Časopis Naše řeč
en cz

K interdialektickému vývoji mluvy západočeských měst

Pavel Jančák

[Articles]

(pdf)

-

Současný vývoj mluveného jazyka je charakterizován výraznými nivelizačními a unifikačními tendencemi, jejichž projevem je postupné směřování od někdejší nářeční rozrůzněnosti k relativně jednotné formě nespisovné běžné mluvy. Tento proces je zvlášť zřetelně patrný v Čechách, tedy na území českých nářečí v užším smyslu s řadou charakteristických společných znaků, odlišných od jazyka spisovného, které se zároveň staly výraznou součástí poměrně stabilizovaného regionálně českého interdialektu, jímž je už po řadu desítiletí obecná čeština. Kromě těchto jednotících tendencí neztratily však svou sílu ani některé příznakové rysy nářeční, zvláště ty, které jsou charakteristické pro větší nářeční celky. A tak vedle poměrně nepříznakové středočeské varianty obecné češtiny jsou v Čechách dobře patrné i její varianty příznakovější, rýsující se na území sousedních nářečních oblastí, a to oblastní varianta severovýchodní a jihozápadní.

Podobně jako tomu bylo v minulosti, probíhá i současný oblastní vývoj v těsném vztahu k vývoji centrálnímu, jak na příkladu jihozápadočeských nářečí přesvědčivě ukázal ve své dvoudílné monografii Jaroslav Voráč.[1] Pro jihozápadní variantu obecné češtiny je charakteristické, že v ní přežívají „někdy dokonce až do mladé generace některé znaky, podle nichž se dá dosud určovat příslušnost mluvčího k této nářeční oblasti, nebo dokonce k její západní nebo jižní části.“ (Vč II, 99)

Pokročilost nivelizačního procesu nejzřetelněji vynikne, srovnáme-li obě krajní vrstvy nespisovné složky mluveného jazyka, totiž na jedné straně rovinu tradičního nářečí danou nejstarším zjistitelným stavem [170]mluvy venkovského obyvatelstva a na druhé straně utvářející se mluvní úzus nejmladší generace ve velkých městech, který představuje rovinu nejnivelizovanější. Takové srovnání obou rovin, které se jako programový záměr pro celé území českého národního jazyka důsledně provádí v připravovaném Českém jazykovém atlase,[2] můžeme konkrétně ukázat na příkladu mluvy mladé generace tří západočeských (dále zč.) měst, viděné na pozadí nářečního obrazu celé oblasti, jak je podán v jazykově zeměpisné studii Voráčově.

Jihozápadní varianta obecné češtiny je charakterizována zejména přítomností výrazných diferenčních rysů, které v mluvě mládeže přežívají a jsou zároveň i nadále nositelem oblastního zabarvení. Budeme tedy konkrétně srovnávat, jaký je dnešní stav těchto diferenčních oblastních znaků v běžné mluvě mládeže, zjišťovaný výzkumem žáků nejvyšších tříd ZDŠ v Plzni, Klatovech a v pohraničním Tachově.[3]

Vedle obvyklých rozdílností od jazyka spisovného charakterizujících běžnou mluvu v Čechách (v hláskosloví např. typy dobrí mlíko,[4] starej mlejn, vod vokna,[5] v tvarosloví ti dobrí kamarádi, voňi ti holki šli, řek to atd.) jsou mezi příznakovými jevy diferenčními v mluvě mládeže sledovaných měst především oblastní jevy tvaroslovné:[6]

1. Délka v koncovce 1. p. množ. č. u život. podst. jmen r. muž. vojácí, broucí, sourozencí, velblouďí, bažanťí PK a v odpovídajících tvarech číslovek dvá, vobá, tří, štiří (klucí); v T se však setkáváme téměř důsledně s tvary krátkými ptáci, žáci, cikáňi.

[171]2. Rozlišené tvary 2. p. a 3./6. p. žen. tvrdých příd. jmen a zájmen u tí dobrí tej dobrej, které jsou v PK důsledné, v T však vedle převažujících tvarů tej Baksovej, k šestej tříďe, na novej škole začínají pronikat středočeské uniformní podoby podle 2. p. k Planí, ve druhí třeťiňe.

3. Nesklonný ustrnulý tvar příd. jm. přivlastňovacího bráchovo (kabát, bunda, kolo) PK, v T vedle pronikajících podob spisovných. Při přivlastňování osobám žen. rodu se však ustrnulé tvary (z mámino taški) uchovávají jen v K, jinak se vedle tvarů spisovných výrazně uplatňuje i přivlastňování formou druhého pádu mámin šátek, ségri sešit PT.

4. Nesklonná podoba rodinného jména Novákojc a určování příslušnosti k rodině typu Petr Novákojc (vedle novějšího typu Petr Novákú) PK; v T je však novější způsob označování Zdenek Petrušú, Blanka Švagrú už zcela pravidelný, stejně jako je zde téměř důsledná spisovná podoba rodinného jména typu Novákovi.

5. Z oblastních tvarů zájmen je stále ještě velmi důsledný zvláštní zč. typ zájmen ukazovacích tuten barák, do tutí školi (v T vedle dubletních podob tenhle, tadle) a podoby zájmen v 6. p. na ňom, v našom, vo čom, známé ze široké oblasti jzč. (v T však převažují podoby spis.). Případy záměny tvarů 3. a 4. p. nech mi bejt, gdo ťe to dal PKT; vona mi kopla do hlavi T jsou už vzácnější, zcela řídké jsou pak tvary ukaz. zájm. ten v množ. č. ťich, ťim, ťima, v T už nedoložené.

6. Nejcharakterističtějším oblastním znakem v mluvě zč. mládeže jsou jednotně vyrovnané slovesné tvary v 3. os. množ. č. typu (oni) prosí, trpí, umí, sází PK, které výrazně převažují i v T: voňi choďí na sportofki, taki jezďí na turnaje, spí tam f chatkách (zde vedle řídkých dokladů jako voňi mi to nechťej naši dovolit).

7. Druhým důsledným, avšak dost nenápadným rysem v kategorii sloves je tvar si v 2. os. jedn. č. slovesa „být“ ve funkci spony i v slož. formách min. času ti si špinavej; ti si útek, smál si se PK, příznačné pro široký jihozápad Čech. Střč. a svč. typy ti seš; šels tam, česal ses vyskytují se jako dublety jen v T.

8. Poměrně výrazné jsou dosud také infinitivy s krátkou kmenovou samohláskou nest, vect, utect PK (v T vedle pronikajících „pospisovnělých“ podob s délkou nést, upéct, vlést), kdežto jiné příznakové slovesné tvary vázané na rozdíly v kvantitě, jako je zč. krátkost 1. os. přít. typu volam PK, jsou odolné mnohem méně; v T je základní typ [172]volám a případy s krátkostí jsou odtud doloženy jen vzácně (bjeham, řikam, neznam, zbíram).[7]

9. Dobře se také zachovává zč. krátkost v příčestí při vyjádření kategorie výsledného stavu typu je zavřeno, máme uvařeno PKT, protože u této poměrně řídké kategorie je příznaková podoba v souhlase s tvarem spisovným a strč. podoby zavříno se zde pociťují jako cizorodý prvek.

10. K výrazným zč. rysům v mluvě mládeže patří konečně i zvláštní koncovka příslovcí v komparativu richlejš, levňejš, snáš (i snadňejš), hloupš (i hloubjejš), a to i v T, kde ovšem řidčeji uslyšíme i střč. podoby pozďejc, teplejc.

Ostatní příznakové jevy se v mluvě mladé generace zč. měst dochovávají jen ve zbytcích, nebo už zcela zanikly. Přitom míra výskytu takových stop může být různá, protože tyto jednotlivé případy jsou závislé na individuálních podmínkách u jednotlivých mluvčích, daných zvláště místním a rodinným prostředím. Jde o plynulý nivelizační proces, jehož počátek je už vlastně v rovině nářeční a jehož projevy můžeme pak zřetelněji sledovat i na mluvě starousedlické generace městské, která nemá vždy všechny příznačné rysy venkovských nářečí.

Ze srovnání s obrazem současné nářeční situace podaným ve Voráčově knize vyplývá, že ústup příznakových rysů postihl dokonce i dva charakteristické oblastní jevy morfologické, závažné pro vymezení zč. nářeční oblasti. Zřejmě tu závažnost z hlediska klasifikace starého nářečí neodpovídala postavení těchto nápadných jevů v jazykovém systému a unifikační tendence centrální tu převážily.

Jde tu především o charakteristickou uniformní koncovku -om (viz Vč II, 30) pro 3. p. množ. č. u podst. jmen r. muž. (pánom, mužom), která pak v zč. nářečích přešla v různé míře i k jiným typům (kravom, lidom). V městské mluvě se však tato koncovka dočasně stala tvaroslovným příznakovým prostředkem uplatněným jen při skloňování rodinných jmen Novákom PK, a to jako dubletním dosud u všech generací, kdežto v ostatních případech byly tyto příznakové podoby zaznamenány u mládeže jen zcela ojediněle klukom PK, roďičom P, kuřatom K.[8]

[173]Ještě méně byly zachyceny zbytky zč. krajového vyrovnávání při skloňování podst. jmen vzoru „nůše“ a „kost“ (Vč II, 34) bez mrkvi, vot krvi P, a to spíše jako reprodukce ojedinělých reliktních podob od staré generace než jako projev aktivního úzu.

Řídké jsou už také slovesné tvary rozk. způsobu s měkkým zakončením noš, poproš K; typy seďnite si, zaznamenané ještě jako řídké dublety u staré generace v K, se v mluvě mládeže nevyskytují už vůbec.

Na rozdíl od jevů morfologických jsou příznakové prvky hláskoslovné v mluvě zč. mládeže už jen na úrovni lexikalizovaných zbytků rozptýlených po jednotlivých slovech a doložených porůznu, většinou už jako řídké dublety. Tak ze všech příznakových podob v souboru hlavních jzč. hláskoslovných znaků uvedených ve Voráčově studii (Vč I, 13n. — kap. I—III, V—XIII) byly v sledovaných městech zachyceny u mladé generace už jen tyto doklady: čap ‚čep u rybníka‘ PK, sršán K / sršáň T; morfologizované začel P ‚začal‘, zípst ‚zábst‘ KT; roužnout ‚rozsvítit‘ PK, poučet ‚půjčovat‘ PK. Daleko výrazněji se udržují některé nenápadné rozdíly kvantitativní kamen PKT, škrabat PKT; kolna PKT, kozle PK, rost (inf.) PK, které mají v nářečích i širší zeměpisný rozsah. Jedině neuvědomělé výslovnostní změny — poměrně časté případy mezislovní asimilace před v (tag von, ďelad voheň, už vim PKT) a znělostní změna předložky s (z mákem, z vodou PK, v T dubletně vedle výslovnosti s mákem), tedy zároveň opět jevy se širším zeměpisným rozsahem — mají ještě charakter opravdových hláskoslovných znaků.

Také rozdíly v tvoření slov a ve slovníku omezují se už jen na nevelkou řadu jednotlivých slov, užívaných někdy ještě důsledně, většinou však už dubletně, např. hrneček PKT, navlíct, slíct PK (v T vedle slíknout), nožíki ‚nůžky‘ PK — mňechačka ‚vařečka‘, černá jahoda ‚borůvka‘, vokusek ‚ohryzek jablka‘, plž ‚slimák‘, chvátat PKT; hradba ‚plot‘, vršek, z vršku ‚kopec, s kopce‘, špičňík ‚hřib kozák‘ PK (v T už jen podoby spisovné).

Třebaže ústup příznakových nářečních jevů z běžné mluvy neprobíhá vždy rovnoměrně, přesto můžeme na základě celkového rozboru a vzájemného srovnání mluvního úzu mládeže tří zč. měst konstatovat, že má některé společné charakteristické rysy. Především se znovu potvrdilo, že do roviny interdialektu, do oblastní varianty obecné češtiny pronikají především znaky velkých oblastí, a to hlavně z plánu tvaroslovného. Naproti tomu příznakové rysy ostatních jazykových plá[174]nů — až na některé neuvědomělé typy výslovnostní — se rozplývají do řady jednotlivin, jejichž stav je velmi nevyrovnaný a jejichž životnost je již natolik oslabená, že bezprostředně směřují k postupné asimilaci se stavem celočeským, a to v poměrně dohledné době. Vítězí podoby bezpříznakové, většinou shodné se stavem spisovným.[9]

Složitější situace nastává jen tam, kde starý nářeční stav se shoduje se stavem spisovným a přitom mu konkuruje rovina interdialektu se samostatnými příznakovými podobami. Tu je cesta ke konečnému proniknutí příznakových obecně českých podob středočeského původu zřetelně zpomalena. Spolu se zmíněným tvaroslovným typem zavřeno (odst. 9) srov. např. spis. délku v koncovkách sloves, tvarů volají, mají PK (v T už převažuje ob. čes. volaj) a v tvarech příd. jmen ve velkím, za velkím K (na rozdíl od stavu v T, kde už převažuje ob. čes. ve velkim, a v P, kde je ob. čes. krátkost důsledná); stejně tak výskyt nediftongizovaných podob typu cíťit PKT můžeme v K stále ještě hodnotit spíše jako navázání na starý nářeční stav, kdežto v PT, kde v různé míře existuje i typ cejťit, je tento úzus mladé generace podporován patrně už zřetelněji stavem spisovným.

I když řada oblastních příznakových jevů do běžné mluvy mládeže v zč. městech už nepřešla, přece zůstává ještě několik význačných rysů, které oblastní variantě obecné češtiny propůjčují příznačné krajové zabarvení. Přitom je pozoruhodné, že tento zč. charakter má běžná mluva nejen v Plzni a v Klatovech (tedy v městech s tradičním nářečním zázemím a starousedlou vrstvou obyvatelstva), nýbrž i v pohraničním Tachově, i když v míře zřetelně oslabenější, protože se zde dnešní jazykový úzus mladé generace postupně stabilizoval na základech nářečně různorodých.[10] Tento dnešní úzus pohraničního Tachova zároveň naznačuje, že i ve vnitrozemských zč. městech může proces postupného oslabování krajové příznakovosti v mluvě mládeže nadále pokračovat.


[1] J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní I, II. Studie jazykově zeměpisná, Praha 1955 a 1976; viz rec. v NŘ 31, 1956, s. 233—237 (P. Jančák) a NŘ 60, 1977, s. 211—215 (J. Balhar). Odkazy na tuto práci uvádíme zde zkratkou Vč s označením dílu a strany.

[2] J. Voráč — M. Racková, Práce na Českém jazykovém atlase, SaS 29, 1968, s. 312—318; S. Utěšený, Městská mluva v Českém jazykovém atlase, NŘ 57, 1974, s. 94—100.

[3] Tento výzkum mluvy mladé generace prováděl J. Voráč, a to v Plzni a v Klatovech v r. 1972 a 1973; výzkum v Tachově jsem prováděl spolu s J. Voráčem v r. 1974. Ukázky souvislých projevů jsou ve sbírce České nářeční texty, kterou připravil kolektiv ÚJČ za redakce A. Lamprechta (Praha 1976, s. 343 n. a 351 n.). O provádění výzkumu blíže viz P. Jančák, K ukončení výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas, NŘ 60, 1977, s. 227—237.

[4] Doklady jsou uváděny ve fonetické transkripci. Je-li třeba odlišení, užívá se značek P (Plzeň), K (Klatovy), T (Tachov).

[5] V mluvě mládeže pohraničního Tachova setkáváme se však už s oslabováním pozice protetického v-, v mnohem větší míře než ve městech vnitrozemských. I v rovině zcela neutrálního nespisovného projevu je možno zaznamenat doklady bez proteze, a to i v případech vodešel odešel, vo tom o tom, von on.

[6] Je to zcela v souhlase s Voráčovou charakteristikou jihozápadní varianty obecné češtiny, viz Vč II, 99. — Obdobný charakter mají v rámci obecné češtiny i příznakové jevy na čes. severovýchodě, srov. J. Hlavsová (Krasnická), K některým současným vývojovým tendencím v českých nářečích severovýchodních, SaS 32, 1971, s. 326—333 (jen s tím rozdílem, že autorka rozděluje nadnářeční rovinu ještě ve dvě samostatné vrstvy).

[7] V ještě menší míře byly zapsány doklady na zč. krátkosti v pádových koncovkách podstatných jmen husam, ve flaškach, na palubach P.

[8] Obdobný stav byl zjištěn vlastně už u staré generace městské, jen s tím rozdílem, že pozitivních dokladů regionální varianty bylo zapsáno poněkud více.

[9] Ještě pokročilejší ústup příznakových oblastních jevů shledáváme v mluvě mladé generace v Příbrami, která ovšem leží až na přechodu mezi nářeční oblastí jihozápadočeskou a středočeskou a kde i v rovině interdialektu je tlak minimálně příznakové obecné češtiny centrálního typu mnohem silnější. Viz J. Jančáková, K ústupu nářečních jevů v mluvě městské mládeže, AUC — Slavica Pragensia 21, 1978, v tisku.

[10] Mezi žáky zkoumaného populačního školního ročníku 1958—59 ovšem výrazně převažoval rodičovský původ jihozápadočeský (rodičů původem z Čech bylo z obl. západočeské 42 %, jihočeské 30 %, středočeské 23 %, severočeské 5 %). Blíže viz v čl. cit. v pozn. 3, s. 232 n., kde se situace v Tachově srovnává také s některými jinými pohraničními městy.

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 4, pp. 169-174

Previous Běla Poštolková: Je každá generace pokolením?

Next Jaroslava Hlavsová: K jazykovězeměpisným výkladům oblastních tvaroslovných znaků (K původu tvarů 3. p. rodinných jmen na -om)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1