Časopis Naše řeč
en cz

Druhý díl studie o českých nářečích jihozápadních

Jan Balhar

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po více než dvaceti letech od vydání prvního dílu Českých nářečí jihozápadních Jaroslava Voráče dostává naše veřejnost jejich díl druhý.[1] Konečně máme jazykově zeměpisnou studii o českých nářečích v jižních a západních Čechách v úplnosti.[2]

Druhý díl Voráčovy monografie se metodicky od prvního neliší, čerpá z téhož materiálu, na první díl těsně navazuje a doplňuje jej.[3] Starší autorův závěr, že západní a jižní skupinu českých nářečí je třeba považovat za jeden celek, závěr, doložený v prvním díle rozborem patnácti nářečních znaků, je v druhém díle dotvrzen analýzou těchto dalších šesti jevů:

1. zavřená výslovnost dvojhlásky ou, např. soused, suused, súsed; 2. zavřená výslovnost dvojhlásek ej(z ý), např. uhejbat, celij, strijček; 3. zbytky výslovnosti samohlásky y; 4. zbytky výslovnosti starého „tvrdého“ ł; 5. zbytky archaického slovního přízvuku na předposlední slabice; 6. zachování původního 4. p. zájmena stř. r. je proti novějšímu tvaru ho.

Jádrem druhého dílu jsou obsáhlé oddíly, v nichž je podán obraz detailního členění jihozápadočeských nářečí. První je věnován oblasti západočeské, druhý pak jihočeské.

Autor ověřil již dřívější poznatek, že širší oblast západočeská má vedle znaků společných s celým jihozápadem některé vlastní znaky, a to zejména a) vkladné j před měkkými zubnicemi v případech jako zaplajť, zejď; b) redukci samohlásky i ve skupení ňí (ňi, ný) po souhlásce, např. pšence, jinəho; c) 3. p. podst. jmen v mn. č. na -om, např. lidom, kravom; d) vyrovnávání mezi vzory „nůše“ a „kost“, např. do nemocňicí, na lavicech, známosťe.

Uvnitř západočeské oblasti nachází autor čtyři okrajové úseky. Nejdůležitější a největší je úsek domažlický (chodský). Spolu se stříbrským [212]ostrůvkem nejlépe zachovává širší znaky jihozápadočeské. Voráč odhalil, že mnohé jevy považované staršími badateli za typické pro chodské nářečí zabírají celou domažlickou kotlinu a zasahují až na Klatovsko. Dospěl k závěru, že mluva na Chodsku procházela v podstatě týmž vývojem jako celá jihozápadní oblast, že mezi mluvou historických jedenácti obcí chodských a ostatními vesnicemi na Domažlicku nebylo rozdílů. Proto tento úsek právem nazývá domažlickým, nikoli chodským. Uvedený úsek nemá nějaké vlastní vývojové inovace; proti nivelizovanějšímu Klatovsku mu vlastně jen nejvyšší stupeň koncentrace některých znaků dává charakter uceleného nářečního útvaru. Tak je tu pravidelněji doložena změna e v a po měkkých souhláskách (např. fčala, kačar), hojněji zde bylo provedeno vyrovnání ve prospěch přehlásky a>ě (popř. á>ie>í), např. začel, smíl se, pometenej, ve zvýšené míře se tu vyskytují průvodní vokály při slabičném r, l (v lexikalizovaných případech jako melsnej, vichar, pelno, harnec), poměrně pravidelně jsou zachovány délky v kořenných slabikách (pína = pěna, plíva, kňíha, rejba, z vrát, moc telát a v typech kopát, kopál, křičít, křičíl).

V tomto úseku se též nejlépe drží změna d v r, např. bure, tera, voremknout, značně běžná je střídnice k za g v slovech cizího původu, např. fikúra, kimnázijum, kuma, nejčastěji se redukovala souhláska v ve skupeních sv, kv, dv, např. sjet, Kjeta, dje. Pravidelněji se tu také vyskytuje protetické h-, např. houbiťe, Heva, hrizec, a změna stř- v tř-, např. třílet, třep, třejc = ‚střevíc‘.

Z tvaroslovných jevů se v domažlickém úseku hojně realizuje vyrovnávání mezi vzory kost a nůše (někdy ve prospěch kost — vot slepicí, sešel se silňicí, u kuchiňi, jindy ve prospěch nůše — rúzní řeče, masťe aj.). V 6. p. mn. č. se zde uchovává starobylá koncovka -ích, např. po dvořích, ve mlejňích apod. Udržuje se též archaická podoba 4. p. stř. r. zájmena 3. osoby je proti obecně českému ho.

Lépe si podržuje — aspoň u staré generace — svůj nářeční charakter malý okrajový úsek manětínský (všehovšudy sedm vesnic se starobylým městečkem Manětín) severně od Plzně a okrajový úsek strážovský na jižním okraji západočeské oblasti jižně od Klatov. Druhý jmenovaný úsek se vyznačuje zejména výskytem zdvojených souhlásek nn z původního skupení dn (např. do polonne, do Vínňe, jenna senňice), vzácnou změnou dl v ll (např. přelli sme, palla) a výslovností já sim, som za obecně české já sem. Starobylý ráz dialektu vykládá Voráč celkovou odlehlostí strážovského úseku, neboť strážovská kotlina je oddělena od sousedního vnitrozemí přírodním předělem.

Archaický ráz tradičního nářečí se zvlášť uchoval v pěti vesnicích tzv. stříbrského ostrůvku uprostřed bývalého německého osídlení. Jako jediný dialekt v západních Čechách si podrželo toto nářečí zbytky tvrdého ł (např. řekł, do stodoł) a tvaroslovnou novotu typu viděł sem vojácí (jinak běžnou v severovýchodních Čechách).

[213]Třetí část recenzované publikace je věnována oblasti jihočeské. Voráč probírá celkem šest závažných znaků vlastních tomuto úseku. Je to:

a) disimilace zubnic a sykavek typu bej sebe, poj ťim sudem, babijce;

b) dochování stop měkkosti u retnic v slabikách bi, pi, mi, vi, fi a ba (např. bjič, holoubjata);

c) znělá mezislovní asimilace před samohláskami a jedinečnými souhláskami (pez a kočka, přinez louč). O dalších třech jevech (zvláštní typ rokaz. způsobu s měkkou souhláskovou skupinou typu votpušť, nemišli, rodinná jména typu Kubatouc a typ mám uvaříno) bylo už pojednáno v prvním díle, zde se na ně jen odkazuje.

Zvlášť podrobně je vyložena jihočeská změna skupin souhlásek zubodásňových, sykavek a polozávěrových sykavek. Jde o případy, kdy se na předělech slov a tvarů setkávají hlásky od původu stejné (zubnice nebo sykavky). První hláska se tu mění v j, např. pot ťím dalo poj ťím, hleťte dalo hlejte, přes šest dalo přej šest, náž živitel pak náj živitel, nes svačinu dalo nej svačinu atpod. Ve shodě s Jakobsonem vidí Voráč v uvedených případech s -j- výsledek snahy odstranit zdvojené sykavky, zubnice, splynuliny všude, kde se v kontextu vyskytnou, ať už je to uvnitř slova, nebo v mezislovních spojeních. Zeměpisné rozšíření typu zaplajte a jeho porovnání s typem bej sebe umožnilo odhalit, že typ zaplajte v západních Čechách je jiného původu — jde o vkladné j před téžeslabičnými měkkými souhláskami, srov. chojď, zejď, pamňejt — než v zavlajte v jižních Čechách, kde je výsledkem disimilačního procesu, snahy odstranit dvě stejné zubnice nebo sykavky.

V jihočeské oblasti nachází autor dva okrajové úseky, a to doudlebský a prachatický. Oba jsou opět charakterizovány uchováním staršího jazykového fondu. V doudlebském úseku je zvlášť hojná nadměrná přehláska (vzel, sťetej), nadměrná dvojhláska ou (roužnout, poučet), zachování nediftongizovaného í po c, z, s (cícha, síto, vozík), relikty průvodních vokálů u slabičného r, l (nárut, petružel). Do tohoto úseku neproniklo protetické v- (je zde jen okno, olej), naproti tomu se udržely aspoň ve zbytcích rozložené měkké retnice (typ bjič, pjivo, holoubjata), zachovala se výslovnost mjesto proti obecně českému mňesto, byla provedena progresívní asimilace ve skupení tv, kv (kfjet, tfaroh).

Z tvarosloví je pro uvedený úsek charakteristická koncovka -om v 3. p. mn. č. (kravom, chlapcom), starobylý typ 7. p. mn. č. muž rodu se zloďeji, se sedláki a starý zájmenný 4. p. stř. r. je místo ho. Podle autora ustupuje řada znaků doudlebského dialektu velice rychle a některé z nich již patří minulosti.

Prachatický okrajový úsek se dříve též označoval jako hornoblanický (jde o území ležící podél horního toku říčky Blanice) nebo tiťácký podle infinitivu na -ti. Dnes tento „plný“ infinitiv téměř zcela ustoupil. Poněkud déle se držely kratší infinitivy na -ť, např. dáť, ctíť, žíť aj.

[214]Složitá nářeční situace je přehledně zachycena souborem dvaceti mapek, které tvoří názorný doprovod ke všem probíraným jevům. Autor na nich sleduje hranice probíraných jevů; souvislými čárami přitom ohraničuje území souvislého výskytu příslušného jevu, body pak vyznačuje místa sporadického výskytu. Čtenář tak získá představu o dnešním stavu nářečí a jeho vývojových procesech a zároveň může vyčíst, kde se nacházejí ohniska a kde periférie jazykových změn.

Srovnání s dosavadní literaturou umožnilo i rekonstrukci původních hranic některých jevů. Zvlášť je třeba ocenit to, že autor nezůstal u pouhého popisu průběhu izoglos, ale že se snažil najít činitele, které měly vliv na jejich formování, že hledá příčiny jejich vzniku a jejich průběhu. Za jazykovými hranicemi nachází tak vlastně osudy uživatelů jazyka. Na souvislosti nářečního vývoje s geografickými hranicemi ukazují přesvědčivě mapy se schematicky zakreslenými řekami a horstvy a s historickými hranicemi správních jednotek. Už v prvním díle autor vyložil, že svazek izoglos oddělujících západní a jižní typ probíhá po vysočinném předělu Šumavského podhůří, jenž vybíhá v široké pásmo Brd. Na tuto geografickou hranici se vrstvily od 14. stol. staré hranice správní, totiž hranice archidiakonátu bechyňského a plzeňského a hranice správních celků světských od doby Karla IV. V 17. stol. tu probíhala důležitá hranice mezi krajem Plzeňským a Prácheňským. Na starý předěl později navázaly hranice politických okresů, jež přetrvaly do poloviny našeho století.

Faktorem, který napomáhal vykrystalizování dvou hlavních okrajových úseků, a to typu doudlebského v oblasti jihočeské a domažlického v oblasti západočeské, je přirozený krajinný ráz a z něho plynoucí okrajová jazyková situace, kulturní svébytnost a regionální povědomí. I když jsme si plně vědomi toho, že dnešní jazykové hranice jsou poměrně mladé, že se nářeční skupiny formovaly teprve v historické době, přece jen bychom nevylučovali možnost, že některé vývojové tendence mohou souviset se starším osídlením západních a jižních Čech, jež šlo proti tokům řek Vltavy, Berounky a Sázavy.

O dnešním jazykovém vývoji je v práci pojednáno zcela stručně. Autor vyjmenoval některé jevy, které podléhají rychlejšímu zániku, a nastínil vznik oblastních variant obecné češtiny. Dobře je však vyloženo, že geografické podmínky, které působily na vytvoření starobylého rázu nářečí, působí i na jeho uchování. Území nejzachovalejšího nářečí se kryje s územím Šumavského podhůří, které svou odlehlostí, menšími komunikačními možnostmi a konzervativnějším rázem života napomáhá k uchování původního tradičního nářečí.

Autor vysvětluje vznik jihozápadní oblasti jako důsledek ne zcela rovnoměrného a ne dost intenzívního působení historického vývoje centrálního, jehož výsledky byly v řadě případů modifikovány nebo potlačeny vývojem regionálním. Některé centrální změny sem vůbec nedospěly nebo dospěly [215]opožděně. Jindy se zase centrální změna v jisté vývojové fázi zastavila, kdežto na okrajích působila dál, přes rozsah vývoje v centrálním celočeském systému. Někdy opět obecně česká změna ze středních Čech ustoupila, kdežto na periférii se zachovala. Mnohé hranice jsou tedy také hranicemi starého odlivu, který se uchytil v různých místech v závislosti na rozličných mimojazykových skutečnostech.

Vlastního autorova textu je rovných sto stran. Pak následuje dvaapadesát stran zajímavých ukázek souvislého vypravování, které podávají názorný obraz o současném stavu dialektů. Tematicky jsou velmi pestré, takže budou poutavou četbou nejen pro jazykovědce. Dialektologa překvapí hojností nářečních prvků.

Podrobným soupisem literatury a detailním rejstříkem práce končí.

Voráčova dvoudílná monografie je založena na jazykově zeměpisné metodě. Z toho nezbytně plyne, že nepodává všestranný popis gramatického systému nářečí, nýbrž že se soustřeďuje na základní charakteristiku podle vybraných diferenčních znaků. Můžeme litovat jen jediného, totiž že se autor musel zaměřit hlavně na znaky povahy hláskoslovné, méně pak na znaky tvaroslovné. Opravdu všestrannému jazykově zeměpisnému zpracování jihozápadních Čech chybí zatím obraz o diferenciaci lexikální, slovotvorné a syntaktické. Tento nedostatek nelze přičítat autorovi. Protože anketa sledovala rozdíly převážně hláskoslovné a tvaroslovné, ani Voráčova práce nemohla mít jiný charakter a musela se soustředit na uvedené rozdíly. Mezeru v poznání českých nářečí však v dohledné době zaplní nové kolektivní dílo — Český jazykový atlas.

V druhém díle doložil Voráč dalším materiálem už některé své starší závěry, hlavně pak dokreslil vnitřní diferenciaci celé jihozápadočeské nářeční skupiny. Obohatil českou dialektologii o řadu nových poznatků a názorně ukázal, jak lze využít metody jazykového zeměpisu k tomu nejhlavnějšímu — k výkladu vzniku jazykových jevů a k vysvětlení jazykového vývoje minulého i přítomného.


[1] Jaroslav Voráč, Česká nářečí jihozápadní. Studia jazykově zeměpisná. Nakladatelství ČSAV, Praha 19551, 19762.

[2] Recenze prvního dílu vyšla v 31. ročníku Naší řeči v r. 1956, s. 233—237. Napsal ji P. Jančák.

[3] Práce je založena opět na materiálu získaném dotazníkovou akcí uspořádanou na počátku padesátých let mezi učitelstvem v téměř 1700 obcích. Tento materiál byl autorem později ověřován a doplňován četnými výzkumy přímo v terénu.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 4, s. 211-215

Předchozí Běla Poštolková: Sémantické kategorie samců, samic a mláďat v odborném vyjadřování zoologickém

Následující Jaroslav Machač: Nový frazeologický slovník slovanský

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1