo kterého snad bychom raději čekali zražovati (jako je na př. věsiti: zavěšovati atd.). Jenže měkkost koncovky u odvozenin od sloves tř. 4. podle způsobu tř. 6. dokonce není tak obecná, jak by se zdálo, a zejména starý jazyk měl hojné odchylky. Nikdo neřekne vyplažovati; vedle opatřovati je opatrovati, s nepůvodním rozdílem významovým, který se vyvinul tím, že opatřiti skoro jen má význam něm. »besorgen« (ale v Plané n. L. jsem slyšel i ženu, která kárala hocha, jenž nechal upadnouti malého bratříčka, slovy: »pročpak ho neopatříš« t. j. »nedáš na něj pozor«): v češtině staré se říkalo nejčastěji opatrovati, řidčeji opatřovati, a oba tyto tvary bez rozdílu znamenaly naše »opatřovati« i »opatrovati« i »pohlížeti nač«. Vedle uručiti, vyručiti, zaručiti bývalo urukovati, vyrukovati, zarukovati, my říkáme zaručovati. U kmenů s s a z v památkách z doby nejstarší překáží jasnému poznání okolnost, že v písmě neliší na určito s od š, z od ž; a bohužel tuto neurčitost ztěžují ještě oni vydavatelé, kteří vydávajíce staré texty jen novým pravopisem, v takovýchto nezřetelnostech si pomáhají, jak umějí anebo neumějí, a filologu svým přepisováním činí nemožným, aby z grafiky textu si utvořil jakýs takýs soud o tom, jak v něm asi psána ta či ona hláska.[2] Tak na př. netroufám si rozhodovati, jak čísti rozrazowaty Pass. 320: ale dokonce mi není nepochybné, že se musí čísti rozražovati. My říkáme zadušovati, udušovati, a píše-li Hájek vduſſowati (na př. 114b), není ovšem pochyby, že říkal udušovati (pod. na př. v Ev. Ol. zaduſſowaſſye): ale píše-li Řehoř Hrubý z Jelení, jenž liší ſ = s a ſſ = š, důsledně vduſuge a pod. (HrubPetr. 109a, 1, 106; 245b, 2, 121; 253b, 2, 130), rovněž nepochybuji, že říkal udusovati, a čtu-li vduſuge Štít. Bud. 148 a vím-li, že [5]písař tohoto rukopisu aspoň pravidelně liší podobným způsobem s a š, mám za pravděpodobné, že jest čísti udusuje. KronTur. 2, 373 píše rozwožugj rumy, ale 2, 355 proč do stodol ſwozugeš; Arch. Č. 17, 216 čteme »což se ryb rozvozování i svozování dotýče…«, 231 »při svozování a rozvážení ryb« z let 1515, 1516, kdy se již liší z a ž. Atd. Mohl bych uvésti podobných dokladů více, ale ty stačí, aby ospravedlňovaly tvar zrazovati jako odvozeninu slovesa zraziti; podrobného výkladu bych ani o poměru obojích tvarů nemohl podávati pro neúplnost nepochybných dokladů, jež té chvíle mám po ruce, ale již nyní si troufám domnívati se, že tvary jako udusovati, rozvozovati byly v staré době snad běžnější, než tvary se změkčením.

Příště dále.

[1] Ale přece má zrazovati na př. Kott 5, 650 z Němcové a Dudíka.

[2] Ve vydáních ARCHIVU ČESKÉHO na př. opravdu jest nesnadno vyrozuměti, proč české listiny se přepisují novým pravopisem, druhdy tak, že na př. Gebauer skoro se bál, těchto vydání užívati, kdežto listiny latinské a německé tam čteme se všemi zvláštnosmi i nedůslednostmi pravopisnými.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 1, s. 2-5

Předchozí Co chceme

Následující Jaroslav Vlček: Několik slov o Blahoslavově Mluvnici české