Časopis Naše řeč
en cz

K ukončení výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas

Pavel Jančák

[Články]

(pdf)

-

Český jazykový atlas (ČJA), na němž se pracuje v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český v Praze a v Brně[1], bude sice v řadě jazykových atlasů slovanských jedním z posledních, přinese však výrazné novum v pojetí a celkovém zaměření podávaného materiálu. Na rozdíl od tradičního pojetí jazykových atlasů, jejichž hlavním posláním je sledování výrazných nářečních rozdílů zkoumaného území, přinese ČJA vedle tohoto komplexního zachycení nejstaršího zjistitelného stavu českých nářečí také pohled hlavně na nivelizační jazykové procesy v současné městské mluvě.[2] Dosavadní atlasy si také porůznu všímaly mluvy některých, zpravidla menších měst, ale jen okrajově a vždy jako součásti jedné výzkumné sítě bodů zobrazujících rovinu nářeční. ČJA naproti tomu programově sleduje městskou mluvu na celém jazykovém území, staví ji do protikladu k mluvě venkovské a důsledně konfrontuje tři vybrané jazykové roviny jako význačné představitele hlavních typů současného nespisovného běžně mluveného jazyka. Je to v prvé řadě mluva staré venkovské generace, představující archaickou rovinu nářeční, a v protikladu k ní pak mluva staré generace městské, zachycující nivelizovanější rovinu interdialektickou, a konečně mluva mladé generace městské, přinášející živý úzus běžné mluvy generace nastupující. Tato důsledná konfrontace tří jazykových rovin přinese zobrazení důležitých složek mluveného jazyka v historickém průřezu zhruba posledních sta let a zároveň na bohatém materiále z hláskosloví, tvoření slov, slovníku i skladby konkrétně ukáže, jak se mluva mladé generace na jedné straně oprošťuje od někdejších nářečních rysů, a zase na druhé straně jak jisté zeměpisně vázané rozdíly, jež se v mluvě [228]mladé generace dosud projevují, na staré nářeční rozdíly navazují a jsou vlastně jejich pokračováním. Tím se ČJA stane důležitým nástrojem také pro studium současného mluveného jazyka.

Plnění takto pojatého závažného úkolu přineslo i řadu náročných problémů metodických, které bylo třeba řešit jak při přípravách výzkumu[3], tak i při jeho vlastním provádění. Šlo především o to, aby při novém rozšiřování materiálové základny atlasu byl zcela zachován základní princip jazykového zeměpisu, totiž absolutní srovnatelnost získávaných údajů; jen tak lze zajistit, že bude možno na mapách ČJA v jedné zeměpisné projekci srovnávat jazyková fakta ze všech tří jazykových rovin. Neocenitelnou výhodou také bylo, že k výzkumu městské mluvy pro ČJA se přistoupilo až po skončeném výzkumu ve venkovských lokalitách,[4] který — vzhledem k značné nivelizaci českých nářečí — probíhal za daleko ztíženějších podmínek, než bývá při výzkumu tradičních nářečí v slovanských zemích obvyklé, takže kolektiv dialektologů provádějících výzkum získal v tomto ohledu už při této fázi práce bohaté metodické zkušenosti.

A. Jednotný výzkumný program daný atlasovým Dotazníkem pro výzkum českých nářečí[5] zůstal i pro výzkum ve městech vcelku zachován, v jednotlivostech byl však přizpůsoben městskému prostředí. Této úpravě byla věnována značná pozornost ještě před zahájením vlastního výzkumu. Byla provedena na základě zkušeností z řady sondačních akcí a na nich byla také ověřena. V zásadě byly z dotazníku vypuštěny všechny výrazy, které nejsou běžnou součástí aktivní slovní zásoby městského člověka. Kromě toho byla část hesel novému prostředí přizpůsobena a část do dotazníku nově zařazena.

B. Síť bodů byla původně sestavena jen z měst střední velikosti, zejména také z obavy, že vzhledem k náročným podmínkám nebude možno ve větších městech výzkum vůbec realizovat. Bezprostředně před zahájením výzkumu v městské síti byl však vypracován nový návrh, který už počítal i se zařazením velkých měst (krajská města včetně hlavního města Prahy), jak to také zcela odpovídá reálné jazykové situaci v prostoru Čech, Moravy a Slezska, a to i s vědomím náročnosti tohoto úkolu. Tento nový návrh byl pak v létech 1973—76 v pl[229]ném rozsahu realizován; byly provedeny jen drobnější úpravy a přesuny bodů, které se během výzkumu ukázaly prospěšné.

Vlastní výzkum prováděli opět dialektologové z pracoviště pražského (města v Čechách) a z brněnského (města na Moravě a ve Slezsku).[6] Vzhledem k získaným metodickým zkušenostem mohli explorátoři pracovat v jednotlivých městech také samostatně, stejně jako tomu už bylo v závěrečných fázích výzkumu ve venkovské síti. Kde se to jevilo výhodné, prováděl se výzkum i nadále v explorátorských dvojicích nebo skupinách (tak tomu bylo ve většině moravských měst). Koordinace metodických postupů při výzkumu, výměna zkušeností a porovnávání získaných výsledků byla zajištěna na společných poradách obou dialektologických pracovišť, konaných průběžně během celého výzkumu.

Výzkum byl proveden celkem v 57 bodech městské sítě (30 měst v Čechách, 27 na Moravě), z toho v 37 městech vnitrozemských (v Č. 18, na M. 19) a v 20 městech pohraničních (v Č. 12, na M. 8). Ve vnitrozemských městech se vlastně konal výzkum dvojí: jednak u příslušníků staré generace (a ten byl svým způsobem paralelní k výzkumu u staré generace venkovské), jednak u mládeže. Oba výzkumy se prováděly odděleně, v závěru však bylo možno obě roviny konfrontovat doplňkovým výzkumem. V pohraničních městech se zkoumala jen mladá generace, protože pro atlasový výzkum staré generace nejsou na území s obyvatelstvem nářečně různorodým předpoklady. Ačkoliv šlo v zásadě o splnění téhož výzkumného programu, měl výzkum v každém z těchto tří jazykových prostředí své specifické podmínky a ty bylo nutno respektovat.

C. Zachování jednotného metodického postupu při výzkumu ve městech, tak aby to co nejvíce odpovídalo výzkumu nářečního stavu ve venkovských lokalitách, bylo nejzávažnějším a také neobtížnějším úkolem, respektovaným ve všech situacích. Největší pozornost byla věnována výběru vhodných zkoumaných osob, tzv. informátorů, s nimiž se výzkum prováděl.

V klasické dialektologii se stanoví řada zásad pro tento výběr (místní rodáci žijící stále v jedné obci, jejichž rodiče ze zkoumaného místa nebo nejbližšího okolí také pocházejí a jejichž jazykový projev je co nejméně ovlivněn spisovným jazykem), tyto zásady nelze opustit ani při atlasovém výzkumu ve městech.

[230]Zdálo by se, že bychom nemuseli být tak přísní, když podmínky pro dodržení stanovených zásad jsou ve městech velmi obtížné, avšak každé „uvolnění“ těchto zásad by mohlo vést k mylným závěrům. Tak např. při výzkumu v Benešově u Prahy užívala 80letá rodačka nejen typické místní znaky ňeco jineho, šla si po svom, ale vyskytl se i archaický tvar zájmena střed. rodu „nevzala sem je (uhlí)“ (místo běžného ho), tedy tvar charakteristický jen pro jazyk spisovný nebo pro okrajové úseky jzč. nářečí; protože spisovný vliv byl u této prosté ženy vyloučen, šlo zřejmě o vzácný vliv mluvy jejích rodičů, kteří přišli do Benešova asi před sto lety z již. Čech (matka ze Soběslavi, otec z Mnichu u Třeboně).

Je to sice případ dost výjimečný, ale charakteristický. Je ovšem pravda, že v daleko hojnější míře je třeba u městských mluvčích naopak počítat s velkou přizpůsobivostí, avšak při prolínání různých prvků a při kolísání jednotlivých forem, jež je pro městskou mluvu charakteristické, je pak v jednotlivých případech obtížné odlišit takové případy zvláštní od případů běžných a pro zkoumané město charakteristických. Proto, z důvodů „metodické čistoty“, bylo žádoucí zásadu místního původu zkoumaných mluvčích a jejich rodičů podle možností co nejvíce dodržovat,[7] byť by to byl požadavek sebenáročnější.

1. Poměrně nejsnáze se prováděl výběr zkoumaných osob při výzkumu mluvy mladé generace ve vnitrozemských městech, a to proto, že za informátory byli zpravidla vybíráni žáci nejvyšších tříd základních škol.[8] Původně byly proti volbě tak mladých informátorů určité pochybnosti, zejména pro jejich jistou „školskost“, a přednost by se raději dávala informátorům starším, „vyzrálejším“. Zkušenosti však ukázaly, že hlavní jazykový vývoj je u 14—15letých žáků už v podstatě dokončen a že tito mladší informátoři zvládají požadavky výzkumu v dostatečné míře. Hlavním důvodem tohoto posunu věkového limitu u příslušníků mladé generace ovšem bylo, že se tím značně usnadnilo vyhledávání jednotlivých informátorů, protože se provádělo přímo na školách za pomoci učitelů.[9] Přitom u žáků nej[231]vyšších tříd ZDŠ je poslední možnost vybírat u sledovaných ročníků z celé populace a ještě před diferenciací žactva. A tato skutečnost se pak v praxi ukázala jako nedocenitelná, ba rozhodující.

I tak se často stávalo, že vzhledem k velké migraci městského obyvatelstva vyhovovalo podmínkám kladeným na místní původ informátorů plně jen několik žáků z celé školy,[10] a pokud to místní situace dovolovala, bylo proto nutno pracovat i na několika školách; v druhém sledu bylo pak nutno přibírat i žáky, kteří se ideálním podmínkám výběru aspoň co nejvíce přibližovali. Při výzkumu v Praze — se zřetelem na to, že město leží v nářečně nepříznakové oblasti a přitom zde po řadu desetiletí trvá značný příliv nářečně různorodého obyvatelstva — byl požadavek místního původu dokonce rozšířen podle možnosti i na prarodiče zkoumaných žáků.[11]

Vlastní výzkum prováděli explorátoři přímo ve školách, v malých, 2—4členných skupinkách, v nichž se obvykle vystřídalo asi 10—15 zkoumaných jednotlivců, a to tak, aby se program výzkumu mezi ně vhodně rozdělil. Větší skupinky jsou nevýhodné, protože nelze pak u všech jednotlivých informátorů vždy dobře zajistit relativní samostatnost odpovědí. Přitom zpracování dotazníku s mladými informátory v prostředí školy vyžaduje od explorátora naprosto jiný metodický přístup než při výzkumu nářečí ve venkovských obcích. Zatímco tam jsme se snažili příslušníky staré generace zaujmout spíše věcnou stránkou svých dotazů a odvést tak pozornost od sledované složky jazykové, nepřestávají si žáci naopak uvědomovat, že jde vlastně o formální stránku jejich odpovědí, a to tím spíše, že jim forma explorace víc než běžnou konverzaci nutně připomíná školské zkoušení, při němž se obvykle od nich vyžaduje, aby se snažili mluvit spisovně. Proto se proti očekávání jako dobří informátoři nejlépe projevují tzv. dobří žáci (např. dobří češtináři); ti si totiž dovedou daleko lépe odreagovat „nenormálnost“ situace při výzkumu, protože si také většinou dobře uvědomují spisovnou rovinu projevu a odlišují ji od běžné nespisovné mluvy, kterou užívají v hovoru mezi sebou o přestávkách, při sportu, při [232]hrách ap. a která je vlastním předmětem výzkumu.[12] Žáci také dovedou — někdy až překvapivě dobře — upozornit na slova a tvary, které už nejsou součástí jejich aktivního úzu a které mají už jen „odposlouchané“ od svých rodičů, resp. prarodičů. Poznámky tohoto druhu vhodně ilustrují a konkretizují probíhající proces generačního ústupu jazykových jevů.

2. Základní předpoklady pro atlasový výzkum mluvy mladé generace v pohraničních městech jsou dány už tím, že tento výzkum se prováděl v době, kdy tam vyrůstá vlastně už druhá generace místního obyvatelstva. Velmi často se stávalo, že rodiče našich mladých informátorů přišli do pohraničí ještě jako malé děti. Znamená to tedy, že také po stránce jazykové došlo v pohraničních městech k značné stabilizaci a že se zde u mladé generace postupně vytváří jistý obecně platný jazykový standard. Tato skutečnost se měla plně odrazit také ve výsledcích výzkumu.

Mnoho společných rysů má atlasový výzkum mluvy mládeže v pohraničních městech s výzkumem mládeže v městech vnitrozemských, na nějž proto navazoval, a to i přejímáním řady metodických zkušeností. Nejasná, avšak u díla zaměřeného speciálně na jazykově zeměpisnou reprezentaci podávaného materiálu velmi závažná byla otázka adekvátního výběru informátorů co do bývalé krajové příslušnosti jejich rodičů.

Potřebný obraz o místním složení části obyvatelstva zahrnutého do výzkumu byl získán ze zvláštních dotazníků, které ještě před vlastním výzkumem vyplňovali o sobě a o svých rodičích poměrně podrobně žáci přicházející pro výzkum v úvahu (tj. žáci žijící od narození, nejpozději od svých 4 let ve zkoumaném městě). Souhrnné údaje z těchto dotazníků ukazují, že nový příliv českého živlu do pohraničních měst, jakkoliv v sobě zajisté nesl i prvky živelnosti, nesoustavnosti a náhodnosti, probíhal vlastně ve své dominantní složce přirozenými cestami.

Můžeme to ukázat srovnáním údajů ze 4 měst českého pohraničí: Tachova (T), Chebu (Ch), Karlových Var (KV) a Frýdlantu (F).

[233]Tabulka 1 (oblastní původ zkoumaných žáků)